Mises.cz

Mises.cz

Garet Garrett: Příběh železa a oceli (37)

John, stejně jako všichni ostatní, podepisoval certifikáty ocelářského trustu, dokud mu nezdřevěněla ruka. Pokud by se soustředil na to, co dělá, tak by mu ochabla a klesla. Seděl ve velké místnosti u dlouhého stolu.

Vedle stolu stál úředník, který odebíral podepsané listy jeden po druhém a vysoušel inkoust na podpisu. Náhle to všechno viděl, jako by to bylo poprvé, jako něco cizího a neznámého.

„Co to děláme?“ zeptal se úředníka.

„Podepisujeme certifikáty, pane. Tenhle lot má odejít před druhou hodinou.“

„Ano, ale co to znamená?“

„Co to znamená?“ opakoval úředník. „Nevím pane. Co máte na mysli?“

„Taky nevím,“ řek John. Zahodil pero, vstal a sáhl pro svůj klobouk.

„Vy teď odcházíte pane? Čekají na ty certifikáty.“

„Tak ať čekají.“

„Co jim mám říct, až si pro ně pošlou?“

„Cokoliv si vymyslíš. Zeptej se jich, co to znamená.“

Lidé se pohybovali sem a tam peněžním kaňonem s nepřítomnými gesty. Někteří spěchali, jiní běželi, někteří se loudali a všichni měli v očích stejný výraz. Býci na burze hlasitě bučeli. Ocelářské akcie byly na vzestupu. Sabath byl ve své nejlepší kondici. Při zabrnkání jeho lyry lidé všech tvarů a postavení utíkali za těžce přepracovanými brokery, aby vyměnili své zlato za kusy papíru, o kterých věřili, že představují ocelářské továrny, jenž nikdy neviděli, nikdy neuvidí a nikdy před tím o nich neslyšeli. Co to všechno znamenalo?

Jak John tuto scénu pozoroval, začala se mu jevit jako nereálná a vzdálená. Byl sám, jako je někdo sám ve snu, určitým způsobem zaujatý na tom, co dělá, ale neviditelný pro ostatní i pro sebe. Byl to jako sen plný úzkosti, zmatku a groteskních věcí.

Cítil se osaměle a velmi bídně a obviňoval z toho Agnes. Tohle obvinění by jí vmetl i přímo do tváře. A možná se to chystal udělat, protože neměl jinou výmluvu k tomu setkat se s ní uprostřed dne. Řekl by jí, jak je sobecká a nerozumná. Byly dvě osamělé bytosti na jednom světě. Jejich čas jim ubíhal. On jí miloval. On jí vždycky miloval. A ona alespoň nemilovala nikoho jiného. Proč tedy nespojit své životy?

Třikrát jí položil tuto otázku. Pokaždé odpověděla: „Buďme dál přáteli. Přátelství je pěkné, nebo není?“

Uplynul rok od doby, kdy se to stalo naposled. Sledoval, jestli se neobjeví nějaké znamení změny. Ale ona se chovala pořád stejně, s výjimkou toho, že poté, co mile leč pevně nebyla ochotna říct ani ano ani ne, tak se ještě sblížili, což ho mátlo o to více. Pokud k němu chovala nějaké city jdoucí za přátelství, tak je nebyl schopen odhalit, i když na tu možnost čekal s veškerou trpělivostí a decentností. Ve skutečnosti věřil, že kdyby jí tlačil k rozhodnutí, tak by řekla ne – a neřekla to jen proto, že ho nechtěla ranit. Tato představa ho nesmírně mučila. Bylo by úlevou vědět.

Již několik týdnů byla ve městě, v hotelu Savoy, kde jí zdržoval pod záminkou, že její přítomnost je nutná v jejím vlastním zájmu. Bylo teprve něco po půl dvanácté, když dorazil a zavolal jí telefonem z recepce, aby šla dolů na oběd. Byla překvapena a potěšena a odpověděla mu hlasem, ve kterém zaznělo mládí.

Ten zvuk v jeho uších vyvolal vzpomínky a způsobil, že uplynulé roky zmizely. Nečekal na ní v hotelové hale, ale schoval se za truhlík s keřem. Viděl ji znovu jako dívku, jak trhá květiny a předstírá, že ho nevidí a přesto přistupuje stále blíže. Na okamžik zapomněl na všechno, co se stalo od té doby.

„Za obchodem nebo za zábavou v tuhle denní dobu?“ zeptala se ho.

Okamžitě, jakmile zazněl její hlas, zmocnilo se ho rošťácké mladické nutkání. To mu vnuklo nápad, nad kterým se ani nepozastavil, aby ho prozkoumal, ale okamžitě ho začal realizovat.

„Osobní záležitost,“ řekl.

„Vypadáš ale tak vážně.“

„Je to vážné – pro mě.“

Usedli za stůl v rohu jídelny.

„Tak ven s tím. Snad to není vražda. Byl bys podezřelý na první pohled.“

„Copak si dáme? Pompano. To by mělo být dobré … Nedívej se na mě tak. Jsem tak šťastný, že to nevydržím. To se semnou děje … Filet nebo mořský jazyk. Co ty na to?“

„Něco, co vyléčí takové štěstí. Mořský jazyk, salát a ledový čaj pro mě.“

„Zákusek? Nebo o tom se rozhodneme později?“

„Později. Mohla bych být tou dobou až příliš překvapena, abych chtěla zákusek.“

Pozorovala ho soustředěně s velmi zvědavým výrazem. Vyhýbal se jejímu pohledu.

„Ano, mohlo by tě to překvapit,“ řekl. „Tady, číšníku! … Samozřejmě už víš … Mořský jazyk, ledový salát s rajčaty, francouzský dresing, ledový čaj, kávu a zákusky později … jaký jsem emocionální člověk … Dva saláty, ano … Nebo romantický. Můžeme tomu říkat tak i tak. Mořský jazyk pro dva. Konec konců, nevím proč … Ne, kávu jen jednu … bych se měl za to stydět. Jde zkrátka o to, že se budu ženit.“

„Ach! Jak vzrušující. Kdy?“

„Kdy? Kdy by si řekla? Proč ne třeba hned tento večer?“

„A kdo je ta šťastná?“

„To bych ti raději ještě neříkal.“

„Ještě? Ale bude to už tenhle večer.“

„Její jméno jistě znáš a mohla bys mít vůči ní předsudky. Neumím to moc dobře vysvětlit. Ale chci, aby ses s ní nejprve sešla.“

„Toto odpoledne?“

„Nebo tenhle večer. K tomu se dostanu. Potřebuji totiž tvou pomoc. Je to mimořádná věc, o kterou tě chci požádat. Kvůli sobě i kvůli ní bych to chtěl udržet v tajnosti. Ne tedy až budeme svoji. To se veřejnost bezpochyby dozví. Ale ne to, že se svatba odehrává, kdy a kde. Pak samozřejmě budeme moci odejít a rok či dva žít v zahraničí.“

„Ano?“

„Říkám, že to nedovedu jasně vysvětlit. Budeš to muset brát jako hotovou věc. Noviny jsou tak zvědavé a netaktní. Rád bych, aby to proběhlo tak, že by nikdo o ničem nevěděl a oznámení bylo zveřejněno teprve tehdy, až budeme pryč. Ona nemá stálý domov. Myslím tím, že žije v hotelu. Já také nemám domov. Kdyby to mělo být v kostele nebo na nějakém veřejném místě, tak by si nás asi hned všimli.“

„Řekl bys prosím číšníkovi, aby mi přinesl trochu másla? Ano, pokračuj. Co pro tebe mohu udělat já?“

„Vezmi si ode mě. Doufal jsem, že to už uhodneš. Nemám, koho jiného bych se zeptal.“

„Děkuji. Ne, zatím jsem neuhodla.“

„Nu, kdyby bylo možné, aby se ceremonie odehrála ve tvém apartmá zde a zařídila ty věci kolem, tak bych ti byl velice zavázán.“

„Ano, vskutku. Mileráda to pro tebe udělám. Proč si kolem toho dělal takové okliky? Nechám přinést nějaké dekorace. Co bude mít nevěsta na sobě? Jaké barvy má ráda?“

„To budu muset zjistit.“

„A kdy to bude?“

„Dám ti vědět.“

„Dej mi vědět co nejdřív. A proč si tak posmutněl? Teď se raduj. Muži jsou tak nemotorní, když jsou šťastní.“

„Je od tebe moc milé, jak jsi mi vyšla vstříc.“

„Mě si teď už nevšímej. Jdi a zjisti mi všechny detaily, jak rychle jen můžeš. Ani netušíš, jak moc jsou důležité. Očekávám je do hodiny. Zavoláš mi?“

„Ano.“

Vyšel bezmyšlenkovitě z hotelu a vzpamatoval se až v Zoo v Central parku, při pohledu na klec s opicemi. Proč se chovají tak překvapeně? Vedle byl malý hnědý medvěd, který přesně vyjadřoval absurditu, kterou on sám pociťoval. Nevadilo mu cítit se absurdně. Ne, to bylo dokonce uklidňující. Bolest v egu působila proti jeho bolesti v srdci. Jakkoliv neohrabaným byl jeho plán, posloužil svému účelu. Ale nebyla to žádná úleva. Svým způsobem doufal, že by jí na něm záleželo ještě méně – méně než nevlastní sestře nebo staré tetě. Nemohl se mýlit. Pozoroval jí docela zblízka. Neprojevila ani ten nejmenší znak znepokojení. Měl tentýž skleslý pocit potupy, se kterým odcházel od živého plotu toho večera, kdy se v mládí poprvé setkali.

Jak pitomou věc udělal!

Když jí telefonoval o dvě hodiny později, jak slíbil, odehrál se následující rozhovor:

„Tady John.“

„Ano. Tak mi to všechno pověz. Měl si dost času.“

„Haló.“

„Ano. Jakého času?“

„Haló.“

„Ano, slyšíme se.“

„Agnes, chtěl jsem po tobě příliš a moc rychle. Neumím si představit, jak mě napadlo, že bych to po tobě mohl žádat. Děkuji ti, ale musím to odvolat.“

„Nesmysl. Neříkáš mi pravdu. Něco se stalo.“

„Možná. Každopádně svou žádost stahuji.“

„Kde jsi?“

„Ne moc daleko od hotelu.“

„Setkáme se v čajovně v přízemí. Budu tam za deset minut.“

Zavěsila, aniž by čekala na odpověď. Když dorazil, již seděla v čajovém salonku.

„Je mi líto, jestli se něco stalo,“ řekla starostlivě. „Můžeš mi o tom povědět?“

„Sešlo z toho,“ řekl a připadal si při tom naprosto absurdně. „To je celé.“

„Ale to snad ne,“ řekla. „Co kdybych si s ní promluvila. Mohla bych jí přesvědčit, když tě nepopíšu příliš pravdivě.“

„To by k ničemu nebylo,“ řekl. „Už jsme si řekli všechno, co mělo být řečeno. Ona mě zná dobře – možná až příliš dobře. V tom by to mohlo být.“

„Řekni mi o ní. Jaká je?“

„Chladná. Na první pohled bys to neřekla, ale je. To, že jí miluji, pro ni nic neznamená – vůbec nic.“

„Zvykla si na to?“

„To nevím. Ne. Není tak…“       

„Co?“

„Chtěl jsem říct sobecká. To bych říkat neměl. To já jsem sobec, že ji chci pro sebe. Ona si chce ponechat svůj vlastní život a je to její život.“

„Ale jen jste to odložili. Neřekla ne, že?“

„Hůř než to. Řekla – “

„Ano. Co řekla?“

„Řekla, že je pěkné, jak to je. Buďme dál přáteli. Přátelství je v pořádku. Může rozkvétat i v dalším světě.“

„Nech mě s ní promluvit, prosím.“

„Ne. Je to beznadějné.“

„Nenaléhala bych na tebe, kdybych si nebyla jistá, že mohu změnit její názor. Ve skutečnosti si totiž myslím, že jí znám.“

John vzhlédl a zkoprněl úžasem. Díval se na ní upřeně s nejistým a nevěřícným výrazem. Ona zamyšleně míchala lžičkou ve svém čaji a pohled měla sklopený.

„Pokud je tou osobou, kterou si myslím, že je,“ pokračovala Agnes a stále se dívala dolů, „tak co jsi o ní řekl je pravděpodobně pravda. A přesto -“

„Agnes! Dej si pozor na to, co říkáš.“

„Dávám si takový pozor, jako vždycky. Věř mi.“

„Jak dlouho jsi jí znala?“

„Na jednu stranu sis zasloužil trochu potrápit. Není to všechno jen jednostranné. Myslíš si, že je pěkné - ?“

„Jak dlouho jsi jí znala, se ptám?“

„Dlouho. Déle než ty,“ řekla.

.           .           .           .           .

Poznámka ze společenské rubriky New York Times, 6. listopadu 1901:

            Pan a Paní Breakspearovi stráví svoje líbánky ve Středozemním moři na jachtě pana Breakspeareho „Damaščan.“

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed