Mises.cz

Mises.cz

Garet Garrett: Příběh železa a oceli (34)

Johnova Wall Streetská pohroma byla osobní. Převzal všechny závazky, takže nezasáhla jeho partnery, s výjimkou toho, že zůstal dlužen Slaymakerovi a Pickovi téměř půl milionu dolarů.

Nedotkla se ani Thanea a Agnes. O to se dobře postaral.

V den, kdy se vrátil do Pittsburghu, s nimi povečeřel. Znovu se přestěhovali, tentokrát do vlastního domu, který postavili na zelené louce mezi starými stromy. Předváděli ho s dětskou pýchou. Byl to velký a nákladně vystavěný dům, bez falešné okázalosti a jednou z jeho vlastností bylo to, že v něm byly pokoje i pro Johna. Nečekali, že to přijme. Ovšem budou navždy jeho, kdykoliv by ho napadlo přijít a je těšilo to pro něj udělat.

Večeře byla slavnostní. Thane už si zvykl na péči služebnictva, dokonce i na tísnivou, anonymní přítomnost majordoma.

Agnes nyní byla v plném květu. Život jí ukazoval tu nejpřívětivější stránku. Byly okamžiky, kdy se její radostná aura zdála téměř viditelnou. Nebo to byl trik Johnovy představivosti? Neviděl ji již více než rok. Byla teď v jeho společnosti uvolněnější, než kdy dříve, spontánnější, přátelštější a bez všech zábran a podle stejných znamení také nekonečně vzdálenější. Už nemohlo být žádných pochyb o tom, jak to je mezi ní a Thanem. Dosáhli souznění dvou principů. Stali se dvěma aspekty téže věci, různými, ale neoddělitelnými, jako pravá a levá. Na co pomyslel jeden, to řekl druhý, a co řekl druhý, na to myslel první. Mohli se spolu domluvit beze slov.

Agnes zahrnula Johna otázkami ohledně jeho Wall Streetské epizody. Četli o tom hodně v novinách. Jeho vyprávění ponechalo mnohé, co si mohli jen vágně představit.

„Ale ty sám – jak si z toho vyšel?“ ptala se. „Nikdo jiný jak se zdá o nic nepřišel. Co se stalo s tebou?“ V tomto bodě dával vyhýbavé odpovědi.

„Trochu mě odrbali,“ řekl. „Nedělej si starosti. Budu v pořádku.“

Dívala se na něj zamyšleně.

„Vyprávěj mu o tom, co jsme tady udělali,“ řekla a otočila se k Thaneovi.

„Pamatuješ,“ řekl Thane, „jak si jednou snil o tom, že na jedné straně továrny půjde ruda do vysokých pecí a na druhé budou vycházet kolejnice a to všechno bez přerušení?“

„Ano,“ řekl John a pohodlněji se rozvalil.

„To mě přivedlo na myšlenku,“ pokračoval Thane. „Provedli jsme jí. Je to ještě experimentální fáze, ale půjde to. Vezmeme ocelové ingoty přímo z nahřívací jámy a válcujeme je bez předehřátí.“

„Ví o tom někdo?“ zeptal se John.

„Jen my,“ odpověděl Thane.

Agnes zde převzala výklad, popsala detailně celý proces a vyprávěla, jak ho Thane vyvíjel po nekonečných nocích plných pokusů a omylů. John byl překvapen rozsahem a přesností jejích vědomostí. Thane odhadl jeho otázku.

„Pronikla do toho,“ řekl. „Teď by dokázala řídit ocelárnu.“

To byla pravda. John se nyní s potěšením dovídal, jak po nocích chodila v čapce a kabátu s Thanem do ocelárny přihlížet jeho experimentům. Nejen, že se naučila jim rozumět. Dokázala je technicky prodiskutovat a měla užitečné připomínky. Začala se vážně zabývat studiem metalurgie. Trávila dny ponořená v odborných časopisech z Anglie, Francie a Německa a neustále upozorňovala Thanea na nové poznatky, které v nich vyčetla. Později a k jejímu ohromnému potěšení, viděla kusy těchto znalostí přenesené skrze Thaneovi ruce do ocelářské praxe.

„Máš to v krvi,“ pokýval John obdivně hlavou.

Byl to příjemný večer. Po večeři si sedli na verandu. Pod nimi se táhlo bezedné moře sametové černi, ze kterého občas vytryskovaly záblesky plamenů vysokých pecí, které bylo vidět na míle daleko.

„Je to jako dívat se na nebe shora dolů,“ řekla Agnes.

Cítili, co se odehrává tam daleko v temnotě. Muži tam mučí prvky, zbavují železo jeho přirozených souputníků a žení ho znovu bez lásky nebo souhlasu, odvážně vytvářejíce to, na co Bůh zapomněl – ocel! ocel! ocel! Tam v hlubině zanesené sazemi, byly stroje kráčející jako monstra z pohádek, poslušná a povolná, přenášející hořící ingoty kovu se zdánlivou lehkostí a přesností slonů, kteří přesouvají kmeny. Tam malí dvounožci vytvářeli za ohromujícího lomozu zlověstné tvary z beztvarých kusů. Tam se psal epos.

Tři lidé sedící na verandě byli s tímto děním nerozlučně spojeni. Nikdy je nepřestalo rozrušovat. Mnohé z toho, o čem před tím jen snili, bylo zhmotněné tady před nimi. Některé ze strojů byly Thaneovi vlastní. Myslel na ně s hrdostí a pohlcujícím pocitem, že to on je stvořil. Jen zřídka měl čas obhlížet svoje dílo, protože zpravidla býval pohlcen momentálními úkoly. Teď, když tak učinil, mu přejel po zádech mravenčivý pocit uspokojení. Zatoužil dotknout se Agnes. Jako by poznala na co myslí, přisunula svou ruku k jeho.

John myslel na ocelový věk, na to, co ještě vyžaduje a jaké jsou jeho další nepředstavitelné možnosti. Všechny železnice bude třeba přestavět s pevnějšími kolejemi a mohutnějšími mosty. Vagóny budou z oceli. Tramvaje a nadzemní dráhy byly novou věcí. Tam bude třeba ohromné množství oceli.

Dlouhou dobu mlčeli.  

„To je naše první ocelárna … támhle … ten modrý plamen. Tam!“ přerušil ticho Thane.

„Vzpomínám, jak jsem jí koupil,“ řekl John.

Od té chvíle byl jejich rozhovor osobnější. Zjistili, že přirozeně dokáží mluvit i o věcech a událostech, které byly před tím vždy tabu. Mluvili o Enochovi, o příchodu a jejich začátcích v Pittsburghu, o železárně v Damašku, která si vedla dobře a sami o sobě, jak se změnili a jaké to je plně dospět.  

Když Agnes vstala k odchodu, potřásla si s Johnem rukou a řekla: „Alexander ti dá klíč. Nechceme na tebe naléhat. Ale budeme tady pro tebe kdykoliv bys měl chuť přijít. Ve dne nebo v noci. Kdykoliv. A i kdybys nikdy nepřišel, tak si ho prosím nech.“

Potom odešla tak rychle, že John nestačil ani dát dohromady žádnou odpověď. Dokonce ani neřekl dobrou noc.

„To místo, které jsme pro tebe připravili, něco znamená,“ řekl Thane, přerušujíc tak ticho. „Nevím, jak bych to měl vyjádřit. Víme, jak to bylo, když si nás přivedl do Pittsburghu, a že tady pro mě nebyla žádná práce, dokud jsi nekoupil tu malou továrnu na hřebíky. Víme o tom všechno. Bylo to pro nás štěstí – pro mě a Agnes – tenkrát jsem to nevěděl. Není způsob, jak říct, jak moc jsme ti za všechno vděční. Ale ty to můžeš pochopit a právě tohle ten klíč znamená.“

John si ho vzal, obrátil ho v ruce a pak si ho dal beze slova do kapsy.

„Důvod, proč se tě Agnes tak podrobně vyptávala, jak si pochodil na Wall Street,“ dodal Thane, „je, že jsme si mysleli, že tě tam hodně oškubali. My teď máme mnohem víc peněz, než můžeme kdy potřebovat. A chceme, abys věděl – “

„Ne!“ řekl John. „To už stačí. S tímhle přestaň, povídám.“

„Dobře, dobře,“ řekl Thane. „Už jsem skončil. Však už jsem taky řekl všechno.“

„Tak já půjdu,“ řekl John a vyšli spolu k bráně.

U brány se zastavili a podali si ruce.

„Pochopil si to špatně,“ řekl John. „Není nic, co byste vy dva – myslím tím – “

„Já vím, já vím,“ řekl Thane.

„Ty nevíš nic,“ řekl John. „Dovol mi to doříct. Já ti dlužím daleko víc, než ty dlužíš mě. Nedokázal bych udělat vůbec nic bez tvojí pomoci. Ty jsi osa, já jsem kolo. Tenhle nový proces, jestli se osvědčí, nám vynese miliony.“

„Dobře, tak neztrať ten klíč,“ řekl Thane.

Potřásli si znovu rukama a pak se rozešli.

 

Ocelářský průmysl byl obrem bez rodokmenu, rodičů nebo kategorie. Nikdo nevěděl, jak by měl být velký nebo nedokázal z pohledu na něj odhadnout, v jaké se nachází fázi. To bylo možno vidět až zpětně. Dal se poměřit jen vzhledem sám k sobě. Předpokládalo se, že je již dospělým, když John koupil zpět od Wall Street podíly American Steel Company. Byl ale stále teprve ve vývoji. Kosti a páteř mu teprve měly vyrůst.

„Můj Bože! Kdybychom to tenkrát prodali,“ říkal Slaymaker znovu a znovu, s úžasem a nádechem zbožnosti člověka, jehož víra v Boží přítomnost se datuje od nějakého zázračného úniku, „tak bychom to už nikdy nedostali zpět.“

Kdyby prodali tenkrát, tak by své bohatství mohli počítat v milionech. Ale oni pokračovali. A když nakonec prodávali při zlaté sklizni v pozdějších letech, tak počítali po tuctech a stovkách milionů.

Thaneova nová metoda, poté, co se osvědčila v praxi, znamenala pro American Steel Company konkurenční výhodu v produkci ocelových kolejnic. Dokázali je vyrábět při nižších nákladech než kdokoliv jiný, díky úsporám paliva. Nikdo se nedozvěděl, jaké ty náklady byly. Bez ohledu na to, za jakou cenu Carmichaelovi lidé koleje nabídli, John je nabídl trochu levněji, když potřeboval prodat a z toho důvodu se stal trnem v patě Bullguarda. Ten kapitalizoval Carmichaelův majetek a uvedl jeho akcie na Wall Street. Ty měly mizernou pověst. Každý, kdo se jich dotkl, utrpěl ztrátu. To nebylo jen kvůli konkurenci American Steel Company. Ocelářský průmysl jako celek byl tehdy divokým místem. Jeden nebo dva roky poptávka po oceli převyšovala ty nejzazší výrobní kapacity při cenách, kdy byly ocelárny ziskovější než zlatá bonanza. Pak jako houby po dešti vyrostly všude nové ocelárny a váhy se prudce překlopily na opačnou stranu.

Byly zde stále tři velké skupiny – západní skupina, Carmichaelova skupina a Johnova skupina – a všechny rychle rostly. Menší skupiny se neustále objevovaly, ale vždy ve špatnou chvíli. Většinou skončily nebo byly skoupeny jinými, aby se zachránily před konkurenčním tlakem. Ocelový věk se nestaral o zisky. Co chtěl, byla ocel – více a více a více.

Pak nastala fáze specializace. Jedna továrna začala dělat výlučně kolejnice, druhá obchodní ocel, třetí konstrukční díly pro mosty a mrakodrapy, další ocelový plech, jiná ocelové trubky a tak dále. To ještě zintenzivnilo konkurenční tlaky.

Začaly se tvořit trusty přesně tak, jako John vytvořil hřebíkový trust před několika lety a z téhož důvodu. Tím důvodem bylo zregulovat výstup a udržet ceny na ziskových úrovních. Někdo obcházel všechny továrny jednoho či dalšího druhu, získal na ně opce, přesvědčil bankéře, aby z nich vytvořili trust s akciemi uvedenými na burzu a prodanými veřejnosti. Tak vznikl trust ocelových trubek, trust ocelového plechu, trust ocelových stavebních dílců, trust konzerv a tak dále. Ovšem některé z největších továren, jako Johnovi, se nikdy nestaly členy trustu a tak když trust na potrubí nebo konstrukční ocel stanovil ceny příliš vysoko, nezávislé továrny začaly chrlit potrubí a konstrukční ocel. Mimo to všechny trusty měly svá vlastní pravidla a ocelářský průmysl jako celek byl stále anarchistický.

Pak se finanční svět začal strachovat. Akcie těchto trustů poletovaly po Wall Street a veřejnost je už začala nakupovat, když vypuknutí konkurenčního boje mezi trusty, nebo mezi trusty a někým nezávislým, způsobilo na burze paniku. Každá taková panika vyvolala obecný rozruch jako malé zemětřesení. Tak vznikla představa, že je nutno něco podniknout pro stabilizaci ocelářského průmyslu. To bylo slovo, které všichni začali volat: Stabilizujte ho! Z tohoto volání se zrodil nápad na spojení všech velkých trustů dohromady. Takový kolosální plán nejprve musel zahrnout tři dominantní skupiny. Ovšem když byla zahájena předehra, když byl John osloven ať už přímo nebo prostřednictvím svých společníků, tak tyto návrhy odmítl. Wall Streetským vyslancům říkal rovnou „ne.“ Svým partnerům říkal „ještě ne.“

Jeho slovo bylo konečné. Když obnovil svůj majetek v prvním roce po svém neslavném ztroskotání tou nejodvážnější a nejbrilantnější prodejní kampaní, jakou ocelářský průmysl kdy viděl – kampaní, díky které začaly americké kolejnice dominovat na všech světových trzích – jeho autorita byla obnovena a zvýšena. Pak, když splatil své dluhy Slaymakerovi a Pickovi, získal Creedův podíl. Tím se stal největším akcionářem American Steel Company. A pořád měl většinový podíl i v North American Manufacturing Company, která ovládala výrobu ocelového drátu a hřebíků a nikdy nepřestala vyplácet dividendy.

Zavedl jednu podnikovou politiku. Tou bylo vyrábět ocel stále, za všech podmínek a nikdy neuzavřít továrnu s výjimkou oprav. Záda mu kryl Thane, který neustále vymýšlel, jak snížit náklady na výrobu. Někdy museli prodávat ocel se ztrátou. V dlouhém období se jim tato politika vyplatila tak bohatě, že mohli použít své vlastní zisky jako kapitál pro další expanzi. Ve stále větším měřítku se tak věnovali budování a nákupu nových majetků – dolů, lodí a továren. Když si partneři stěžovali, že by bylo na čase taky uklidit část peněz z hracího stolu, než je všechny vrhat znovu do hry, John nabídl, že je vykoupí.

Tak se stal moudrým, tyranským a trochu zešedl na skráních. Jeho hlas zněl zastřeně. Žil naplno, pracoval naplno, pomalu kráčel po okraji propasti a nic mu nestínilo ve výhledu. Na řetízku svých hodinek nosil klíč od Thaneova domu. Dvakrát došel až k bráně než se otočil.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed