Hlavní poslání úspor a kapitálu

Mises.cz: 03. srpna 2011, Ludwig von Mises (přidal Petr Málek), komentářů: 0

[The Freeman (1963), znovu publikováno v Economic Freedom and Interventionism (1980)]

Jak to vidí běžná lidská filosofie, lidské bohatství a životní úroveň jsou výsledkem kooperace dvou původních faktorů: přírody a lidské práce. Všechny věci, které umožňují člověku, aby žil a užíval si, jsou poskytovány buď přírodou, nebo prací, nebo kombinací přírodou daných příležitostí s lidskou prací. Jelikož příroda uvolňuje své dary bezúplatně, je logické, že všechny výsledky výroby, tedy spotřebitelské zboží, by měly být přiděleny výlučně těm pracovníkům, jejichž dřina je vytvořila.

Naneštěstí jsou ale v tomto hříšném světě podmínky odlišné. V něm „predátorské“ třídy „vykořisťovatelů“ chtějí sklízet, ačkoliv nezaseli. Majitelé pozemků, kapitalisté a podnikatelé si přivlastňují to, co právem náleží pracovníkům, kteří to vytvořili. Všechno zlo na světě je nevyhnutelným důsledkem těchto původních chyb.

Takové jsou myšlenky, které nejvíce dominují myšlení většiny lidí v současnosti. Socialisté a syndikalisté dospívají k závěru, že abychom učinili lidské záležitosti příjemnějšími, je nutné se kompletně zbavit těch, kteří jsou žargonem nazýváni „lupiči“ – jinými slovy podnikatele, kapitalisty a majitele pozemků –; provádění všech produkčních záležitostí by mělo být svěřeno buď sociálnímu aparátu potřebnosti a násilí, státu (v marxistické terminologii nazývanému Společnost) nebo lidem zaměstnaným v jednotlivých továrnách nebo pobočkách výroby.

Ostatní lidé jsou ve svém reformním zápalu více soudní. Nehodlají zcela vyvlastnit ty, kterým říkají „vyšší třída“. Chtějí jim jen vzít dostatek majetku, aby bylo zajištěno „více rovnosti“ v „rozložení“ bohatství a příjmů.

Ale obě skupiny, vyložení socialisté i umírněnější reformátoři, se shodnou na základní doktríně, podle které jsou zisk a úrok příjmem „nezaslouženým“ a tedy i morálně napadnutelným. Obě skupiny souhlasí, že zisk a úrok jsou příčinou strádání velké většiny všech čestných, pracujících lidí a jejich rodin a měly by být v umírněném a uspokojivém uspořádání společnosti drasticky omezeny, ne-li zcela odstraněny.

Přesto je celá tato interpretace podmínek lidského života chybná. Politiky postavené na jejím základě jsou zhoubné, ať už je budeme zkoumat z jakéhokoliv úhlu. Západní civilizace bude zahubena, pokud rychle neuspějeme s nahrazením současných ničivých metod zabývání se ekonomickými problémy metodami smysluplnějšími.

Tři faktory produkce

Samotná práce – tedy činnost, která není vedena racionálním plánem ani asistována zapojením nástrojů a meziproduktů – přispívá jen velmi málo ke zlepšení životní úrovně pracovníka. Taková práce není ani výlučná pro lidi. Je něčím, co má člověk společné se všemi zvířaty. Znamená instinktivní rozhoupání se a použití holých rukou k sesbírání všeho, co je k jídlu nebo pití a co může být nalezeno a přivlastněno.

Fyzická námaha se stane faktorem lidské produkce, když je pomocí rozumu vedena směrem k jasnému cíli a když zapojuje nástroje a dříve vyrobené meziprodukty. Mysl – rozum – je nejdůležitější vybavení člověka. V lidských dimenzích se práce počítá jen jako jedna položka v kombinaci přírodních zdrojů, kapitálu a práce; všechny tyto tři faktory jsou zaměstnány podle jasného plánu navrženého rozumem, aby dosáhly vybraného cíle. Práce, ve smyslu, ve kterém se tento termín používá při zkoumání lidských záležitostí, je jen jedním z několika faktorů výroby.

Zavedení tohoto faktu úplně rozbíjí všechny teze a tvrzení populární doktríny vykořisťování. Ti, kteří spoří, a tedy shromažďují kapitálové statky, a ti, kteří si odpírají spotřebu dříve nashromážděných kapitálových statků, přispávají svým dílem k výsledkům výrobních procesů. Stejně tak nezastupitelná v lidských záležitostech je i role, kterou hraje lidská mysl. Podnikatelský úsudek vede dřinu pracovníků i činnost kapitálových statků k nejvyššímu cíli výroby, tedy k nejlepšímu možnému odstranění toho, co způsobuje lidem pocit nespokojenosti a neštěstí.

To, co odlišuje současný život západní civilizace od podmínek života, které převládaly v dřívějších dobách – a stále převládají i pro většinu lidí žijících dnes –, nejsou změny v množství pracovníků ani jejich schopnosti ani znalost možností využití primárního výzkumu a jeho použití v aplikovaném výzkumu technologiemi. Je to množství nashromážděného kapitálu. Tato záležitost byla záměrně zastřena prázdnými řečmi z úst mezinárodních i národních státních úřadů, které se zabývají s tím, čemu se říká zahraniční pomoc rozvojovým zemím. Co tyto chudé země potřebují k přechodu na západní metody masové produkce v zájmu uspokojení potřeb populace, nejsou informace o „know-how“. Technologické postupy nejsou opředeny žádným tajemstvím. Jsou vyučovány na technických školách a jsou podrobně popsány v učebnicích, manuálech a periodikách. Je k dispozici dostatek zkušených specialistů, kteří jsou schopni uvést do praxe jakýkoliv projekt, který by se mohl zdát praktikovatelný v těchto zaostalých zemích.

To, co znemožňuje zemi jako Indie přijmout americké způsoby výroby, je nedostatek zásob kapitálu. Díky tomu, že konfiskační politiky indické vlády odrazují zahraniční kapitalisty od investování v Indii a že prosocialistická zaslepenost předsudky sabotuje domácí akumulaci kapitálu, jejich země je závislá na almužně, kterou jí západní země posílají.

Spotřebitelé řídí použití kapitálu

Kapitálové statky přicházejí na svět spořením. Část zboží, které je vyprodukováno, je zadrženo před okamžitou spotřebou a použito v procesech, které ponesou ovoce až v budoucnosti. Celá materiální civilizace je založena na tomto „kapitalistickém“ přístupu k řešení problémů výroby.

„Oklikové metody produkce“, jak je nazval Böhm-Bawerk, jsou vybrány, protože vytvářejí více výstupu v přepočtu na jednotku vstupu. Pradávní lidé žili z ruky do úst. Civilizovaní lidé vyrábějí nástroje a meziprodukty v zájmu sledování dlouhodobých cílů, které nakonec přináší výsledky, kterých by nikdy nebylo možné dosáhnout přímými, méně časově náročnými způsoby nebo by jich bylo možné dosáhnout jen díky nesrovnatelně většímu vynaložení lidské práce a materiálu.

Ti, kteří spoří – tedy spotřebovávají méně, než je jejich díl z celkového množství vyrobeného zboží – dláždí cestu k všeobecné prosperitě. Sémě, které zaseli, obohacuje nejen je samotné, ale i ostatní části společnosti. Obohacuje spotřebitele.

Kapitálové statky jsou pro jejich majitele mrtvým majetkem, jsou spíše přítěží než majetkem, když nejsou použity ve výrobě s cílem poskytnout lidem nejlepší a nejlevnější možné zboží a služby, které si nejnaléhavěji žádají. V tržní ekonomice jsou majitelé kapitálových statků nuceni zaměstnat svůj majetek, jakoby jim byl svěřen spotřebiteli s podmínkou, že bude investován způsobem, kterým bude nejlépe sloužit těmto spotřebitelům. Kapitalisté jsou v podstatě mandatáři spotřebitelů se závazkem vyjít vstříc jejich přáním.

Aby vyhověli příkazům přijatým od spotřebitelů, jejich skutečných šéfů, kapitalisté samotní musí buď sami přikročit k investici a realizaci podnikání, nebo, pokud nejsou k takovému podnikání připraveni nebo nemají dostatek sebedůvěry, přenechat své prostředky lidem, které považují za lépe se hodící na takovou funkci. Ať už si zvolí jakoukoliv alternativu, nadřazenost spotřebitelů zůstává. Bez ohledu na to, jakou finanční strukturu firma nebo společnost může mít, podnikatel zacházející s penězi ostatních lidí nezávisí na trhu – tedy na spotřebitelích – o nic méně než podnikatel, který plně vlastní svůj podnik.

Neexistuje jiný způsob, jak zajistit vyšší mzdy, než investováním více kapitálu v přepočtu na jednoho pracovníka. Více investování kapitálu znamená dát pracovníkovi efektivnější nástroje. S pomocí lepších nástrojů a přístrojů se zvýší množství a kvalita výrobků. Jakmile zaměstnavatel díky tomu bude v pozici, kdy od spotřebitelů získá víc za to, co zaměstnanec vyprodukoval za jednu hodinu práce, bude schopen – a díky konkurenci ze strany ostatních zaměstnavatelů nucen – zaplatit vyšší cenu za práci zaměstnance.

Intervence a nezaměstnanost

Jak se k tomu staví doktrína odborů, zvýšení mezd, které získávají tím, čemu se eufemisticky říká „kolektivní vyjednávání“, nemá být neseno kupci produktu, ale mělo by být absorbováno zaměstnavateli. Ti by si měli snížit to, co komunisté nazývají „nezaslouženým příjmem“, tedy úrok z investovaného kapitálu a zisky dosažené úspěchem při uspokojování spotřebitelských požadavků, které do té doby byly neuspokojené. Odbory tedy doufají, že krok za krokem přenesou tento údajně „nezasloužený příjem“ z kapes kapitalistů a podnikatelů do kapes zaměstnanců.

Co se stane na trhu, je ovšem velmi odlišné. Při tržní ceně m produktu p si mohli všichni, kteří byli připraveni utratit m za jednu jednotku p, koupit tolik, kolik chtěli. Celkové množství p, které bylo vyrobeno a nabídnuto k prodeji, bylo s. Nebylo to více než s, protože při takovém větším množství by musela cena spadnout z m na m-, aby došlo k vyčištění trhu. Ale při této ceně m- by výrobci s nejvyššími náklady utrpěli ztrátu, a byli by tedy nuceni zastavit výrobu p. Tito mezní výrobci by stejně tak utrpěli ztrátu a byli by nuceni zastavit výrobu p, kdyby se růst mezd vynucený odbory (nebo státním nařízením o minimální mzdě) promítnul do nárůstu výrobních nákladů, které by nebyly vykompenzovány nárůstem ceny z m na m+. Výsledné omezení výroby nutně vede ke snížení množství zaměstnané pracovní síly. Výsledkem „vítězství“ odborů je to, že určité množství pracovníků ztratilo práci.

Výsledek bude stejný, když jsou zaměstnavatelé schopni zcela přenést zvýšení výrobních nákladů na spotřebitele bez poklesu vyrobeného a prodaného množství produktu p. Když budou spotřebitelé za nákup p utrácet více, musí kupovat méně nějakého jiného zboží q. Poptávka po q tím klesne a přinese nezaměstnanost části lidí, kteří byli dříve zaměstnáni při výrobě q.

Odborářská doktrína se dívá na úrok přijatý vlastníky kapitálu investovaného v podnikání jako na „nezasloužený“ a dochází k závěru, že by měl být zcela zrušen nebo významně omezen bez jakéhokoliv záporného dopadu na zaměstnavatele a spotřebitele. Nárůst výrobních nákladů způsobený růstem mezd by tak mohl být nesen snížením čistého zisku firmy a odpovídajícímu snížení dividend vyplacených akcionářům. Stejný nápad tvoří základ odborářského požadavku, aby každé zvýšení toho, čemu říkají produktivita práce (tedy suma plateb přijatých za celkovou produkci děleno počet člověkohodin při ní strávených), bylo přidáno ke mzdám.

Oba způsoby znamenají konfiskaci (ku prospěchu zaměstnanců) všech, nebo alespoň významné části, zisků z kapitálu vytvořeného díky spoření kapitalistů. Ale co vede kapitalisty k tomu, že si odpírají spotřebu svého kapitálu a že k němu přispívají dalšími úsporami, je fakt, že jejich trpělivost je vyvážená příjmy z jejich investic. Když jim budou tyto příjmy odepřeny, potom spotřebování kapitálu, který vlastní, se stane jeho jediným možným užitím, což vydláždí cestu postupnému společenskému ožebračení.

Jediná solidní politika

Co zvedá mzdy placené americkým pracovníkům nad úrovně obvyklé v ostatních zemích, je skutečnost, že investovaný kapitál v přepočtu na jednoho pracovníka je v této zemi vyšší než jinde. Spoření, tedy nashromažďování kapitálu, vytvořilo a dodnes udrželo vysokou životní úroveň průměrného amerického zaměstnance.

Všechny způsoby, kterými se federální vláda a vlády jednotlivých států, politické strany a odbory snaží vylepšit životy lidí těšících se na mzdy a odměny, jsou nejen zbytečné ale i škodlivé. Existuje jen jedna politika, která může skutečně prospět zaměstnancům, a konkrétně ta, která se nesnaží klást překážky do cesty dalšímu spoření a akumulaci kapitálu.

Článek původně vyšel zde.