Garet Garrett: Příběh železa a oceli (35)

Mises.cz: 08. srpna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Do té doby pracovní sílu amerických oceláren tvořili Britové, Irové, Welšané, Němci, Švédové a mladí Američané uvolnění z farem zaváděním nových zemědělských strojů. Ocelový věk prohloubil propast mezi mozkem a svaly. Vyžadoval tu nevětší imaginaci na vrcholu a postačovala mu méně kvalifikovaná práce dole. Ve Spojených státech nebylo dosud tolik pracovní síly. Proto sem začali proudit Maďaři, Poláci a ostatní slovanské národy – zarostlé a nevzdělané typy.

Nikdo moc nepomýšlel na následky. Pracovní síla zde byla potřeba a to stačilo. Neexistovalo žádné úsilí tyto lidi amerikanizovat nebo asimilovat. Na to nebyl čas. Ještě začerstva jí byly naplněny nové továrny. Žila uboze v bolavých shlucích, od kterých Američané odvraceli oči. V Evropě, odkud přišla, měla možná podmínky ještě horší, ale zde jí najednou nekontrolovala žádná tajná policie, měla svobodu projevit nesouhlas a novou zbraň, kterou byla stávka. Tito muži se vztekem ve své krvi, melancholičtí a zanedbávaní v podivné cizí zemi, se kterou neměli žádné pouto, se dali snadno zagitovat k tomu, aby vystoupili proti šéfům, kteří se pro ně stali symbolem nové tyranie. Násilné impulsy rozněcovali odboroví předáci a ocelářský průmysl se tak stal bitevním polem. Stávky byly časté, krvavé a bezvýsledné, mimo určitého poučení, které ale nebylo jasné tenkrát a není jasné ani dnes.

To vše bylo jedním z výsledků obchodu. Dováželi jsme práci a vyváželi ocel. Přidali jsme Slovany do našeho tavícího kotlíku a prodali kolejnice a mosty do Rakousko-uherska. Člověk si může představit, jaké neviditelné síly zde působily. Mocenská centra světa se přesunula a velikost byla dosažena. Zbytek je již skrytý.

Breakspeareho ocelárny měly jednu výhodu oproti ostatním a tou byla téměř naprostá imunita proti problémům s dělníky. Vlna destrukce se jim vyhnula. Za to patřila hlavní zásluha Thaneovi. On řešil veškeré pracovní záležitosti. Ve sporech mezi dělníky a ocelářskými společnostmi byla otázka mezd jen zřídka tím základním problémem, a to i v případech, kdy to z vnějšku tak mohlo vypadat. Problémy byly mnohem subtilnější, nebo jednodušší, podle úhlu pohledu. Thane znal muže, věděl, jaký má monotónní dřina dopad na duši a jak málo mnohdy stačí, aby tato zahořklost byla překonána. Mimoto věděl, jak a v jakých poměrech dát spolu dohromady různé lidské povahy, aby se jejich charakteristiky navzájem neutralizovaly.

Sedm mil po proudu řeky od jejich továrny vznikla obrovská nová plátovna s názvem Wyoming Steel Works. Ta měla vše mimo jedné věci. Její ředitel nedovedl vyjít s dělníky. Neustále se pouštěl do zoufalých bojů se sjednocenými odbory a továrna z tohoto důvodu přinášela svým New Yorským majitelům jen těžké ztráty. Tyto potíže se staly chronickými a kulminovaly stávkou, která se solidárně rozšířila po celém východním ocelářském průmyslu. V jejich továrně se dělníci rovněž připojili k této stávce. Neměli žádné vlastní stížnosti, to vyjádřili velmi jasně. Ale cítili se povinni, jako všichni odborově organizovaní, postavit se za věc mužů z Wyoming Works a dovést jí k definitivnímu závěru. Kdyby to bylo nutné, byli připraveni zastavit práci ve všech ocelárnách v zemi, aby vyvinuli tlak na svého arcinepřítele, ředitele Wyoming Works, jehož zničení si odpřisáhli.

Stávkující nejenže převzali kontrolu nad Wyoming Works, jako první krok vypovězeného nepřátelství, ale zmocnili se i města, které vyrostlo kolem továrny, a zorganizovali se po vojenském vzoru. Dělnický výbor vyhlásil stanné právo, na radnici nainstaloval sirénu pro předávání signálů, rozmístil hlídky okolo města a dole po řece a udržoval si mobilní sílu osmi set mužů připravených vyrazit do bitvy. Nikdo nemohl do města vstoupit nepozorovaně. Vlaková doprava byla přerušena a telegrafní ústředna obsazena. Dělnický výbor vyhlásil, že jakýkoliv pokus vlastníků převzít kontrolu nad vlastním majetkem – natož zahájit výrobu s dělníky, kteří by nebyli členy odborů – bude znamenat nadměrné prolití krve.

Taková byla situace, když Thane obdržel telegram od Johna z New Yorku následujícího znění:

„Můžeme koupit Wyoming Steel Works za hubičku. Transakci uzavřu okamžitě, když mi řekneš, že dokážeš vyřešit pracovní spor s továrnou v našich rukou.“

Thane bez zaváhání odpověděl:

„Jdi na to.“

Neměl pochyb o tom, že pouhé oznámení o jejich koupi bude znamenat konec násilné fáze stávky. Zbytek pak bude záležitostí klidného vyjednávání. Toto oznámení mohl vydat i v Pittsburghu. Stávkujícím by se to jistě rychle doneslo. Mohl zatelegrafovat dělnickému výboru. Mohl to udělat několika dalšími způsoby. Ale jeho způsobem bylo vyrazit na místo osobně a podívat se co a jak. Znal vůdce stávkujících. Mluvil jejich jazykem. Hodinu po obdržení Johnova telegramu již plul po proudu řeky.

Toho odpoledne nedorazily žádné novinky z místa stávky a nikdo nevěděl, co se ve Wyoming Steel Works odehrává.

V noci k nim připluly dva říční čluny plné Pinkertonových mužů najatých ve Filadelfii. Ředitel byl rozhodnut obnovit svou kontrolu nad továrnou silou. Plánem bylo vylodit Pinkertonovi muže před svítáním. Jakmile by se dostali do továrny, mohli by vydržet obležení, dokud by státní autority nevyslaly na pomoc milici. Čluny ovšem byly zpozorovány hlídkami několik mil od města. Siréna spustila poplach. Muži, ženy i děti vyskočily z postelí. Ozbrojený oddíl pospíchal Pinkertony přivítat.

Ve tmě se rozpoutala přestřelka mezi čluny a stávkujícími na břehu. Ovšem člunům se podařilo přistát a velitel Pinkertonů signalizoval ochotu vyjednávat. Řekl stávkujícím, že přišel převzít kontrolu nad továrnou a to také hodlá udělat. Vůdci stávkujících mu řekli, ať jen si to zkusí. To učinil. Zformoval své muže a vyrazili vpřed. Byli zastaveni salvou oddílu dělníků, ukrytých za hromadami oceli na dvoře továrny – a stáhli se zpět k lodím. Nastal úsvit. Pinkertoni, kteří nebyli ochotni se pokusit o druhý výpad, vyvěsili bílou vlajku. Stávkující se jí vysmáli a pokračovali ve střelbě na čluny. Byli ale trochu rozmrzelí. Viděli díry od výstřelů v prknech, ale nemohli si být jistí, jestli zasahují někoho vevnitř. Tak do řeky vylili hořící petrolej. To se ale ukázalo jako neefektivní a čluny nechytily. Někdo si vzpomněl na dynamit. Přinesli tedy bedny dynamitu a nejjistější ruce mezi stávkujícími chladnokrevně připevňovaly doutnáky, zapalovali je a vrhali je na čluny jako petardy. Občas se trefili a výbuch vyrazil velkou díru v boku člunu. Pak nastala vždy salva na náhle odkryté Pinkertony. Přivezeny byly i dva kanóny, ale protože s nimi nikdo neuměl zacházet, nezpůsobily na člunech žádnou škodu a jednomu ze stávkujících utrhly hlavu. Použití dynamitu se zvýšilo. Pinkertoni opětovali palbu. Když padl některý ze stávkujících, bylo slyšet úpění. Když byl zasažen některý z Pinkertonů, stávkující křičeli nadšením a tento pokřik opakovali přihlížející – ženy, děti a další nebojující, kteří toto představení sledovali.

Takto to šlo několik hodin, když se objevil Thaneův člun, jedoucí veprostřed řeky. Kormidloval ho sám. Jeho posádka se kryla na dně. Hlídky stávkujících ho poznaly a předaly zprávu, takže stávkující věděli, kdo se blíží, než se dostal na dostřel pušek. Palba ustala. Zakormidloval loď ke břehu a vystoupil.

V ten okamžik se za ním zpoza jedné hromady ocelových tyčí objevila figurka, která byla ztělesněním zuřivosti. Nebyl to nikdo ze stávkujících, ale jeden z těch slabošských tvorů, kteří jsou nakaženi účastí na všeobecném vzbouření vášní a zuří nad věcmi, které se jich nijak netýkají. Byl to úředníček z obchodu ze smíšeným zbožím. Dá se předpokládat, že přerušení střelby ho přivedlo k domněnce, že odhodlání stávkujících slábne. Namířil pušku a vykřikl:

„Dělníci! Tady jsou lidé, kteří vám berou chleba a domovy. Zabijte je! Zabijte je bez slitování!“ Byl nepřirozeně výmluvný. „Zbabělci!“ křičel. „Za mnou!“

Namířil svou pušku na čluny. Jediným člověkem v dohledu byl Thane, který kráčel po břehu. Šílený neurotik vystřelil a Thane se zhroutil.

Několik mužů skočilo po vrahovi a odzbrojili ho.

Thane byl v bezvědomí. Na místě nebyl žádný doktor. Převezli ho do Pittsburghu ve člunu.

John dorazil příští ráno. Podíval se na Agnes a věděl, že došlo k nejhoršímu.

Thane žil ještě jeden den a noc. Krátce před smrtí si přál být o samotě s Johnem. Chytili se za ruce a potichu četli navzájem své myšlenky. Když doktor potuchu zavřel dveře, tak Thane pokynul Johnovi, aby přiblížil svou hlavu.

„Vezmi … Agnes,“ řekl. „To je … vše … všechno … Nech jí … vrátit se.“

Jen Agnes věděla, kdy zemřel. Za svítání doktor vešel do pokoje a ona stále držela jeho tělo v náručí.

Pro Johna byl pocit ztráty z Thaneovi smrti jako by se část z něho odlomila a ztratila z dohledu.

Pro Agnes to bylo, jako by se ztratil celý svět. Zdálo se, že zapomněla, že by na něm existoval někdo jiný než Thane.

Žila dál v jejich domě, téměř jakoby zde pořád byl, často volala jeho jméno nebo hlasitě odpovídala, když uslyšela vzpomínku na jeho hlas. Nestýkala se s nikým kromě Johna. Nikoho jiného ani moc neznala. S ním se stýkala jen proto, že on věděl o jejích velkých citech k Thaneovi a mohli spolu o nich mluvit.

To bylo jejich vzájemné pouto a vedlo ke sblížení, bez kterého by oba přeskočili podzim svých životů a z prostředku léta se dostali přímo do zimy. Bylo neosobní a přesto sladké, a stali se na sobě závislými více, než si uvědomovali. Agnes neměla ani příbuzné ani přátele. John se stal tou osamělou bytostí, která má sice mezi muži mnoho přátel, ale nikoho skutečně blízkého.

Agnes začala uvadat. John ji povzbuzoval, aby cestovala. Společně odjeli do Evropy a pak na cestu kolem světa. Když se vrátili, tak se zdálo, že to nejhorší již překonala. Začala se znovu usmívat. Po měsíci stráveném v domě mezi stromy opět propadla depresi. Přesvědčoval jí, aby se přesunula do New Yorku a usadila v luxusním hotelovém apartmá. To odmítala. John nyní trávil v New Yorku stále více času kvůli obchodu. Řek jí:

„My dva nemáme s kým jiným se navštěvovat. Tak ať jsme alespoň ve stejném městě.“

Na to nic neodpověděla. Často jí přistihl, jak se na něho dívá se zamyšleným a vzdáleným výrazem, jakoby se snažila vzpomenout si, koho jí připomíná. Náhle se rozhodla, že odjede do Nového Damašku a postaví si tam dům. Alespoň budeš mít co dělat, řekl John a to bylo vše, co potřebovala. Dům, který byl relativně malý, ale luxusně zařízený, ji zaměstnal na jeden rok. Než byl postaven, tak dostala nápad vybudovat v Novém Damašku tu nejlepší nemocnici ve státě.

Cesty do Nového Damašku se nyní staly jediným Johnovým odpočinkem.

A tak vstoupili do podzimu svých životů.