Garet Garrett: Příběh železa a oceli (6)

Mises.cz: 13. prosince 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Poté, co zaslechl, že Novému Damašku je souzeno stát se hlavním městem Amerického železářského průmyslu, objevil se tu Bruno Mitchell, kapitalista, s úmyslem otevřít zde banku, pokud se pověsti o městě ukáží býti pravdivými. Měl svoje zkušenosti z Nové Anglie, kde bylo umění bankovnictví již velmi rozvinuté. Věřil ovšem v železnou hvězdu a ta ho přivedla sem. Na první pohled byl mužem aktivním, tvrdým a hrabivým, přesto na něm bylo něco zvláštního, co nutilo ostatní lidi přehodnocovat své mínění o něm. Jako by jeho kůže byla pro něj příliš velká, ale místo aby na něm volně visela, jak to nadměrná kůže často dělá, tak se svrašťovala, což mu dodávalo předčasně stařecký vzhled. Jeho tvář měla žertovný výraz. Jeho oči byly modré a neklidné.

Enoch Gib na něj udělal hluboký dojem. Okamžitě si navzájem porozuměli.

Přesvědčen tím, co viděl, že Nový Damašek je oním správným místem, se sem Mitchell přestěhoval s veškerým svým majetkem, černošským služebnictvem a dcerou Esther. Stal se důležitou součástí komunity. Dodal jí prestiž jednoho z prvních bankéřů na západ od Filadelfie. Gibovi a Breakspearovi byl velmi nápomocen. Nejen, že se staral o jejich účty a dovedl převádět platby na vzdálená místa způsobem, který se jim zdál nový a zázračný; poskytl jim také podstatné množství úvěrů. Velice si přál stát se společníkem se stálou investicí v jejich podniku a Enoch k tomu byl svolný. Aaron měl námitky, na což měl právo, a ačkoliv byli Enoch i Mitchell zklamaní, nedošlo kvůli tomu k žádným otevřeným nesvárům.

Esther Mitchellové bylo dvacet čtyři. Od smrti matky před pěti lety žila se svým otcem, který bral jako danou věc, že se bude starat o jeho domácnost, dokud se nevdá. O vdavkách ovšem spolu nikdy nemluvili. Jednou za čas si Bruno pomyslel: „rád bych věděl, jestli už Esther vůbec měla nějakého mládence“ a pak to zase pustil z hlavy. Chovali se k sobě jako manželé, co žijí každý ve své ulitě.

Když se po smrti jeho manželky k němu dcera vrátila z klášterní školy, tak jí stěží poznal. A i po pěti letech pro něj stále byla stejným cizincem jako v den, kdy se zhostila úkolů, co před ní vykonávala její matka. Nikdy nebyl schopen proniknout její rezervovaností. Když se o to poprvé snažil, tak trpěl pocitem viny a raději toho zanechal. Ona pozorovala svět doširoka otevřenýma očima, které nikdy neprozradily, na co myslí. Někdy se v nich objevil utrápený výraz, jako stín mraku na povrchu klidného modrého jezera. Mluvili spolu velmi málo. Bruno neměl ani tušení, co dělá Esther ve svém volném čase a nikdy se jí na to nezeptal.

Jako hospodyně neměla chybu. Jako ženský pobočník postaršího, sobeckého muže měla veškeré výhody a žádnou z nevýhod dokonalé manželky; mimo to byla mladá a tedy potěchou pro oko. Jako lidská bytost byla hádankou. V tomto ohledu z ní znal sotva více než její jméno. Hrad jejího ducha byl neviditelný a nevedla k němu žádná přímá cesta. Vnější znamení byla zavádějící.

Oba partneři byli častými návštěvníky v Mitchellově domácnosti. Atmosféra byla společenská. Tématem rozhovorů byl obchod. Zřídka mluvili o něčem jiném. Obchod má ovšem mnoho tváří. Nebyly to pouze jejich vlastní záležitosti, které probírali. Mluvili o budoucnosti železa, nových metalurgických procesech, politice, hlouposti Kongresu a celních tarifech.

Nevraživost mezi politikou a obchodem má své hluboké kořeny. Ekonomické pravdy, jasnější než den pro kapitány průmyslu, bývají pro Kongres nepochopitelnými obskurnostmi. Politici neviděli, že bez vysokého ochranářského tarifu bude americký železářský průmysl vydán na milost zahraniční konkurenci. Enoch vždy tuto debatu zakončoval slovy, která se stala sloganem mezi železáři oné generace. Ta slova byla:

„Válku nebo tarif.“

Dnes to může znít poněkud záhadně, ale tehdy to bylo všem jasné. Každý věděl, nebo si to ještě pamatoval, že před válkou o nezávislost neexistovala v Americe žádná výroba železa. Mateřská země jí zakazovala. To, co chtěla od amerických kolonistů, byly suroviny, které měly být zpracovávány v jejích vlastních dílnách a jejími vlastními vyškolenými řemeslníky, jelikož kdyby si kolonisté vyráběli železné nářadí sami, tak by Anglický export do Nového světa utrpěl. Zákon Britské koruny nařizoval, že „žádná železárna nebo stroj na řezání či válcování železa, žádná výroba plechu s pákovým bucharem a žádná pec na výrobu oceli“ nesmí být postavena „v jakékoliv z kolonií Jeho Veličenstva v Americe.“ Ilegální železárny byly vyhledávány a bořeny.

Takže kolonisté, kteří nesměli vyrábět svoje vlastní železo, museli prodávat své suroviny do Anglie a nakupovat od Britských obchodníků hotové výrobky. Válka odřízla kolonie od těchto výrobců. Tak z nezbytnosti vznikl jejich vlastní železářský průmysl. Po válce začali prodávat Britové svoje výrobky do Ameriky za ceny, kterým většina nově postavených železáren, které za války měly žně, nebyla schopna konkurovat. Odtud pocházelo volání většiny železářů po tom, aby byl dovoz britského železa zakázán, nebo alespoň penalizován vysokým tarifem. To byla zásadní historická zkušenost amerického železářského průmyslu, že jeho prosperita je spojená s válkou a tarifem. Jejich následky byly tytéž. Válka přinášela to samé jako vysoký tarif – udržovala zahraniční zboží mimo americký trh a prudce zvýšila odbyt domácích železáren.

„A nikdo nechceme válku,“ dodával Enoch.

Aaron se na věci dokázal podívat ze širší perspektivy a na rozdíl od Enocha neměl před očima jen zájmy železářů. Poukazoval na to, co dokázali oni sami bez pomoci tarifů. A také argumentoval tím, jaký dopad by mělo dražší železo na ostatní výrobu a především na farmáře na jihu a na západě.

„Nad Anglickou konkurencí můžeme vyhrát, když budeme lepší, odvážnější a inovativnější. Máme pro to všechny předpoklady a nemusíme se v Kongresu ničeho doprošovat.“ Tak zakončoval debatu Aaron.

Dalším tématem, které donekonečna probírali, byly železnice. Právě se dostávaly do stádia prakticky uskutečnitelné vize. Jaké jsou jejich budoucí možnosti? Budou jen doplňkem dopravy po vodních tocích a kanálech, nebo jí zcela zastíní? Enoch si nedokázal představit, že by železnice jednou mohla zaujmout místo říční dopravy. Aaron si myslel, že k tomu dojde a v této otázce měl Mitchellovu podporu. Enoch se z tohoto důvodu ještě více zatvrdil ve svém mínění.

Jednoho dne Aaron porušil všechny ustálené zvyklosti této jejich soukromé obchodní komory a náhle se obrátil k Esther:

„A co si o tom myslíte Vy, slečno?“

Už jí nějaký čas pozoroval. Při všech jejich opakujících se večerních seancích se zdála být vždy pozornou posluchačkou, soustředící se na toho, kdo zrovna mluvil, ale nikdy nepromluvila ani slovo. Chtěl vědět, jestli jim skutečně naslouchá nebo je jen pozoruje. Jak její otec, tak Enoch byli překvapeni tím, že se na ní někdo obrátil s takovou otázkou. Ona ale zaskočena nebyla.

„Jenom by mě zajímalo, co z toho by učinilo svět šťastnějším místem,“ řekla.

Ve způsobu, jakým to řekla, byla cítit určitá nedůvěra, která se nevztahovala ani k říční ani k železniční dopravě, ale k něčemu, co pro ní představovaly tyto diskuse jako takové. Účinek byl podivný. Všichni tři muži se cítili vyrušeni ve svém pocitu vlastní důležitosti. Zaútočili na ní mírně pohrdlivým způsobem, jako když učitel vysvětluje triviální látku nechápavému žákovi. Útok vedl Enoch. Jak typicky ženské myšlení! Co s tím má štěstí co dělat? Otázka je přece ekonomická. Co se ukáže být efektivnějším způsobem dopravy? Ale stejně – a to bylo Enochovo tvrzení – stejně, není snad očividné, že to, co přinese světu více bohatství, také zvětší sumu lidského štěstí?

„Opravdu?“ řekla Esther.

Už z ní více nedostali. Odmítla se s nimi dohadovat a usmívala se na ně jakoby z velké dálky. Její úsměv byl neproniknutelný.

Od té doby se Aaron několikrát pokusil zapojit jí do jejich konverzace, ať už to bylo u večeře nebo v obývací místnosti, kde seděla stranou se svým šitím, ale bez úspěchu. Vždy se na něj jen podívala se ztrápeným výrazem a pomalu potřásla hlavou. To vzal jako nesouhlas a pak jí ignoroval stejně jako druzí a jen tu a tam jí potajmu sledoval. Když ho při tom nachytala, vrátila jeho pohled se vzdálenou, neosobní zvědavostí, dokud se neodvrátil jako první.

Vztah partnerů k Mitchellově domácnosti se pomalu začal měnit. Aaronovy návštěvy zůstaly přibližně stejně časté, ale Enochovy se stávaly čím dál častější a pravidelnější. Byla to jediná domácnost v Novém Damašku, kde se cítil spokojen a patřičně oceňován. Zřídka chodil na návštěvu někam jinam. Ženy si mezi sebou brzy začaly povídat o tom, co ho přitahuje. Začalo krystalizovat určité očekávání. Enoch si ho byl vědom, aniž by tušil, jak se to dozvěděl. Mitchell ho obratně povzbuzoval. Od doby, kdy byla odmítnuta jeho nabídka kapitálové investice do podniku Gib a Breakspeare, začal se zabývat myšlenkou na manželství své dcery s jedním z partnerů. Dal by přednost Enochovi, protože vytušil, že tak by byl jeho vůz daleko jistěji vynesen k železné hvězdě než s Aaronem. S Esther mluvil o obou dvou v neutrálním tónu a jako by jí sděloval své důvěrné momentální dojmy. Podle toho, jak rozuměl ženám, tak si myslel, že jejich mysl funguje v těchto záležitostech opačným způsobem. Pomlouvat Aarona by mohlo zapůsobit proti jeho cílům, takže to nikdy nedělal. Nicméně Enoch vycházel z každého jeho srovnání jako lepší osoba. Esther pozorně naslouchala a neříkala nic.

„Už si někdy přemýšlela o vdavkách?“ zeptal se jí jednoho dne přímo. „Někdy si říkám, že bys měla na čase.“

„Máš snad pro mě někoho vybraného?“ V jejím hlasu byl určitý těžko zachytitelný podtón, který mohl znamenat pochybnosti nebo ironii, a který znal a nenáviděl. Cítil se kvůli němu nesvůj.

„Popravdě řečeno mám,“ odpověděl. „Tedy chtěl jsem říci, že jsem doufal, že by tě mohl v tomto ohledu zaujmout Enoch Gib. Víš, jaké mám o něm mínění. Bude z něj velký muž v této zemi, jestli se nestane nic mimořádného.“

„Udělalo by ti to velkou radost?“ zeptala se. Opět tu byl ten podtón.

„O mojí radost tady nejde,“ řekl. „Jde tu o tvoji budoucnost. Byli byste skvělým párem a pro mě by bylo velmi uklidňující mít jistotu, že budeš dobře zaopatřená.“

Bylo to při večeři, a jak mluvil se sklopenýma očima, sledoval, že jeho stín na ubruse se stále prodlužuje a jeho neklid vzrůstal. Cítil, že ho celou dobu pozoruje se svým neproniknutelným výrazem.

„Ach tak,“ řekla po chvíli ticha.

Zdvihl hlavu a kradmo se na ní podíval. Ona se na něj dívala uvolněně. V jejím výrazu byla stopa mnohoznačného pobaveného úsměvu. Začervenal se a zdvihl se od stolu.

Očekávání se zvýšilo. Pod tlakem očekávání bývá uzavřeno více manželství, než si Nebesa dovedou představit. Společnost v Novém Damašku byla plná napjatého očekávání.

Enoch se vyslovil, jak na to Esther již byla připravena, s pocitem jistoty, že bude vyslyšen. Vzala si nějakou dobu na rozmyšlenou a pak řekla ano.

Aaron byl jedinou osobou v Novém Damašku, která o ničem neměla ani tušení. Byl naprosto překvapen. Proč? Nebyl to nepravděpodobný svazek. A přesto se mu zdál podivný a nepřirozený.

V den, kdy se o tom doslechl, byl na večeři u Mitchellových. Enoch byl přítomen. Mitchel mu oznámil novinu o zasnoubení Enocha a Esther jako by mluvil k velké společnosti přátel. V Aaronově gratulaci zazněl falešný podtón. Uvědomil si to a stejně tak si to uvědomila i Esther. Snažil se ho zakrýt, ale jenom ho tím zhoršil. Enoch s Mitchellem, ponoření do svého sebeuspokojení, si toho ovšem nevšimli.

Esther Aarona nepřestávala pozorovat. V jejích očích se objevil utrápený výraz. Nedovedl si ho správně vyložit. Dlouhou dobu si myslel, že ho nemá ráda. Několikrát za večer k němu byla úsečná a odměřená. To se před tím nestalo.

Jeho návštěvy v Mitchellově domě od té doby byly formálnější a méně časté. Enochovo nadřazené chování se ho nemile dotýkalo. A chování Esther jej mátlo. Někdy k němu byla přátelštější, než očekával a jindy zase tak záměrně lhostejná, že si myslel, že se mu chce vyhnout.

Právě tehdy v této záležitosti začal působit osud. Různými shodami okolností, kterými nemůžeme porozumět, a které ani nemusely být pouhými shodami okolností, se začali potkávat mimo domov. Jak se zdálo, tato setkání se odehrávala čistě náhodně a na nečekaných místech – jednou to bylo na ulici, jindy večer v davu při divadelním vystoupení pod širým nebem, o které ani jeden z nich neměl zájem, pak ve Filadelfii, kde byl na obchodním jednání a ona tam byla se svojí služebnou nakupovat, a nakonec na pěšině vedoucí lesem k Throne Rock, přírodnímu skalnímu útvaru na vrcholu hory, odkud byl nádherný výhled do údolí.

Bylo nedělní odpoledne na začátku května. On stoupal nahoru a ona právě scházela dolů. Nejprve se tvářil překvapeně, pak rozpačitě a poté se mu vrátila až absurdní sebedůvěra. Ona měla na hlavě široký klobouk, jehož okraje byly na obou stranách staženy dolů a uvázány pod bradou. Byla zadýchaná a unavená. Její šaty byly natržené. Všimnul si toho.

„To mám od tohohle,“ řekla, když zachytila jeho pohled. Zdvihla před něj kytici z květů dřínu s gestem, aby si přivoněl. To učinil a pak už nevěděl, o čem by mluvil. Tak beze slova stáli a dívali se na sebe, dokud se neotočila k odchodu. Nechal jí jít a pokračoval v cestě nahoru. Ale po několika krocích se ohlédl. Ona se zastavila a posadila se na kmen spadlého stromu. Vrátil se k ní.

„Rád bych uspořádal rozlučkový večírek,“ řekl. „Přišla byste?“

„Rozlučkový večírek?“

„Měli by pro to vymyslet lepší název,“ řekl. „Vždycky jsem Vás chtěl pohostit u sebe v usedlosti. Přijdete?“

„Ano,“ řekla.

A zase si neměli co říci. Vstala a on jí doprovázel zpátky do města.

„Snad to Enochovi nebude vadit,“ řekl.

„Proč by mu to mělo vadit?“ zeptala se.

„Třeba nebude,“ řekl Aaron.

Tato myšlenka, jestli to Enochovi bude vadit, vyvolala u obou živé a rozdílné představy a tak mlčky došli až tam, kde se jejich cesty přirozeně rozcházely. Otočila se k němu a stáhla svojí ruku. Bylo to gesto rozloučení. Uklonil hlavu a odešel.

Večírek se konal dva týdny před stanoveným dnem svatby. Byl připravován možná až příliš pečlivě. Byly zde všechny prvky úspěchu, které se daly naplánovat dopředu. Aaron ze sebe vydal to nejlepší, ale nikdo se nebavil. Esther byla viditelně skleslá. Enoch byl zamračený. Hosté se je snažili povzbuzovat k zábavě, dokud nebylo jasné, že je to beznadějné a tak je nechali být. Zkrátka se nedovedli veselit.

Aaron jakožto hostitel měl zvláštní privilegia vůči svému čestnému hostu a tak je využíval. Enoch se mračil čím dál více. Lidé si to vysvětlovali různě. Jedni si mysleli, že je to přirozená stránka jeho povahy a byli plni lítosti vůči Esther. Druzí si začali říkat, že to vypadá, jako by žárlil.

Po tanci se Esther s Aaronem procházeli po terase.

„Odpusťte mi,“ řekla. „Kazím Vám večírek.“

„Ne,“ odpověděl. „Je to moje chyba. Já jsem tušil, že se nebudete bavit. Přesto jsem Vás musel pozvat. Pro mě je to večírek na rozloučenou.“   

„Co tím myslíte?“

„Po Vaší svatbě se dlouhou dobu neuvidíme. Čekám s odjezdem jenom kvůli Enochovi. Jedu do Evropy. Na rok, možná déle.“

„Za obchodem?“

„A-no,“ odpověděl pomalu.

Několik dalších minut šli mlčky.

„Co máte v plánu Vy?“ zeptal se.

„Nemám žádné plány,“ odpověděla.

Zastavila se. Všimnul si, že její pohled je upřen na temný Enochův dům dole. Záře z vysokých pecí v údolí ho přízračně osvětlovala a dodávala mu zlověstné vzezření. Okna, která byla malá a nebyla zakryta okenicemi, se podobala krutým strašidelným očím podivného silného zvířete.

„Budete tam bydlet?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla a věnovala mu chmurný a vyděšený pohled, jako by jí něčím nemile překvapil. Poté dodala: „Enoch mě tam včera provedl. Pokoj kde se narodil – ten bude můj. Místnost, kde zemřel jeho otec, je přesně ve stavu, v jakém byla tehdy. Myslí si, že by se tam nemělo nic měnit.“

Zachvěla se. Zeptal se jí, jestli jí není chladno. Nebylo, ale za dalším rohem se otočila a vrátili se dovnitř.

Enoch měl o manželství pevnou představu. Vezmete svou ženu z kostela do příbytku svých předků a tím se společně stanete před Bohem zodpovědným za její minulost, přítomnost, budoucnost a tudíž i za její tělo, mysl, její vztahy se sousedy, za vše mimo odděleného ohně její osobnosti. Ten je ovšem nicotný. Dům je váš tudíž ona musí akceptovat vaše pravidla. Byl váš, než přišla a tak si na něj musí zvyknout, stejně jako si musí zvyknout na vás. A proč ne? Kdyby se oženil Aaron, nepřivedl by snad svou ženu do Woolwinovi usedlosti takové, jaká byla? Nuže Aaronovi co jest Aaronovo a Enochovi co jest Enochovo a která žena si je vezme, dostane to, co mají.

Enoch jel domů s Esther v kočáru jejího otce. Mitchell odjel domů již dříve a poslal kočár zpátky. Když jeli kolem Enochova domu, tak položil osudnou otázku:

„O čem jste spolu s Aaronem hovořili?“

„O ničem,“ odpověděla.

To byla v celku pravda. Jenom s velkými obtížemi vždy hledali něco, co by si navzájem řekli. Nikdy se nedostali k žádné intimnější konverzaci, při níž by otevřeli své nitro. Na obou stranách byla značná zdrženlivost a rozpaky. Ale Enoch nedokázal uvěřit tomu, že by Aaron byl za nějakých okolností stejně zamlklý jako on sám. Nebo možná instinktivně poznal, že ačkoliv je možná to, co Esther říká, pravdou, tak se v této pravdě ukrývá hlubší význam?

Po její odpovědi v něm začal kypět vztek. Neovladatelný pocit, který neustále narůstal. Bylo to, jako by ho uštknula zmije. Nedokázal ho uchopit, protože nevěděl, o co jde. Nedokázal mu uniknout. Bolest to byla hrozná.

Esther nevěděla nic o jeho násilných emocích. Nedokázala v něm číst o nic lépe, než dokázal on v ní. Vyměňovat si myšlenky beze slov bylo mezi nimi nemožné.

Enoch strávil tři dny, aniž by Esther viděl s nadějí, že si pro něj pošle. Čtvrtého dne zašel na večeři a ona se k němu chovala jako by se nic nestalo. To jen přililo olej do ohně. Pak si dráždil svoji ránu heroickými pokusy jí zakrýt. Tato metoda může fungovat jen tehdy, pokud žena o ráně ví a stará se a miluje chlapce ve svém muži. Esther se nestarala. Neobjevila jeho zranění. Jeho posledním útočištěm bylo ulevit si jejím zraňováním. Enoch se začal chovat jako tyran. Mluvil kategoricky a svévolně o zákonech Gibů; o tom, jak se její život musí přizpůsobit tomu jeho; mluvil o trestech, pokutách a následcích a o pradávném právním principu, že neznalost ustanovení není omluvou, pokud byla ustanovení patřičně dána na vědomost. Poslouchala ho s doširoka otevřenýma očima. Věřil, že jí naplňuje obdiv k přísným pravidlům, v nichž byl vychován a tak slepě směřoval ke svému osudu.

Takto bylo jeho zranění pomstěno, ale nikoliv zahojeno.

V předvečer jejich svatebního dne při večeři bylo zmíněno Aaronovo jméno. To zafungovalo jako spouštěč dalších dramatických událostí. Před tím, než k tomu došlo, Enoch začínal hledět na Esther s citem, který byl pro něho nový a velice rozrušující. Nevěděl, co si s ním počít. Náhle byl pohlcen velikou touhou, divokou a pustošivou. Vynořila se z hlubiny jeho srdce. Chtěl vědět, jestli si Esther a její otec uvědomili toto jeho jedinečné a dramatické vzplanutí. Impuls promluvit, vykřiknout nahlas slova s fantastickým smyslem, vstát a dotknout se jí, se stal téměř neovládnutelným – téměř. Poprvé a zcela náhle ho napadlo, že se jí nikdy nepokusil doopravdy poznat. Na tuto možnost ani nepomyslel. Ale udělá to. Začnou znovu a tak se s ní seznámí.

V tom okamžiku jí miloval.

A bylo to tehdy – právě tehdy – kdy uslyšel Aaronovo jméno. Nedokázal by říct, který z nich ho vyslovil. Vnímal pouze jeho zvuk. Najednou se v jeho nitru vzedmul černý a štiplavý pocit odporu a narážel na stěny jeho hrudi. Živě si ve své mysli promítl všechny situace, kdy viděl Esther a Aarona pohromadě.

Byl schopný kontrolovat svůj cit lásky, ale svůj vztek již ovládnout nedovedl.

K Estheřině a Mitchellově údivu začal bez jakékoliv očividné provokace trousit proti Aaronovi urážky extrémního a neodvolatelného charakteru. Jeho způsoby byly v rozporu s jeho násilnými pocity. Vypadal, že se dokonale ovládá, člověk by dokonce řekl, že je odměřený; přestože byl pod tlakem emocionálního rozrušení. V žádném bodě svého proslovu nebyl nekoherentní. Dalo by se říci, že pouze upřímně nahlas uvažuje. Na jeho tváři byl Gibovský výraz, který v Mitchellově domácnosti ještě nikdy neviděli – ústa stažená tak, že by si to člověk mohl splést s úsměvem. Z toho, co Esther s Mitchellem viděli, jim toto představení muselo připadat jako záměrné a předem připravené. Zašlo velmi daleko, než konečně pochopili, že z Giba mluví vášně. Ale toto pochopení je nikterak neupokojilo. Neučinili žádný pokus ho zastavit. Mluvil o věcech, které jsou ve slušné společnosti nevyslovitelné a o svých soukromých záměrech a vše zakončil prohlášením, že Aaron nikdy v jeho domě nesmí být přijat jako host.

„V tom musíme mít jasno,“ řekl směrem k Esther. Pak se zvedl od stolu a bez pozdravu odešel.

Mitchell byl šokován. Pomalu se podíval na Esther. Její tvář byla dokonalou maskou.

„Víš, co to mělo znamenat?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla.

„Co?“

„To je jediný způsob, jakým pan Gib dokáže složit tvojí dceři kompliment,“ odpověděla.

A nyní Bruno Mitchell utrpěl další šok. Poprvé v životě se Esther zvedla od stolu jako první a nechala ho tam sedět.

Odešla do svého pokoje, poslala svoji služebnou spát a strnule se posadila do křesla, zatímco její emoce okolo ní bouřily. Byly to její emoce. To věděla. Akorát že byly mimo ní. Tak tomu bylo vždy. Ještě před tím, než tomu dokázala porozumět, jí její matka říkala: „Nedávej průchod svým citům, jinak tě pohltí. Hlídej je. Pokud na ně dokážeš dohlédnout, tak ti nemohou ublížit.“ Tak je pečlivě hlídala. Aby to mohla udělat, musela je odložit mimo sebe. Viděla je tak růst, měnit se a stoupat dokud jí neobklopily a pak jediným způsobem jak se před nimi uchránit bylo uvést je do toho vířivého pohybu, který jí je udržel od těla. Ale bylo stále obtížnější je udržet vířit a neodvažovala se přestat, protože kdyby to udělala, tak by jí pohltily.

Bylo to úžasné a fascinující divadlo, jako maelstrom bývá, a vyskytly se při něm okamžiky, kdy touha podlehnout citovým impulsům byla takřka neodolatelná. Přemýšlela o tom jako o ekvivalentu sebevraždy. A tajně již delší dobu předpokládala, že k tomu nakonec dojde. Nyní byla vyděšená a rozrušená předtuchou, že je k tomu tak blízko. Nikdy tento vír nebyl tak šílený, tak euforický, téměř nezvládnutelný a tak lákavý.

Na tohle myslela – pokud to lze nazvat myšlením – když se oblékala, obouvala, brala si šál a sestupovala ze schodů. V hale potkala svého otce. Překvapeně k ní vzhlédl.

„Jdeš ven?“

„Na procházku,“ řekla.

„Ale Esther! … v tolik hodin … a sama. Já…“

„Ano?“ řekla a čekala. „Zakazuješ mi to?“

V jejím hlasu se ozvalo něco, co nikdy před tím neslyšel. Přála si, aby řekl ano, zakazuji. Proto položila tuto otázku. A kdyby to řekl, vířící záplava by náhle zkolabovala. To bylo opět to jediné, na co dokázala myslet. Byla to divoká, osvobozující myšlenka. Místo toho k ní přistoupil a zkoumal její obličej.

„Esther, co se s tebou stalo?“

„V předvečer své svatby, poprvé a naposled, alespoň na hodinu, jsem sama sebou,“ odpověděla.

Od chvíle, kdy tento vír citů propukl, na svou svatbu ani nepomyslela. To slovo, když opustilo její rty, se zdálo podivné a fantastické a přesto se proti němu nijak nevzbouřila.

Její otec ustoupil stranou a ona prošla ven.

O půl hodiny později se ozvalo zaklepání a Mitchell šel sám otevřít, očekávajíc návrat Esther. Byl to Enoch. Požádal, jestli by s ní mohl promluvit.

„Šla se projít,“ řekl Mitchell. „Nepůjdeš dál? Za chvíli je tu zpátky.“

Enoch zaváhal a pak řekl, že při troše štěstí na ní narazí a odešel.

Přišel nějak urovnat dojem, o kterém si byl vědom, že za sebou zanechal. To byl alespoň ostentativní důvod a to byl také připraven říct. Když se vztek vybouřil, převzal opět vládu cit k Esther, který byl pro něj tak nový, iracionální a způsoboval, že mu srdce v hrudi divoce tlouklo. Byl silnější než dříve – silnější než jeho pýcha. Mohl stěží dýchat kvůli touze, aby jí znovu té noci spatřil…

Esther se nejprve vydala podle řeky, pak se bezcílně potulovala okolo vápencového lomu, prudce zabočila k vysokým pecím, až nakonec, aniž by věděla, jak jí tam nohy zanesly, vystoupala po horské stezce k Throne Rock. Kráčela rychle, až se zadýchala a musela si odpočinout u spadlého kmene. Byl to tentýž kmen, na kterém seděla s kyticí dřínu toho dne, kdy ji zde Aaron potkal a pozval na rozlučkový večírek. Tato scéna se jí okamžitě vybavila spolu se všemi pocity, které se nyní již nesnažila potlačit. Oddělily se od vířící masy a dotkly se jí. Nastal okamžik, kdy si nedokázala vybavit, co se stalo poté a v tom okamžiku se objevil Aaron. Kráčel z vrchu směrem k ní přesně jako minule.

Seděla tak tiše, že jí téměř minul bez povšimnutí. Dlouho jen stál a díval se na ní beze slova. Nepohnula se. Pak si přisedl na kmen vedle ní. Jejich mlčení narušovalo kuňkání žab a pád suché větve. Kdesi daleko pod nimi v pravidelných intervalech pronikavé rány z pecí označovaly jednotlivé fáze v procesu tavičské alchymie.    

Aaron promluvil.

„Co je zítra za den?“

„Nevím,“ řekla Esther.

Pak byli potichu, dokud se neozval znovu rachot pecí.

„V deset hodin,“ řekl Aaron.

„V deset hodin,“ řekla Esther.

Výměna myšlenek beze slov pokračovala a Aaron očekával, co řekne.

„Nemiluji ho.“

„On miluje tebe,“ řekl Aaron.

„Zavazuje to snad ženu natolik?“ zeptala se Esther.

„Žena je zavázána,“ řekl, „je… pokud –“ Zmlkl.

„Aarone,“ řekla, „řekni mi tohle. Jak berou muži manželky a snoubenky svých přátel?“

„Snoubenky skoro stejně jako manželky,“ odpověděl.

„Takže když jeden miluje snoubenku přítele, nemůže jí to povědět?“

„Ne, nemůže.“

„Ani kdyby věděl, že tato snoubenka jeho přítele nemiluje?“

„Ne,“ řekl Aaron.

„Pak to má říct žena?“

„Říct komu?“ zeptal se Aaron rozechvěle.

„Příteli … druhému muži,“ řekla Esther.

Aaron si pomalu položil hlavu do dlaní. Cítila, jak se chvěje. Vstala a chtěla odejít, ale zadržel jí. Objali se nejprve lehce a poté čím dál těsněji až byl její život vmáčknut do jeho a všechny víry zmizeli.

Pak se od ní oddálil na vzdálenost paže, aby jí lépe viděl.

„Přes všechny následky … navždy … až do věčnosti,“ řekl.   

A ona byla spokojená.

Pak beze slova stáli a hleděli jeden na druhého – nikdy se nedověděli, jak dlouho to trvalo. Jejich extázi přerušil až zvuk kroků a tu stál Enoch.

Neměli žádný pocit viny. Byli chvilku zmateni ze svého návratu z nebe na zemi.

Enoch stál a sledoval je. Aaron se posunul dopředu a schoval Esther za svými zády.

Na to se Enoch otočil a odkráčel.

Když jim zmizel z dohledu, zaslechli zvuk jeho smíchu.

V krátkých intervalech po cestě dolů z hory se zastavoval a smál se.     

Zvuk jeho smíchu se nesl, odrážel ozvěnou, vířil, vracel se a naplňoval celé údolí. Poté, kdy již byl daleko, vydal pronikavý skřek. Stoupal ve vzduchu, hvízdal, šlehal s ostrým prásknutím a celý svět na okamžik naprosto ztuhnul. Žáby byly první, kdo se vzpamatoval a začaly horečně vyplňovat nastalé ticho svým kuňkáním.

Aaron se dotkl Esther. Jejich ruce se spojily. Nezeptala se ho na nic a on jí nic neřekl. Nepromluvili celé hodiny. Nechal si připravit koně a lehký kočár. Celou noc pak jeli, od západu slunce až do úsvitu, směrem k Wilkes-Barre.

Dalšího dne v poledne se vzali.