Garet Garrett: Příběh železa a oceli (30)

Mises.cz: 04. července 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Ti dva byli pudlaři, se kterými spolupracoval v železárně. Další byli topiči a valcíři, všichni, kteří dlouhodobě sloužili pod tyranem.

„Chceme si s vámi promluvit,“ řekl vyšší z obou puldařů.

Vystoupil z kočáru a na okamžik zaváhal, jestli má nechat Agnes jet samotnou do domu, nebo jestli jí má nechat čekat. Náhle se vzduchem rozlehl výkřik bezduché a bezmocné zuřivosti. Všichni se zachvěli.

„To je on,“ řekl pudlař v odpověď na Thaneův zmatený pohled.

Rozhodl se tedy, že Agnes nenechá jít samotnou. Zavedl ji na železnou lavičku poblíž a pak se vrátil vyslechnout si, co mu muži přišli sdělit.

„Slyšel si ho,“ řekl vyšší pudlař. „To bylo na nás. My to neuděláme. Je to proti Bohu, člověku a přirozenosti. Je to bezbožnost. Hlavně nikdo z chlapů to nechce. Budeme tady pracovat dál, ne snad? Ne. Nikdo to neudělá.“

„Co chce?“ zeptal se Thane.

„On pořád pokračuje a říká, že nemůže umřít, dokud mu to neslíbíme. Ale my to nemůžeme slíbit.“

„Co po vás chce, abyste mu slíbili?“ zeptal se Thane trpělivě.

„Ne,“ pokračoval pudlař. „Nikdo to neudělá. Není už tak dost zlé, že ho budeme mít věčně na krku živého?“

„Ještě si mu to neřekl,“ upozornil druhý pudlař.

„To není křesťanské,“ mumlal ten větší. „Je to pohanství. Je to bezbožnost. Je to…“

„Tak mi to řekni ty,“ obrátil se Thane k druhému pudlaři. „Co Enoch chce?“

„Chce, abychom ho spálili v pudlovací peci,“ řekl druhý pudlař. Snažil se to říct klidně, ale ztratil kontrolu nad svým hlasem a poslední slovo vykvikl hrůzou.

„To je vše?“

Pudlaři přikývli. Skupina za nimi o krok ustoupila.

„To je všechno, co chce?“ zeptal se Thane znovu.

„To kvůli tomu na nás křičí,“ řekl pudlař ostře.

Thane se vrátil k Agnes. Měl čas popsat jí situaci, než dorazili do usedlosti.

„Jestli to chce, a ty si nebudeš přát něco jiného, tak mu to slíbím,“ zakončil.

„Z toho jde na člověka hrůza,“ řekla. „Pokud to chce on, tak by to mělo stačit.“

Právě když vstupovali dovnitř, ozval se opět ten hrozný výkřik. Zavírající se dveře ho zdánlivě utnuli. Uvnitř slyšet nebyl.

Přišel je přivítat rodinný lékař. Mluvil rychle k Agnes a zasvěcoval je do situace. Byli zde další dva doktoři z Wilkes-Barre na konzultaci, řekl. Také přijel prominentní psychiatr z Filadelfie. Bylo najato pět ošetřovatelů. Udělali vše, co udělat šlo.

„Co to ale je?“ zeptala se Agnes. „Co se mu stalo?“

Doktor chápavě pokýval hlavou. Přirozeně by chtěla vědět co to je a jak se to stalo. To jsou otázky, které by kladl každý. Bohužel, kdo na ně dokáže odpovědět? On sám navštěvoval paní Gibovou a bylo mu potěšení poznat Agnes, když byla malá. Ale pan Gib, jak všichni věděli, žil jen sám pro sebe. Neměl, tak říkajíc, žádné lékařské záznamy. Tři dny před tím, než k té příhodě došlo, se začal v železárně chovat divně. Muži si toho všimli. Zasahoval do jejich práce tím, že je nutil nechávat dveře pecí otevřené, zatímco pálil papíry, balíky a různé neidentifikované předměty a tak zkazil několik várek dobrého železa. Není úkolem lékaře tohle vědět, nicméně vzal na sebe úkol tomu přijít na kloub.

Třetího dne se konala konference mezi panem Gibem a jeho právníky. Co se tam odehrálo, to doktorovi nikdo neřekl. Právníci byli zdrženliví až nezdvořilí a samozřejmě nechápali, jak důležité je pro doktora rekonstruovat události, které předcházely záchvatu. Pan Gib se do železárny po této konferenci již nevrátil. Poznámka o jejím uzavření přišla od právníků a byla podepsána jimi ve zmocnění. Pan Gib šel přímo domů a byl viděn ve stavu zuřivosti. Když doktor dorazil, pozoroval u něj záchvaty vzteku, při kterých byl nebezpečný sám sobě, ale jinak neškodný, protože to vypadalo, že se zaměřuje na imaginární objekty. Tento stav následovaly další v rychle se měnícím pořadí – zoufalství, nadšení, hrůza. Bylo nezbytné, jak uvidí, ho poněkud omezit. Neustále je pod dohledem dvou ošetřovatelů.

Co to je? Lékaři z Wilkes-Barre se shodli na jedné diagnóze. Tvrdí, že pacient trpí halucinační mánií. Pokud záchvat pomine, tak se ještě zotaví. Pokud ne, tak zemře vyčerpáním. To by mohla být záležitost několika týdnů. Psychiatr z Filadelfie si pacienta prohlédl teprve před chvílí, ale už vyslovil svůj názor. Podle něj se jedná o progresivní dezintegraci mozkové tkáně s náhlou katastrofickou lézí. Smrt nastane během několika hodin. A určitě je pravdou, že se všechny symptomy zhoršují.

„Jaký je váš názor?“ zeptala se Agnes.

„Můj názor?“ řekl doktor a rozhlédl se kolem. Snížil hlas do neprofesionálního tónu. „Říkáme tomu různě, tedy ve vědeckém žargonu. Ale na tom nesejde. Je to stále jedna a ta samá věc … on … je … posedlý.“

Agnes se otřásla.

„Kvůli tomu, co chce od těch železářů venku?“ zeptal se Thane.

Ano, ano. Doktor se k tomu právě chtěl dostat. Pan Gib má své jasné chvilky. Těch je stále méně a trvají kratší dobu, což je špatné znamení. V první takové jasné chvilce se zdálo, že přemýšlí o smrti a projevil velkou hrůzu z přirozeného pohřbení. Buď ho pak napadlo, nebo si vzpomněl na způsob, jak ošidit zemi. Nechat se spálit v jedné ze svých vlastních pecí. Od té doby volá jména určitých starších pudlařů a topičů, a když je k němu přivedou, tak od nich požaduje slib, že s jeho tělem naloží tímto mimořádným způsobem. Když se na ně dívá, tak nemají sílu mu přímo říci, že to neudělají. Ovšem nedokáže je přimět, aby mu to odpřisáhli a pokaždé, když selže, je to pro něj velmi zlé. Vrací se mu stav hrůzy, a pokud to bude pokračovat, následky budou fatální.

„Uleví se mu, když mu to slíbím?“ zeptal se Thane.

„Slíbíte co?“ zeptal se doktor nejistě.

„Že udělám z jeho tělem to, co chce,“ řekl Thane.

„Ale kdo to udělá?“ zeptal se doktor.

„Já,“ řekl Thane.

Doktor se rozhlédl na všechny čtyři strany.

„Určitě mu to může ulevit teď,“ řekl vágně, jako by to nebylo hlavní pointou.

Thane navrhl, aby za ním Agnes zašla v dalším jasném momentu, a pokud to nezabere, tak mu pak on sám slíbí, že provede jeho kremační přání.

Doktor souhlasil. Ovšem zříkal se odpovědnosti za následky. Dosud byl odpovědný za všechno, protože tady nebyl nikdo jiný. Je si vědom faktu, že došlo k nějakým politováníhodným rodinným nesvárům. Nikdo nedokáže říct, jak pan Gib bude reagovat, když uvidí svoji dceru. Nežádal o její přítomnost. Ovšem ona je stále jeho dcerou a nikdo jiný tady není – nikdo.

Nechává to tedy na jejich uvážení.

Agnes si sundala klobouk a rukavice a sedla si k oknu. Thane přecházel po místnosti sem a tam, pak přišel za její židli a jemně položil ruku na její rameno. Seděla klidně a svou ruku si dala na jeho. Nepromluvili. Doktor se rychle vrátil: „Pokud paní Thaneová může jít teď hned, velmi jemně, tak to můžeme zkusit.“ Agnes s doktorem stoupali po schodech. Thane šel za nimi. Její nohy byly tak klidné jako jeho vlastní.

Psychyatr z Filadelfie a dva doktoři z Wilkes-Barre tvořili skupinku u okna na chodbě. Prošli kolem nich, Thane se opřel o zeď a Agnes s doktorem pokračovali. Doktor opatrně otevřel dveře do ložnice a nahlédl dovnitř. Pak se postavil ke straně a pokynul Agnes, aby vstoupila.

Její otec ležel na zádech na velké posteli, roztažen po celé její délce, s hlavou nadzdvihnutou na polštářích. Jejich se setkaly, jakmile překročila práh. Okamžitě ji poznal. Tím si byla jistá – stejně jako si byla jistá tím, že je nyní při smyslech. Přesto se neobjevil ani nejmenší náznak jeho pocitů. Byla překvapená, že není více scvrklý. Jeho tělo se jevilo stále stejně velké, jak si ho pamatovala. Ale jeho kůže měla barvu písku. Pomalu k němu přistupovala a jen nejasně si uvědomovala přítomnost dvou mužů po stranách postele, kteří byli připraveni jejího otce zadržet.

Když k němu byla na půli cesty, tak si začal sedat. Zdvihal svůj trup bez pomoci rukou, jeho nohy se zároveň trochu zvedli také.

„Jdi pryč!“ řekl chraplavě a ona se zastavila. „Jdi pryč!“ chtěl říct znovu, ale jak zdvihl hlas, dostal záchvat dávivého kašle. Začal ji odhánět zuřivými gesty. Doktor zasáhl. „Pojďte,“ zašeptal. Napůl se otočila k odchodu, ale pak zase na svého otce pohlédla. Jasným hlasem vyslovila ta slova, která od ní kdysi požadoval a nedokázal ji k nim přinutit. „Je mi to líto.“ Jejich účinkem bylo, že se rozrušil ještě víc a nadále ji odháněl. Když se za ní zavřeli dveře, tak zkolaboval.

Thane čekal přede dveřmi. Padla mu do náruče tak těžce, že se zdálo, že omdlí. Vzal ji a odnesl do přízemí. Tam se vzpamatovala a ostře odmítla péči doktora, jehož čichací soli odložila stranou. Thane s ní vyšel na vzduch.

Tam se k nim připojil doktor. Nápad přivést pana Thanea k panu Gibovi jako toho, kdo mu slíbí udělat tu podivnou věc – tento nápad byl prodiskutován s psychiatrem. Psychiatr byl toho mínění, že by měli pacientovi říci, že poslali pro pudlaře jménem Thane, protože pan Gib by si mohl pamatovat pana Thanea jako pudlaře a zapomenout, že je jeho zetěm. To se podařilo a pan Gib teď leží s velkou nadějí. Mohl by tedy pan Thane k němu okamžitě přijít?

Thane před tím nikdy nebyl v pokoji nemocného a nedovedl si představit šílenství. Dlouhé medicínské rozpravy doktorů o Enochově chorobě ho naplnili vágním pocitem odporu a soukromě vyjádřený názor, že by Enoch byl posedlý, ho rozzlobil. Nevěřil v ďábly. K tomu záblesku pověrčivosti byl pohrdavý. Tak se ocitl na Enochově straně proti těmhle nadutým cizím lidem, kteří se podle nějakého vlastního zákona nad něj vyvýšili, smějí ho omezovat v jeho vlastním domě a na jeho chodbě debatují o tom, kdy a proč by měl zemřít.

Když Thane vstoupil do místnosti, tak dva ošetřovatelé se právě skláněli nad starým pánem z opačných stran postele a pohled na ně prohloubil jeho antagonismus. Stáhli se zpět, když se přiblížil. Enoch pomalu otevřel oči a díval se na Thanea s napjatým očekáváním. Jinak ležel zcela nehybně, dokud se Thane k němu nepostavil. Pak se jeho rty začaly pohybovat. Neslyšel žádný zvuk. Klekl si a přiložil ucho až těsně k jeho ústům. Enoch šeptal. Jeho slova, ačkoliv slabá, byla srozumitelná a projev téměř plynulý.

Říkal, že horší pudlaři a muži než Thane, muži, které znal celý jejich život, mu odmítli službu, kterou si člověk nedokáže pro sebe vykonat a musí tedy prosit o laskavost. Tato služba spočívá v tom, naložit s jeho ostatky podle jeho přání, kterým je být zpopelněn. Neexistují tomu žádné fyzické překážky. To si už ověřil. Je to proveditelné v pudlovací peci! – jeho vlastní peci! – v jeho vlastní železárně! – jeho vlastní tělo! Tak proč ne?

„Já to udělám,“ řekl Thane, oddálil své ucho a pohlédl starochovi do očí. Enochovy rty se nadále pohybovaly. Thane se k nim znovu přiblížil.

Mělo by se to provést v peci číslo jedna.

Thane se mu znovu podíval do očí: „Dobrá. V peci jedna. Rozumím.“

Enochovy rty se stále pohybovaly. Thane naslouchal.

Ještě je tady jedna věc. Nemá už právo ji žádat, ale byla by to laskavost, za kterou by byl hluboce vděčný. V tom ořechovém sekretáři vedle dveří v tajné zásuvce, která se otevře, když se stiskne ozdobná lišta nad kalamářem – tam najde klíč k hornímu pokoji, který je přímo nad ložnicí. Přeje si zemřít v tom pokoji – samotný. Nechce o to žádat ošetřovatele a doktory. Ti ho už mají za blázna. V každém případě by kladli otázky, na které už nemá čas odpovídat. Šetřil si něco ze své síly, kdyby byla příležitost jim proklouznout a zamknout se nahoře. Pak by byl v bezpečí. Ale veškerá síla ho náhle opustila. Nikdo si toho ještě nevšiml. Ošetřovatelé předpokládali, že odpočívá. Faktem je, že už nedokáže pohnout nohou, rukou nebo prstem. Takže teď je naprosto bezmocný, pokud mu Thane nepomůže – a konec je tak blízko.

Vzal by si Thane klíč? – vynesl ho přes všechny překážky do místnosti nahoře? – usadil ho do křesla tak, aby se nepohnulo? – pak odešel, zamkl dveře a zadržel všechny alespoň na hodinu? Hodina by stačila. Jedna hodina, a byl by mimo jejich dosah.

Thane se ani nezastavil, aby se zamyslel. Přání starého pána, jak chce zemřít ve vlastním domě, bylo neodolatelné. Pohnulo ho k akci. Došel k sekretáři, objevil klíč, dal si ho do kapsy a vrátil se k posteli.

Pečovatelé stáli jako zkoprnělí, když vzal starého pána do náručí a kráčel s ním ke dveřím. U dveří nastala zmatená scéna. Když do nich Thane strčil, tak čtyři doktoři, kteří slyšeli zvuky zevnitř, u nich právě stáli. Když spatřili Enocha v Thanově náručí, tak konsternovaně učinili krok zpět. Dva ošetřovatelé za Thanem se začali překotně překřikovat, aby se zároveň ospravedlnili a vysvětlili tuhle podivnou věc.

Thane se tlačil skrz.

„Přeje si zemřít v pokoji nahoře,“ řekl.

Jakmile promluvil, tak si uvědomil, že celá situace má iracionální aspekt. Jak je odežene z místnosti, kde si Enoch přál zemřít a udrží je venku, když ho budou následovat? Tomu nemohl zabránit. S rozhodnutím, že pokud to bude nutné, tak je všechny shodí ze schodů, překročil práh. Psychiatr z Filadelfie a doktoři z Wilkes-Barre ustoupili. Nebyl to jejich případ. Rodinný doktor zatarasil Thaneovi cestu u paty schodiště.

„Vy jste zešílel,“ vykřikl a zamával rukama. „Tohle prostě nedovolím. Jako jeho doktor vám přikazuju zanést ho zpět.“

„Ustupte,“ řekl Thane.

„Zabijete ho,“ řekl doktor. „Slyšel jste? Zabijete ho. Tohle zakazuju.“

Na Thanea doktorův zákaz neučinil žádný dojem. Pravděpodobně by přímočaře pokračoval ke svému cíli, když tu náhle se s jeho břemenem stala znepokojivá změna.

Enochovo tělo ztěžklo tak, že téměř ztratil rovnováhu. Pak se z něj vydral sten, který se nepodobal žádnému jinému zvuku, co kdy slyšeli. S tím se spojila divoká svalová křeč, kdy bylo chvíli rovné jako prkno. Thane potřeboval veškerou svou sílu, aby ho udržel. Poté došlo k další změně, při níž tělo zcela ochablo.

„Je konec,“ řekl psychiatr z Filadelfie.

To, co Thane držel v rukou, již nebyl Enoch, ale jen jeho prázdná tělesná schránka.

Odnesl ji zpátky do postele.

To vše se odehrálo během půl hodiny. Thane našel Agnes na železné lavičce ve stínu javoru.

„Je mrtvý,“ řekla při pohledu na něj.

Neodpověděl, ale v tichosti se posadil vedle ní.

Neptala se, jaký byl konec a on byl za to rád, protože to by bylo velmi mučivé. Přesto byl překvapen, jak málo projevila zvědavosti, a na okamžik si pomyslel, že je vůči otci bezcitná. On sám nějakou záhadou v těchto posledních okamžicích Enochovi porozuměl, byl otřesen pocitem ztráty, dokonce i zármutku, a chtěl se o tyto emoce s Agnes podělit.

Nějakou dobu vedle ní seděl ponořen do svých myšlenek. „Slíbil jsi mu to?“ zeptala se. „Byl na to čas?“

„Ano,“ řekl. „Netrap se tím,“ pokračoval jemně. „Nemusíš na to myslet. Já už jsem si to promyslel. Obřad uděláme tady, jako se to dělá, když není tělo, které by se dalo uložit do hrobu. Pak ho odvezu do železárny. Tam nikdo není, když je teď zavřená.“

Dívala se na něj se ztrápeným a nevěřícím výrazem.

„Samotný!“ řekla.

„To bych radši, když jsou ostatní tak pověrčiví.“

„Ale já bych měla být u toho.“

„Může to trvat delší dobu,“ řekl rozpačitě. „Samozřejmě pec dopředu rozpálím, ale pak jí budu muset udržovat a hlídat nevím jak dlouho.“

Tyhle potíže odmávla pohrdlivým gestem.

„Dobrá,“ řekl. „Byl by rád, že to tak cítíš.“