Harry Truman a atomová bomba

Mises.cz: 08. května 2012, Ralph Raico (přidal Jan Mašek), komentářů: 105

Článek vyšel původně zde. Jedná se o úryvek z eseje "Harry S. Truman: Advancing the Revolution", která vyšla v "Reassessing the Presidency: The Rise of the Executive State and the Decline of Freedom"

Nejpůsobivější episoda prezidentství Harryho Trumana nebude nikdy zapomenuta a bude navždy spojena s jeho jménem: svržení atomové bomby na Hirošimu 6. srpna 1945 a na Nagasaki o tři dny později. Pravděpodobně okolo dvou set tisíc lidí bylo zabito během samotného výbuchu a později na následky ozáření. Drtivá většina z nich byli civilisté, včetně několika tisíc korejských pracovníků. Mezi mrtvými bylo i 12 amerických letců US Navy, kteří byli vězněni v Hirošimě[1].

Svržení atomové bomby bylo vždy kontroverzní. Truman vždy trval na tom, že rozhodnutí atomovku svrhnout a tedy i zodpovědnost z toho vyplývající bylo pouze jeho vlastní. Během následujících let dal několik různých a navzájem si protiřečících důvodů, proč se tak rozhodl. U některých to působilo tak, že se prostě chtěl pomstít. Když ho jeden duchovní kritizoval, Truman mu podrážděně odpověděl:

„Nikoho rozhodnutí svrhnout atomovky netrápilo tak jako mě, ale rozhořčil mě ničím nevyprovokovaný útok Japonců na Pearl Harbor a vražda našich válečných zajatců. Vypadá to, že jediný jazyk, kterému rozumějí, je bombardování.“[2]

Takové vysvětlení ale neuspokojí nikoho, kdo nechápe, jak brutalitou japonské armády lze ospravedlnit vražednou odplatu vůči nevinným mužům, ženám a dětem. Truman si toho jistě byl vědom, a proto čas od času nabídl jinou záminku. 9. srpna 1945 řekl: „Svět si všimne, že první atomovou bombu jsme shodili na Hirošimu, vojenskou základnu. Bylo to proto, že jsme se chtěli v největší možné míře vyhnout zabíjení civilistů.“[3]

To je ale absurdní vysvětlení. Naopak právě Pearl Harbor byl vojenskou základnou. Hirošima byla městem, ve kterém žilo zhruba tři sta tisíc obyvatel a ve kterém kromě nich byly navíc i nějaké vojenské jednotky. A přístav v Hirošimě byl navíc zaminován, americké námořnictvo i letectvo měly japonské vody pod kontrolou a tak byly vojenské jednotky v Hirošimě neutralizovány.

Jindy zase Truman argumentoval, že Hirošima byla průmyslovým centrem. Ale v US Strategic Bombing Survey bylo uvedeno, že „všechny významné továrny byly na okraji města a unikly většímu poškození“.[4] Cílem bylo centrum města. Že si Truman uvědomoval, jaký druh obětí  bomby zasáhly, je zřejmé z jeho poznámky pronesené ke svému kabinetu, ve které vysvětloval, proč se mu nechce shodit třetí bombu: „Představa, že zmasakrujeme dalších sto tisíc, byla příšerná.“ Nelíbila se mu představa zabití „všech těch dětí“.[5] Zmasakrujeme dalších sto tisíc lidí... všech těch dětí.

Že Hirošima byla významným vojenským nebo průmyslovým centrem, je navíc už na první pohled nevěrohodné. Během devastujících leteckých náletů zůstala Hirošima netknutá a nikdy nefigurovala mezi 33 primárními cíli na seznamu Bomber Command.[6]

A tak se zdůvodněním svržení atomové bomby stala jiná kolosální fabulace, která se překvapujícím způsobem ujala – že to bylo nutné, aby se zachránilo půl miliónu či více amerických životů. Tyto životy by prý byly ztraceny při plánované invazi ostrova Kjůšů v prosinci a případně v následné invazi ostrova Honšů, pokud by byla potřeba. Ale do té doby největší ztráty na životech při totální invazi na japonské ostrovy bylo 46 tisíc.[7] Toto strašlivě nafouknuté číslo půl milionu potenciálně mrtvých, což je téměř dvojnásobek celkového počtu všech amerických ztrát na životech na všech bojištích druhé světové války, se dodnes běžně objevuje v učebnicích středních i vysokých škol a ohání se jím mnoho ignorantských komentátorů. Není překvapivé, že pomyslnou cenu za vrchol pitomosti v tomto ohledu získal prezident George H.W. Bush, který v roce 1991 prohlásil, že svržení atomové bomby „zachránilo miliony amerických životů“.[8]

Když člověk uváží, jakou hrůzu Truman způsobil, dá se pochopit, proč lhal ostatním i sám sobě. Rovněž se dá pochopit, proč americké okupační úřady cenzurovaly zprávy ze zničených měst a nedovolovaly publikování filmů a fotografií tisíců mrtvol a příšerně znetvořených těl přeživších. Jinak by si mnoho Američanů – a zbytek světa – mohlo klást otázku, jak se tyto liší od dokumentace pořízené v nacistických koncentračních táborech.

Jako barbarské a zbytečné odsoudili svržení atomových bomb i nejvyšší američtí důstojníci, včetně Eisenhowera a MacArthura.[10] Typickým byl pohled admirála Williama D. Leahyho, Trumanova náčelníka štábu:

„Svržení této barbarské zbraně na Hirošimu a Nagasaki nám v naší válce proti Japonsku nijak zásadně nepomohlo. .... Zastával jsem názor, že tím, že ji použijeme jako první, přijímáme etický standard na úrovni barbarů z temných dob středověku. Neučili mě vést válku takovýmto způsobem, války nelze vyhrát pobíjením žen a dětí.“[11]

Politická elita angažovaná ve svržení atomové bomby se bála, že se to obrátí proti ní a že se americká veřejnost vrátí k předválečnému „izolacionismu“. Noviny byly proto plné snahy bombardování obhájit, aby snad znechucení veřejnosti nad tímto ohavným válečným zločinem nepřerostlo v celkovou nedůvěru v jejich globalistický projekt.[12] Nebylo se ale čeho bát. Ve veřejném mínění mezitím došlo k veliké změně. Tehdy i potom všechny průzkumy ukazovaly podporu drtivé většiny obyvatel prezidentu Trumanovi. Většina lidí uvěřila, že bomby byly pro ukončení války nezbytné, že pomohly zachránit statisicíce amerických životů, nebo možná jim to celé bylo úplně jedno.

Pokud někoho ještě stále trápí takováto strašlivá cost-benefit analýza – životy nevinných Japonců výměnou za životy spojeneckých vojáků, může najít útěchu v prohlášení katolické filozofky G. E. M. Anscombové, která trvala na nadřazenosti morálních principů.[13] Když Trumanovi v roce 1956 její univerzita v Oxfordu udělila čestný titul, Anscombová protestovala.[14] Podle ní byl Truman válečný zločinec, neboť jaký je rozdíl mezi zmasakrováním civilistů ze vzduchu, jako se to stalo v Hirošimě a Nagasaki, a vyhlazením české nebo polské vesnice?

Nad myšlenkou Anscombové je dobré se dále zamyslet. Představme si například, že by se v době naší invaze do Německa zkraje roku 1945 naši vůdcové domnívali, že když vybijí všechny obyvatele řekněme Cách, Trevíru nebo nějakého jiného města v Porýnní, tak psychicky zlomí vůli Němců se bránit a vzdají se. Tímto způsobem by válka mohla skončit rychleji a ušetřilo by se mnoho životů spojeneckých vojáků. Bylo by tedy tímto způsobem možné obhájit vyvraždění desítek tisíc německých civilistů, včetně žen a dětí? A jak se to liší od svržení atomových bomb?

Zkraje léta 1945 již Japonci dobře věděli, že prohráli. Proč tedy pokračovali ve válčení? Anscombová píše, že „kořenem všeho zla bylo trvání na bezpodmínečné kapitulaci.“[15]

Tento šílený princip poprvé použil Roosevelt na konferenci v Casablance a za nadšeného Churchillova souhlasu se stal spojeneckou mantrou. Prodloužil válku v Evropě a pak napáchal paseku i v Pacifiku. Na postupimské konferenci v červenci 1945 pohrozil Truman Japoncům „kompletní devastací“ jejich země, pokud se bezpodmínečně nevzdají. Mezi podmínkami spojenců, ke kterým „neexistují žádné alternativy“, byla „eliminace autority a vlivu těch osob, které podvedly japonský lid a uvedly ho na cestu za světovou nadvládou“. Podle jeho prohlášení se „všem válečným zločincům dostane nekompromisní spravedlnosti“.[16]

Pro Japonce to znamenalo, že jejich císař, kterého považovali za božského, za přímého potomka Bohyně slunce, bude zbaven trůnu, pravděpdobně souzen jako válečný zločinec a pověšen, dost možná před svým palácem.[17] Záměrem Američanů ve skutečnosti nebylo císaře zbavit trůnu a potrestat, ale toto zmírnění bezpodmínečné kapitaluce nikdy nesdělili japonské straně. Po Nagasaki nakonec Washington souhlasil, aby si Japonci ponechali císařskou dynastii, a dokonce i Hirohita jakožto císaře.

Několik měsíců předtím na Trumana tlačili vysocí představitelé jak uvnitř jeho administrativy tak vně, aby vyjasnil americkou pozici. Na prezidentovu žádost připravil v květnu 1945 Herbert Hoover memorandum, v němž hovořil o urgentní potřebe ukončit válku co nejdříve. Japoncům se mělo dát na vědomí, že nebudeme žádným způsobem zasahovat do jejich výběru vlády. Dokonce i připustil možnost, že by si Japonci mohli ponechat Formosu (Taiwan) a Koreu. Po setkání s Trumanem Hoover povečeřel s Taftem a dalšími republikánskými vůdci a přednesl jim svůj návrh.[18]

Historici establishmentu se rádi oddávají divokým spekulacím. Tak například, podle nich, kdyby Spojené státy nevstoupily do druhé světové války, tak by Hitler „dobyl celý svět“ (což se zdá jako značné podcenění Rudé armády, krom toho, nemělo přece „svět dobýt“ Japonsko?) a zabil bezpočet milionů lidí. Když už se tedy pohybujeme na půdě spekulativní historie, představme si následující scénář. Představme si, že válka v Pacifiku skončila tak, jak války obyčejně končívají: vyjednáváním o podmínkách kapitulace. A dále si představme tu nejhorší možnost – že Japonsko tvrdojšíjně trvá na ponechání si části svého impéria, řekněme Koreje a Formosy, možná i Mandžuska. V takovém případě by bylo docela dobře možné, že by Japonci byli v takové pozici, že by dokázali zabránit komunistům získat moc v Číně. Což by znamenalo, že k 30 až 40 milionům mrtvých, které se připisují Maoistům, by nedošlo.

Ale i když zůstaneme na poli toho, co bylo reálně v silách diplomacie, je zřejmé, že Truman v žádném případě nevyčerpal všechny možnosti ukončit válku bez použití atomové bomby. Japonci nebyli informováni o tom, že budou obětí zdaleka nejničivější zbraně, kterou lidstvo kdy vynalezlo („více než dvatisícekrát ničivější než britská bomba Grand Slam, která byla doposud v dějinách válečnictví největší bombou“, chlubil se Truman při informování o útoku na Hirošimu). Zrovna tak jim nebylo řečeno, že se Sověti chystají Japoncům vyhlásit válku, což některými lidmi v Tokyu otřáslo více než atomové bomby.[19] Někteří vědci podílející se na vývoji atomové bomby žádali, aby se její síla demonstrovala na nějakém neobydleném místě, ale byli stroze odmítnuti. Jediné, na čem záleželo, bylo formálně zachovat princip bezpodmínečné kapitulace a současně zachránit životy vojáků, kteří by padli, kdyby se bezpodmínečná kapitulace měla dosáhnout invazí. Ale generálmajor J. F. C. Fuller, jeden z nejlepších vojenských historiků 20.století, říká:

„Snaha zachránit životy je chvályhodná, ale v žádném případě neobhájí použití prostředků, které jdou proti všem zásadám humanity a válečným zvyklostem. Pokud by tomu tak nebylo, tak pod záminkou zkrácení války a záchrany životů by bylo možné obhájit jakékoliv válečné zvěrstvo.“[20]

Není to zcela zřejmá pravda? A cožpak právě toto není důvodem, proč během generací racionální a civilizovaní lidé vyvinuli válečná pravidla?

Hromadné sdělovací prostředky papouškovaly vládní linii obhajování těchto nukleárních jatek, ale prominentní konzervativci je odsoudili jakožto nepopsatelně příšerné válečné zločiny. Felix Morley, odborník na ústavní právo a jeden ze zakladatelů Human Events, upozorňoval na hrůzy z Hirošimy včetně „tisíců dětí uvězněných ve třiatřiceti školách, jež byly zničeny“. Vyzval své krajany, aby odčinili to, co bylo učiněno jejich jménem, a navrhl, aby byly do Hirošimy vyslány skupiny Američanů podobně jako v případě Němců a nacistických koncentračních táborů.

Paulistický kněz otec James Gillis, redaktor časopisu The Catholic World a další zastánce Staré pravice, ostře kritizoval svržení bomb a označil ho za „nejsilnější úder, který kdy kdo zasadil křesťanské civilizaci a morálce“. David Lawrence, konzervativec a majitel US News and World Report, ho odsuzoval po mnoho let.[21] Známého konzervativního filozofa Richarda Weavera pobuřovala představa

„mladých chlapců, kteří včera přišli z Kansasu a Texasu a dnes nevojenské Drážďany proměnili v holokaust... zdemolovali prastará posvátná místa v Monte Cassinu a Norimberku a do Hirošimy a Nagasaki přinesli jaderné vyhlazení.“

Podle Weavera jsou tyto krutosti „neslučitelné se základy, na kterých je postavena civilizace“.[22]

V dnešní době samozvaní konzervativci označují za „protiamerického“ kohokoliv, kdo vyjádří jakékoliv znepokojení nad Trumenovým zmasakrováním mnoha desítek tisíc nevinných Japonců. Právě toto ukazuje obrovský rozdíl mezi dnešními „konzervativci“ a těmi, kteří si kdysi zasloužili nosit toto jméno.

Leo Szilard byl světoznámým fyzikem, který sepsal dopis Rooseveltovi, který podepsal i Einstein a který vedl k zahájení projektu Manhattan. V roce 1960, krátce před svou smrtí, Szilard proneslo tato zjevně pravdivá slova:

„Kdyby to místo nás byli Němci, kdo svrhnul atomové bomby na města, bývali bychom definovali použití atomových pum jako válečný zločin a Němce za to zodpovědné bychom v Norimberku odsoudili k smrti a pověsili je.“[23]

Zničení Hirošimy a Nagasaki bylo horším válečným zločinem než cokoliv, co provedli japonští generálové a za co byli v Tokyu a Manile popraveni. Jestli Harry Truman nebyl válečným zločincem, tak jím nebyl nikdo.

[1] O svržení atomových bomb čtete v Gar Alperovitz, The Decision to Use the Atomic Bomb and the Architecture of an American Myth (New York: Knopf, 1995); a rovněž v "Was Harry Truman a Revisionist on Hiroshima?" Society for Historians of American Foreign Relations Newsletter 29, no. 2 (June 1998); také v Martin J. Sherwin, A World Destroyed: The Atomic Bomb and the Grand Alliance (New York: Vintage, 1977); a v Dennis D. Wainstock, The Decision to Drop the Atomic Bomb (Westport, Conn.: Praeger, 1996).
[2] Alperovitz, Decision, strana 563. Truman dodal: „Když jednáte s bestií, musíte s ní zacházet jako s bestií. Je to nanejvýš politováníhodné, ale přesto to tak je.“ Podobné Trumanovy výroky čtěte ve stejné knize na straně 564. Alperovitzovo monumentální dílo je výsledným produktem jeho čtyřicetiletého studia svržení atomových pum a je nepostradatelným zdrojem informací pro pochopení často složité argumentace objevující se na toto téma.
[3] Ibid., str. 521.
[4] Ibid., str. 523.
[5] Barton J. Bernstein, "Understanding the Atomic Bomb and the Japanese Surrender: Missed Opportunities, Little-Known Near Disasters, and Modern Memory," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995): 257. Generál Carl Spaatz, velitel amerických strategických bombardovacích operací v Pacifiku, byl destrukcí Hirošimy tak otřesen, že zavolal svým nadřízeným do Washingtonu a navrhoval, aby druhou bombu svrhli do méně obydlené oblasti, aby „tolik nezničila město a jeho obyvatele.“ Jeho návrh byl odmítnut. Ronald Schaffer, Wings of Judgment: American Bombing in World War H (New York: Oxford University Press, 1985), strany 147–48.
[6] To platí i pro Nagasaki.
[7] Čtěte v Barton J. Bernstein, "A Post-War Myth: 500,000 US Lives Saved," Bulletin of the Atomic Scientists 42, č. 6 (červen/červenec 1986): strany 38–40; a rovněž v "Wrong Numbers," The Independent Monthly (červenec 1995): strany 41–44.
[8] J. Samuel Walker, "History, Collective Memory, and the Decision to Use the Bomb," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995):strany 320, 323–25. Walker popisuje, jak Trumanův životopisec David McCullough spěšně utíkal, když byl konfrontován s těmito jednoznačnými čísly.
[9] Paul Boyer, "Exotic Resonances: Hiroshima in American Memory," Diplomatic History 19, č. 2 (Jaro 1995): strany 299. O osudech obětí bombardování a o omezeném přístupu veřejnosti k těmto informacím čtěte v  John W. Dower, "The Bombed: Hiroshimas and Nagasakis in Japanese Memory," v ibid., strany 275–95.
[10] Alperovitz, Decision, strany 320–65. O MacArthurovi a Eisenhowerovi čtěte v ibid. na stranách 352 a 355–56.
[11] William D. Leahy, I Was There (New York: McGraw-Hill, 1950), strana 441. Leahy přirovnal použití atomových bomb k tomu, jak s civilisty zacházel Čingischán, a nazval jej „nehodné křesťana“. Ibid., strana 442. Je pozoruhodné, že předmluvu k Leahyho knize napsal sám Truman. V soukromém dopise, který napsal těsně před odchodem z Bílého domu, Truman nazval svržení atomových bomb „vraždou“, přičemž podle něj jsou „atomové bomby mnohem horší než chemické a biologické zbraně, neboť útočí na civilní obyvatelstvo a vraždí jej masovým způsobem.“ Barton J. Bernstein, "Origins of the US Biological Warfare Program,' Preventing a Biological Arms Race, Susan Wright, ed. (Cambridge, Mass.: MIT Press, 1990), str. 9.
[12] Barton J. Bernstein, "Seizing the Contested Terrain of Early Nuclear History: Stimson, Conant, and Their Allies Explain the Decision to Use the Bomb," Diplomatic History 17, č. 1 (Zima 1993): strany 35–72.
[13] Jedním z autorů, které ani v nejmenším netrápilo obětování nevinných Japonců kvůli záchraně spojeneckých životů, kvůli záchraně jeho samého, je Paul Fussell, viz jeho Thank God for the Atom Bomb and Other Essays (New York: Summit, 1988). Důvodem pro Fussellovo malé Te Deum je to, že byl mezi vojáky, kteří měli provést invazi Japonska a on sám mohl zemřít. Je ovšem záhadou, proč si Fussell svůj snadno pochopitelný strach o vlastní život vybíjí poněkud nerytířsky na japonských ženách a dětech a ne na mužích ve Washingtonu, kteří ho do Pacifiku poslali.
[14] G.E.M. Anscombe, "Mr. Truman's Degree," a rovněž Collected Philosophical Papers, vol. 3, Ethics, Religion and Politics (Minneapolis: University of Minnesota Press, 1981), strany 62–71.
[15] Anscombe, "Mr. Truman's Degree," str. 62.
[16] Hans Adolf Jacobsen a Arthur S. Smith, Jr., eds., World War II: Policy and Strategy. Selected Documents with Commentary (Santa Barbara, Calif.: ABC-Clio, 1979),strany 345–46.
[17] Někteří japonští vůdcové si chtěli ponechat císaře jako obrannou zeď proti možnému komunistickému převratu. Čtěte rovněž v Sherwin, A World Destroyed, str. 236: „[Postupimské] prohlášení poskytlo některým japonským válečným jestřábům více argumentační munice ve prospěch dalšího válčení než holubicím ji ukončit.“
[18] Alperovitz, Decision, strany 44–45.
[19] Cf. Bernstein, "Understanding the Atomic Bomb," str. 254: „Zdá se pravděpodobné, i když určitě ne jisté, že synergická kombinace garantování císaře, který očekával vstup Sovětů na scénu, a pokračování v námořní blokádě by ukončilo válku před listopadovou invazí.“ Bernstein, který je vynikajícím a zásadově objektivním vědcem, nicméně s Alperovitzem a revizionistickou školou v několika zásadních bodech nesouhlasil.
[20] J.F.C. Fuller, The Second World War, 1939–45: A Strategical and Tactical History (London: Eyre and Spottiswoode, 1948), str. 392. Fuller, který rovněž odsuzoval plošné bombardování německých měst, popsal útoky na Hirošimu a Nagasaki jako „druh války, který by znechutil i Tamerlána.“ Cf. Barton J. Bernstein, který dochází v "Understanding the Atomic Bomb" na straně 235 k závěru: „V roce 1945 se američtí vůdcové nesnažili vyhnout svržení atomových bomb. Jejich použití pro ně nepředstavovalo etický ani politický problém. Proto snadno odmítli nebo se ani nezabývali většinou takzvaných alternativ k jejich svržení.“
[21] Felix Morley, "The Return to Nothingness," Human Events (29. srpen 1945) znovu otištěno v Hiroshima's Shadow, Kai Bird and Lawrence Lifschultz, eds. (Stony Creek, Conn.: Pamphleteer's Press, 1998), strany 272–74; James Martin Gillis, "Nothing But Nihilism," The Catholic World, Září 1945, znovu otištěno v ibid., strany 278–80; Alperovitz, Decision, strany 438–40.
[22] Richard M. Weaver, "'A Dialectic on Total War," v idem, Visions of Order: The Cultural Crisis of Our Time (Baton Rouge: Louisiana State University Press, 1964), strany 98–99.
[23] Wainstock, Decision, str. 122.