Garet Garrett: Příběh železa a oceli (5)

Mises.cz: 06. prosince 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Bez ohledu na Enochovy pochybnosti bylo partnerství Gib & Breakspeare velmi úspěšné. Toto bylo částečně způsobeno využitím skvělé příležitosti, ale možná ještě více obratností, se kterou Enoch svěřil Aaronovi úkoly, které se hodily k jeho temperamentu. Oba vložili do podniku stejný díl kapitálu a spojili svá naleziště uhlí a rudy. Enoch byl dominantním partnerem díky svým znalostem a tvrdošíjnosti. Prostudoval si železný obchod. Dohlížel na výrobu a zůstával v Novém Damašku. Aaron se ujmul prodeje a všech vnějších kontaktů.

Otevřít doly bylo snadné. Téhle práci už v Pennsylvanii dobře rozuměli.

Postavit vysoké pece bylo něco docela jiného. Ve skutečnosti to bylo troufalé dobrodružství. Starší a moudřejší hlavy ho nechaly bláznivému zápalu mladých.

Až do této doby bylo železo produkováno v této zemi, stejně jako všude jinde ve světě, pomocí primitivních metod. Ruda byla nehospodárně tavena v hrubých pecích na hnědé uhlí, které nebyly od středověku nijak zdokonaleny. Tento proces byl velmi starobylý. Byl známý už v Indii v době Alexandrovy invaze. Jeho původ se ztrácí v době mýtů. Túbal-kain[1] „učitel všech řemeslníků obrábějících mosaz a železo,“ byl mistrem ve městě svého slavného předka Kaina, které bylo v zemi Nod.

Rozdíl mezi starým železářem v Himalájích, 1500 let před Kristem, s jeho malou hliněnou pecí, připomínající převrácený hrnec, povzbuzující oheň měchy – (měchy vyrobenými z kozí kůže, která byla stažena ze zvířete aniž by byla rozříznuta břišní část, poté upevněna za díry po nohách, byla na ní přidělána dřevěné tryska v místě krku a vzduchová pumpa v místě ocasu) – a železářem na počátku 19. století byl jenom v tom, že ten druhý stavěl svou pec z hrubých cihel a naučil se, jak nechat přírodu, aby foukala do jeho ohně.

Odměnou za jejich úsilí byl oběma nuget sálajícího železa, ta nejužitečnější nejedlá substance objevená člověkem. Je houževnatá, kujná, snadno se popouští, je tvárná při rozpálení do ruda, při rozpálení do běla teče a má ještě jednu zázračnou schopnost. Je magnetická. Přitahuje elektřinu z prostoru, lapá jí a doručuje jí bezbrannou do rukou člověka. Bez této substance, která se v čisté podobě vyskytuje jen ve formě meteoritů, by nemohl být blesk polapen a uvězněn v zemi.

Žhnoucí nuget v kovářské výhni, nazývaný hrouda, je v krystalickém stavu. Je pak přesunut a dále zpracováván kováním, vytahováním a válcováním přičemž je doruda zahříván. Může být kován ručně na kovadlině nebo pod bucharem či válcován mezi válcovými lisy. Účinkem tohoto zacházením se krystaly prodlouží na tuhá vlákna.

Vysoká pec se neliší od kovářské výhně principem, ale troufalostí, metodou a velikostí. Kovářská výheň píchne přírodu špendlíkem a extrahuje z ranky několik kapek železa. Vysoká pec rozerve její bok a extrahuje železo planoucím proudem.

Vysoké pece existovaly již před tou Gibovou a Breakspearovou, v Anglii, Německu a Francii, ale bylo jich málo a pořád byly ve fázi technického zázraku. Jejich vybudování bylo velice nákladné, mnoho jich z neznámých důvodů selhalo a konzervativní starší železáři raději zůstávali u kovářských výhní, kterým rozuměli. A nikde ještě neměli vysoké pece, které by pravidelně spalovaly antracit, čili kamenné uhlí. Všichni doposud používali dřevo, dřevěné uhlí, hnědé uhlí a koks. Palivem v Novém Damašku měl být antracit.

Takže to byl v každém ohledu zbrklý experiment a v jednom ohledu zcela novátorský. Partneři si byli jistí teorií. Z vědeckého hlediska byla záležitost proveditelná. Přesto mohla v praxi selhat z mnoha důvodů, které nemohli předvídat. A selhání v železářských experimentech znamenalo často bankrot. Skoro nic z prostavěného kapitálu se nedalo zachránit a výdaje na stavbu byly enormní.

Schopnosti potřebné k postavení takové vysoké pece, jakou požadovali, tehdy byly drahé a daly se těžko nalézt. A když byl člověk s takovými schopnostmi nalezen, tak byl pesimistický, nevěřící a zříkal se veškeré odpovědnosti za výsledek, protože to bylo něco, co nikdy před tím nedělal. Zkušení železáři, kteří měli obsluhovat tuto výrobu, o ní měli totéž pochmurné mínění.

Tito železáři sem museli být nalákáni z Anglie sliby a garancemi. Téměř všechny nové metody zpracování železa v té době měly svůj původ v Anglii a byly střeženy stejně žárlivě jako vojenská tajemství. Vzestup Amerického průmyslu oproti Evropské konkurenci byl značně zpomalen nedostatečnými znalostmi průmyslových výrobních postupů. Evropa se o ně nechtěla dělit, neboť jejich vlastnictví dávalo jejím výrobcům celosvětovou výhodu. Takže musely být získány kradmo. Mnoho jich bylo propašováno v hlavách Anglických, Skotských a Welšských řemeslníků, kteří s pomocí úplatků obešli embargo na emigraci zkušených pracovníků a hledali svoje štěstí ve Spojených státech.

Zatímco Enoch pracoval neúnavně v Novém Damašku, převracel hory a připravoval cesty, po kterých se měly dopravovat jejich vápenec, ruda a uhlí, Aaron byl v zahraničí a hledal zkušené pracovníky, kteří by byli schopni přeměňovat tyto suroviny na železo.

Dva roky ode dne, kdy se dali do díla, zahájil svou činnost jejich první miniaturní vulkán.

To přesně vysoká pec je. Dutá cylindrická pec je kuželem hory, naplněným palivem, železnou rudou a tavidlem z vápence. Tato masa je dole podpálena. Plyny vycházejí nahoře spolu s plamenem a kouřem, vertikální katarakt rozbitých vazeb, závratný, smyslný, hladový a volný. Zvláštní okolnosti je uvolnily ze studené inertní masy, v níž odpočívaly celé věky. Struska a hrubá materie odtékají spodem jako láva. Tekuté železo padá jako déšť do srdce na spodu pece a stéká po písku do žhnoucího jezírka. Po okrajích tohoto jezírka je řada prohlubní. Železo odtéká z jezírka do těchto prohlubní. Vysávají ho do sucha. Železáři říkají tomuto jezírku „prasnice“ (sow). Formy, které se objevují v prohlubních, jenž vycucaly prasnici, se nazývají „selata“ (pigs). Produktem je „prasečí“ surové železo (angl. pig iron) – hrouda kovu o velikosti stehna dospělého muže.

 Poté, co byl na spodku rozdělán oheň, nezbylo nic na práci než čekat několik hodin. V této době si oba partneři zašli na oběd do Enochova domu. Jedli potichu. Aaron se několikrát neúspěšně pokusil rozproudit konverzaci. Myšlenkově teď byly daleko od sebe. Jeden přemýšlel o detailech, o chybách, kterým se dalo předejít, o chybách, kterým se musí v dalším počínání vyhnout; druhý pojímal tuto událost v její dramatické celistvosti. Enoch se nemohl dočkat, až bude zpátky u pece.

V místě, odkud byla vysoká pec vidět v celé své kráse, se Aaron zastavil a chytil ho za ruku.

„Podívej se na ní, příteli. Máme na to dost času.“

Už tehdy byla vysoká pec tím, čím je dodnes – jednou z nejtroufalejších urážek, které se člověk dopustil na přírodě. Nalákal do ní živelné síly a dal jim směšné přezdívky. Ačkoliv je nemůže zkrotit, může je ovládat skrze znalost jejich slabin. Naučil se znát jejich neměnné zvyklosti. Všemocnému mistrovi ukradl tajemství tohoto procesu. V měřítku odpovídající své vlastní síle reprodukoval ve vysoké peci podmínky, za nichž se rodila země a extrahuje z jejich víru hroudu železa.

V odrazu majestátnosti tohoto efektu, který vykouzlil, se člověk sám jeví absurdně maličký. Když se na něj podíváte, není ani impozantní ani vznešený. Možná kdyby někdo sledoval stvoření stejným způsobem, tak takový hrůzostrašný efekt by byl ještě úžasnější než sám Stvořitel. Ve svých starých šatech, nedočkavý, roztržitý či naopak soustředěný na výsledek, by byl pravděpodobně pro oko velkým zklamáním.

Z místa, na kterém stáli, mohli vidět dělníky míhající se kolem srdce pece – maličké skřítkovské figurky, groteskně nevýznamné, pohrdlivě manipulující s živly intenzivně zuřícími uvnitř pece. Okolní svahy byly plné lidí a na jejich tvářích se zrcadlila mdlá, děsivá záře a vzduchem se šířily zlověstné vibrace.

„Přiznej Enochu,“ řekl, „že tě z toho taky mrazí v zádech.“

„Chci se jít podívat blíž,“ odvětil Enoch.

Zůstali u pece celý zbytek noci a odnesli si první hroudu chladnoucího surového železa.

„Je to dobré,“ prohlásil Enoch.

Bylo to surové železo té nejlepší kvality. Poptávka po něm byla okamžitá a výnosná. Byly stavěny další vysoké pece, jedna po druhé, dokud jich nestálo osm. Surové železo bylo nějakou dobu jejich jediným produktem. Továrna na jeho tažení a válcování byla přistavěna až později.

Během pěti let se populace Nového Damašku ztrojnásobila. Doly, vysoké pece a později železárna – první v zemi vybavená válcovací stolicí – daly práci tisícům dělníků. Jejich potřeby pak přitáhly další obchod. Město se rozšiřovalo a přestavovalo. Enoch se pustil do vlastních podniků, postavil domy pro dělníky a otevřel pro ně velký firemní obchod.

Byl zde ještě další důvod, proč bylo partnerství k překvapení všech, natolik úspěšné, když šlo o vztah mezi tak protikladnými charaktery.

Aaron byl velmi populární. Veškerý společenský život Nového Damašku se točil okolo něho. Woolwinovo sídlo, kde žil, bylo místem zábavy a veselí. Jeho pohostinnost byla vyhlášená. Přicházeli hosté z Pittsburghu, Filadelfie a dokonce až z New Yorku, aby navštívili jeho večírky.

Enoch stále žil skromně ve svém starém, chmurném domě pod ním. Tento kontrast byl nepřehlédnutelný a mohl by být i bolestivý, kdyby si to Enoch neuměl bohatě vynahradit. V rámci partnerství i mimo něj jeho moc neustále vzrůstala. Nikdo nebyl na pochybách, kdo má konečnou autoritu v obchodních záležitostech. Když si chtěli vypůjčit kapitál na stavbu železárny, tak to bylo Enochovo slovo, co přesvědčilo věřitele. Vydával zvuk, kterému rozuměli – skřípavý tvrdý horizontální zvuk, který Aaron naprosto postrádal. Instinkt, který dával Aaronovi přednost v přátelství a instinkt, který preferoval Enocha v obchodních záležitostech, mohl existovat a také existoval v těch samých lidech. Aaron byl upřednostňován, když šlo o rozmařilosti. Enocha se lidé báli a věřili mu. To udržovalo rovnováhu.

Pozn.:

1) Genesis 4:22