Garet Garrett: Příběh železa a oceli (7)

Mises.cz: 20. prosince 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Partnerství Gib a Breakspeare se rozpadlo.

O dva týdny později, když se Aaron vrátil do malé červené kancelářské budovy naproti továrně, nalezl na svém stole papír nadepsaný „Podmínky rozchodu.“ K němu byla připojená poznámka od Enocha: „Jakékoliv navrhované změny budou od nynějška diskutovány písemnou formou či skrze právní zástupce.“

Nikdy spolu již nepromluvili.

Podmínky připravené Enochem předpokládaly, že se pozemky s rudou a uhlím, které byly spojeny, vrátí svým původním majitelům; že osm vysokých pecí bude rozděleno čtyři a čtyři; že Gib odkoupí za hotové od Breakspeara jeho podíl v železárně za jeho účetní hodnotu, a že všechny peníze a závazky v pokladně společnosti k onomu datu budou rozděleny půl napůl.

Aaron si jednou papír přečetl, položil ho a podepsal. Podmínky to nebyly zrovna férové, ale neměl žádnou chuť handrkovat se o jejich změnění. Nebyly férové, protože nebraly v úvahu nehmotná aktiva, která jsou v podnikání někdy důležitější než fyzický majetek – jmenovitě ducha organizace a její obchodní pověst – což obojí automaticky připadlo majiteli železárny. Železárna se totiž stala korunním klenotem jejich podniku. To, co firma prodávala, již nebylo surové železo ve valounech, ale tepané železo zpracované ve standardizovaných cihlách a ingotech vyráběných ze surového železa další tavbou, kováním a válcováním. Produkt vysokých pecí, místo aby šel přímo na trh, teď poskytoval potravu pro železárnu.

Co si s tím měl Aaron počít?

Nemohl prodávat produkt ze svých pecí Enochovi. Obchodní transakce mezi nimi byla nyní nepředstavitelná; mimoto Enoch už plánoval stavbu svých nových čtyř vysokých pecí, aby se stal na Aaronově produktu nezávislým. Aaron si tudíž mohl vybrat mezi tím, postavit svou vlastní železárnu na zpracování surového železa nebo hledat trh pro svůj produkt venku. Postavení železárny by vyžadovalo zaprvé velký výdaj kapitálu, zadruhé organizaci zkušených pracovníků a vedoucích, za třetí trh pro tepané železo, na kterém by musel soutěžit s již zavedeným železem Enocha. Enochovo železo by samozřejmě bylo dále známé jako Damašské železo, což byla jeho obchodní značka, pod kterou již bylo proslavené v celé zemi pro svojí ryzost a kvalitu. Aaron by mohl přijít s produktem stejně dobrým, ale musel by ho prodávat pod novým jménem a získat si svou vlastní pověst.

To, co nakonec udělal, bylo nečekané. Uhasil ohně ve svých vysokých pecích a odjel s Esther do Evropy.

Byly to více než jen líbánky, jak byste si mohli myslet. V Aaronově případu se obchod a romantika snadno kombinovali, jelikož stejně jako láska je dobrodružstvím ducha, tak pro muže je jeho povahy je práce romantickým podnikem mysli a kreativity. Co je stroj? parník? vysoká pec? věž? To jsou materializace formy a funkce ideje, která je sama o sobě nepostižitelná. Je to psychická moc člověka zhmotněná ve své podstatě. Kdo ví, ale třeba jsou bohové stejně tak zmateni tím zářícím červem plným parazitů, kterému říkáme vlak, jako jsme my z věcí kosmického původu?

Konkrétně Aaron se vydal hledat tajemství, které přitahovalo a dráždilo železáře už od nepaměti. Byli si jistí, že existuje. Tato jistota byla vydedukovatelná z faktů, které již dobře znali. Mnohokrát se tohoto tajemství téměř dotýkali a pak jim náhle zase zmizelo z dohledu. Bylo jako vábnička, lákající půvabnými vizemi a přivádějící pátrače k zoufalosti. Avšak lidé se jeho hledání nikdy nevzdali. Komukoliv by se ho podařilo nalézt, velmi by zbohatl a zrevolucionalizoval by průmyslovou výrobu.

To si zasluhuje vysvětlení.

Každý pravděpodobně ví, že v pradávných dobách bylo veškeré železo uvězněné ve žhnoucím lůnu země. Nebylo součástí pozemského kamenného pláště. Ale mělo bouřlivou a nezvladatelnou povahu, takže se prodralo z ohnivého Plutova břicha až na vrchol vulkánů. Většina vulkánů byla poblíže vody nebo pod vodou, a když se zde objevilo roztavené železo prskající v proudu žhavé lávy, rozpoutalo se spektakulární melodrama. Voda pro něj byla nepřátelským prvkem. Při dotyku lávy se začal oceán vařit, syčet a k nebi stoupala oblaka páry. Nebyl doopravdy zraněn; byl jen pobouřen.

Co se stalo s lávou?

Její částice byly vyvrženy společně s párou vysoko do ovzduší jako prach a popel.

V tomto svobodném a nezodpovědném stavu částice železa cestovaly daleko a našly svoje lůžko na mnoha místech v nových a podivných vztazích – spojily se s divokými chloridy, sírany, línými dusičnany, neškodnými křemičitany a dalšími známými i neznámými prvky, a nejvíce ze všech s nezbytným kyslíkem. Rozsah a různorodost těchto vztahů si můžeme uvědomit z faktu, že železo na zemi nikde není k nalezení ve stavu nedotčené čistoty, pouze tu a tam, když spadne z nebes jako meteorit. V těchto nahodilých, bigamních vazbách není člověku k žádnému prospěchu. Problém je, jak železo rozvést z těchto nežádoucích svazků a oženit ho trvale a zákonným způsobem s těmi prvky, které mu dodají na síle.

Je to extrémně komplikované pokud to začnete seriózně studovat. Jak může být železo rozvedeno od tolika náhodných známostí? Musíte být řádně sezdán, abyste mohl být rozveden. Jediným způsobem je dlouhá pragmatická cesta. Musíte ho spojit do svazků, které mohou být legálně zrušeny, a pak ho zase rozvést.

Vezměte si tohle: Železná ruda je ve svém lůžku a spojuje se s dalšími prvky zcela náhodně, především s kyslíkem. Prvním krokem tedy je oxidace železa pražením. Sezdáte ho s kyslíkem. Budete mu dávat tolik kyslíku, dokud se jím zcela nenasytí. Pak ho roztavíte spolu s uhlím v peci, abyste ho deoxidovali – rozvedli ho z jeho svazku s kyslíkem. To je první zkouška ohněm. Zároveň ho ale sezdáte s uhlíkem. Tak je deoxidováno a karbonizováno, v jednom kroku sezdáno i rozvedeno, a stává se surovým železem.

Sňatek s uhlíkem ovšem není trvalý. Byl domluven takzvaně jako nutné provizorium, protože pozemská povaha železa už je taková, že musí být neustále s něčím ve svazku. Mimo to je v něm teď až příliš uhlíku, aby to dělalo dobrotu. Tak ho znovu roztavíte a rozvedete ho s uhlíkem a to tou metodou, že skrze něj budete hnát kyslík. Na konci této druhé ohnivé zkoušky je železo zbaveno uhlíku, kyslíku a mnoha dalších prvků a vy jste tak získali tepané železo, prakticky ryzí, ohebné a poddajné.

Předpokládejme teď, že ho chcete mít tvrdé. Chcete ho proměnit v ocel. V tom případě ho potřetí roztavíte a permanentně ho oženíte s malým množstvím uhlíku. Toto množství se bude řídit podle požadovaného stupně tvrdosti. To z něj učiní ocel. Tento postup ale vyžaduje jedno pražení a tři tavení.

Snem železářů počátku devatenáctého století bylo přijít na způsob, jak z tohoto udělat jeden kontinuální, plynulý proces a dosáhnout konečného výsledku při jediné tavbě. Pokud by se to podařilo, byly by náklady na výrobu oceli enormně sníženy.

Objev takové metody se zdál již na dosah jak v Anglii, tak v Německu. Mnoho odborníků tlačilo na dveře. Pokud by se náhle otevřely, tak kdokoliv, kdo v nich bude v onen okamžik stát, se může zmocnit tohoto tajemství. Pověsti o úspěchu se šířily, byly přijímány s nedůvěrou, výsměchem, pohrdáním a poté opakovány. Aaron jim věřil, nebo alespoň věřil tomu, že pokud se ještě tajemství objevit nepodařilo, tak k tomu již brzy dojde. To bylo jeho posláním v Evropě.

Po roce se vrátil s patentem na výrobu oceli, velkým množstvím podivně vypadajícího materiálu a skupinou Anglických vynálezců, rozhodnutý postavit to, co zvědaví Damaščané nazvali koncernem. Toto slovo bylo vynalezeno na místo patřičného názvu pro objekt, který byl na zemi docela nový. Tvarem připomínal ohromnou šnečí ulitu převrácenou do vertikální polohy, třicet stop vysokou, vyrobenou z navzájem sešroubovaných železných plátů lemovaných šamotovou maltou a umístěn na osu, takže mohl být převrácen, aby vyplivl svůj obsah. Na týchž základech byl postaven kompresor, který měl hnát vzduch pod vysokým tlakem skrze perforaci ve spodní části ulity. A byl zde také dopravník připomínající obří naběračku, pro zdvihání roztaveného kovu k jeho ústům.

Stavba tohoto koncernu byla zdlouhavá. Několikrát musela být zastavena, protože se čekalo na díly, které nemohly být vyrobeny na místě. Uplynul téměř celý jeden rok.

Jednoho dne se nad jednou z Aaronových vysokých pecí objevil dým, který signalizoval lidem, že velký experiment právě započal. Obyvatelé města věděli z řečí dělníků, že Aaronovým záměrem je vyrobit ocel a to přímo z rudy během jediné tavby, a že kdyby se taková věc povedla, tak by to znamenalo proměnu celého železářského průmyslu.

To bylo vzrušující a velmi důležité, obzvláště pro město jako Nový Damašek, jehož živobytí bylo postaveno na železe. A přesto to nebyl technický zájem o nový metalurgický proces, co pohnulo obyvatele k tomu, aby se shromáždili ve velkých počtech a byly svědky tohoto experimentu. Byla to lidská stránka celého podniku. Byl to symbol souboje mezi dvěma bývalými partnery. Bylo tu napětí vrcholícího dramatu. Mělo se ukázat, kdo z těch dvou je větším mužem a kdo měl pravdu – Aaron, který věřil v levnou produkci oceli, jenž nahradí železo a přinese tak nový věk, nebo Enoch, který předvídal Aaronovi krach a který tvrdil, že dostat ocel přímo z rudy a přeskočit přitom stav železa je stejně absurdní jako chtít dostat vnuka přímo z děda a přeskočit přitom otce. Je to něco proti přírodě.

Veškerá moudrost železářské komunity byla na straně Enocha. Veškerá konzervativní skepse, se kterou lidé přihlíželi tomuto souboji, byla na jeho straně. Ovšem srdce byla s Aaronem. Každý ho měl rád a upřímně mu přál úspěch. Mimo to by to ponížilo Enocha Giba. Na jeho tyranské způsoby se ozývalo čím dál více stížností. Nový Damašek by se raději stal ocelovým městem pod vedením Aarona než železným městem pod vládou Enocha.

Bez ohledu na to všechno i samotný experiment byl podívanou, která stála za vidění. Nic podobného tu před tím ještě nebylo.

Zaprvé byla ta ohromná věc, co připomínala šnečí ulitu, naplněna palivem, které bylo zapáleno. Když byl její vnitřek rozpálen do běla, tak byla otočena podle své osy, vyprázdněna, a znovu otočena nazpět. Pak roztavené železo z vysoké pece, místo aby vyteklo do písku, bylo zachyceno do dopravníku, vyzdviženo do výše a vylito do rozpáleného ústí ulity. Zároveň s tím začal s ohromným rámusem kompresor tlačit vzduch do perforací ve spodní části. Vzduch se pod vysokým tlakem začal prodírat skrze tekutý kov.

Nastala řada úžasných pyrotechnických efektů.

Z útrob ulity se ozýval suchý chrochtavý zvuk, následovaný jednotvárným pravidelným pleskáním. Z jejího ústí prskaly miliony jisker, částice se třpytily ve vzduchu jako záplava briliantů. To trvalo sedm nebo osm minut. Náhle jiskření ustalo a objevil se jednolitý pomalý červený plamen, který postupně světlal do žluta, pak postupně rostl až do tvaru dýky. Po několika minutách se začaly ozývat děsivé detonace. S každou detonací vyskočil plamen výše. Tyto bouře střídalo období klidu. Žlutý plamen byl vystřídán dlouhým bílým plamenem, který se zachvěl, roztrhl na okrajích a náhle zmizel. Vyvalil se hustý černý dým a scéna potemněla. To byl okamžik, kdy sám kov začal hořet. Dělníci si vyměňovali vzrušené výkřiky, popadli páky, které ovládaly ulitu, a překlopily jí do plivající polohy. Skrze temný mrak u jejího ústí se prodral proud zářícího kovu, který syčel jako poraněný had. Muži, kteří na něj čekali, navedli elegantně jeho hlavu do připraveného vozíku a pak ho vyklopili do pískové formy.

Experiment byl dokončen. Zkouška jeho úspěchu ale měla teprve přijít. Všichni čekali, dokud kusy kovu nevychladnou. Co bude nakonec ve formách? Ty hranaté tuhnoucí hroudy v písku – čím se ukáží být? Nikdo se neodvážil hádat.

Aaron přistoupil k prvnímu vychladlému ingotu. Položil ho na kámen a praštil do jeho středu perlíkem. Ingot se rozlomil s ironickým zvonivým zvukem na dvě části. Ani se nezastavil, aby je zvednul. Beze slova položil perlík a šel pryč.

Esther na něho čekala na terase. Čtyři hodiny dychtivě pozorovala vzdálené divadlo, pak čekala, dokud nepřijde a neoznámí jí výsledek. Nemusel jí ale nic říkat. Poznala to z jeho pohledu, chůze a způsobu, kterým jí vzal za ruku. Seděli spolu nějaký čas a mlčeli.

„Nerozumím tomu,“ řekl nakonec. „Nedokážu si vysvětlit, co jsme udělali špatně.“

„Co z toho bylo?“ zeptala se.

„Bílá litina,“ řekl pohrdavě. 

Dlouho zůstali stát v zamyšlení na terase. Její myšlenky byly osobní. Jeho myšlenky se toulaly vzdáleným prostorem. To poznala. Pravděpodobně žádný pocit osamělosti není tak palčivý jako ten, který prožívá žena, jejíž milý ji ponechá se svou přítomností, zatímco jeho duše dlí v neznámých končinách. Protože sama postrádala sílu abstrakce, nedokázala porozumět tomuto fenoménu. Ale naplňoval jí strachem. Tělo zde bylo po jejím boku stejně jako okamžik před tím. Muž byl ale pryč a ona nevěděla kde je a co tam dělá.

„Aarone!“

Esther zašeptala jeho jméno jako člověk, který se bojí probudit spícího, a přesto si nemůže odpustit tak učinit. Impulzivně si přiložila jeho ruce ke své tváři. On jí objal okolo ramen. Bylo to prázdné gesto. Ještě ho docela neprobudila.

„Aarone!“ řekla znovu. „Co na tom záleží? Vrať se ke mně.“

Na to se na ní zadíval a začal mluvit. Mluvil velmi pomalým a vzdáleným způsobem, podobným, jakým mluvil k Enochovi té noci po narozeninové oslavě, kdy mu v mysli vykrystalizovala představa Nového Damašku jako železného města. Esther se zaposlouchala do tónu jeho hlasu a nevěnovala zprvu pozornost obsahu jeho řeči.

„Tam venku v prázdném prostoru jsou dosud nenarození…“

To byla první slova, kterým porozuměla. Uchvátila jí tak, že pocítila zachvění v zádech. Nyní pozorně naslouchala. On pokračoval:

„… miliony, nekonečné miliony, které se dožadují svého narození a nemohou k nám překročit. Na téhle straně je život. Tam venku je jen naděje na život.“

„Překročit co?“ zeptala se Esther ohromeně. „Mluvíš, jako by ses na to právě díval.“

„Mezi životem, který je a životem nenarozeným vidím prvotní propast,“ řekl. „My, kteří žijeme, jsme jí překročili. Nepamatujeme si jak. Množství, které se přes ní může dostat, je velmi malé. Neumíš si ani představit jak malé. Jenom jeden z milionů má to štěstí. Zbytek se tísní na okraji, vzlyká a natahuje ruce, potichu nás vyzývá, abychom je dostali přes strž. Zápasí, přepadávají jeden přes druhého a padají do zapomnění jako vodopád.“

„Proč to tak je?“ zeptala se Esther.

„Počet, který může propast překročit, je limitován přípravami těch, kteří žijí,“ odpověděl Aaron. „Žijící jsou sobečtí a zapomínají. Vidím tohle všechno, jak to trvalo celé věky a jak tomu je dodnes. Na druhé straně vždy existoval ten zoufalý zástup tlačící se k okraji propasti. Zde, ve světě živých, proběhly nějaké změny. My máme moc činit přípravy. A jak politováníhodně s ní zacházíme! Vypovím ti vše, k čemu došlo. Kdysi dávno, než člověk začal rozvíjet své rozumové schopnosti, byl jako ostatní zvířata. Měl jen své ruce a nohy a svou hrubou sílu. Zabydlel se v dírách a v jeskyních a jedl to, co mu panenská země dala. Představ si přes onu prvotní propast opičí můstek, po kterém je přechod nenarozených do života velmi nebezpečný. Jak málo jich bylo! A přesto, kdyby jich přešlo více, tak by hladověli – zemřeli zde místo tam – protože neexistovaly prostředky, jak je nakrmit a zahřát. Úkolem člověka je nejen přemostění propasti. Musí také předem připravit svět pro ty, kteří na něj přijdou. Takto uplynuly desítky tisíc let. Pak člověk začal obdělávat půdu a stavět chatrče. Mohl udržet více života. Nad propastí se rozklenul most ze dřeva. Více mohlo přejít na druhou stranu, ale přesto pořád tak málo! Tak přešly další tisíce let. Člověk začal stavět města a chrámy a zde je přes propast úzký kamenný most. Tento most, jak vidíš, je pokaždé z toho materiálu, se kterým lidstvo pracuje. Tenhle je lepší. Nenarození se přes něj začínají hrnout. Ale běda! Je to horší než dříve. Začínají se rodit mnozí, kteří nebudou nikdy nakrmeni.

Představ si svět v tomto časovém panoramatu. Jsou na něm města, hrdá města obklopená zdmi, ale je jich málo a jsou daleko od sebe. Svět je pořád neobydlenou pustinou. Půda je obdělávaná v několika malých a navzájem odloučených oblastech, a když se v těchto oblastech někdy neurodí, tak lidé ve městech hladovějí. Široké úrodné planiny zůstávají neobdělány, protože jídlo se nedá přepravovat ve velkých objemech na dlouhé vzdálenosti. Tak vznikají hrozné hladomory, i když by země byla dostatečně štědrá. Pak člověk vynalezl loď, kterou může jídlo přepravit a přesto je svět téměř nedotčený. Život zůstává jen na mořských březích a v údolí řek. Stavět města ve vnitrozemí je nemožné.

Přichází železný věk. To je náš věk. Za pomoci mechanických nástrojů člověk enormně zvýšil svou moc připravovat svět pro nekonečné zástupy nenarozených. Jejich bezhlasý zástup je tím velmi nadšen. Ještě divočeji se tlačí k okraji. Kamenný oblouk byl nahrazen železným mostem. Za pomoci železnice je nyní možné přepravit jídlo rychle a z daleka. Žádná úrodná oblast na zemi není nedostupná. Mohou začít růst vnitrozemská města. Lze udržet větší počty lidí naživu. Ovšem železný most je předčasným znamením. Jeho materiál není dost tvrdý, aby udržel tíhu zástupů tlačících se do života. Mimoto železo nejde produkovat dostatečně rychle žádným známým procesem.

A já jsem viděl i to, co ještě dosud nenastalo. Viděl jsem města tyčící se do větší výšky než Babylonská věž. Budovy z ocele, obložené cihlami a kamením. Cihly a kámen spojené jen maltou by nikdy nedosáhly tak vysoko. K obsluze jediného takového města – k dopravě jídla a jeho výrobků – budou potřeba vlaky z ocele na kolejích z ocele. Ve srovnání s nimi se naše železné vlaky budou jevit jen jako hračky. Viděl jsem ocelové lodě tak velké, že vedle nich loď, na které Kolumbus objevil nový svět, bude mrňavým člunem. Viděl jsem ocel ve veškeré její síle – věže, tunely, akvadukty, fantastické stavby, jejichž význam ani neznám. Viděl jsem míle kouřících komínů, kde se všechna tato ocel produkuje v nepředstavitelných množstvích. A viděl jsem několik velkých ocelových mostů klenoucích se přes propast. Ale podívej! Ještě jsme nepřišli na způsob, jak vyprodukovat všechnu tuhle ocel. Pokud na něj rychle nepřijdeme, tak zklameme to nenarozené množství. Nedostane se přes, a pokud ano, tak nebude moci přežít. Železný most neunese jeho váhu. Ani svět nelze připravit jen se železem. Železné věci jsou příliš měkké a jejich výroba je příliš pomalá. Už vidíš, co se snažím nalézt?“

„Odpusť mi. Nechtěla jsem to znevažovat,“ řekla Esther. „Nic z toho mi dosud nebylo odhaleno.“

„Ani mě ne,“ řekl Aaron. „Teprve nyní to všechno chápu. Člověk pracuje většinou v temnotě, aniž by věděl, co hledá nebo proč …“

Experiment zopakovali ještě mnohokrát, pokaždé s trochu jiným technickým výsledkem, ale pokaždé se stejným zklamáním. Kov, který získávali, byl bezcenný. Nebylo to ani železo, ani ocel. Proces byl ovšem správný. Pozoruhodně se podobal Bessemerovu procesu, kterým o několik let později byl dosažen žádoucí výsledek a který zrevolucionalizoval průmysl a způsobil, že ocel vytlačila železo. V Aaronových rukou selhával z důvodu nedostatku zručnosti a znalostí chemie. Prvky nejsou pasivní. Jsou divoké a vzpurné. Aby zvrátily plány, které s nimi člověk má, počínají si mazaně a sektářky. Jeden pomáhá k útěku druhému. Se stejným technickým vybavením by pozdější oceláři byli schopni vyprodukovat dobrou ocel. Věděli by, v které fázi procesu přidat do vřící masy kovu zklidňující substance a pak v kterém okamžiku zastavit dmýchání kyslíku a vylít kov z konvertoru.

Aaron byl smutný, ale nikoliv zoufalý. Polovina jeho jmění byla pryč. Přesto to nebyla nepřekonatelná katastrofa.

Aby udržel svou organizaci pohromadě, postavil malou železárnu. Nazval jí Blue Jay. Místo, na kterém stála, je v Novém Damašku stále ještě patrné i po všech těch letech. Nic jiného na tom místě už nikdy nestálo. Železárna byla dost velká na to, aby udržela dvě vysoké pece v provozu – tedy absorbovala jejich výstup surového železa. Toto mělo být pouze překlenovací opatření. Byl neodvratně připoután k oceli. Když otevřel železárnu a našel trh pro železo, které vyráběla, vypravil se znovu do Evropy s tím samým posláním jako prve.

Když byl v zahraničí, narodil se mu předčasně syn, kterého pojmenovali John. Esther zemřela při porodu a byla pochována dříve, než stačil z Evropy přijet.

Aaron se vrátil do Nového damašku s novým patentem na výrobu oceli a prázdným srdcem. Co bylo v tomto patentu, to se nikdo nikdy nedozvěděl. Nic s ním nepodnikl. Celé ocelářské dobrodružství bylo až příliš těsně spojeno se vzpomínkami na Esther. Uspět bez ní by bylo horší než neuspět. Nedokázal na to myslet. Na světě mu zbylo už jen velmi málo, na co dokázal myslet. Neunesl život v usedlosti. Uzavřel jí a šel bydlet do hostince spolu s dítětem a chůvou. Pak nedokázal snést život v Novém Damašku. Chtěl znovu nabýt svého jmění s Esther po boku. Teď zanedbával obchod, málo se staral o budoucnost, až dospěl do situace, kdy si musel přiznat, že ani tak malý podnik, který by uživil otce s dítětem, se sám od sebe neuřídí. Musel něco udělat. Ale nemohl to udělat zde.

Jednoho dne dal rozebrat železárnu, naložil stroje na říční čluny, opustil svoje vysoké pece, vzal dítě do náručí a zmizel.

Blue Jay Rolling Mill se poté stala slavnou nikoliv díky svému produktu, ale díky svému stěhování. Byla přesunuta do Scrantonu, pak do Pittsburghu. Pak o ní přišly zprávy z Texasu a nakonec z Colorada. Pak už o ní nikdo neslyšel, akorát jednou, když bylo Woolwinské sídlo prodáno Římsko-katolické církvi.

Tak se Aaron ztratil ze světel Nového Damašku se svým patentem na výrobu oceli, jeho žal a čtvrtá generace zabalená v plenkách zmizeli také spolu s létající železárnou.