Garet Garrett: Příběh železa a oceli (36)

Mises.cz: 15. srpna 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Lordi a baroni ocelářského průmyslu se začali usazovat na Wall Streetu. Své trusty si přinesli s sebou. Jednoho dne západní skupina naložila šest trustů do zvláštních vlaků – mozky, účetní záznamy, dobrou vůli, zakládací listiny a úředníky – a vyjela s nimi pod vlajícími prapory a s klapajícími psacími stroji, jak cestou oceláři uzavírali další obchodní dohody. Obsadili vrchní podlaží nejnovějších mrakodrapů a zaplnili je masivním mahagonovým nábytkem s mosaznými úchyty.

Lidé na Wall Street říkali: „Tady míří tučné pytle peněz přímo do našich kapes. Jak si je rozdělíme?“

Ale Wall Street se měla co učit. Tito muži, neomalení, vychloubační a divocí, byli také velmi mazaní. Nepřišli sem hrát Wall Streetskou hru. Většina z nich, jako John, měla už svoje zkušenosti a věděla, jak to tu chodí. Teď byli dost silní, aby hráli svou vlastní hru. Přivezli si svoje vlastní brokery z Chicaga, Clevelandu a Pittsburghu – lidi, jejichž triky dobře znali – a koupili jim místa na New Yorské burze.

„Ach,“ řekli na Wall Street. „Tak je to. Nu dobrá, dobrá,“ a mlsně si olizovali rty. Věděli ještě moc málo o oceli a ocelářích.

„Tak pánové,“ řekli oceláři, „červená nebo černá? Vysoká nebo nízká? S limitem nebo bez limitu? Ať se točí.“

Využívali svoje vlastní brokery pro nákupy a prodeje podílů ve svých vlastních trustech a peněžní kaňon začal vřít. Nějakou dobu tato hra byla mezi Wall Streetem a barbary ze západu, a barbaři v ní měli všechny trumfy. Pokud se na Wall Street spekulovalo na pokles, tak byly dividendy přes noc zvýšeny. Když se kupovaly ocelářské podíly v očekávání růstu, tak továrny byly najednou uzavřeny a dividendy netekly. Wall Street byla pobouřena. Tohle bylo horší než ruleta. Tohle bylo jako hrát skořápky s pouličním šejdířem. Oceláři byli hnáni k soudu s obviněním, že vypouštějí nepravdivé informace o svém majetku, aby ovlivnili hodnotu podílů.

Ale nic z toho! Nikdo jim nemohl dokázat, že informace jsou nepravdivé. Oceláři je jen měli první a přirozeně podle nich jednali na burze tak, jak by to udělal každý. Takže se všichni vrátili zpět na Wall Street a hráli ještě prudčeji a s vyššími sázkami. Nikdo doposud neviděl spekulace v takovém rozsahu. Oceláři ignorovali všechna běžná nepsaná pravidla a limity. Vytvářeli si svá vlastní pravidla. Jejich krédem bylo „všechno nebo nic.“

Po zavíracích hodinách na burze spolu hráli bridž o deset dolarů za bod. Po cestě z Wall Street do hotelu Waldorf, kde bylo jejich shromaždiště, se sázeli o sto dolarů na sudá nebo lichá čísla na značkách vozidel a ulic, které cestou míjeli. Whisky pro ně byla jako limonáda. Jeden z nich, který vypil tři skotské highbally po sobě, si pohladil břicho a řekl: „Ta tedy rozezvučela zvony.“ Přesto se celou dobu věnovali energicky svému podnikání. Byli to oceláři, silní mentálně i fyzicky. Hýření bylo způsobem, jak dát průchod emocím. Hraní na burze bylo stěží více než kratochvílí. Dnem i nocí svoje oči upírali na znamení na nebesích.

Vytvořili ocelový věk. Ocelářský průmysl byl jejich a dělali si s ním, co je těšilo. Mohli si z něj udělat cirkus a také ho udělali. Tak začali být vnímáni jako národní problém. Říkalo se, že ocelářský průmysl je příliš důležitý, než aby byl veden takovým způsobem. Tato divoká, neutišitelná monstra musela být někým skoupena. Mezi nimi samotnými panovala směšná představa, že jsou již unaveni tím, co dělají, zatímco byli pouze přesyceni. Ovšem protože byli ochotni prodat a protože zbavit se jich se zdálo veřejnou nezbytností, tak otázkou zůstávalo jen jak. Vyžadovalo by to všechny volné peníze v celé zemi. Přesto se to muselo udělat. A právě to znamení na finančním nebi oznamovalo.

John svolal svou partu a řekl jim: „Teď je čas říct sbohem, jestli chceme vypadnout.“

To chtěli. Písemně si je zavázal, aby nechali všechno v jeho rukou a vrátil se na Wall Street, kde této transakci připravoval nepozorovaně půdu již několik měsíců. V jednom z nových mrakodrapů si pronajal kancelář. Na dveřích bylo jeho jméno –

John Breakspeare

pod tím

American Steel Company

North American Manufacturing Company

a nic víc. Uvnitř byly jeho soukromé pokoje s burzovním telegrafem a stolem se spoustou telefonů. Pak velká zasedací místnost s dlouhým stolem, židlemi, mosazným plivátkem, krabicí na doutníky a klimatizací. Z okna byl panoramatický výhled na New Yorský přístav. Poměrně strohé sídlo, ale také centrum sítě, která se rozbíhala všemi směry. Nic významného se na Wall Street nemohlo přihodit, aniž by to ihned nerozezvučelo některý z telefonů na jeho stole. Jeho soukromé telefonní linky dosahovaly přímo k nejlepším zdrojům informací. Jedna z nich vedla do kanceláře Jamese Sabatha, se kterým uzavřel důvěrnou dohodu. S výjimkou Bullguarda asi nebyl nikdo jiný, kdo by věděl tolik o tom, co se neviditelně odehrává pod tím znamením, jenž stoupalo stále výše.

To, co již vidět bylo, se v tu dobu stalo námětem vzrušených spekulací. Noviny věnovaly ohromnou publicitu počínání zlatých býků. To, co dělali na Wall Streetu, bylo zaznamenáno finančními reportéry. To, co dělali jinde, o tom psali bulvární zpravodajové. To roznítilo představivost veřejnosti. Začínající Napoleoni financí, hrabivé malé ovečky, jezdci na kometách, úředníčci, kazatelé, manželé hereček, zubaři, drobní podnikatelé, žokejové, spisovatelé, hospodští, květináři, boxeři, vrány i šakalové, všichni se nahromadili kolem Wall Streetských telegrafů. Od deseti ráno do tří odpoledne sledovali vzestupy a propady cen ocelářských akcií, sázeli na ně a snažili se přechytračit oceláře, kteří řídili tyto fluktuace. Večer se pak tato směsice lidí objevovala u hotelu Waldorf. Seděli v řadách kolem Peacock Alley, procházeli se sem a tam, nakukovali do jídelen, aby zahlédli lordy a barony ocelářského průmyslu u jejich jídla a pití.

Všichni to milovali. Toto byl Ocelový dvůr – dvůr, na kterém panovalo dvacet králů se svými raby a dvorními dámami, šašky, pochlebníky, záhadnými existencemi a dalšími, kteří hrabivě šponovali uši, aby jim nic neuniklo. Člověk tu mohl zaslechnout slovíčko, které z něj příští den udělalo boháče. A byl zde i místní Machiavelli. Tím byl Sabath, s nyní již šedivou bradou, ale jinak pořád stejný, který sedával vždy sám a rozhlížel se pozorně svýma pichlavýma očima. Na tomto dvoře vznikaly novinové zprávy. Nudící se oceláři si často uspořádali svojí vlastní půlnoční burzu a prodávali si své akcie mezi sebou. Každé ráno pak vycházel dodatek k pravidelnému burzovnímu přehledu: „Transakce ve Waldorfu.“ Nejnovější drby vznikaly právě zde. Žádný finanční sloupkař nemohl bezpečně ulehnout, dokud neuhasla světla ve Waldorfských salóncích, protože teprve pozdě v noci se oceláři rozhovořovali o svých tajemstvích. Jednoho zaslechli říkat:

„Formuje se nám tu miliardový trust.“

Jaká zvěst!

Tato poznámka oblétla celý svět ještě před rozedněním a při otevření londýnské burzy lidé začali prodávat americké cenné papíry. Tihle Yankeeyové, říkali, byli vždycky trochu praštění, ale teď jsou zpití aritmetikou svého bohatství. Na Wall Streetu panovala také nejistota. Ještě nikdy nevznikla miliardová korporace.

Jednou za čas se stane, že pověst zaostává za pravdou. Velký ocelářský trust měl být kapitalizován jednou a půl miliardy dolarů. Mělo v něm být místo pro všechny. Bullguard měl být jeho božstvem. Nemohl to být nikdo jiný. Zakládací listina již byla vytvořena. Slavní právníci dohlíželi na její soulad se zákonem. Všechna tato fakta se objevovala postupně a většinou v podobě půlnočních zvěstí. V nejvyšších kruzích ocelového dvora byla již soukromě známa. Sabath měl sehrát roli hlavního manipulátora. Pokud by on nedokázal vykonat nepředstavitelný čin prodeje akcií jeden a půl miliardové korporace veřejnosti, tak by to nedokázal nikdo. Přesto bylo podivné, že Bullguard a Sabath by se měli plavit na jedné lodi.

Všechny přípravy byly dokončeny a k ničemu nedošlo. Uplynul týden. Pak další. Wall Street byla napnutá jako struna a noční Waldorfský roj bzučel protichůdnými zvěstmi. Veřejnost byla naplněna horečnatým očekáváním. Pokud kdy existovala příležitost, bylo to teď. Proč Bullguard čekal? Na jaké nepředvídané potíže narazil?

Byla zde jen jedna překážka a tou byl John. Breakspearovy ocelárny byly příliš důležité, aby byly z projektu vynechány. Trust trustů by bez nich zkrátka nemohl existovat. Bullguard si poslal nejprve pro všechny ostatní lordy a barony a ti k němu rychle přišli. Pak jednoho dne John obdržel telefonní hovor od Bullguard & Company. Byl by tak laskav, aby přišel do jejich kanceláře na konferenci? Jeho odpovědí bylo, že nadiktoval svou obchodní adresu. Příštího dne se jeden z Bullguardových partnerů u něj ohlásil osobně.

„Pan Bullguard si přeje s vámi sejít,“ řekl.

„Pokud bych si přál pana Bullguarda vidět, tak bych se po něm díval v jeho kanceláři a nikoliv ve svojí,“ odpověděl John.

„Promiňte, co jste to říkal?“

John to zopakoval. Partner odešel hluboce uražen v Bullguardově jménu.

Přišel ho navštívit Sabath. Byl za ním vyslán. John to věděl a Sabath věděl, že to ví.

„Kdy půjdeš navštívit pana Bullguarda?“ zeptal se.

„Jsem tady skoro každý den,“ řekl John.

„Pan Bullguard vykonává velkou veřejnou službu,“ řekl Sabath aniž by hnul brvou, jako by si vzájemně dokonale nerozuměli. „Snaží se dostat vás všechny hazardéry z ocelářského obchodu a přinést tak zemi klid. A protože ti jednou napráskal, když jsi byl ještě v plenkách, tak jsi teď pyšný jako výstavní vepř. Řeknu mu, co jsem ti pověděl.“

„Kromě toho vepře. Vsadím se, že to mu opakovat nebudeš.“

„Budu,“ řekl Sabath na odchodu. „Budu.“

Johnovi partneři začali být znepokojeni. Nic před nimi neskrýval. Když ho začali prosit, aby se trochu sehnul, že jeho umíněnost by mohla mít katastrofální následky, tak řekl: „Mě to pobaví a vám se to vyplatí.“

Příštího rána zazvonil telefon a Sabathův hlas mu oznámil: „Velká hora se dala do pohybu. Ty zatracený hazardére! Chceš snad získat celý svět jen pro sebe?“

„Díky,“ řekl John.

O dvacet minut později se Bullguard objevil. Vešel přímo dovnitř, sedl si na kraj židle, zkřížil ruce, naklonil se přes svou hůlku a zíral. Když zíral, měl se před ním třást celý svět. Byl na pohled celkem hrozivý. Měl růžovou tvář, obrovský baňatý nos a téměř vertikální obočí.

Padla jen dvě slova – obě vyslovil Bullguard.

„Kolik?“ zeptal se.

John vytáhl ze stolu zápisník a pomalu tiskacím písmem do něj napsal toto:

            Když se usměješ

                                               300 000 000 $

            Bez úsměvu

                                               350 000 000 $

Poté, co to dopsal, se na to zamyšleně asi minutu díval, pak se naklonil dopředu, podal zápisník Bullguardovi a sedl si zase zpět.

Bullguard se do něj podíval a vstal.

„Tohle!“ řekl, poklepal svým ukazováčkem na 350 000 000 $ a odešel.

Slaymaker, Awns, Wingreene a Pick čekali v zasedací místnosti. John vešel dovnitř a hodil svůj zápisník na stůl.

„To byly moje podmínky.“

„Usmál se?“ zeptali se jako jeden muž.

„Ne,“ řekl John.

„Můj Bože!“ zamumlal Slaymaker. Sesunul se do křesla a vzlykal.

Dvě pětiny z toho patřily Johnovi. To zahrnovalo Thaneův podíl, který byl vyčíslen na téměř dvacet milionů. Slamaker, Awns, Wingreene a Pick si rozdělili 170 000 000 $. Zbytek šel čtyřiceti menším akcionářům v Breakspeareho společnostech.

Tak slavná děva od Zašpiněné tváře, zachráněná ze spárů pasáků krav, kteří ji našli a vychovali, byla oblečena do toho, co měla nosit, řádně pokřtěna, opatřena rodokmenem a představena Americkému lidu. Jinak řečeno ocelářský průmysl byl odkoupen od barbarů a prodán veřejnosti.

Pod patronátem Bullguardovy banky, manipulovány Sabathem, inzerovány obecným údivem, vstoupily podíly největšího trustu na světě na New Yorskou burzu. Dopředu zpracovaná veřejná představivost se o překot hnala splnit svůj důležitý úkol a koupit je. Mánie vyměnit peníze za ocelářské podíly se přehnala zemí. Zdálo se, že to je to jediné, na co lidé myslí, když ráno vstanou. Takové mánie, stejně jako paniky v opačném směru, čas od času nastávají. Jsou dobře popsány v literatuře o masových klamech. Tato mánie, ačkoliv byla opravdová a spontánní, byla mimořádně přiživena Sabathem, který měl poprvé ve svém životě za sebou veškerou moc Wall Streetu. Ruka Išmaelity, které se nyní všichni obávali, drnkala do velké lyry a melodie, kterou hrála, spojila miliony strun z jednotlivých peněženek.

Oceláři smekli své klobouky a poklonili se.

„Byli jsme pouzí amatéři,“ uznali.

Dny a týdny seděli za stohy rytých akciových certifikátů, jak jim je ještě začerstva vozili z tiskárny a podepisovali je, dokud nedokázali pozvednout ruku s perem, ačkoliv každý jejich podpis měl cenu deseti tisíc dolarů. Než inkoust jejich podpisů stačil zaschnout, byly tyto certifikáty vrženy na trh a proměněny na hotovost – na trh, který vytvořil Sabath. Zdálo se, že nemá žádné dno nebo konec. Kapacita tohoto trhu byla nevyčerpatelná. Schopnost veřejnosti kupovat byla větší, než si kdo dovedl představit.

Když bylo po všem, když Sabathova mámivá melodie ustala, když se veřejnost stala majitelem ocelářského průmyslu a všichni barbaři byli z něho pryč, cena podílů začala padat. Padala několik let a veřejnost vyla vztekem. Ocelářský trust se ocitl téměř u dna.

Každý, kdo měl na tomto obchodu nějakou účast, musel čelit vlně ostré kritiky. Ovšem vzhledem k tomu, jak problém stál, jak jinak by mohl být vyřešen? Ocelářský průmysl se poté stabilizoval a jeho akcie se nakonec prodávaly za mnohem více, než za kolik je veřejnost koupila.

Tohoto výsledku se ovšem dožilo jen málo z původních velkých ocelářských barbarů. Nedotklo se jich příliš ze všeobecného pobouření, protože po Wall Streetské sklizni skončili s ocelářským podnikáním. Náhle byli bohatými naboby a neměli do čeho píchnout. Dokud bylo jejich bohatství v továrnách, dolech a lodích, tak je obchod jako náročná milenka udržoval plně vytížené. Teď měli peníze a naprostou svobodu.

V první řadě nevěděli, co si s tolika penězi počít. Někteří z nich si koupili banky, aby své peníze měli kam uložit. Za co by se daly utratit? Do čeho by se daly investovat? Jedinou věcí, které rozuměli, byla ocel a z toho podnikání nyní byli pryč. Někteří z nich začali kupovat železnice. Řekli si: „Tohle vypadá jako docela dobrá železnice. Tak si jí kupme.“ A tak si jí z rozmaru na burze koupili. Nedalo se odhadnout, co tito muži se svými penězi provedou dalšího. Než si kdokoliv všiml, co dělají, měli pod kontrolou několik velkých bank a železnic.

Ale poté, co investovali své peníze do bank a železnic, tak pořád neměli co dělat. Postavili si hrady, v některých případech i dva nebo tři, ale zřídkakdy v nich žili. Jeden z nich se snažil svůj pozemek osázet plně vzrostlým lesem. Po třech pokusech, kdy přivezené stromy vždy uschly, tuto snahu vzdal. Zbavili se svých starých manželek a pořídili si mladé a nákladnější. Ani to neznamenalo znatelnou díru do jejich bohatství. Zkoušeli chovat závodní koně, sbírat umění, ale trapně pokazili všechno, čeho se dotkli. Na hráčskou vášeň již zapomněli. U jednoho z nich se objevilo paví šílenství. Nikdy nenosil tytéž šaty déle než hodinu. Jeho šatna připomínala obchodní dům se stovkami oděvů ležících na dlouhých stolech. Další si chtěl prožít panovský mýtus a nikdo o něm již nikde nemluvil. Jiný bez přestání cestoval a bral s sebou svůj soukromý orchestr, který mu vyhrával kdykoliv se probouzel nebo navštěvoval lázeň. Zemřel docela nedávno s představou, že přišel o všechny peníze a všechny přátele, což byla jen z poloviny pravda.

Tak tedy zmizeli.

Prokletí géniové!

Děti ocelového věku, které vyhasly jako uhlíky.