Mises.cz

Mises.cz

Gemeinnutz geht vor Eigennutz (11) – Ring politiky a ring ulice

Tento díl se nebude striktně týkat ekonomických otázek. Zaměříme se místo toho na politické dění, které ovlivnilo možnosti vzestupu NSDAP, a na činnost největší konkurenční strany bojující o hlasy nespokojených a krizí zasažených voličů, Komunistické strany Německa (KPD).

Tento díl se nebude striktně týkat ekonomických otázek. Zaměříme se místo toho na politické dění, které ovlivnilo možnosti vzestupu NSDAP, a na činnost největší konkurenční strany bojující o hlasy nespokojených a krizí zasažených voličů, Komunistické strany Německa (KPD). To je další významný a v několika detailech méně známý střípek do mozaiky té doby.

Pro základní orientaci se bude opět hodit stručný časový přehled a přehled nejvýznamnějších organizací, které se účastnily tehdejších událostí spojených s pouličními politickými a násilnými boji.

 

První světová válka – podzim 1923

V socialistickém hnutí vznikl závažný rozkol ohledně toho, jestli podpořit národní vlády ve válečném úsilí. Většina tradičních sociálně-demokratických stran nakonec vstup do války podpořila. Odpadlíci – ať už přesvědčení pacifisté odmítající válku z principu nebo marxističtí ideologové, kteří v národní válce viděli odklon od hlavního úkolu v podobě třídního boje, založili několik nových socialistických stran.

Po Leninově převratu v Rusku vydal Lenin provolání k ostatním socialistickým stranám, aby se připojily k ozbrojené socialistické revoluci a vedly dělnické masy do boje proti buržoazii. Jako ústřední orgán této celosvětové revoluce vytvořil Kominternu – Třetí komunistickou internacionálu. Mezi podmínkami připojení ke Kominterně bylo jednoznačně podporovat Sovětský svaz a revoluční boj sovětských států, provést ve vlastních stranách čistky proti buržoazním, reformistickým a pacifistickým elementům, zavést „demokratický centralismus“ – tj. disciplinovaně provádět propagandu a politickou linii stanovenou v Moskvě.

Toto provolání vyslyšely radikální socialistické formace. Tradiční sociální demokracie zůstala na pozicích „buržoazního legalismu“ a v Německu se jakožto vládní strana podílela na potlačování komunistických pokusů o povstání. K poslednímu z těchto ozbrojených pokusů došlo na podzim 1923 v Hamburku, přibližně ve stejné době, kdy na jihu v Mnichově probíhal Hitlerův puč.

1924 - 1928 

Po smrti Lenina byla na pátém sjezdu internacionály přijata linie „budování socialismu v jedné zemi“ a opuštěny byly instrukce k vyvolávání světové revoluce. Lokální komunistické strany měly nadále podporovat zájmy Sovětského svazu a chystat se na revoluční vystoupení, až se kapitalistický systém skrze své vnitřní rozpory dostane do tzv. „třetí fáze“ – fáze finálního úpadku, kdy doba dozraje pro novou revoluci.

Mezitím v „druhé fázi“ – ve fázi kapitalistické konsolidace – měla proběhnout i konsolidace a upevnění vnitřní struktury komunistických stran, příprava kádrů a samozřejmě čistky od „reakčních“ elementů. Boje „dělnické třídy“ v tomto období měly být primárně defenzivní povahy.

1929 – 1933

Šestý sjezd Kominterny dospěl v září 1928 po své analýze světové situace k názoru, že kapitalismus právě vstupuje do svého „třetího období.“ Základní strategické pokyny pro všechny komunistické strany byly: zaujmout ultra-levicové militantní postoje a zdiskreditovat umírněnější sociálně demokratické strany. 

Útok na sociální demokracii vycházel z přesvědčení, že právě tyto strany při vyhrocené revoluční situaci, která má v brzké době nastat, dělnické hnutí znovu „zradí“ a nedovolí jeho revoluční vystoupení. V pozadí této politiky existoval strategický zahraničně-politický záměr – oslabení sociálních demokracií mělo zabránit sbližování mezi Francií a Německem v roce 1928, které nebylo Sovětskému svazu po chuti. Revoluční závěry šestého sjezdu byly racionalizací zahraničních zájmů SSSR a do počátku Velké krize se tato politika trefila ryzí náhodou.

Podle Bucharinovy analýzy „Mezinárodní situace a úkoly Komunistické internacionály“ se nedalo očekávat, že by buržoazie zůstala tváří v tvář krizi pasivní. Jejími hlavními metodami odporu budou integrace sociální demokracie do tradičních politicko-mocenských struktur a ustavení fašistických režimů. Teoretikové Kominterny měli představu, že nastane fúze těchto dvou procesů, kterou nazvali „sociální fašismus.“

Direktiva pro komunistickou propagandu zněla – odhalit všechny nekomunistické a nerevoluční politické strany a síly jako „fašistické“.

 

Nejvýznamnější skupiny na scéně

Jednou z charakteristik Výmarského období byla existence paramilitárních spolků, které byly přidruženy k politickým stranám. Tyto spolky byly původně zformovány z řad veteránů Světové války, měly své hodnosti, specifické uniformy a pozdravy. Jejich činnost po roce 1923 spočívala v tom, že chránily předvolební shromáždění a politické akce vlastní strany a narušovaly shromáždění a akce konkurenčních stran, když se pořádaly v místech, které určitá strana pokládala za své výsostné území. Zároveň jejich pochody s vlajkami, stranickými písněmi a cvičení s charakterem vojenských manévrů měly propagační účel. 

Toto politické násilí v podobě hromadných rvaček bylo přítomno po celou dobu trvání Výmarské republiky. Od roku 1929 ovšem výrazně rostla jeho intenzita, kdy se počty mrtvých a raněných každým rokem až do roku 1933 přibližně zdvojnásobovaly. Spolu s tím narůstal počet členů zapojených v těchto paramilitárních spolcích. Nejvýznamnější z nich mimo SA byly:

Stahlhelm, Bund der Frontsoldaten – po většinu doby byl nejpočetnější z těchto organizací s půl milionem členů v roce 1930. Politicky byl spřízněn s monarchistickou DNVP. Symbolem spolku bylo logo charakteristické německé ocelové helmy a černo-bílo-červená vlajka bývalého císařství. Po převzetí moci nacisty byl rozpuštěn a část členů začleněna do SA. Vůdce Stahlhelmu Theodor Duesterberg, který kandidoval proti Hitlerovi v prezidentských volbách 1932, byl krátce zadržen a vězněn v Dachau. (Po propuštění dožil život v ústraní.) Šéfredaktor žurnálu Der Stahlhelm hrabě von Blumenthal byl oběšen za účast na spiknutí 20. července 1944.

 


 

Reichsbanner Schwartz-Rot-Gold -  koaliční projekt sociální demokracie a katolického Centra, ve kterém výrazně převažovali sociální demokraté. V roce 1931 měl 250 000 členů. Jeho symbolem byla černo-červeno-žlutá vlajka republiky. Na konci roku 1931 se spojil s odbory do tzv. Železné fronty, která měla bojovat proti monarchistům, nacistům a komunistům. Jejím symbolem byly tři šipky.

Po jeho zákazu v březnu 1933 se část členů snažila připojit ke Stahlhelmu a společné shromáždění Stahlhelmu a Reichsbanneru v Brunšviku se stalo cílem útoku SA.

 

 

Sociální demokraté se jinak především v Prusku mohli až do poloviny roku 1932 spoléhat na místní policejní síly – 170 000 mužů, které disponovaly vojenskou výzbrojí (obrněné vozy, kulomety), vojenským výcvikem a byly kompletně pod jejich stranickou kontrolou.

Roter Frontkämpfer Bund – komunistický svaz rudých bojovníků. V roce 1928 měl 130 000 členů. V květnu 1929 byl na příkaz sociálně demokratické vlády rozpuštěn. Řada členů pak pokračovala v aktivitách v ilegalitě nebo v organizacích, jako byla Antifašistická aliance a Rote Jungfront. Registrovanou značkou byla zdvižená levá pěst a pozdravem výkřik „Rot Front!“

 

 

 

Výchozí situace

Na rozdíl od NSDAP, která měla voliče rozprostřené po všech koutech země a většině společenských tříd (s o něco větší koncentrací v protestantských a zemědělských částech země a v menších městech), členstvo i s elektorátem KPD bylo vždy koncentrováno do dělnických čtvrtí velkých průmyslových měst. Obzvláště notorické byly čtvrtě severního a východního Berlína – Wedding, Friedrichshain a Lichtenberg. Tam KPD konstantně získávala ve volbách přes 50 % hlasů. Lze mít za to, že od doby, kdy v Sovětském svazu začala kolektivizace a tažení proti kulakům, venkovské obyvatelstvo mělo větší averzi ke komunistickým návrhům a volilo strany s vyhraněnou antikomunistickou rétorikou. Tím ještě více vynikl rozdíl v politické orientaci venkovských oblastí a velkých metropolí.

V těchto „rudých“ městských čtvrtích vznikla paralelní mocenská struktura. Protisystémový status komunistické strany se projevoval nedůvěrou a nepřátelstvím vůči oficiálním státním institucím – soudům, exekutorům a především policii. „Nadvláda nad ulicemi“ byla vnějším pozorovatelům dávána najevo okázalými průvody, demonstracemi, stranickými vlajkami, symboly a hesly napsanými na fasádách domů. Skrytějším působením pak bylo například vybírání příspěvků na „dělnickou svépomoc“ od lokálních obchodníků a majitelů hostinců, které doprovázela hrozba bojkotu a někdy i fyzického násilí.

Jednou z problematik, kterou stranická organizace KPD řešila přímou akcí, byla otázka nájemného respektive jeho neplacení. Strana svým podporovatelům a členům poskytovala „ochranu“ proti nucenému vystěhování a soudním exekucím. Ta měla následující podobu.

O hrozící exekuci nebo vystěhování byl uvědoměn lokální stranický orgán, který zmobilizoval dav, obvykle o síle 300 až 500 lidí. Tento dav pak na povel obklopil určenou budovu a fyzicky zamezil exekutorům v přístupu. Stranická organizace se postarala o to, aby se blokující, kteří se rekrutovali často z řad nezaměstnaných nebo jen příležitostně zaměstnaných, po směnách střídali a blokádu tak bylo možno udržovat dlouhou dobu. Státní orgány před touto taktikou často kapitulovaly a pohledávku označily za nedobytnou, případně vystěhování mohlo proběhnout jen tehdy, když bylo pro dotyčné dopředu zajištěno náhradní bydlení. Pak blokující mohli vypomoci s přestěhováním.

O těchto případech, jichž bylo především během Velké krize velmi mnoho, oslavně informoval rudý stranický tisk jako o vítězstvích nad kapitalismem a strana na nich stavěla velkou část své sebepropagace. 

Za pozornost stojí, že v době, kdy NSDAP ve městech dostatečně početně zesílila, tak tuto taktiku ochrany před soudními exekucemi začala využívat také. Prominentním příkladem jsou kauzy Josepha Goebbelse, který se pro urážky neustále soudil s berlínským policejním viceprezidentem židovského původu Bernhardem Weissem (Goebbels mu dal přezdívku Isidor). Goebbels byl odsouzen k pokutám, které ostentativně neplatil, a když je úřady zkusily vymoci exekucí, dopadlo to následujícím způsobem:

15. dubna 1932

„Zatím, co nahoře konferujeme, dole před branou úředník kriminální policie zabavuje moje auto. Teď však dostávám záchvat zuřivosti. Sázím všechno na jednu kartu, inscenuji před Kaiserhofem sběh lidu, řvu na marxistickou policejní kreaturu, štvu dav proti systému a dosahuji toho, že policejní presidium dává telefonicky rozkaz, aby nechali můj vůz na pokoji!“ …

16. dubna 1932

„Jako kompenzaci uveřejňuje berlinské policejní presidium zprávu o pokusu zabaviti mé auto. Zpráva se hemží lžemi, nad nimiž vstávají vlasy. Krupobití výtek a obvinění: vzbouření, porušení zemského míru, nesvědomité štvaní lidových mas a podobně. Vypasení bonzové nemají ani ponětí o tom, jak se zesměšňují takovými tirádami.

Hlavní věc: auto je v mém majetku a já jedu triumfálně po Berlinu; a každý pořádný Schupo, kolem něhož jedeme, vlídně zdraví a potutelně se usmívá.“  

Placení nájmu a bytová krize byly jedním z faktorů slavné politické vraždy – případu Horsta Wessela. Horst Wessel byl ve věku 22 let vedoucím SA ve čtvrti Friedrichshain. Nastěhoval si k sobě do bytu bývalou prostitutku Ernu Jänicke, ale své bytné Alžbětě Salmové odmítal platit zvýšený nájem. Salmová byla vdovou po komunistovi a členovi RFB, ale se stranou se rozešla, když manželovi vystrojila církevní a nikoliv stranický pohřeb. Nyní hledala pomoc proti vzpurnému nájemníkovi u bývalých kolegů svého muže. Skupina komunistů, která se scházela v místním hostinci, po vyslechnutí Salmové a zjištění, že se jedná o Wessela, souhlasila, že pomůže s jeho násilným vystěhováním.

Posilnění alkoholem vyrazili ve večerních hodinách 14. ledna 1930 k Wesselovi. Dva klepali na dveře, zatímco nejméně dvanáct ostatních čekalo dole na ulici. Když Wessel otevřel, jeden z dvojice ho okamžitě střelil. Celá skupina pak dále pokračovala v noční zábavě.

Goebbels tento případ proměnil v propagandistickou zlatou žílu a Wessela v mučedníka za vznešenou věc. Pohřeb plánoval jako masovou demonstraci s proslovy a přehlídkou SA v uniformách, ale k tomu nedostal potřebná policejní povolení. Nakonec se musel spokojit se skromnější akcí.

Rovněž zcela typická byla reakce KPD (v řadě dalších případů, kdy byly role stran prohozené, se reakce zrcadlově opakovaly). Ta se od vraždy oficiálně distancovala (vedení ji nepřikázalo), okamžitě dala do oběhu krycí historku, že šlo o ryze soukromý spor pasáků, ale svým obžalovaným členům zaplatila právní pomoc a podporu.

Mělo by být ovšem jasné, proč se vedení KPD chtělo vyhnout uvedení toho, že primárním motivem, který by se nám dnes zdál stejně tak apolitický a soukromý, zde byl spor o nájemné. Všichni totiž věděli, že zasahování do sporů o nájemné je oficiální politikou KPD a obzvláště ve čtvrti jako Friedrichshain se bez její účasti žádný spor o nájemné nerozhodne. 

Nejdřív jídlo, potom nájem – nápis na zdi domu, kde se střídají komunistické a nacistické prapory. Berlín, 1932

 

Počátky problémů

Volby v roce 1928 měly za výsledek vládu vedenou sociálním demokratem Hermannem Müllerem, zastáncem tvrdší linie vůči Sovětskému svazu a zároveň kurzu usmíření s Francií. Nový ministr vnitra za SPD Carl Severing byl známý protivník komunistů od doby, kdy jako komisař pro Westfálský průmyslový obvod v roce 1919 a 1920 a pruský ministr vnitra v letech 1921 a 1923 potlačil všechny pokusy o povstání v kritických letech republiky. Pruská vláda byla dlouhodobě v rukách sociálního demokrata Otto Brauna. Jeho ministrem vnitra a od listopadu 1930 policejním presidentem Berlína byl další známý antikomunista Albert Grzesinski. Dlouholetým policejním viceprezidentem byl vyhlášený bojovník proti politickému extremismu Bernhard Weiss.

Už během roku 1928 byly vztahy mezi policií a KPD + RFB napjaté. Střety, které na podzim 1928 vyprovokovaly komunistické paramilitární formace, plnící zadání šestého kongresu, si vyžádaly čtyři životy. 13. prosince 1928 vydal berlínský policejní prezident Zörgiebel (SPD) zákaz demonstrací pod otevřeným nebem. Tento zákaz byl v platnosti ještě 1. května 1929.

Zatímco sociální demokraté pořádali oslavy a shromáždění ke svátku práce v halách a vnitřních prostorech, komunistický tisk vyzval dělníky, aby navzdory zákazu vyrazili do ulic. A dále aby byli připraveni stávkovat od druhého května, pokud by si Zörgiebel troufl prolít dělnickou krev.

Podobné komunistické provokace a bojovná rétorika i varování policejních mluvčích byly předtím součástí dobového koloritu a lze říci, že tradičně patřily k prvomájovým oslavám. Ovšem tentokrát, právě na základě výzev Kominterny z předchozího roku, měli sociálně demokratičtí představitelé systému dojem, že se chystá něco víc, možná i na způsob dalšího povstání Spartakovců. Rozhodli se proto ukázat tvrdší ruku. Poslali do ulic vojensky vybavenou a vycvičenou pořádkovou policii s instrukcemi rozehnat všechna shromáždění i střelbou, pokud to bude nutné.

Výsledkem bylo 30 mrtvých a 200 raněných v tzv. „krvavém máji“. Celé dělnické čtvrtě, kde policie narazila na rychle improvizované barikády a kde, jak se věřilo, se ukrývali komunističtí odstřelovači, byly podrobeny stannému právu. Byly obklíčeny policejním kordonem a během tří dní systematicky prohledávány za pomoci obrněných automobilů, které vedly kulometnou palbu na průčelí podezřelých domů. Proběhlo rovněž masové zatýkání. Pruské ministerstvo vnitra dekretem ze 3. května 1929 nařídilo rozpuštění a zákaz RFB a Rote Jungfront. 

Podle bezprostředních dobových reportáží a novinových a rozhlasových zpráv májové události vypadaly jako střet policie s rovnocenným komunistickým protivníkem, který klade postupující policii organizovaný odpor. Teprve pozdějším šetřením se zjistilo, že tomu tak nebylo, a že samo vedení KPD s ozbrojeným střetnutím většího rozsahu v této chvíli nepočítalo a nepřipravovalo se na něj.

Vedení KPD, které samo bylo zaskočeno takovýmto vývojem situace, vyhlásilo generální stávku. Podle odhadů se jí v Berlíně účastnilo 25 000 pracujících a dalších 50 000 v ostatních částech země – na milionovou organizaci poměrně hubený výsledek. Na stranickém sjezdu o měsíc později byla přijata rezoluce: „Sociální demokracie funguje jako aktivní a organizující síla nastávající fašistické diktatury.“ Tato rezoluce dále obsahuje konstatování, že „vzhledem k vývoji situace je nevyhnutelně na pořadu dne příprava na ozbrojené povstání.“

Po čistkách ve stranickém vedení nebyl nikdo, kdo by se proti této rezoluci postavil, a tak byla přijata jednomyslně. Konkrétní taktika pak byla poměrně paradoxní a vyžadující velkou míru disciplíny a taktické finesy. V souhrnu byla tato: hlavní stranická organizace si měla zachovávat legalitu tak dlouho, jak to jen bude možné. Zároveň měly začít intenzivní přípravy na přechod do ilegality. Strana měla upevňovat své postavení mezi dělnickými masami, aby oddálila možný oficiální zákaz. Zároveň měla organizováním provokací a ilegálních aktivit proti policejním zákazům, stejně jako intenzivní propagační činností, nahlodávat autoritu samotného režimu. Cílem bylo vyprovokovat represe, vzdorovat jim a v tomto procesu utvářet masové proletářské revoluční hnutí, které by se vymanilo z tradičního pojetí legality.

Boj proti policii byl v tomto pojetí cvičením pro nastávající ozbrojenou revoluci a občanskou válku. Protipolicejní aktivity organizoval v ilegalitě tzv. M-Apparat pod vedením Hanse Kippenbergera a s technickou pomocí od tajných služeb SSSR. V roce 1931 znovuvydaná Příručka pro revolucionáře Kominterny ve své německé mutaci obsahovala doporučení jako je toto:

„Nože, boxery, hadry napuštěné olejem, sekery, cihly, nádoby vroucí vody vrhané proti policejním bestiím řádícím v ulicích dělnických čtvrtí, improvizované granáty z průmyslových třaskavin, to jsou jen některé z mnoha možností jak i v primitivních podmínkách vyzbrojit proletariát.“

Na vánoce 1929 se odehrály násilné konfrontace mezi demonstracemi KPD a policií v Porýní. V lednu 1930 doprovázelo násilí hladové pochody v Berlíně a Hamburku. I oficiální vedení strany si pochvalovalo, když se stávky v Porůří v lednu 1931 zvrhly v boje s policií, při stavění barikád a použití kamenů, cihel, zápalných lahví i střelných zbraní. Strana měla čím dál větší tendenci obracet původně poklidné stávky a demonstrace v ozbrojené konfrontace se silami režimu skrze agitátory a provokatéry, kteří měli strhávat davy k násilným vystoupením, ničení majetku a útokům na policejní síly. V Bitterfeldu v únoru 1931 dav nezaměstnaných pod vlivem agitace KPD obsadil místní radnici a požadoval, aby podpory byly vypláceny v předchozí výši a dvakrát uspěl ve vynucení plateb.

Nejslavnější protipolicejní akcí KPD se stala vražda policejních kapitánů Paula Anlaufa a Franze Lencka 9. srpna 1931. (Oba byli členové SPD.) Tato vražda byla provedena na rozkaz Waltera Ulbrichta, zorganizoval jí Hans Kippenberger a provedl Erich Mielke. Paul Anlauf velel policii v obvodu, kde sídlilo ústředí KPD, a často vedl pořádkovou policii při rozhánění ilegálních shromáždění. Po jeho zastřelení, ke kterému došlo na Bülowplatz poblíž sídla KPD a před biografem Babylon, Mielke a Kippenberger uprchli do Sovětského svazu. Zde Mielke vystudoval na škole NKVD a po válce se stal velitelem východoněmecké tajné policie Stasi. Také v Berlíně nechal strhnout pomník Anlaufa a Lencka postavený na místě činu. Po pádu východoněmeckého režimu v roce 1989 byly v Mielkeho trezoru nalezeny dokumenty k tomuto případu, které si schovával pravděpodobně jako prostředky k vydírání ostatních východoněmeckých hodnostářů. Kippenberger se v SSSR stal obětí Stalinových čistek a byl popraven 3. října 1937.

 

Pohřební průvod Anlaufa a Lencka. V cylindrech zde kráčejí policejní prezident Grzesinski (vlevo) a viceprezident Weiss

Tato konfrontační a provokační strategie na jednu stranu přinášela výsledky v podobě rostoucího počtu hlasů ve volbách, na druhé straně však vyvolávala daleko větší poptávku po vládě pevné ruky a nastolení pořádku. V určitém bodě se samo vedení KPD zaleklo těchto důsledků a pokusilo se upravit kurz – avšak bylo již pozdě.

 

Krize začíná 

Série hospodářských těžkostí od podzimu 1929 vedla v dubnu 1930 k rozpadu Müllerovy vlády. Sociální demokracii bylo celkem jasné, že rozvíjející se krize a pokles na příjmové straně rozpočtu musí nutně vést ke škrtům na straně výdajů. Pociťovala ovšem svou zranitelnost a tlak komunistů na vlastní voličské jádro, a tak za žádnou cenu nechtěla nést odpovědnost za nepopulární škrty. Strana trvala na odchodu svých zástupců z koalice.

Za daného rozložení sil v Reichstagu se nedala složit žádná vláda s většinovou podporou. Na scénu vstoupil prezident Hindenburg a jeho nouzové pravomoci podle článku 48 Výmarské ústavy. Ty mu umožňovaly jmenovat vládu, která by vládla skrze prezidentské dekrety. Kancléř jmenovaný prezidentem by nemusel hledat parlamentní většinu, ovšem parlamentu i v této situaci zůstala jedna klíčová pravomoc. Hlasováním o nedůvěře vládě ji mohl vydání dekretů zamezit. V tom případě by prezident rozpustil Reichstag a nové volby se musely konat do šedesáti dnů.

Hindenburg si vybral jako kancléře vedoucího parlamentní delegace katolického Centra Heinricha Brüninga. Ten měl nést politickou tíhu nepopulární krizové politiky. Zároveň se v prvních chvílích zdálo, že bude schopen přesvědčit sociální demokraty, aby jeho vládu tiše tolerovali a zdrželi se vyvolat hlasování o nedůvěře. Spolu s tím policejní autority pokračovaly ve tvrdém potlačování politického radikalismu. V Bavorsku a Prusku byly zakázané demonstrace v uniformách. Prusko zakázalo všem státním zaměstnancům stát se členy extrémistických protirežimních stran (NSDAP, KPD). Počty soudních stíhání pro narušování veřejného pořádku prudce rostly. Přiostřila se rovněž cenzura tisku. Každý měsíc byla úředně zakázána (obvykle časově omezeným zákazem na jeden až dva týdny) či zabavena přibližně stovka novinových titulů.      

Brüning předložil svůj úsporný program Reichstagu, ten ho očekávatelně odmítl a Brüning ho vydal prezidentským dekretem. Nyní záviselo vše na SPD. Ta nakonec přidala svoje hlasy ke KPD, DNVP a NSDAP v hlasování o nedůvěře. Hindenburg 18. července rozpustil Reichstag a předčasné volby byly vyhlášeny na 14 září.

Je celkem známo, že tyto volby přišly ve výjimečně vhodný moment pro NSDAP, jejíž celonárodní propagační mašinérie byla rozjetá a vyzkoušená z předchozí referendové kampaně a nahrálo jí do karet, že ostatní strany s předčasnými volbami moc nepočítaly a měly krátký čas na přípravu svých kampaní. SPD a KPD bojovaly především mezi sebou, DVNP byla v rozpadu, když ji opustili umírněnější průmyslníci kvůli referendu o Youngově plánu, DVP uvadala, když v říjnu 1929 zemřel Gustav Stresemann – její hlavní vůdčí osobnost - a katolické Centrum neslo nepopulární vládní odpovědnost za prosazení úspor. Zároveň už dříve vypršela většina zákazů na veřejné vystupování Hitlera a ten pokračoval ve svém velkolepém turné z jednoho shromáždění na druhé. Tyto volby katapultovaly stranu z 2,6 % hlasů (12 křesel, volby 1928) na 18,25 % (107 křesel) a pozici druhé nejsilnější strany v zemi po SPD a před KPD, která skončila na třetím místě.

Co se ve výsledku ukázalo naprosto kontraproduktivní, bylo manévrování SPD. Hindenburg jmenoval kancléřem znovu Brüninga, ten vládl další dva roky bez důvěry parlamentu, svůj program úspor znovu prosadil skrze prezidentské dekrety a SPD ze strachu z ještě horšího výsledku dalších předčasných voleb jeho vládu tolerovala nevyslovením nedůvěry a hlasovala proti všem návrhům zařadit vyslovení nedůvěry do programu parlamentních schůzí. Ať chtěla nebo ne, nesla tak za jeho kroky politickou spoluodpovědnost, kterou jí opoziční populistické strany rády otloukaly o hlavu.

 

Marxismus je strážným andělem kapitalismu – leták NSDAP útočící na neochotu SPD znovu vyslovit nedůvěru Brüningově vládě a jeho úspornému programu.

 

Reakce komunistů 

V roce 1928 bylo v Berlíně méně než 800 příslušníků SA a více než 11 000 příslušníků RFB. NSDAP byla z hlediska komunistického ústředního vedení tehdy jen okrajová nepříjemnost. Jako závažného protivníka, se kterým je třeba počítat, identifikovalo komunistické vedení NSDAP koncem roku 1929. Ovšem vedení KPD bylo stále přesvědčeno, že efektivita a přitažlivost nacismu bude jen omezená, a že ho půjde převálcovat prostou drtivou početní převahou a agresivitou. Ta byla vyjádřená sloganem „Schlagt die Faschisten, wo Ihr sie trefft!“ (Bijte fašisty kdekoliv je potkáte.) Úspěchy a porážky komunistů v obecních volbách v listopadu 1929, kdy byly vysoké ambice strany zklamány všude mimo Berlín, byly interpretovány jako přímo úměrné zápalu, se kterým v daných lokalitách strana vede pouliční bitky proti "fašistům". Po první vlně agitace mezi nezaměstnanými, která vyvrcholila v únoru 1930, se komunistům i vnějším pozorovatelům zdálo, že nárůst nacistů je již za zenitem.

Tento optimismus nevydržel ani celé jaro. Od května 1930 začala KPD pracovat na oficiální linii pro konfrontaci s fenoménem NSDAP. 15. června zveřejnila Die Rote Fahne rezoluci politbyra o boji proti fašismu, která byla přijata 4. června. Tato rezoluce sice obsahovala i nadále konstatování, že „proti fašistickým teroristickým gangům bude nutné bojovat až do jejich úplného vyhlazení“, ale zavrhla „schematické“ použití starého sloganu. Oproti tomu zdůraznila nutnost rozlišovat mezi nacistickým vedením a „zmatenými masami jeho podporovatelů původem z pracujících tříd.“ Také si pohrávala s možností, že pohoršení nad násilím nacistů může vytvořit možnost vzniku „spojené fronty zdola“ s řadovými sociálními demokraty. Mezi řádky lze číst, že vedení KPD mělo obavy ze samostatné iniciativy jednotlivých členů a lokálních buněk. Odhalilo tuto „odchylku“ od stranické linie:

„Tendence k zoufalým činům individuálního teroru, boj proti fašismu v izolovaných ozbrojených akcích… Fyzický boj proti fašismu musí za všech okolností zůstat centrálně řízeným masovým bojem.“ 

Opuštění původního sloganu a přímočarého přístupu se především v Berlíně setkalo u řadových členů se silným nesouhlasem. Motivací k tomuto kroku ze strany vedení byla snaha vyhnout se oficiálním postihům. Je třeba mít na paměti, kdo všechno byl oficiálním rudým tiskem v té době označován za fašisty – fašisté byli sociální demokraté a Reichsbanner. Fašisté byla policie pod sociálně-demokratickým vedením. Fašistická byla Brüningova vláda bez parlamentní důvěry a katolické Centrum (podle usnesení ústředního výboru KPD bylo vytvoření Brüningovy vlády vstupem kapitalismu do závěrečné fašistické fáze.) Fašisté byli monarchisté ze Stahlhelmu a DVNP a nakonec samozřejmě NSDAP a SA. Komunisté tady doplatili na svou propagandistickou tendenci označovat termínem „fašismus“ prakticky všechny mimo sebe. Když se v Die Rote Fahne objevil slogan „Bijte fašisty“, dal se oprávněně vyložit jako výzva k fyzickým konfrontacím se všemi nekomunisty. Šéfredaktor Hans Steinicke byl za publikování tohoto sloganu soudně postihován a Die Rote Fahne měla několik zkonfiskovaných nákladů a zákazů vycházení. Konfiskace a následná ztráta příjmu byla efektivním způsobem postihu. V lednu 1930, kdy se odehrával soud se Steinickem, měla strana také další problémy kvůli vraždě Horsta Wessela.

Během těchto měsíců přestalo komunistické vedení hledět na NSDAP jako na pouhou „militantní organizaci několika desítek tisíc žoldáků velkokapitálu“ a vnímalo ji jako reálné masové hnutí, jehož prudký nárůst a radikalismus ho činí zranitelným pro ideologickou subverzi. Za těchto okolností se nekoordinované násilí proti individuálním řadovým nacistům jevilo jako kontraproduktivní.

Situace se navíc podle místa diametrálně lišila. V Brémách, kde mluvčí KPD dlouhodobě vyzývali členstvo k umírněnosti, podle policejních hlášení se nacisté a komunisté spolu během veřejných shromáždění v poklidu bavili. Ve Würtenberku, kde ani KPD ani NSDAP nevystupovali se sebevědomou agresivitou, byl obrázek podobný. Komunistický vedoucí odsud hlásil:

„Nacisté přirozeně brzy překonají toto období příměří i v našem obvodě. Ale pro nejbližší dobu … zkrátka nelze aplikovat metody užívané v rozvinutých průmyslových oblastech. Předpokladem úspěšné kampaně protiteroru je ideologické odhalení fašistů. Rozbíjení předvolebních shromáždění komunisty dovezenými zvenčí bez účasti místních dělníků nás zde může jenom poškodit.“ 

Ve volbách 14. září 1930 byly KPD a NSDAP jediné dvě strany, které si polepšily. Komunisté získali navíc 1,3 milionu hlasů a NSDAP překonala všechny předvolební predikce. Během týdne ústřední výbor KPD vydal dotazník pro místní stranické organizace ohledně průběhu kampaně. Jednou z věcí, která ústřední výbor prominentně zajímala, bylo to, jaké mělo násilí v pouličních bitkách dopady na volební výsledky. Odpovědi byly nejednoznačné. Halle hlásilo, že nacisté nezískali podporu v oblastech, kde narazili na „organizovaný odpor“ – k čemuž ústřední výbor dodal: „ale i zisky KPD zde byly naprosto minimální.“ V Meklenbursku si KPD polepšilo ve všech městech, kde došlo ke konfrontacím s nacisty, ale NSDAP zde vzrostla daleko více. Obvodní vedení hlásilo, že v silně nacistickém městě Gnoien, odkud byl i Reichsbanner „vypráskán se zkrvavenými hlavami“, přibyly ve volbách hlasy jak SPD, tak KPD a NSDAP. Duryňsko a Jižní Bavorsko nevykazovalo žádnou korelaci mezi počtem fyzických konfrontací a volebními výsledky. Oproti tomu Pomořansko, kde byly volební zisky nacistů mimořádně vysoké, hlásilo, že komunisté oslabili v důsledku „nacistického teroru.“ Úspěch v Berlíně, kde KPD skončila ve volbách na prvním místě, byl přičten patřičné rovnováze mezi ideologickou agitací a fyzickými konfrontacemi pod dozorem ústředního výboru.

 

Krize vrcholí

Nejhorší krizové období udeřilo na jaře 1931, kdy bankrot vídeňské Creditanstalt (a to, že šlo o podnik Rothschildů, bylo samo sebou vodou na mlýn antisemitismu) spustil vlnu bankrotů ostatních bankovních domů ve střední Evropě. Rostoucí nezaměstnanost postavila komunistickou stranu před několik problémů.

Kvůli spojení s ilegálními aktivitami byli známí příznivci komunistů během vln propouštění mezi prvními. Na jednu stranu se z těchto nezaměstnaných, kteří se ocitali na různých černých listinách, měli minimální naději sehnat v dohledné době další práci a měli tak oprávněný pocit, že nemají co ztratit, rekrutoval kádr lidí ochotných k různým ilegálním aktivitám, dokud jim a jejich rodinám strana dokáže zajistit základní podporu. Na druhou stranu klesala ochota u těch, kteří si pracovní místo udrželi, se otevřeně ke komunistické straně hlásit a účastnit se těch akcí, které měly potenciál dostat je do konfliktu s policejními silami.

Stranické finance velmi citelně utrpěly poklesem možností platit členské příspěvky a na straně výdajů závazky, které KPD měla vůči svým vězněným, souzeným a jinak postihovaným členům a příznivcům, které jejich stranické úkoly a činnost postavila do rozporu se zákonem. Tím poklesla její akceschopnost při agitaci mezi nezaměstnanými, která spočívala v poskytování materiální výpomoci – vaření polévek, poskytování šatstva a noclehu atd.

NSDAP, která se dovedla finančně zajistit přeci jen s větší obratností, v těchto záležitostech začala získávat před KPD výrazný náskok. Dokonce čas od času dokázala některým nezaměstnaným dohodit pracovní místa prostřednictvím svých členů a příznivců v řídících pozicích firem a podniků. (Striktní třídní linie KPD ji zde očividně handicapovaly při těchto konkrétních materiálních formách výpomoci.)

KPD reagovala na tuto situaci zesílením tlaku na vybírání příspěvků na „dělnickou svépomoc“ od drobných obchodníků a živnostníků působících v „rudých“ čtvrtích. To způsobilo, že obchodníci a živnostníci, kteří se nechtěli v krizi nechat takto vydírat o výpalné, začali hledat pomoc a „ochranu“ u organizací nepřátelských ke komunistům – a nacisté byli jako ti nejvyhlášenější rváči logickou volbou. Berlínem se valila další vlna politických násilností.

22. ledna 1931 se ve Friedrichshainu konala veřejná debata, kterou organizovala NSDAP, mezi Walterem Ulbrichtem a Josephem Goebbelsem na téma „Sovětské Německo nebo Třetí říše?“ Debata skončila všeobecnou rvačkou, kdy policii trvalo přes dvě hodiny, než od sebe bojující strany oddělila, a výsledkem byla více než stovka vážně zraněných. Rote Fahne o tom psala: „Pracující rudého Berlína odpoví na nacistické provokace fyzickým bojem proti fašismu. Útok je nejlepší obranou!“

Propagandu násilí a pomsty KPD vedl redaktor Rote Fahne a člen ÚV Heinz Neumann. Ten si svou činností vysloužil přezdívku „rudý Goebbels“. Metodou jeho práce se stal prakticky nepřetržitý proud emocionálních výlevů a obrazů pod patřičně bulvárními titulky. Vystoupení sestry na pohřbu zabitého komunisty, která všechny přítomné vyzvala k vykonání pomsty. Příbuzní a přátelé slibující, že vstoupí do komunistických obranných organizací, aby pomstili zabitého. Barvité popisy rvaček, obětí a emocionální výzvy slibující pomstu.

Vrcholem této vlny byla reakce na vraždu hamburského komunistického radního Ernsta Henninga 14. března 1931. Hitler k tomu vydal prohlášení, ve kterém tento čin sice formálně odsoudil, ale zase klasicky dodal, že strůjci k tomu byli určitě vyprovokováni tím, jak vedení Hamburku přehlíží řádění bojůvek Antify. Heinz Neumann vydal apokalypticky laděný článek, ve kterém tuto událost spojil se vzpomínkou na šedesáté výročí povstání pařížské Komuny. V něm vystoupil se závěrem, že Komuna selhala, protože byla ke svým nepřátelům příliš mírná – chyba, kterou oni, bolševističtí komunisté, určitě nehodlají opakovat. 

V květnu 1931 získalo vedení KPD opět optimistický dojem, že nebezpečí a vlna nacismu už byla překonána. Devatenáctého dubna komunisté dostali naservírováno propagandistické vítězství. Poručík Reichswehru Scheringer, který byl jedním ze tří důstojníků, odsouzených o pět měsíců dříve za nacistickou agitaci v armádě, oznámil (pod vlivem Hitlerova veřejného distancování se od revolučních a ilegálních akivit) že končí s NSDAP a přechází ke KPD. Vedení KPD jásavě hlásalo, že NSDAP je „zdiskreditovaná a ideově podemletá,“ a akce jejího teroru jsou jen akcemi zoufalé ustupující armády. Přesně toto oznamoval Thälmann v Moskvě na jedenáctém plénu Komunistické internacionály. Mísilo se zde pravděpodobně zbožné přání a snaha dostat od Stalina pochvalu za dobře odvedenou práci. Stratégové Internacionály na základě těchto informací připravili další úpravu kurzu.

Tento agresivní optimismus vedl koncem jara 1931 k takovému přehodnocení situace, kdy nacisté už nejsou tou největší hrozbou ve fašistickém táboře. Touto hrozbou je opět policie a sociální demokracie. Tak se v létě 1931 KPD připojilo k iniciativě plebiscitu v Prusku, který měl svrhnout sociálně demokratickou vládu a v den konání plebiscitu proběhly výše popsané vraždy policejních kapitánů. Tyto události v rámci berlínské stranické organizace spustily fázi zoufalých aktivit zaměřených na přípravu všeobecné dělnické revoluce, která se mnohým straníkům zdála být už za rohem. Strana vydávala manuály pro povstání Der Weg zum Sieg a vedení komunistických bojových spolků hlásilo: „Naši soudruzi často mluví o tom, že revoluce je na dosah ruky. Člověk může slyšet: Začne to už letos na podzim. Poslední bitva se blíží. Zbývá už jen krátký čas.“

 

Zlom

Na podzim 1931 revoluce nepřišla. Zato se opět zvýšila intenzita a vážnost střetů s NSDAP. Toto zklamání nadějí mohlo vést k vážné demoralizaci členské základny a ta zase k ukvapeným individuálním činům. Takového vývoje se vedení KPD bálo a od konce roku 1931 se snažilo obnovit a upevnit stranickou disciplínu.

10. listopadu 1931 vydalo rezoluci, která končila těmito slovy:

„Aniž bychom chtěli uhnout od patřičných metod boje nebo omezit komunistický recept pro sebeobranu proletářů, ústřední výbor vyhlašuje, že obhajoba nebo tolerance ideologie a praxe individuálního teroru jsou zcela zakázány. Kdokoliv, kdo pod vlivem zoufalství umožní, aby jeho akce byly diktovány nepřáteli proletariátu, kdokoliv podlehne fašistickým provokacím, kdokoliv poruší stranickou disciplínu a pustí se do boje bez patřičného schválení stranickým vedením, není hoden nazývat se komunistou.“

Ústřední výbor hrozil nejpřísnějšími disciplinárními postihy včetně vyloučení ze strany. Tato prohlášení reflektují atmosféru vzteku a netrpělivosti u části členské základny a zároveň obavy stranického vedení, že tato atmosféra představuje riziko pro celou stranu.

Spekulovalo se, že za touto rezolucí mohla stát příprava na změnu politického kurzu. Vedení KPD by si jí připravovalo půdu pro politický obrat od nepřátelství s SPD ke společné spolupráci proti NSDAP. O několik dní později poslanec reichstagu za SPD Rudolf Breitscheid poznamenal, že odmítnutí teroru KPD by odstranilo největší překážku spolupráce mezi oběma stranami. Ovšem pohrdavá reakce komunistů na tuto předehru k nějakému návrhu na vyjednávání dala jasně najevo, že linie sociálního fašismu pořád platí a spolupráce na vyšší úrovni zůstává nemožná.

Základním motivem, ke kterému se sami komunisté otevřeně přihlásili, bylo zachovat legalitu stranické organizace. 6. října 1931 vydal kancléř Brüning svůj třetí nouzový dekret, který pozastavoval platnost základních ústavních práv (to byl příklad, který Hitler následoval po svém nástupu k moci – proto se mnohým jeho současníkům nezdálo jeho počínání až tak výjimečné), zároveň sloučil říšská ministerstva obrany a vnitra jmenováním generála Wilhelma Groenera. To slibovalo další přitvrzení boje proti politickému radikalismu.

Všechny tyto události byly akutní hrozbou pro legalitu KPD. Zároveň tato změna reflektovala pokyny z Kominterny, kam byli Thälmann a Wilhelm Pieck pozváni na podzim 1931 na kobereček, aby vysvětlili svůj mylný úsudek z jara téhož roku. Jakého poučení se jim dostalo je patrné z Pieckova proslovu po návratu:

„Aniž by propadali panice, soudruzi z Kominterny mají o nás ty nejhlubší obavy... Můžeme být postaveni před situaci, kdy v Německu zvítězí fašismus aniž by mu Komunistická strana byla vážným protivníkem... Je možné, že strana bude fašisty poražena ještě před tím, než bude mít příležitost vést masy do boje. Do takové situace se strana může dostat. Co by to znamenalo pro Kominternu si každý může spočítat na prstech ruky.“

Pokyny z Kominterny tedy byly – zachovat legalitu, která umožňuje účinnou masovou agitaci a rozloučit se s „dobrodružnými představami, že rozhodující bitva je již za rohem.“

Listopadová rezoluce oznamovala poslední fázi „boje proti fašismu“. Během dalšího roku byla linií, kterou strana konzistentně udržovala jak uvnitř, tak navenek. Při analýze výsledků druhého kola prezidentských voleb na jaře 1932 vedení KPD se zděšením zjistilo, že podstatná část hlasů pro Hitlera musela pocházet od jejích vlastních komunistických voličů.

V průběhu jara 1932 dávalo vedení KPD zřetelně najevo snahu distancovat se úplně od pouličních bojů s nacisty. Obětním beránkem, jehož ponížením zdůraznilo toto své odhodlání, se stal Heinz Neumann. Ten byl v květnu 1932 postupně odvolán z ústředního výboru, pak z politického výboru a nakonec podroben kritice na plénu za to, že obhajoval individuální teror a podcenil hrozbu nacistů. 

13. dubna přišel zákaz SA a SS, ale to už byla labutí píseň Brüningova režimu. 25. května propukla rvačka na půdě pruského parlamentu. První rána přišla ze strany komunistů, ale v následném boji rychle získali navrch nacisté, kteří po volbách 24. dubna byli nejpočetnější stranou. V reakci na to Thälmann psal, že bude nutné čelit nejen depresi členů, ale inklinacím k individuálním aktům pomsty proti fašistům.

Na konci května 1932 Hindenburg odvolal Brüninga, nahradil ho odpadlíkem od Centra Franzem von Papenem a vyhlásil volby na 31. července. Vzhledem k očekávaným volebním výsledkům se všeobecně předpokládalo, že nějaká účast nacistů na vládě bude nakonec nevyhnutelná. Otázkou bylo, jestli se spokojí třeba s menšími posty. S tímto začal Papen předběžná vyjednávání s Hitlerem a jako gesto zrušil zákaz SS a SA.

17. června napadla Antifa úředně povolenou demonstraci SA v Hamburku-Altoně. Zasahující policie zahájila palbu a zabila 18 lidí včetně dvou příslušníků SA. Papen tento incident využil jako záminku. Prohlásil, že sociálně demokratická vláda Pruska situaci nezvládá a dekretem se ustavil říšským komisařem Pruska.

Pod dojmem těchto událostí komunistická strana vážně očekávala nacistický pokus o puč a pochod na Berlín. Místo toho se po volbách dostalo vyjednávání mezi Papenem a Hitlerem do mrtvého bodu. Hitler trval na tom, že chce post kancléře, Papen zase na tom, že nejvíc, co může chtít, je vicekancléř.

Očividně taktikou kruhů kolem Hindenburga bylo zapojit NSDAP do vládní odpovědnosti, aniž by ovšem dostala do rukou skutečnou moc, a tímto způsobem podemlít její image protirežimní a radikální strany. Oproti tomu Hitler, který tuto taktiku prokouknul, dal pevně najevo, že nic jiného než post kancléře nepřijme. Zároveň se v této době snažil hrát prosťáčka, kterému, když dají post kancléře, tak je nechá, aby ho ovládali ze zákulisí.

Tento střet vedl k vyslovení nedůvěry Papenově vládě prakticky všemi stranami v parlamentu a k vypsání dalších předčasných voleb na listopad 1932. Papen byl z úřadu odvolán a nahrazen generálem Kurtem von Schleicherem.

Podzim 1932 probíhal ve znamení toho, že Hitler rozehrál vyjednávání téměř se všemi stranami. Jednal s DVNP, jednal s katolickým Centrem jako pákou proti všem ostatním, jednal s Papenem a v neposlední řadě se připojil ke komunistické stávce berlínské dopravy, aby tak dal buržoazním stranám lekci, jaké problémy jim může způsobit, pokud se ho pokusí vyšachovat.

Volby v listopadu 1932 znamenaly pro NSDAP první výraznější ztrátu volebních hlasů. I po nich sice zůstala nejsilnější stranou, bez jejíž účasti by jakákoliv vláda s parlamentní důvěrou šla složit jen velmi těžko (nevyhnutelně by musela počítat s účastí nebo alespoň tichou podporou komunistů). Ovšem výsledky znamenaly depresi členstva a ztrátu energie v kombinaci s naprostým vyčerpáním stranické pokladny. K tomu se přidalo, že Kurt von Schleicher nabídl post vicekancléře Gregoru Strasserovi, a mnozí protivníci nacistů se v tisku otevřeně radovali, že to bude znamenat rozpad NSDAP.

Po novém roce, když bylo jasné, že se NSDAP nerozpadne, protože Strasser má jen minimální podporu a drtivá většina zůstane věrná Hitlerovi, teprve tehdy Papen nadhodil alternativu koaliční vlády, kde Hitler by byl kancléřem, ale NSDAP by neměla žádné ministry kromě ministerstva bez portfeje a Papen jako vicekancléř by vše „reálně“ (jak si představoval) řídil.

Mezitím u komunistů ani vyhlídka na vládu s nacistickým kancléřem nevyprovokovala změnu v oficiální linii. 22. ledna 1933, kdy SA pořádala pochod Berlínem, Kominterna vetovala veškeré plány na zorganizovaní protidemonstrací. Po Hitlerově jmenování kancléřem 30. ledna oficiální straničtí představitelé popírali, že by to znamenalo nějakou radikální změnu situace. Wilhelm Pieck 6. února prohlašoval: „Ohledně situace nejsme pesimističtí. Namísto chleba, brambor a uhlí vláda dává jen sliby a teror a to bude demoralizující pro pracující část členů NSDAP... V současném okamžiku je náš úkol omezený na přípravu dělníků na budoucí boj o jejich existenci.“ Na první ilegální schůzi ÚV zůstala agenda strany také nezměněná. Měla provádět širokou propagandu pro nové volby v březnu a zároveň dělat všechno pro to, aby nevyprovokovala svůj zákaz.

To, že nacisté nezakázali KPD okamžitě, se ukázalo jako velmi výhodné. Při oficiálním zákazu by se hlasy KPD přelily ostatním stranám – nejvíce pravděpodobně sociální demokracii. Takto, když po volbách v březnu 1933 nacisté pozatýkali komunistické poslance, vytvořili situaci, kdy se sedmdesáti prázdnými křesly dosáhli nadpoloviční většiny v Reichstagu, byť ve volbách dostali 44 % hlasů.     

 

Závěr

Vítězství NSDAP v Německu bylo pro stratégy Kominterny velký šok. Ten vyvolal změnu přístupu a Kominterna po roce 1934 dala komunistickým stranám pokyn, aby ve svých příslušných zemích upustily od rétoriky „sociálního fašismu“ a zapojily se do „protifašistických“ koalic se sociálně demokratickými stranami jako byla Lidová fronta (Front populaire) ve Francii a ve Španělsku.

Zároveň je celkem zřejmé, jak konfrontační a provokační strategie přispěly k šíření radikalismu a různých negativních pocitů z disfunkčnosti celého systému. Tyto věci využívali jak nacisté tak komunisté, ale nacistická stranická struktura osobní věrností Vůdci a disciplinovanému provádění jeho rozhodnutí umožňovala její daleko pružnější aplikaci. Nacisté dovedli konfrontace utlumit nebo roznítit podle toho, jak zrovna potřebovali, a s kým a proti komu potřebovali, kdežto komunistickému vedení se od konce roku 1931 situace vymykala z rukou a mělo velké problémy usměrnit své vlastní stoupence, rozvášněné předchozí emocionální propagandou. Navíc v politickém boji bylo komunistické vedení neustále handicapováno tím, že muselo aplikovat rozhodnutí Kominterny a nemohlo volně stanovovat svou linii ani uzavírat byť dočasné politické koalice na vyšší úrovni.

Na poli státních zákazů, cenzury tisku a policejních postihů bylo proti šíření nacismu učiněno vše, co bylo v možnostech demokratického režimu. Vedení hlavních silových složek bylo až do půli roku 1932 v největších spolkových zemích pevně v rukou politických odpůrců NSDAP, kteří k zabavování stranického tisku, zakazování demonstrací a proslovů atd. neměli nikdy příliš daleko a ve velmi mnoha případech tato opatření byla zaměřena proti NSDAP. Možná nejsme úplně oprávněni vyslovit závěr, že toto všechno omezování svobody tisku a svobody shromažďování bylo ve výsledku kontraproduktivní, ale Výmarský stát rozhodně nelze předložit jako příklad toho, kam věci dojdou, když se politický extremismus nechá bujet bez povšimnutí.

 

Dodatek I - Předvolební debaty s Goebbelsem 

V článku bylo zmíněno, že Goebbels se angažoval v politických debatách a čtenáře by mohlo zajímat, jak taková debata vypadala a probíhala. Goebbels byl i podle vlastního deníku přesvědčen o tom, že jaký celkový dojem z debaty si posluchač odnese, je daleko důležitější než argumenty, které během ní zazní. Jakým způsobem režíroval jejich průběh, je patrné z toho, co si zapsal do deníku 19. a 20. října 1932, kdy se konala předvolební debata mezi DNVP a NSDAP.

“Hovořím v poledne s vedoucími SA a SS ohledně debaty s německými nacionály, která se koná příští večer. Musíme býti velmi chytří v taktice, abychom dosáhli úspěchu. Doufám, že po přípravě, kterou věci věnujeme, se dílo podaří... 

V 6.30 zvoní telefon. Venku v Neukolnu před sálem, v němž se koná schůze, je prý hrozný zmatek. Němečtí nacionálové nemohou vůbec zvládnout situaci. Řízení davů se jim vymklo z rukou. Naši lidé přišli v desetitisících. To je situace, jak jsem jí chtěl mít.

Před budovou se vzdouvají lidské vlny. Samí naci. Několik set našich lidí se dostalo do sálu. Jak? To ví milý Bůh. Jsou však zde podle přísloví: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Stoupenci německých nacionálů stojí se svými zaručeně pravými vstupenkami před budovou a nemohou se dostat dovnitř. Divoké debaty. Naši straníci jsou na stráži a nedají si nic namluvit. Vedení schůze úplně ztratilo hlavu. Když přicházím s několika průvodci, celá ulice až za Hermannsplatz zní nepopsatelným jásotem. Naši lidé uvedli davy do pohybu. Tak si to němečtí nacionálové jistě nepředstavovali. Myslili asi, že přijde přesně tolik naci, kolik nám velkomyslně přenechali vstupenek. Hořce se zklamali.

Ještě před vchodem do sálu divoce se tvářící SA mne zdvíhají na ramena a nesou mne triumfálně dovnitř. Tam naši straníci propukají v divoký jásot. Máme vlastně už vyhráno. Zelená ochranná stráž DNVP zalezla a stojí zkroušeně u zdi. Kolem mne se utvořila garda skvělých dlouhánů z SA. Opravdu žádné potěšení pro německé nacionály mluvit v tomto sále proti NSDAP.

Jejich první řečník se o to skromně pokouší a činí tak naprosto nedostatečnými prostředky. Jeho řeč je chabá a nevyvolává vůbec nadšení. Skládá se jen z citátů, které nejsou ani slané, ani mastné, trpí naprostým nedostatkem psychologické schopnosti pochopiti duši davu, nemá vůbec linii a co je nejhorší, vyvolává smrtelnou nudu.

Pak přicházím ke slovu já. Předseda schůze mi udílí otcovská napomenutí a poskytuje mi půlhodinovou řečnickou lhůtu. Jdu do toho. Nikdo se ovšem neopováží, aby mě přerušil. Volím frontální útok a napadám protivníka tak důkladně a řízně, že zakrátko mám tři čtvrtiny sálu na své straně. Hlavní pointy si však šetřím na závěr své řeči…

Zprávy o výsledku schůze pronikly už dávno až na ulici. Tam se už tvoří demonstrační průvod. Zvuky Horst Wesselovy písně, zaznívající mohutně z tisíců hrdel, stoupají k večerní deštivé obloze. Zvláštní pocit vítězství naplňuje nás všechny.

Potom hned do redakce, abych dal rozkazy tisku. Vrhneme do ulic milion zvláštních čísel, poněvadž se právem domníváme, že němečtí nacionálové se pokusí vykonstruovati svou tiskovou převahou z porážky vítězství. Nejlépe tu působí přesné znění řečí, které byly proneseny…

V župě velká radost z vítězství. I židovský tisk uveřejňuje celé sloupce o velké polemice v Neue Welt. Všude se bez výhrad přiznává, že jsme tuto řečnickou bitvu vyhráli.”     

  

Dodatek II - Čísla

Mrtví a ranění v pouličních politických konfrontacích, jak reportovaly samotné strany:

 

NSDAP

1924 – 1929 30 mrtvých 1241 raněných

1930 17 mrtvých 2500 raněných

1931 42 mrtvých 6300 raněných

1932 84 mrtvých 9715 raněných

 

KPD

1923 – 1929 92 mrtvých 239 raněných

1930 44 mrtvých

1931 52 mrtvých

1932 (do půli roku) 75 mrtvých přes 18 000 raněných (za dobu 1930-32)

 

DVNP (Stahlhelm)

1924 – 1929 26 mrtvých

1930 – 1933 71 mrtvých

 

SPD (Reichsbanner)

1924 – 1929 13 mrtvých

1930 – 1933 39 mrtvých

 


Zdroje:

Eve Rosenhaft: Beating the Fascists? The German Communists and Political Violence 1929 – 1933

Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives  

  

      

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed