Historie měnových a bankovních teorií - část 1

Mises.cz: 01. června 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 4

Jako student VŠE mám za povinnost čas od času sepsat nějakou tu práci, abych si vysloužil patřičný akademický diplom. Z toho důvodu vzniklo i dílo, z něhož si dovoluji váženému čtenářstvu předložit několik částí. Kdo četl moje dřívější články, tak nejspíš na některých místech zažije deja-vu. Mojí snahou bylo dát některým opakujícím se myšlenkám jasnější formu a udělat tyto články ve stravitelnější délce.

Peněžní a bankovní teorie jsou tím podoborem ekonomie, který poměrně utrpěl nejednotnostní ve formách výkladu u jednotlivých autorů. Některé poměrně triviální věci byly zahaleny do neprostupné mlhy technické terminologie a matematických rovnic, zatímco jiné - v realitě komplexnější záležitosti - byly ve výkladech a použitím nevhodných analogií "zjednodušeny" do té míry, že člověka zaobírajícícho se touto problematikou často svedou na scestí. V debatách o peněžních problémech pak potkáváme lidi, kteří se zaseknou na nějaké povrchní technikalitě[1] či vágním rčení, typu "peněžní systém stojí na důvěře", nebo "peníze se musí otáčet". Autoritativně pak pronášejí zmatená či nepravdivá tvrzení. Já sám sem se kdysi - když jsem začal aktivně diskutovat o libertariánských tématech, ale ještě jsem neměl dostatečně nastudováno - dopouštěl mnoha chybných tvrzení a omylů. Například jsem nechápal, jak mohou peníze někde mizet a jak může vzniknout deflační spirála. To, co se snažím zde předložit, má být určitý souhrn poznatků, které - kdybych měl k dispozici už na počátku - by mě vyvedly z několika slepých uliček.

Začněme tou nudnější (ovšem nezbytnou) částí - definicemi pojmů, které se v dalších článcích objeví.   

Peníze

Peníze jsou obecným prostředkem směny. Tuto obecnost můžeme chápat analogicky k institucím, jako jsou pravidla chování, právní zvyklosti nebo státní legislativa. Na základě existence ustálených zvyklostí v určité skupině či komunitě můžeme předpokládat, jak se bude chovat i ten její člen, kterého jsme doposud nepoznali a se kterým budeme jednat poprvé v životě. Stejně tak peníze jsou statkem, o kterém máme důvody předpokládat, že ho bude chtít přijmout při směně i ten člověk, se kterým jsme nikdy předtím nejednali a máme o něm jen velmi omezené informace. Klíčovým aspektem jsou tu obecně sdílená očekávání toho, jak se zachovají druzí lidé (zda budou peníze chtít).

V dnešní době jsou takovéto předpoklady ohledně přijímání peněz při směně posilovány nebo přímo zakotveny ve státní legislativě.  Proto je rozsah území a osob, pro které platí předpoklad, že budou ochotni při směně přijímat určité konkrétní statky, většinou poměrně jasně ohraničen státními jurisdikcemi. V minulosti tomu tak nebývalo a tyto předpoklady ohledně toho, co budou ostatní lidé ochotní přijmout výměnou za statky, které nabízejí ke směně, byly pravděpodobně spontánně vygenerovány v průběhu interakcí mezi lidmi a posléze se ustálily v určité podobě obdobně jako zvykové právo.

Z empirického hlediska se můžeme dívat na peníze jako na statek, který bývá na daném území směňován nejčastěji, a ceny ostatních statků bývají v tomto prostoru obvykle vyjadřovány jako směnný poměr mezi penězi a ostatními statky.

Peníze v užším smyslu (základní peníze)

Jak jsme si definovali peníze výše, tak se mohou objevovat v několika různých formách. V základní podobě jsou peníze oběživem – tedy objektem, u kterého neexistuje povinnost kohokoliv ani de jure, ani de facto vyměnit jej v pevném poměru na něco „základnějšího”. Takový objekt je tedy hodnocen samostatně a pravděpodobně obdobným způsobem jako ostatní statky na trhu. V dnešním světě jsou to bankovky a mince vydávané centrálními bankami. Ty jsou sice v účtech centrální banky vedeny jako pasiva oproti aktivům banky, ale neexistuje žádný právní nárok ani praktická možnost kohokoliv do centrální banky přijít a za bankovky a mince si něco z jejích aktiv vzít. A ani hodnota těchto peněz emitovaných centrálními bankami nemá, jak se zdá, souvislost s hodnotou aktiv, která centrální banka drží.  Můžeme rozlišit několik druhů těchto základních peněz, přičemž naším kritériem bude to, jakým způsobem bývají hodnoceny tržními aktéry.

Tržní peníze

Tržní peníze jsou takové objekty či komodity používané jako peníze, jejichž výroba probíhá bez speciálních zákonných omezení[2] na konkurenčním trhu. Jako příklad můžeme uvést metalické peněžní standardy, které existovaly ve většině zemí do první světové války. Výroba peněz znamenala těžbu zlata či stříbra, majitelé dolů byly soukromé osoby či korporace, které si navzájem konkurovaly. Stát měl monopol pouze na mincování – tedy na převod kovu z podoby cihel do podoby mincí. Kov byl penězi stejně tak v jedné podobě jako v druhé. A pokud tento převod z jedné podoby do druhé stát neomezoval (dokonce ho často subvencoval, když státní mincovna fungovala pro klienty bezplatně), tak se množství peněz v zásadě řídilo podle tržních principů. Tedy očekávanou návratností investic. Pokud přijmeme teorii o tržním spontánním původu peněz a peněžní směny (jak o tom budeme mluvit ve třetí části), tak lze předpokládat, že po většinu historie tento druh peněz převažoval, ať už jejich podoba byla jakákoliv – obilí, dobytek, tabák, mušle atd. Rozhodující pro naši kategorizaci je ta skutečnost, že v případě tržních peněz se v principu může do jejich výroby pustit kdokoliv, tak jako do výroby rohlíků, domů, hodinek, automobilů nebo ledniček. U všeho se následně uplatní stejné ekonomické principy, jaké se uplatňují na konkurenčních trzích. Bude existovat tendence, aby se mezní náklady produkce peněz srovnaly s mezními výnosy a docházelo k vyrovnávání zisků mezi odvětvím produkujícím peníze a všemi ostatními odvětvími. To je důležité pro posouzení hodnoty těchto peněz.

Politické peníze

V případě, že stát produkci peněz zmonopolizuje, tak můžeme mluvit o existenci politických peněz. Jejich hodnota a množství produkce se na rozdíl od předchozího případu neodvíjí od tržních sil, ale od politických rozhodnutí. Státní monopol může existovat v několika podobách. O politických penězích můžeme mluvit například tehdy, když stát sice produkuje komoditní peníze jako mince vyrobené ze zlata nebo stříbra, ale zároveň je monopolním vlastníkem zlatých či stříbrných dolů a je nějakým způsobem izolován před dovozy zlata a stříbra ze zahraničí. Dalším případem může být to, že stát využije svého mincovního monopolu, omezí mincování a v určitém stupni tak oddělí hodnotu mincí od hodnoty materiálu. Konečným stadiem je pak v podstatě dnešní stav – státní monopol na výrobu nesměnitelných papírů se statusem zákonného platidla, jejichž tržní cena je většinou oddělena od mezních nákladů na výrobu nebo návratnosti investic. Stát zároveň přísně trestá všechny, kdo by se chtěli pokusit o výrobu stejně vypadajících papírů. Analogií k poskytování politických peněz může být monopolní poskytování dalších služeb a statků, a to buď přímo státem, nebo jinými subjekty, pokud stát uděluje výrobní privilegium. Můžeme pak při další analýze očekávat vlastnosti obdobné jako na monopolních trzích (jako je existence monopolních zisků) a zároveň to, co popsala teorie veřejné volby (jako je nátlak zájmových skupin).

V libertariánských kruzích se obvykle diskutuje otázka, jak a koho výroba peněz tohoto druhu poškozuje. Často je projevován názor, že výrobou dalších peněz jsou okradeni stávající držitelé peněz, na což odpovídají zastánci státních peněz tak, že kdyby to byla pravda, tak to platí i pro komoditní peníze, protože ty jsou taky vyráběny a jejich celková zásoba roste. Správná odpověď podle mého mínění spočívá právě v existenci monopolu a monopolního zisku z produkce peněz. To, že jsou peníze státním monopolem se obecně uznává a tam, kde existuje monopol, existuje i podle standartních grafů neoklasické ekonomie i monopolní zisk - produkt se na trhu prodává za víc, než jsou mezní náklady - a ztráta mrtvé váhy. Takto zformulovaný argument by bylo těžší napadat i pro Krugmana a Bratforda de Longa, kteří předstírají, že nechápou, jak jsou američané "kvantitativním uvolňováním" poškozováni. A také z hlediska přirozeného práva - nikdo nemá nárok na to, aby věc kterou vlastní, neklesla na tržní hodnotě.   

Peněžní provizoria

Poměrně častý případ v historii, který se dnes již prakticky nevyskytuje. Měl většinou podobu papírových peněz, které nebyly směnitelné za základní peněžní komoditu, ale o kterých se předpokládalo, že někdy v budoucnosti zase budou směnitelné. Hodnocení takových peněz pak bylo často nižší než hodnocení oné základní peněžní komodity, a z tohoto důvodu je můžeme pojmout jako samostatnou skupinu. Historickým příkladem by byly americké kontinentální peníze, konfederační peníze a unijní greenbacky z doby občanské války nebo britské libry z doby napoleonských válek či z první světové války. Tyto peníze většinou před válkou existovaly jako směnitelné peněžní substituty a s vypuknutím války a zrušením jejich směnitelnosti se staly samostatnými nesměnitelnými základními penězi (viz naše definice peněz v užším smyslu). Zároveň se ale všeobecně předpokládalo, že tato situace bude trvat jen dočasně, po dobu války, a vlády se posléze vrátí ke směnitelnosti a původní paritě.

Peněžní substituty

Peněžní substituty budeme brát jako veškeré závazky vyplatit na požádání základní peníze, které jsou pak lidmi hodnoceny stejným způsobem, jako by byla hodnocená příslušná částka v základních penězích. Takovými závazky mohou být například bankovní depozita (běžné účty – závazek banky vyplatit klientovi na požádání základní peníze); směnky splatné na viděnou nepochybně solventního dlužníka; dluhopisy, kterým doběhla doba splatnosti; stravenky a různé formy lokálních a tzv. alternativních platidel atd. V minulosti měly tento charakter i papírové bankovky, které byly na požádání směnitelné za měnový kov.

Na rozdíl od základních peněz, kde můžeme přijít s relativně ostrým ohraničením, u peněžních substitutů se mohou vyskytnout některé nejasnosti, jak co se týče jejich vymezení, tak i jejich vlivu, a pro analýzu nebo jen samotné popsání všech možných substitutů se otevírá mnohem širší pole. Peněžní substituty v celé historii emitovali jak státy, tak soukromníci. A státy k nim přistupovaly vždy ambivalentně. Někdy používání některých druhů peněžních substitutů podporovaly a propagovaly, jindy je jen tolerovaly a zase jindy se je snažily potlačit, nebo je rovnou zakázaly, a mnohdy pak dělaly všechno současně. A právě na tomto přístupu legislativců k peněžním substitutům se výrazně podepsaly peněžní teorie.

Problémů se substituty je několik. Peněžní substituty jednoho druhu často bývají používány jen ve velmi omezené lokalitě, nebo jen k určitému účelu plateb a nikoliv k platbám obecně. Je tedy nejasné, zda patří mezi peníze (v širším smyslu). Jejich emitentem mohou být všechny možné instituce i jednotlivci a rozsah jejich možného používání pak závisí na známosti dané instituce a navyklosti dalších lidí přijímat její peněžní substituty. A stejně tak jako rychle vznikají, mohou být peněžní substituty i rychle zlikvidovány nebo mohou ztratit charakter peněžních substitutů, když lidé ztratí důvěru v emisní instituci nebo zkrátka peněžní substitut předloží k proplacení. Šířeji se této problematice, institucionálnímu rámci, který dal peněžním substitutům vzniknout, a názorům jednotlivých teoretiků budeme věnovat v dalších článcích. Zatím se spokojíme s tím, že pokud by peněžní substitut měl zaujmout místo základních peněz, tak musejí existovat lidé, kteří zjistí, že jim přinášejí prakticky stejnou službu jako peníze, a proto ho nechtějí okamžitě nechat proplatit, ale začnou ho držet jako svůj hotovostní zůstatek.

Obecně můžeme substituty rozdělit na následující dvě skupiny.

Peněžní certifikáty

Pokud instituce, která emitovala peněžní substitut v nominální hodnotě X, má zároveň ve svém trezoru či pokladně připraveno X základních peněz k okamžitému proplacení, tak má peněžní substitut charakter peněžního certifikátu. Lze například říci, že bankovní depozita mají charakter peněžních certifikátů z té části, z jaké banka drží v rezervě příslušnou hotovost. Do určité míry musejí mít charakter certifikátů veškeré peněžní substituty, aby udržely důvěru ve svoji směnitelnost na základní peníze na požádání. Charakter certifikátů mohou mít především směnky a dluhopisy, jimž doběhla doba splatnosti a jejichž vystavitel či směnečník nemohou počítat s tím, že by si je věřitel nechtěl nechat proplatit, a tak jim nezbývá než čekat na něj s příslušnou hotovostí. Příkladem peněžních certifikátů užívaných dříve mohou být zlaté a stříbrné certifikáty vydávané americkou vládou.

Fiduciární platební prostředky

Fiduciární prostředky jsou ta část peněžních substitutů, kterou emisní instituce nekryje základními penězi. Právě tato část peněžních substitutů vzbudila a dodnes vzbuzuje největší kontroverze, jak co se týče svého vzniku, tak působení a s tím spojených rizik. Tato část peněžní zásoby může vznikat a zase zanikat spolu s úvěrovým cyklem a právě pro ní nejvíce platí ona obecná tvrzení, že "všechno stojí na důvěře". Jakmile lidé přestanou důvěřovat, že instiutce, která emitovala fiduciární prostředky, je nebude schopna na požádání vyměnit za základní peníze, tak tato část peněžní zásoby "zmizí z oběhu", protože jí lidé nebudou chtít přijmout jako platbu. Největší množství fiduciárních prostředků dnes představují bankovní depozita (běžné účty). V minulosti to byly i bankovky a drobné mince. 

[1] To je např. velká část těch lidí, kteří propagují takzvané "lokální měny", které ve skutečnosti fungují jako pouhé peněžní substituty státního oběživa a žádnou alternativou současného peněžního systému nejsou. Mohly by být doplňkem, pokud jsou vydávány v jiných denominacích, než státní oběživo. Jsou (z hlediska systému) neškodné a pro lidi celkem zbytečné, s výjimkou nějaké povrchní symboliky.

[2] Máme na mysli taková zákonná omezení, která by fakticky vyloučila konkurenční prostředí v produkci peněz. Například licencování těžby zlata, kdy by stát licence přiděloval na základě nějakých svévolných kritérií. Jsme si ovšem vědomi toho, že takto zformulované kritérium znamená existenci určité šedé zóny, v níž není na první pohled patrné, jestli stát konkurenční produkci umožňuje, či nikoliv. Ovšem v minulosti by takové případy byly vzácné. Stát se buď choval jasně monopolisticky, s cílem konkurenční produkci peněz potlačit, nebo jí dával volný průběh.