Gemeinnutz geht vor Eigennutz (9) - Říše korupce (1. část)

Mises.cz: 28. listopadu 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Její obraz se dostal i do populární kultury. Oskar Schindler zařídil své převzetí krakovské továrny na nádobí, status podniku důležitého pro válečnou produkci, příděly nutných surovin a přidělení pracovní síly, štědrými úplatky a udržováním přátelských osobních vztahů s klíčovými úředníky. Toto také byla jediná doba, kdy uspěl v jakémkoliv podnikání, do kterého se kdy pustil. Evidentně jeho úspěch nebyl funkcí obvyklé podnikatelské zdatnosti, ale schopnosti vytvořit si konexe na „osoby s razítky“, které pak o jeho úspěchu rozhodly aktem orazítkování příslušného povolení.

Obchodní organizace se přizpůsobovaly tomuto novému stavu věcí. Oddělení, která dříve tvořila jádro firem, byla odsunuta na okraj. Jiné části, které předtím měly jen podpůrnou funkci nebo vůbec neexistovaly, se staly dominantní a časem pohltily skutečnou funkci vedení.

Za normálních časů bývá nejdůležitější součástí obchodní organizace oddělení nákupů a prodejů. Ve Třetí říši, kde se nejdůležitějším zákazníkem a dodavatelem stal stát, se důraz přesunul k profesi, kterou bychom dnes nazvali lobbista. Jeho prací bylo udržovat si dobré vztahy s úředníky na Ministerstvu hospodářství, mít přehled o nových regulacích a chystaných nařízeních a být schopen odhadnout, co je ještě povoleno a co již není.

O úspěchu lobbisty nerozhodovala zdaleka jen absolutní výše úplatků, které byl schopen nabídnout. Měl úkol nalézt argumenty, jak v úřední dokumentaci představit zájmy firmy jako „zájem celého lidu“ nebo státu. Dále vědět, jak naléhavá může být poptávka různých stranických nebo státních institucí po určitých artiklech a kde by se tedy dala realizovat vyšší cena nebo bonus za rychlé dodání. Kde a jak získat potřebná razítka pro naléhavé dodávky surovin a kde si stěžovat, když se je nepodaří získat na první pokus. Dále potřeboval vědět, jestli předseda určitého odboru na ministerstvu je člen strany, spojenec armády nebo „starý konzervativec“, kteří se také na ministerstvech občas vyskytovali.

Různá fakta a argumenty bylo potřeba předložit v každém z těchto případů. Straníkovi ukázat doporučení od gauleitera, pochlubit se příspěvky do stranických fondů, zapojením do programů Kraft durch Freude DAF a štědrým příspěvkem na Zimní výpomoc. Takové věci ovšem mohly mít opačný efekt, pokud byl vedoucím odboru starý konzervativec. Úředník tohoto typu býval velmi korektní, držel se textu zákona a pokus o úplatek by vzal jako osobní urážku. Do jeho kanceláře bylo vhodné vstupovat se starým pozdravem grüß Gott namísto řízného Heil Hitler. Na člověka z armády na druhou stranu mohla udělat dojem veteránská stužka ze Světové války a zdůraznění vojenských aspektů celé záležitosti. Drobnosti, co se lidem z vnějšku mohly zdát bezvýznamné, měly občas až zázračný dopad při obstarávání nedostatkových surovin, povolení k navýšení ceny nebo přídělu zahraniční měny.

Německé noviny té doby byly plné inzerátů od lidí, kteří nabízeli právě tyto služby. Ve Frankfurter Zeitung 6. dubna 1939 to jsou inzeráty následujícího znění:

„Korporátní právník, Dr. politické ekonomie, 35 let. Člen strany, v současnosti aktivně se starající o záležitosti řady korporací a bank, ochoten převzít odpovědnost za další obchodní nebo průmyslová sdružení…“

„Nabízím ekonomické poradenství a zvláštní služby na dobu určitou. Vyjednávání na berlínských úřadech, poradenství a výzkum, organizace prodejů. Dodám kompletní a zdokumentované informace…“

„Člen strany, záložní důstojník Luftwaffe s dobrými kontakty na státní úřady a autority, hledá zaměstnání a možné partnerství v průmyslovém podniku…“

Tyto lobbistické aktivity byly nejdůležitější a nejrozšířenější v odvětví exportu a importu. Expresní vlak z Hamburku do Berlína býval tak naplněný lobbisty cestujícími na ministerstva pro různá dovozní povolení a exportní subvence, že se mu začalo přezdívat „Povolenkový express.“ Stačilo najít správné kupé a za tři a půl hodiny cesty měl člověk přehled o německém zahraničním obchodě. Jak to popisuje Günter Reiman:

„Pan Brandt vede firmu dovážející vlnu, která byla dobře zavedená na londýnské vlnařské burze. V současné době, poté, co dostal patřičná povolení od své obchodní skupiny a od ministerstva, nakoupil v Londýně velké množství vlny. Ta dorazila do Hamburku, ale Reichsbanka nedodala včas zahraniční měnu na její proplacení. Vlna tedy zůstala ve skladu „svobodného přístavu“ a vršily se poplatky za uskladnění. Když konečně přišly peníze z Reichsbanky, londýnská firma přirozeně trvala na proplacení skladovacích poplatků v souladu s mezinárodními pravidly. Aby si opatřil relativně malou dodatečnou částku v zahraniční měně, musí pan Brandt znovu obejít všechny příslušné úřady. Jeho žádost by nebyla vyřízena okamžitě. Řádné projednání vyžaduje dobu a objemnou korespondenci, takže než by získal peníze, skladovací poplatky by znovu narostly. Je tak chycen v bludném kruhu. Jede tedy za vůdcem své obchodní skupiny, kde doufá získat doporučení na vlivného úředníka v Reichsbance s těsnými vztahy k výboru pro zahraniční měnu.

Pan Lang musí řešit porušení nějakého nařízení, k němuž došlo během barterového kontraktu, který jeho firma uzavřela se zahraniční firmou. Doufá, že vzniklé potíže urovná při osobním rozhovoru s důležitou osobou na ministerstvu hospodářství, ke které byl doporučen přítelem z ekonomického odboru ministerstva války. Schopnost dostat se k takovým lidem činí z pana Langa neocenitelného zaměstnance. Pouhá zmínka o tom, že mu konkurenční firma nabídla místo, mu zajistila vysoce uspokojivé zvýšení platu u jeho zaměstnavatele.“ (str. 47-49)

Velké koncerny měly v kancelářích v Berlíně celé štáby kontaktních pracovníků, jejichž jediným úkolem bylo udržovat si společenské styky se státními a stranickými představiteli a vycházet vstříc jejich zálibám. Firmy, které si nemohly dovolit zaměstnávat svého lobbistu přímo, se obracely na zprostředkovatelské agentury. V Berlíně působily stovky takových agentur, někdy podvodných v tom smyslu, že neměly žádný reálný vliv na běh věcí, ale často se skutečnými přáteli na vysokých pozicích.

Výběr lidí na základě jejich konexí fungoval i obráceným směrem. Pro firmy, závislé na rozhodování úřadů, se stalo velmi nepohodlné zaměstnávat na exponovaném místě někoho, kdo byl u režimu špatně zapsán nebo by byl dokonce židovského původu. A tak dlouho před tím, než byla taková diskriminace formalizovaná v zákonech a vyhláškách, působila již cestou této selekce, aniž by samotné vedení podniků muselo nutně mít skutečné antisemitské a pronacistické cítění.

Moc peněz a absolutní moc

Mnoho lidí si pod pojmem korupce představuje milionáře/miliardáře/korporace, co stojí v šeru za trůnem a pomocí svých peněz a vlivu tahají za nitky tak, aby výsledky politických procesů vyhovovaly jim na úkor všech ostatních. Svými příspěvky na volební kampaně si zavazují politiky a zadáváním reklamy do médií nebo případně vlastnickým propojením s médii ovlivňují veřejné mínění. Tvoří pak vlastní mocenské centrum.

Tento druh korupce v různé míře existuje v demokratických systémech, ve kterých jsou politici závislí na zisku volebních hlasů a tudíž z části na tom, jaké prostředky se jim povede sehnat na předvolební kampaně. Mají pak sklon uzavírat dohody, že výměnou za předvolební podporu prosadí opatření, ze kterých budou mít prospěch jejich sponzoři. Je to tento druh korupce, proti kterému strany usilující o absolutní moc nejvíce brojí a který slibují vymýtit – což je jeden z mála slibů, který se jim také daří plnit.

Jakmile na sebe strana strhne veškerou moc, nepotřebuje už peníze na další volební kampaně, nepotřebuje žádat majitele novin o příznivý obraz v tisku a sdělovacích prostředcích, nepotřebuje kvůli podpoře do příštích voleb uzavírat dohody s jinými mocenskými uskupeními. Není nic, čím by mohla nějaká klika průmyslových magnátů stranu donutit udělat něco, co by nechtěli sami její vůdcové. Mocenská pozice a politická kariéra špičkových straníků není determinována jejich přátelstvím s průmyslovými skupinami, ale vnitrostranickou mocenskou hrou.

V zemích s touto formou vlády nemohou majetné skupiny ovlivnit veřejné mínění koupí novin nebo zadáváním reklamy ovlivnit jejich přístup k určitým tématům či vytvářet otevřenou opozici státní politice. V systému jsou všechny noviny a sdělovací prostředky orgánem vládnoucí strany a státu. Jsou institucí, nad kterou bohatí kapitalisté nemají žádnou kontrolu a mají jen velmi omezený vliv v případě, že jsou členy nebo příznivci všemocné strany.

Diktátor nemůže být poražen ve volbách, netoleruje žádnou kritiku a žádnou otevřenou opozici. Má tak prostor být daleko nezávislejší na finanční oligarchii než politici v parlamentních demokraciích.  

Mocenská dynamika těchto systémů vede k rozmachu jiného druhu korupce – korupce defenzivní. Ekonomické a posléze i fyzické přežití se v nich dostává do závislosti na svévoli rozhodování úředních a stranických míst. Ta jsou často obsazena lidmi, kteří mají vysoký stupeň volnosti v rozhodování o konkrétních případech a zároveň minimální morální zábrany využít těchto mocenských pozic k vlastnímu obohacení. Uplácející strana navíc často nemá žádnou reálnou možnost, jak zkontrolovat, jestli se uplacený úředník nebo člen strany skutečně pokouší vyjít vstříc jejímu požadavku. Úředník si může brát peníze za „příznivé posouzení“ a nakonec stejně rozhodnout proti dotyčnému člověku. Proto se k úplatkům přidává ještě nucené navazování osobních „přátelských“ vztahů, které jsou lepší měnou než jen samotné peníze. Největším ternem je pak přímý příbuzenský vztah.

Korupce je v totalitních systémech osvobozující silou a často jediným prostředkem, jak dosáhnout úlevy od nelidskosti jejich politik. To lze nejlépe demonstrovat na extrémních případech. 

Adolf Eichmann – ředitel SD referátu pro židovskou otázku a po smrti Heydricha hlavní organizátor konečného řešení – byl podle všeho typem neúplatného úředníčka. Na konci války měl přibližně stejný majetek jako na jejím počátku. Do exilu v Argentině utekl s minimálními prostředky a žil tam ve skromných poměrech z platu zaměstnance v pobočce Mercedesu. Už před válkou, kdy jeho referát organizoval židovskou emigraci, tak za války, kdy organizoval transporty z ghett do vyhlazovacích táborů, mu pod rukama protékaly obrovské prostředky v těch nejsvůdnějších formách – zlato, drahokamy, zahraniční měny, vzácné sběratelské a umělecké předměty. Představenstvo mnoha židovských obcí, se kterým vyjednával o odsunu, mu nabízelo všechny majetky, co mělo k dispozici – pokud se povede zachránit alespoň někoho. Nic si pro sebe nevzal a nikoho neušetřil. Eichmann byl jinak podle vlastní výpovědi slabá povaha. Při pohledu na krev se mu dělalo špatně, nechtěl být svědkem drastických scén likvidace a v tom, kolik smrti a utrpení působil, si nijak zvlášť neliboval.   

Amon Göth byl sadista, co svévolně zabíjel a trápil své židovské vězně. Zároveň byl ovšem chtivý peněz a ve své funkci velitele koncentračního tábora Kraków-Płaszów (kam byl ze svého dřívějšího působiště přeložen za trest pro podezření z korupce) nevynechal jedinou příležitost, jak si přilepšit. Do filmu (Schindlerův seznam) se tyto události nevešly, ale v létě 1944 byl z funkce velitele odvolán a měl stanout před soudem SS kvůli korupci a rozkrádání židovského (tj. státního) majetku. (Tomuto soudu ještě unikl vývojem válečných událostí. Odsouzen a popraven byl až po válce.) Právě jeho úplatnost umožnila Schindlerovi zachránit 1 098 životů. Pokud by byl důsledným a pravidel dbalým úředníkem, nepřežil by nikdo.

V méně extrémních podobách toto uspořádání vytvořilo rozsáhlou morální šedou zónu, kde se ti, co se snažili jen přežít, setkávali s oportunisty a se zapálenými zastánci režimu, a posoudit kdo byl kdo, je možné jen při detailní znalosti jednotlivých případů.

První vlastností korupčního systému národního socialismu byl fakt, že navzdory všeobecné rozšířenosti a všudypřítomnosti si žádný podnikatel nemohl být jistý tím, že dosáhne očekávaného výsledku, ani tím, co stranický vůdce, kterého si předcházel, udělá příště. Všichni straničtí funkcionáři totiž byli jen kolečka v soukolí stranické mašinérie. Autoritativní vláda strany závisela na vrstvě starých kádrů s nízkými pořadovými čísly průkazů těsně propojených mnoha osobními vazbami, zájmy a zkušenostmi. Ti velmi žárlivě hlídali známky vzniku jakékoliv nové mocenské skupiny, která by mohla ohrozit jejich pozici. Od získání moci v roce 1933 bylo nemožné, aby si jakkoliv významný a bohatý průmyslník zajistil pro sebe a svou korporaci kontrolu nad stranickou mašinérií a stal se „mocí za trůnem.“

Druhou vlastností bylo to, že tento korupční systém měl podivnou polooficiální podobu. Na jedné straně se odehrával celkem otevřeně - špičky režimu přijímaly dary a formovaly kolem sebe kruhy podnikatelů, kteří si kupovali jejich přízeň. Oficiální institucí byl kruh kolem Heinricha Himmlera a hospodářských zájmů SS, kdy dotyční výměnou za příspěvky dostali, kromě přízně a zakázek, často také čestné hodnosti v SS. Členové tohoto kruhu ročně věnovali na speciální „konto S“ Himmlera částku okolo jednoho milionu marek. Na druhé straně si režim přál udržet si image, že nemilosrdně potlačuje korupci a černý trh, a zapojení do těchto aktivit na nižších úrovních s sebou neslo skutečná rizika. Nabízení a přijímání úplatků zde mělo podle Güntera Reimana následující podobu:

"Znal jsem předválečné Rusko. Úplatky za Cara měly prostou podobu. Spočítali jste hvězdy na uniformě příslušného úředníka [státní správa Ruska byla militarizovaná a úředníci podle stupně svého zařazení dostávali odpovídající vojenské hodnosti] a podle toho jste nabídli příslušnou sumu. V Německu to je jiné. Členové strany nepřijímají úplatky přímo. Stranickému vůdci, který posuzuje vaši záležitost, nenabídnete obálku s penězi. Místo toho se ho zeptáte, jestli nezná vhodného právníka, který by mohl pomoci při získávání příslušného povolení. Odkáže vás na právníka, který po zaplacení velmi vysokých poplatků za "právní rady" zařídí, aby vaše žádost byla vyřízena kladně.

Mnohokrát se ovšem stává, že ani tento “právní poradce", navzdory vysokému poplatku, není schopen pomoci. Například až donedávna bylo možné tvůrčí - a nákladnou - "interpretací" zákona obejít nařízení zakazující pobočkám podniků otevírat nová distribuční centra. Před pár měsíci se toto stalo naprosto nemožným a ani ten nejdražší lobbista nebo "právník" v této záležitosti už nic nesvedou...

Uvedu jeden příklad z vlastní zkušenosti. Na svou služební cestu do Amsterodamu jsem potřeboval zahraniční měnu a podal jsem tedy příslušnou žádost. Odpovědí mi bylo: "Absolutně nemožné." Šel jsem za svým právníkem a ptal jsem se ho, jak mohu dokázat "obzvláštní důležitost" své obchodní cesty. Řekl mi o tom, že bylo vydáno nové nařízení, které znamená, že podnikoví vedoucí z mého oboru již nemohou dostávat cizí měnu na zahraniční služební cesty. "Dobrá," řekl jsem, "co osobní cesta za účelem získat informace o nových typech strojů?" "To by šlo" odpověděl, "ale bude to stát 300 marek navíc." Zaplatil jsem 300 marek a dostal zahraniční měnu bez dalších obtíží." (str. 22-23)  

Finance před převzetím moci

Při zkoumání otázky kde a jak se strana dostávala k penězům, když ještě nebyla u moci, bude příhodné udělat základní rekapitulaci fází, kterými NSDAP prošla. To je důležité kvůli kontextu a také posouzení, kdo mohl mít zájem na tom stranu podporovat v určitých obdobích, a jak pravděpodobná jsou některá tvrzení, která se v této záležitosti objevují.

1920 – listopad 1923 

Strana v této době byla hospodským klubem s lokálním působištěm v Mnichově a blízkém okolí. Když rostla a informace o jejím působení začaly prosakovat na celostátní úroveň a do Berlína, tak byly značně zkreslené a zamořené nejrůznějšími nepravdivými pověstmi. První zprávu, která obsahuje Hitlerovo jméno, odeslal americký velvyslanec Houghton na US ministerstvo zahraničí 21. listopadu 1922. Stojí v ní:

„Nejaktivnější monarchistická skupina je vedena mladým Rakušanem jménem Hitler, jež stojí v čele přibližně třiceti tisíc ozbrojených mužů. Díky své zarputilosti, fanatismu a dominantní přitažlivé osobnosti se rychle stává vůdcem celého hnutí.“ (Hitlerland, str. 30)

Monarchisté, o kterých zde Houghton mluví, byli bavorští separatisté, kteří usilovali o odtržení Bavorska od Německa a restauraci Wittlesbašské dynastie. Tedy opak Hitlerových záměrů.

V listopadu 1922 také poskytl Hitler svůj první rozhovor zahraničním novinám – Henrymu Wieglandovi pro New York American (noviny patřící do Hearstova mediálního impéria). Po Mussoliniho pochodu na Řím (28. října 1922) panoval dojem, že podobná hnutí jsou v Evropě na vzestupu a Wiegland našel v Mnichově zajímavou obdobu. Hitler ho ovšem ohledně svého programu naprosto mystifikoval.

„Hitler Styled Mussolini of Teuton Crisis“ zní titulek článku, ve kterém Hitler tvrdil, že si přeje usmíření s Francií. „Jen pomyslet na válku by bylo přímo stupidní, pokud ne úplně sebevražedné.“ Němce vyzýval, aby každý den pracovali o dvě hodiny déle a splatili reparace. Popřel ovšem pověsti o tom, že by jeho záměrem bylo obnovit monarchii nebo odtrhnout Bavorsko. A také se vyslovil proti marxismu: „Opravdový socialismus spočívá v blahobytu všech, ne jedné třídy na úkor ostatních. Už jen proto se stavíme proti třídnímu boji.“

Na osobní úrovni Wiegland popsal Hitlera jako „muže z lidu“, který bojoval v zákopech Velké války a poté pracoval jako tesař a stavitel (další Hitlerova mystifikace).

Charakteristické je, že Ernst Hanfstaengl, který se do Mnichova přistěhoval v roce 1921 a byl společensky velmi aktivní, se o Hitlerovi také poprvé doslechl až na podzim 1922. Ve změti stran, straniček, průvodů, řečnění a násilných střetů do té doby NSDAP evidentně až do konce roku 1922 nijak nevynikala nad průměr.

Z výše řečeného plyne, že je velice nepravděpodobné, že by Hitlera v této době podporoval někdo, kdo by neměl příležitost osobně ho poznat. Už jen kvůli množství dezinformací a tomu, že pro lidi mimo Mnichov bylo jinak obtížné zjistit, o co NSDAP skutečně jde.

Situace se změnila s angažováním generála Ericha Ludendorffa v květnu 1923. Ludendorff byl celostátně známou postavou, účastnil se už Kappova puče (1920), který měl svrhnout vládu, jež souhlasila s mírovou smlouvou z Versailles, a obecně se čekalo, že může vést další puč proti vládě, jež bude souhlasit s francouzskými podmínkami ukončení okupace Porůří v roce 1923. Ludendorffovi chodily na puč peníze, které pak rozděloval mezi skupiny a organizace, jež se ho měly účastnit a tedy i NSDAP. 

Z tohoto období pochází řada fám a zmatených neověřitelných informací o tom, kdo měl dát kolik peněz a na co. Vzhledem k tomu, jakou fraškou se nakonec puč stal a jak snadno byl potlačen, nemají tyto pověsti přílišný historický význam. 

1924 – 1929

Po nezdařeném puči byla NSDAP oficiálně zakázána a Hitler uvězněn. Ovšem díky svému vystoupení u soudu se stal na krátkou dobu osobou známou po celé zemi i v zahraničí a začalo mu chodit velké množství osobních darů. Díky nim měl příjemné vězení a po propuštění mohl žít životním stylem vyšší střední třídy. (Na úvěr si pořídil Mercedes za 20 000 marek. Obýval střídavě různé penziony v okolí Mnichova a byt na dobré adrese v centru Mnichova. Příležitostně zaměstnával šoféra a další domácí služebnictvo. Jako jediný příjem v daňovém přiznání za rok 1925 přitom uvedl 19 500 marek jako podíl z prodejů Mein Kampfu).

Osiřelí členové strany vytvořili NSFP – Národně socialistické hnutí svobody, které získalo ve volbách 1924 6,5 % hlasů (32 poslanců) v Reichstagu. Toto hnutí se bez silného vedení vnitřně rozklížilo.  Některé jeho frakce začaly hlásat, že katolíci a jezuité jsou mnohem nebezpečnějšími nepřáteli národně socialistického uspořádání, než Židé. Stejně velký rozkol způsobilo Hitlerovo prohlášení adresované Mussolinimu, že nemá zájem o německy mluvící obyvatelstvo Jižního Tyrolska, které po První světové válce připadlo Itálii. Ostatní velkoněmecké strany a spolky ho za to odsoudily a na nějakou dobu se rozešly s ním a jeho stranou.

Obnovit NSDAP v Bavorsku bylo povoleno v roce 1925, když Hitler, po svém propuštění z vězení, dal slib bavorskému ministerskému předsedovi, že se nepokusí o další puč a o moc bude usilovat ryze parlamentní cestou. Tento jeho slib způsobil, že Ernst Röhm odstoupil z čela SA a stáhl se do ústraní. Charakteristické je, že z 32 poslanců NSFP se jich k NSDAP po obnovení přihlásilo jen 14. V jiných částech Říše zůstávala NSDAP i nadále zakázaná. V Berlíně a v Kolíně nad Rýnem byl zákaz NSDAP zrušen až na počátku roku 1928 a například v roce 1927 byli všichni členové NSDAP z Berlína, kteří se účastnili stranického sjezdu v Norimberku, po svém návratu zatčeni za členství v ilegální organizaci.  

NSDAP kandidovala do prezidentských voleb 1925 (konaly se v mimořádném termínu po smrti sociálně demokratického prezidenta Friedricha Eberta) generála Ludendorffa, který dostal ponižujících 1,1 % hlasů. Po jeho odchodu z aktivní politiky se Hitler znovu postavil do čela strany. Ovšem Hitler měl stále zakázáno veřejně vystupovat a pořádat veřejná vystoupení se svou účastí. Tento zákaz platil v Bavorsku do března 1927 a v Prusku do listopadu 1928. V Prusku byl tento zákaz zrušen pod dojmem z ubohých výsledku NSDAP ve volbách 1928 (2,6 %, 12 křesel).

V této době by do NSDAP investoval jen ten největší optimista. Pokud by nějaký štědrý sponzor dával peníze, tak z mizivých výsledků prezidentských i parlamentních voleb musel mít pocit, že je hází do kanálu. A každopádně peníze ani nesměly být využity na to, čemu Hitler přikládal největší váhu – organizaci masových projevů a osobnímu spojení s publikem.

Všechny indicie, které jsou z této doby k dispozici, také ukazují na to, že strana v tomto časovém rozmezí žádného extrémně bohatého sponzora neměla. Hitler měl několik osobních zámožnějších obdivovatelů a obdivovatelek, což mu pomohlo v životní úrovni, ale nikoho, kdo by sám dokázal financovat velkorysou celostátní volební kampaň.

1929 – 1932     

Toto byla v mnoha významech krizová doba, kdy se konala řada voleb, volební výsledky NSDAP prudce rostly, Hitler se znovu dostal do centra pozornosti a jestli peníze na volební kampaně mohly změnit osud Německa, bylo to právě v tomto časovém rozmezí. NSDAP a její vedení bylo dostatečně známé a výsledky dávaly tušit, že nějaký podíl na vládní moci je tu na dosah ruky.

Konspirační teorie, která byla populární nejen v komunistickém tisku té doby, tvrdila, že Hitler a NSDAP jsou projektem kapitalistů, který má za cíl obloudit dělníky, rozbít jednotu dělnického hnutí a zamezit komunistické revoluci.

Sociální demokracie, která byla trvale vládnoucí stranou v největší spolkové zemi - Prusku - od roku 1919 do roku 1932 a která kontrolovala policejní aparát Pruska (všichni ministři vnitra, policejní prezidenti ve velkých městech a velká část policejního důstojnického sboru do roku 1932 byli členy nebo příznivci Sociální demokracie), policii pověřila úkolem zjistit, odkud NSDAP získává peníze.

Obraz, který přinesli policejní informátoři, je takovýto: NSDAP před rokem 1932 neměla žádný singulární zdroj velkých financí, na kterém by byla závislá a který by ji z pozadí mohl ovládat. Prostředky na volební kampaně si opatřovala z členských poplatků, jednorázových sbírek (na koupi "Hnědého domu" v Mnichově byla vypsaná sbírka 2 marky od každého člena), ze vstupného, které se vybíralo na akcích, kde řečnil Hitler nebo některý jiný její populární řečník, z prodeje odznaků, vlajek a ostatních stranických propagačních předmětů. Od většiny jejích funkcionářů a členů se očekávalo, že straně věnují mnoho hodin neplacené dobrovolnické práce. Dokonce i funkce oblastního vedoucího (gauleitera) byla až do roku 1929 neplacená.

To se shoduje s tím, co Goebbles uvádí ve svém deníku, kde je jedním ze stále se opakujících témat nářek nad tím, jak špatná je situace stranické pokladny. Toto je výčet citací z roku 1932, kde Goebbles mluví o stranických financích:

5. 1. 1932: 

„Svolal jsem okresní vedoucí. Notně jsem jim zatopil za to, že naše sběrací akce tak špatně pokračuje. Všude je nedostatek peněz. Je těžké nějaké sehnat; nikdo nám nechce poskytnout úvěr.

Máme –li moc, můžeme dostat peněz dost, ale pak je už nepotřebujeme. Nemáme –li moc, peníze potřebujeme, ale nikdo nám je nedá.“

11. 1. 1932:

„Ženy vzaly do ruky financování našich nových bojů. V nejkratší době budeme mít pohromadě 50 000 marek. To by nám zase pomohlo.“

11. 1. 1932:

„Burcuji znovu okresní vedoucí. Musí okamžitě dát do pořádku finanční otázku. Peněžní situace už není tak zoufalá, jako před několika týdny. Politická situace je stále ještě nerozřešena.“

2. 2. 1932:

„Hovořil jsem s okresními vedoucími o nastávajícím volebním boji a o stanovení směrnic. Velké dohadování o našem kandidátu; to však není prozatím tak důležité, jako otázka opatření peněz.“

8. 2. 1932:

„Naše pokladní situace se lepší den ode dne. Financování volebního boje je téměř zajištěno.“

13. 2. 1932:

„Cestou píši volební provolání a výzvy pro peněžní sbírky. Všude je třeba zasahovat vždy znovu a znovu, jinak by hnutí uvázlo.“

29. 2. 1932:

„V poledne referuji Vůdci. Podávám podrobný výklad o propagačních opatřeních, která jsme učinili. Volební válka se vede hlavně plakáty a řečmi. Nemáme velkých peněžních prostředků, ale poněvadž strana pracuje s dobrovolnými silami, lze už i s málem udělati mnoho.“

6. 3. 1932:

„Získáváme nyní také biografy pro svou propagandu. Majitelé sice dělají nejrůznější potíže, ale obecenstvo si to přeje. Naše volební pokladna se opět poněkud zotavila. Na poslední týden jsme zajištěni. …

Tento týden pustím ještě do světa propagační materiály za 200 000 RM.“

7. 3. 1932:

„Plakátová válka zuří. Nemáme sice tolik peněz, jako ti ostatní, zato však naše myšlenky jsou lepší. Jaká škoda, že naše peněžní prostředky nedovolují boj ve velkém stylu. Co však nám chybí na financích, to musíme nahraditi nápady.“

13. 3. 1932 První kolo prezidentských voleb

6. 4. 1932:

„Peněžní otázka nám dělá stále ještě velké starosti.“

10. 4. 1932 Druhé kolo prezidentských voleb

11. 4. 1932:

„Večer schůze Amtswalterů [politických vedoucích] v Neue Welt. Dnes máme lepší řečnické pódium než před měsícem. Strana má opět plné pochopení pro náš kurs. Jen Amtswalteři sami věnovali za jeden večer pro sbírku v Prusku 4 500 RM. Prostý dělník přichází na pódium a odevzdává mi snubní prsten. Nádherný lid, pro který bojujeme!“

15. 4. 1932:

„Nedostává se nám peněz na skutečně velkorysou propagandu.“

28. 4. 1932:

„Likvidace volební pokladny ukázala, že končíme bez většího deficitu.“

16. 7. 1932:

„Sehnal jsem pro župu Berlín 55 000 RM na volební fond. S tím můžeme teď pracovat.“

31. 7. 1932 Volby do Říšského sněmu

16. 9. 1932:

„Říšské propagační oddělení přesídlilo do Berlína. Odtud můžeme soustředěněji vésti volební boj. Tentokrát to bude těžší, poněvadž pokladny strany jsou prázdné. Minulé volební boje pohltily všechny peníze, které jsme měli k dispozici.“

20. 9. 1932:

„Volební boj stojí peníze a v přítomné chvíli lze peníze těžko sehnat. Musíme se poohlédnout, jak se dostat z té finanční kalamity. To je snad nejsvízelnější otázka, kterou je třeba řešiti v těchto týdnech.“

27. 9. 1932:

„Jednou z nejtěžších otázek je nyní péče o stovky našich vězňů. Ubozí chlapci sedí pod zámkem a jsou úplně v nejistotě o tom, kdy pro ně udeří hodina osvobození. Musíme se o ně starat, aby neztratili odvahu. Zejména v této době nedostatku peněz je to spojeno s velkými potížemi.“

15. 9. 1932:

„Otázka mandátů, propaganda, problém peněz a nálady, třenice ve straně, všechno to chce býti vyřízeno vedle pravidelné práce. Prokousáváme se těmi nesnázemi, které věčně rostou, tak dobře, jak to jen jde. Nadto organizace vlivem četných volebních bojů přirozeně ještě velmi znervózněla. Je přepracována jako setnina, která byla příliš dlouho v zákopech. Její nervy musí nakonec nezbytně zeslábnout. …

Opatřování peněz je mimořádně obtížné. Pánové „majetní a vzdělaní“ [pozn. označení pro lidi z pruských vyšších vrstev] jsou vesměs ve vládním táboře. K tomu ještě náš tisk se dopustil několika závažných taktických chyb. Za ty nyní pykáme.“

2. 11. 1932:

„Nedostatek peněz se stal v tomto volebním boji chronickou nemocí. Chybějí nejprimitivnější předpoklady k věcnému provádění volebního boje.“

6. 11. 1932 Předčasné volby do Říšského sněmu

11. 11. 1932:

„Přijímám zprávu o pokladní situaci berlínské organizace.  Je naprosto bezútěšná. Jen dluhy a dluhy, a k tomu po utrpěné porážce naprostá nemožnost sehnati někde více peněz.“

8. 12. 1932:

„Na organizaci dolehla těžká tíseň. Peněžní starosti znemožňují každou cílevědomou práci.“

10. 12. 1932:

„Finanční situace berlínské župy je neutěšená. Musíme provésti velmi přísná úsporná opatření a postaviti župu pod nucenou správu, kterou si zvolí sama.“

13. 12. 1932:

 „Angriff [stranické noviny] vykázal v jednom roce 60 000 marek čistého zisku. Z toho splatíme část politických dluhů župy. To obnoví opět naši akční schopnost.“

15. 12. 1932:

„Obratnou finanční operací se podařilo zmenšiti poněkud naše peněžní starosti. Tak špatné, jak jsem se obával, to už teď není.“

19. 12. 1932:

„Velkorysý dárce mně odevzdává 2000 RM. Z toho budou rozděleny vánoční odměny čestným spolupracovníkům župy.“

21. 12. 1932:

„Peněžní kalamita trvá, bráníme se však statečně.“

22. 12. 1932:

„Musíme snížiti platy v župě, poněvadž bychom jinak nevyšli. Všichni zaměstnanci podávají přitom důkazy podivuhodné obětavosti. Nikdo neřekl jediného špatného slova. A to právě před Vánocemi. Bylo by nespravedlivé od osudu, kdyby toto hnutí se nedostalo k moci.“

4. 1. 1933:

„Pokladní situace berlínské župy se poněkud zlepšila. Ale k systematickému provádění nového boje chybějí prozatím ještě finance. Musíme tedy šetřit a přesto agitovat. Bude –li nutno, vsadíme všechno na jednu kartu.“

6. 1. 1933:

„Poněvadž vývoj politických událostí je potěšitelný, máme sotva ještě chuť, abychom se starali o špatnou finanční situaci organisace. Dostaneme –li se tentokrát k tahu, pak to nemá vůbec žádnou důležitost.“

30. 1. 1933 - Hitler se stává Říšským kancléřem. Je vypsán další termín předčasných voleb do Říšského sněmu na 5. 3. 1933, které mají být těmi posledními.

3. 2. 1933:

„Hovořím podrobně s Vůdcem o nastávající volební kampani. Teď je lehké vésti boj, neboť můžeme použít všech státních prostředků. Máme k dispozici [státní] rozhlas a tisk. Ukážeme mistrovský kus agitace. Ani peníze tentokrát ovšem nechybějí.“

Pánové bohatí a vzdělaní

Výše uvedené neznamená, že NSDAP neměla žádné podporovatele mezi vyššími a majetnějšími vrstvami. Ale šlo o jednotlivé případy a nikoliv o hromadnou koordinovanou akci. Co se týče názorů mezi bohatými a vzdělanějšími, tak z dobových materiálů převládá dojem, že se k Hitlerovi a jeho hnutí stavěli značně skepticky a pohrdavě. Ti, kteří nakonec straně přispěli před rokem 1933, tvořili výjimku a nikoliv pravidlo.

V příštím díle se podrobněji podíváme  na tři prominentní případy, které mohou osvětlit různé motivace, které vedly tyto lidi k podpoře NSDAP.

Pokud se Vám líbil tento článek, můžete podpořit tvorbu dalších svým příspěvkem:

Bitcoinová adresa: 1FmDRr3TAd7484f1d4cxkdJ5rjwuuzF9sG
Litecoinová adresa: MKRsUtJd57hNJ3g2EBkR6kPmWPxuooMPPY
Coinbase: krupav@seznam.cz
Bankovní účet: 1727943143/0800