Garet Garrett: Příběh železa a oceli (29)

Mises.cz: 27. června 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Žádný z nich tam od té doby nebyl. Dívali se z okna po známých místech a upadli do zamyšleného mlčení. Jejich vzpomínky, místo aby je intimně spojily, je rozdělily do oddělených snů.

Agnes seděla u okna s tváří obrácenou ven. John s Thanem seděli naproti ní. Její obočí bylo trochu pozvednuté a stažené těsně k sobě. Tohle svalové napětí neuvolnila celou cestu ani na okamžik, dokonce ani když promluvila nebo se usmála. V jejích očích byl výraz napnutého a zmateného sebezpytování.

Dva roky uběhly od onoho večera, kdy k nim John poprvé přišel na večeři. Za tu dobu se její osobnost změnila. Dívka v ní se ztratila téměř beze stopy.

Co se stane s bytostí, která přestane existovat?

Ta Agnes v dráždivém brnění, napůl led a napůl plamen, napůl opovržení a napůl touha, která mrazila popud, jenž vyprovokovala a sežehla pýchu, která ji zachránila – ta byla docela pryč. Tahle Agnes byla ženou, která poznala hořkost a chuť prachu. Když byla připravena … ochotná … vzdát se své pýchy a zachránit svou lásku, tak byly dveře zavřené.

Zavřela je té noci, kdy ho nechala stát za svou židlí v toužebné agonii, předstírajíc, že neví, že tam stojí a zlomila ho tím tvrdým „Ano?“ Bylo příznačné, že ji neodpověděl z vrcholku schodiště na její dobrou noc. Prohlížela si ho obzvlášť pečlivě příští ráno a začala se divit. Už nikdy se na ni nepodíval tím způsobem, po kterém prahla a kterého se děsila. Čím déle se tak na ní nedíval, tím více prahla a méně se děsila, dokud si nedokázala vzpomenout, čeho se vlastně děsila a zapomněla, proč ho kdy odvrhovala.

Odvrhovala ho, protože to vyžadovala její pýcha. Získal ji za ženu bez dvoření a námluv. Byla k němu přikována. Ta myšlenka byla jako neusínající škorpion v její hrudi. Otravovala její sny. Dobrá … tak než se jí bude smět dotknout, bude si to muset zasloužit. Na to dohlédne. Aby se k ní dostal, bude muset překonat velkou bariéru. Takhle se rozhodla, a proto ho odvrhovala. Každá rána jeho pýše byla kamenem přidaným k této bariéře a ona se v její stavbě nijak neomezovala, protože čím vyšší bude, tím více dokáže, když se někdy dostane přes. Pak se teprve podívá, jaké jsou její vlastní city.

On na své straně po té noci jednou pro vždy akceptoval jediný závěr, který dokázal vyvodit z jejího jednání. Protiví se jí. Naplňuje ji averzí a zhnusením. Dobrá … to nemůže nijak změnit stejně jako fakt, že jsou manželi. Může se alespoň vyhýbat oněm kritickým okamžikům. Může své city v sobě udusit. Když je nechává volně se projevovat, tak na sebe přivolává její opovržení. Tak je spoutal a uzamkl.

Ponejprv když viděla, že jsou dveře zavřené, tak před nimi chodila sem a tam a myslela si, že v jejích způsobech vyčte znamení lítosti. On nic neviděl. Pak začala klepat. On nic neslyšel. Myslela si, že ji nechává platit. Byla ochotná, dokonce lačná platit. Nadále klepala, než zjistila, že je slepý a hluchý. V panice bušila na dveře a opírala se do nich celou svou vahou, ale on měl spálené srdce. Viděl jen svýma očima a slyšel jen svýma ušima a naprosto nepochopil její ženská gesta.

Představovala si, že on nyní odvrhuje ji, nikoliv jako pomstu, nikoliv aby ji ponížil – to by mohla snadno vydržet – ale z chladného nezájmu.

Od té doby se držela zpátky a začala se ho trochu bát. Odložila své zářivé brnění a on si nevšiml dokonce ani toho. Byl vždy milý, vždy zamlklý a vždy chladný. V tomto ohledu nad ní vyrostl, až nabyl obřích rozměrů a začal se jí zdát nepřístupný, tak jako se ona zdála nepřístupná jemu. Opět si vyměnili pozice. Stála před ním v bázni a dělala všechno, co si přál. Mluvil o tom, že by měli žít více v souladu se svými možnostmi. Přestěhovala je do většího domu a zorganizovala jeho běh podle nejasných narážek, které z něj dokázala vydolovat. Jednou z nich byla, že by „se neměla dřít v kuchyni.“ Tak musela přijmout služebnictvo. Večery byly o to horší, takže začali více chodit ven, někdy sami a někdy spolu. Podle zákona protikladů, čím více se snažili před tím druhým zakrýt v troskách své pýchy a čím více se odcizili, tím zdvořilejšími se k sobě stali a tím pro ně bylo snazší být přátelští.

Její vnější vzezření se také proměnilo. Z očí se jí ztratil vzdorovitý lesk. Nyní byly měkčí, hlubší a plné pochopení. Její pohyby nyní měly onen druh jemné důstojnosti, vznešenější než je pýcha, které muži zbožňují více než všechny ostatní znaky krásy.

„Už jsme skoro tam,“ řekla a opřela se zpátky do sedačky.

„Jak podivně teď železárna vypadá! – studená,“ řekl Thane.

Agnes se nepodívala.

„Pět let,“ řekl John. „Dlouhá doba.“

„Šest,“ řekla Agnes.

„Šest,“ souhlasil Thane.

Gibův kočár na ně čekal na nádraží. „Já zůstanu v hostinci,“ řekl John. „Kdyby mě bylo potřeba, můžu být hned u vás. Kdyby Enoch – kdybyste nezůstali v usedlosti, tak s vámi rád povečeřím.“

„Vzkážu ti,“ řekl Thane.