Mises.cz

Mises.cz

Garet Garrett: Příběh železa a oceli (9)

Od té doby ovládala jeho život jedna hlavní myšlenka. Byl pokračovatelem svého otce.

Jednoho srpnového večera roku 1869 se jako obvykle shromáždil početný zástup obyvatel Damašku u železniční stanice, aby byli svědkem příjezdu a odjezdu večerního vlaku. To tehdy byla ještě událost zázračná až neuvěřitelná, která vyžadovala ověření vlastními smysly. Jeden mladý muž se vyhoupl z vagonu ještě před tím, než vlak úplně zastavil, procházel se po nástupišti a sledoval, jak se vykládá náklad. Když došlo na poslední bednu, jeden z vykladačů se vyklonil ze dveří vlaku a zavolal na přednostu stanice Andyho Weira:

„Pojď taky přiložit ruku k dílu. Máme tu zcepenělého pasažéra.“

Weir přišel a nahlédl dovnitř.

„To se nevyjadřuješ pěkně,“ řekl kárajícím tónem. „Co kdyby to byl někdo, koho jsme znali.“

„No tak pojď a pomoz nám,“ řekl vykladač. „Tohle není dostavník, co může počkat. Tohle je vlak.“

Několik mužů z přihlížejícího zástupu také přišlo na pomoc. S dutým zvukem složili na nástupiště borovicovou rakev. Šlo to pomalu, protože byla holá a bez držadel.

„Vezmeme jí na ramena,“ poručil svým dobrovolníkům.

Donesli jí na konec nástupiště, kde se zastavili.

„Mohlo by pršet,“ řekl Weird. „Položte jí tady do přístřešku.“

Obrátili se a pozpátku s pletoucíma se nohama a funěním jí uložili u staniční zdi pod ochranným přístřeškem.

„Není to vaše?“ řekl Weir a otočil se na mladého muže, který sledoval přenášení rakve.

„Ano,“ odpověděl.

„Kdo jste?“

„John Breakspeare.“

Přednosta stanice se sklonil a přečetl si kartičku přivázanou k vrcholu rakve. Bylo na ní jméno Aaron Breakspeare.

„Toho sem znal,“ řekl a začal si mladého muže pozorně prohlížet. „Znal sem ho dost dobře, řek bych. Každý tady ho znal. Nejsi ty jeho kluk?“

„Byl to můj otec,“ řekl mladý muž. „Nebude vadit když - ?“

„A takhle poslal sám sebe domů,“ řekl Weir. „Poslal se domů, aby ho tu pohřbili. Přijel si s ním jen ty?“

„Já jsem celá rodina,“ řekl mladík s úsměvem, který přinutil Weira k odvrácení zraku. „Nebude vadit,“ začal znovu svou otázku a zaváhal, než jí vyslovil. Už týden cestoval se svým nákladem a dilema tu přesto pořád zůstalo. Jak by měl člověk mluvit o svém otci v borovicové bedně? Mrtvola bylo příliš děsivé slovo. Tělo bylo chladné a vzdálené. Ostatky – ne. Zbyla pouze zájmena – to, tohle, toto – a ta nevyjadřovala dostatečnou úctu.

„Může tu zůstat,“ řekl přednosta, který pochopil, co má mladý muž na mysli. „Kdybyste to tu ale chtěl nechat přes noc, museli bychom to dát dovnitř.“

„Jen na okamžik,“ řekl mladík. „Brzo se vrátím.“

Zevlouni okolo stanice počkali, než se ztratí z dohledu a pak se shromáždili okolo bedny, zírali na ní, četli si kartičku a pak komentovali –

„Tak takhle dopadl chudák starý Aaron … Jak se říká, jednou tam musejí všichni … Nebyl ještě tak starý. Já si ho pamatuju jako kluka … Ten mladý ho přivezl zpět … Neřekl, odkud přijeli? … Docela se mu chlapec podobá … Jak říkal, že se menuje? … Co na to asi řekne starý Gib … Tenhle tady mu odloudil snoubenku tenkrát když …“

Pro Johna Breakspeara, syna Esther, pravnuka zakladatele města, kterému nyní táhlo na dvacátý rok, byl Nový Damašek legendou. Nikdy zde nebyl. Přesto aniž by se vyptával na cestu, dorazil přímo k hostinci, který kdysi patřil jeho dědečkovi a do knihy hostů zapsal dvě jména:

 

 

            John Breakspeare

                                               Denver, Colo.

            Aaron ditto

 

Pro recepčního, který byl ve městě nový, tato jména nic neznamenala. Přiložil k písmu piják, podíval se na ně a zeptal se:

„Jste tu už oba?“

„Ještě ne,“ odpověděl mladý muž. „Chceme dvě místnosti v přízemí.“

„Spojené místnosti?“

„Ano.“

„Vy jste John Breakspeare?“ hádal recepční.

„Ano.“

„Ten druhý přijede dnes v noci?“

„Čeká na stanici,“ řekl mladík. „Pokoje chceme jen pro dnešní večer a na zítřek. Zaplatím dopředu.“

„Můžeme na stanici poslat bryčku,“ nabídl recepční.

„Ne, děkuji,“ odpověděl mladík.

Prohlédl si pokoje. Ve větším byla dvě křesla, která postavil naproti sobě. Pak zapálil lampy, vyšel ven, zamkl dveře a klíč si odnesl v kapse.

O hodinu později zastavil před hostincem pohřební vůz. Mladík seskočil z kozlíku a postavil se k hlavnímu vchodu. Čtyři muži vytáhli borovicovou bednu, hodili si jí na ramena a kráčeli dovnitř.

Od jednoho konce k druhému na dlouhé přední verandě nastal třeskot, jak dvacet mužů, kteří zde seděli v houpacích křeslech, kývali nohama a pokuřovali, naráz položili své nohy na zem a vzpřímili se, aby lépe viděli. Starý hotelový zvyk zakazuje poskytnout pohostinnost panu Smrti. Existuje jen jediný směr, kterým může zemřelý skrze hotelové dveře. To jest ven. Pokud zemře někdo vevnitř, nedá se nic dělat a musí ven. Pokud ale zemře venku, tak nesmí dovnitř.

Recepční vyběhl ven, aby bránil práh.

„Co to je?“ křičel. „To nemůžete. Nemůžete si udělat márniční kapli z hostince.“

Jeho slova byla marná. Mladík se k němu otočil zády a pokynul hrobníkům, aby ho následovali. Vedl je skrz dveře a chodbu ke svému pokoji, jehož dveře odemkl a otevřel dokořán. Hrobníci položili rakev, aby spočívala mezi křesly. Mladík je pak následoval na ulici a vrátil se se dvěma vysokými svícny a svícemi. Ty rozestavil u rakve a zapálil. Pak zamkl dveře, připojil se k hrobníkům venku a odjel s nimi.

Rozzuřený recepční mezitím seběhl dolů a třásl s obrem, který byl rozvalen v houpacím křesle na konci baru. To byl majitel hostince Thaddeus Crawford. Ten se probouzel, jen aby se najedl nebo podíval do knih. Znamením, že poslouchá toho, kdo na něj mluví, bylo to, že otevřel svá ústa a kroužil si špičkou jazyka po rtech. Když svá ústa zavřel, znamenalo to, že již nemá zájem. Když otevřel ústa a promluvil, bylo pro přihlížející šokem zjistit, že dovede mluvit zřetelně a jeho smysly jsou v pozoru, takže triumf hmoty nad duchem není kompletní.

Během toho, co mu recepční vyprávěl, co se odehrálo nahoře, kroužil vzrušeně svým jazykem, aniž by otevřel oči. Pak se pomalu zdvihl, uvedl své tělo do pohybu a šel se nahoru podívat na jména do knihy hostí. Studoval je dlouho, pak trochu zamrkal a beze slova se zase vrátil do svého houpacího křesla.

„Co budeme dělat?“ zeptal se recepční, který ho následoval nahoru a pak zase dolů.

„Umyj nádobí,“ řekl Thaddeus. „Tohle nijak … nijak to nepoškodí pověst … a k čertu, i kdyby poškodilo … Už je to doba, co tu byl pohřeb.“ Na minutu se odmlčel, než znovu promluvil se zavřenýma očima.

„Nahrál to na tebe, že jo? Hádám, že jo. Chytrák jeden … Ať za mnou přijde, až se vrátí … Znal jsem jeho otce.“

Když se John Breakspeare vrátil, tak ho nyní již klidný recepční odvedl dolů k Thaddeusovi.

Mluvili spolu i dlouho poté, co bar zavřel. Thaddeus s údivem zjistil, jak málo toho mladík ví o své rodinné historii a začal ho do ní zasvěcovat. Obrázek, který mu maloval, byl poněkud rozmlžený romantickými pasážemi. Tato ztráta byla více než vykompenzována světlem, které bylo vrženo na jiná místa. Vyprávěl mu v krátkých a usekaných větách, jak to vypadalo na Woolwinově sídle, jak Enoch a Aaron spolu založili železářský průmysl, jak prosperovali, jak podivné bylo, že spolu vycházeli tak dobře, jak se rozešli, když bankéřova dcera Esther, která byla snoubenkou Enocha, změnila najednou názor a vzala si Aarona a nakonec o neúspěchu Aaronových pokusů s ocelí a jak se změnil po Estheřině smrti.

Příběh měl formu dramatu s patřičným vyvrcholením, velmi nečekaným pro mladého muže. Přízemní místnost, ve které nyní spočívalo tělo jeho otce, byla táž, kde již dříve spolu žili. To byly pokoje, které si jeho otec vzal, když uzavřel Woolwinskou usedlost, v níž po smrti Esther nedokázal žít. S nemluvnětem se přestěhoval do hostince a tím nemluvnětem byl John.

Byly dvě hodiny v noci. Thaddeus se zdvihl z houpacího křesla a zavolal portýra, aby zhasil světla.

„Co budeš dělat?“ zeptal se.

„Nad tím jsem ještě nepřemýšlel,“ odpověděl mladík.

„Zůstaň tu s námi,“ řekl Thaddeus. „Jak dlouho budeš chtít.“

Cestou do postele Thaddeus řekl recepčnímu: „Dejte mu, co bude chtít. Na účet podniku.“

Johna Breakspeara čekalo toho dne ještě jedno duchovní dobrodružství. Když se vrátil do místnosti, kde bylo tělo jeho otce, a zavřel za sebou dveře, náhle pocítil změnu ve svém pohledu na věci. Příběh, který si u baru vyslechl, se zdánlivě týkal jen jeho otce. Jeho otec byl oddělenou bytostí, která žila, zemřela a měla být pochována. Ale tak to najednou nebylo. Uvědomil si, že historie jeho otce se stejně tak dotýká jeho a věci, které se staly jeho otci, se staly i jemu. Vlákno života jeho otce a jeho matky pokračovalo v něm a před nimi byli další, nespočetní lidé. Jejich historie byla také jeho historií. Byl jen článkem v nekonečném plánu, stejně jako jeho otec a otec jeho otce a tak dále skrze celou věčnost. Minulost ho obklopila. Byla nepostihnutelná, enormní a nedělitelná.

Jedna svíce se zaprskáním zhasla. I další již byly téměř vyhořelé. Vyměnil je za nové, které zapálil. Pak otevřel víko rakve a zahleděl se do tváře svého otce s novým a podivným zájmem.        

Jak málo o něm věděl! Vždycky ho znal jen jako muže zasaženého hlubokým bolem. Přesto byl kdysi veselý a spontánní, plný entuziasmu a chutě do života. Nic takového z něj nikdy necítil. Jeho první vzpomínkou bylo, jak je jeho otec smutný. Bylo to tehdy, když ho otec vzal na jedno cirkusové představení. Jeho otec urazil dlouhou vzdálenost, aby se s ním viděl. V cirkusu byla zvířata a muži a ženy, kteří předváděli různé kousky, hluk, hudba a arašídy, různé úžasné vůně a mnoho dalšího. Byl nesmírně šťastný, dokud si nevšiml, že jeho otec se nesměje ani nebaví jako on. To poznání mu téměř zkazilo den. Další jeho vzpomínka byla na to, jak ho někdo vzal na dlouhou cestu trvající mnoho dní, na jejímž konci nalezl svého otce ležícího ve velké bílé posteli. Zdál se mu velmi podivný a jen nerad ho políbil. Pak byli nějaký čas spolu a docela se spřátelili. To ovšem nevydrželo dlouho. Byl poslán na školu do Filadelfie a svého otce vídal jen v dlouhých časových intervalech. Pokaždé si k sobě museli znovu nalézat cestu. Oba se na tato setkání velmi těšili a pak byli zklamáni, zvláště ze začátku, dokud nezmizel pocit vzájemného odcizení. Alespoň z jeho strany tomu tak bylo. Nyní si uvědomil, že totéž pociťoval jeho otec. Intuice rozmnožila a oživila jeho vzpomínky. Vzpomněl si i na něco, nad čím nikdy dříve nepřemýšlel. Byli spolu na nádraží a čekali na vlak, co ho měl odvézt zpátky do školy. Byl neposedný a s dětskou netrpělivostí počítal minuty, které je dělily od rozloučení. Vlak měl zpoždění. Když přijel, tak byl natolik dychtivý nastoupit, že téměř zapomněl ohlédnout se a zamávat. Smutek ve tváři jeho otce pro něj tehdy nic neznamenal. Nyní ho již chápal.

Jak stál a díval se do mrtvé tváře svého otce, jeho duch zažíval mystickou zkušenost, která může nastat přirozeně a překvapivě v době mládí a zřídka pokud vůbec se opakuje vyjma v životech asketů. Naplňovalo ho porozumění a pocit přátelství k jeho otci – přátelství, které mohlo být dokonalé, v němž by si rozuměli beze slov, bylo by nezničitelné a přestálo všechny zkoušky. Nikdy před tím necítil, že je mu otec tolik blízký. Smrt zároveň změnila svou podobu. Byla katastrofickou událostí, ale nikoliv konečnou a rozhodující záhadou. Neměla nic společného se životem, protože život jí předcházel a neustále pokračoval. Neměla nic společného s láskou, protože láska je paralelou k životu a sahá i za smrt. Život a láska – to jsou ty skutečné záhady. Pro smrt musí existovat nějaké jednoduché vysvětlení, stejně jako pro noc, bez které by každý úsvit naplňoval lidstvo hrůzou z vymření. Byla … smrt byla … čím? Odpověď už měl téměř před sebou, když mu náhle zmizela. Díval se špatným směrem. Na okamžik tam byla. Snažil se zrekonstruovat předchozí úhel pohledu, ale když už si myslel, že jí vidí, začala se smršťovat s neslyšitelným třeskotem. Jediné, co zbylo, byla mrtvolná tvář, ve které se odráželo světlo svící. Tak tento zážitek skončil a již se nikdy v jeho životě neopakoval. Neměl žádnou představu, co to znamená, tehdy ani poté. Přesto vzpomínka na něj se stala jeho hlavním duchovním dědictvím. Od té doby ovládala jeho život jedna hlavní myšlenka. Byl pokračovatelem svého otce.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed