Hidžáby do škol?

Mises.cz: 14. prosince 2019, Urza, komentářů: 0

Ayan Jamaal Ahmednuur chodila na pražskou Střední zdravotnickou školu; s ředitelkou měla dohodu, že na praxích nebude nosit hidžáb, zatímco na hodinách teoretické výuky ano. V roce 2013 po ní však na začátku školního roku začala ředitelka chtít, aby hidžáb sundávala i na hodiny teorie. Studentka školu opustila a začala se domáhat odškodného 60 tisíc korun. Soudy nižších instancí to zamítly; Nejvyšší soud se jí však zastal.

Rozsudek považuji za velice nešťastný. Teoreticky bych si uměl představit, že za určitých okolností by si studentka náhradu škody mohla zasloužit; kupříkladu kdyby její dohoda s ředitelkou o šátku platila na celou dobu studia, dotyčná by nastoupila do školy za určitých (explicitně předem daných) smluvních podmínek, které by ředitelka jednostranně změnila. Tohle však bohužel vůbec nebylo předmětem sporu; Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil respektem k náboženskému pluralismu a zákazem diskriminace na základě vyznání, což vnímám jako velký zásah do svobody nás všech.

Primární problém našeho vzdělávacího systému spočívá v tom, že je socialistický, centrálně řízený a s volným trhem má společného pramálo. Čím více regulací a centrálních pravidel v něm bude existovat, tím hůře. Snad každý chápe, proč jsou monopoly škodlivé; většina lidí však zcela přehlíží škodlivost toho největšího (a snad jediného skutečného) monopolu – státu. Opakem monopolu je konkurenční prostředí; v případě vzdělávacího systému by to mimo jiné znamenalo, že by měl každý možnost založit si školu s vlastními pravidly bez ohledu na svolení ministerstva, které v tom bohužel momentálně efektivně brání (každoročně přijímá MŠMT velké desítky žádostí o založení nových škol; neschválí typicky ani polovinu). Tam, kde by měl rozhodovat zákazník peněženkou, rozhoduje úředník razítkem.

Když už je školství jednou monopolizováno, můžeme se alespoň snažit minimalizovat ztráty; to v praxi znamená co snahu o největší autonomii jednotlivých škol a co nejméně centrálních nařízení jakéhokoliv typu. Nemělo by existovat centrální rozhodnutí o tom, zda se ve školách smějí či nesmějí nosit šátky. Něco takového by si měla mít možnost rozhodnout každá škola sama za sebe; a to zejména v případě, kdy takové rozhodnutí nedopadá jen na školy státní, ale bohužel i na ty de iure soukromé (byť de facto o jejich chodu rozhoduje stát více než jejich majitelé).

Jedním z inherentních problémů demokracie je, že rozděluje společnost; staví proti sobě lidi, kteří mají diametrálně odlišné názory; dělá z nich potenciální nepřátele. Zatímco ve svobodné volnotržní společnosti si každý zařídí své záležitosti po svém (různí lidé třeba i hodně rozdílně), v centrálně řízené společnosti s vládou podléhající demokratickému hlasování existuje možnost vnutit ostatním svůj názor skrze volby. Budu-li zastáncem amikace a sebeřízeného vzdělávání, zatímco můj soused zvolí rákosku a dril pruské kadetky, ničemu to nevadí, dokud nebude mít ani jeden z nás možnost rozhodovat o vzdělávání dětí toho druhého; avšak v systému, který nám k rozhodování o cizích životech dává nástroje, se můžeme cítit postojem toho druhého (právem) ohroženi.

Když jsem se k tomuto případu vyjadřoval před několika roky (táhne se totiž už šest let), poukazoval jsem přesně na totéž – že centrální rozhodnutí je nebezpečné – a volal po decentralizaci a autonomii každé školy nastavit vlastní pravidla, čelil jsem ostré kritice z řad odpůrců islámu; tehdy byla totiž jiná nálada ve společnosti a oproti dnešku byla větší šance (i rozhodnutí soudů nižších instancí to naznačovalo), že pokud dojde k centrálnímu rozhodnutí, půjde o povinný zákaz (a ne povinnou akceptaci). Uplynulo několik let, situace se změnila a vznikl nám nebezpečný precedens. Jedním z nebezpečí vnucování vlastní vůle druhým skrze legislativu je bohužel to, že se tak z vnucování vůle skrze legislativu stává norma; a příště se můžete velice snadno ocitnout na druhé straně.

Řešení tedy nespočívá v donucení všech škol k plošné akceptaci džihábů. Řešením však také není donutit školy k jejich plošnému zákazu. Ani jedno nic neřeší, obojí omezuje něčí svobodu, a tím pádem i stupňuje napěti ve společnosti. Představa, že své odpůrce (a to platí pro obě strany) „pacifikujete“ nucenou akceptací či zákazem toho, co máte či nemáte rádi, je naprosto iluzorní; podobně jako představa, že svobody lze dosáhnout útlakem těch, se kterými nesouhlasíte (i tohle platí pro obě strany). Rozhodnutí Nejvyššího soudu jde proti svobodě nás všech; každá škola by totiž měla mít možnost volby. Nesnažme se vnucovat druhým naši představu o světě; o to usilovněji se však braňme tomu, aby nám někdo vnucoval představu svou.