Hlavní zdroj zisků a ztrát na trhu

Mises.cz: 28. března 2012, Ludwig von Mises (přidal Jakub Skala), komentářů: 52

[Tento článek je výňatek z kapitoly 24 v Misesově Human Action: The Scholar‘s Edition]

Změna informací, ke které neustále dochází, brání ekonomickému systému, aby se proměnil v souměrně otáčející se ekonomiku a znovu a znovu způsobuje zisky jedné části společnosti a ztráty druhé části společnosti. Lidé si tedy odvodili, že zisk jednoho člověka jde na úkor druhého; nikdo nevydělá jinak než ztrátou ostatních.

Toto dogma propagovali již někteří starověcí autoři. Mezi moderními autory byl Montaigne první, kdo toto dogma oživil, můžeme jej tedy s klidem nazývat Montaigneho dogma. To bylo podstatou doktríny merkantilismu, starého i nového. A to je stále podkladem pro všechny moderní doktríny, které učí, že v rámci tržní ekonomiky trvá nesmiřitelný konflikt mezi zájmy jednotlivých sociálních skupin v jednom státě a navíc mezi daným státem a všemi ostatními státy. [1]

Montaigneho dogma platí, pokud jde o penězi způsobený efekt změn v kupní síle peněz odložených (následujících) plateb. Ale je naprosto chybný, pokud jde o jakýkoliv druh podnikatelského zisku či ztrát, ať se objevují ve stacionární ekonomice, kde se celková suma zisků rovná celkové sumě ztrát, nebo v rostoucí či klesající ekonomice, kde se tyto dvě hodnoty liší.

Zdrojem profitu člověka, který se pohybuje v nezatížené tržní společnosti, není bída a nouze jeho spoluobčanů, ale právě to, že zmírňuje nebo kompletně odstraňuje jejich trápení. To, co ubližuje nemocným, je mor, nikoliv doktor, který ho léčí. Zisk doktora není důsledek epidemie, ale pomoci, kterou poskytuje postiženým. Hlavním zdrojem bohatství je vždy předvídavost budoucí situace. Ti, kteří uspějí lépe než ostatní v předvídání budoucnosti a přizpůsobí svoje aktivity budoucímu stavu na trhu, profitují, protože jsou v situaci, kdy mohou uspokojovat ty nejurgentnější potřeby jednotlivců. Zisky těch, kteří byli úspěšní v predikování budoucího stavu na trhu a upravili výrobu zboží a služeb odpovídajícím způsobem, nejsou zdrojem ztrát těch, kteří na trhu nabízejí zboží a služby, za které nejsou jedinci ochotni platit ani výrobní náklady. Tyto ztráty jsou způsobeny nedostatkem předvídavosti budoucí poptávky spotřebitelů.

Vnější události ovlivňující poptávku a nabídku (jako např. nezvyklé sucho nebo náhlá porucha vodovodu – pozn. překladatele) mohou někdy přijít nečekaně, takže lidé říkají, že je žádný rozumný člověk nemohl předvídat. Potom mohou závistivci hodnotit výdělky těch, kteří na dané situaci profitují, jako nespravedlivé. Přesto takový hodnotový soud nemění skutečný stav zájmů. Pro nemocného člověka je jistě lepší zaplatit za doktora vysoký poplatek, než zůstat bez lékařské pomoci. Pokud by to bylo naopak, pak by k doktorovi vůbec nešel.

V tržní ekonomice neexistuje konflikt zájmů kupujícího a prodávajícího. Zato existuje nevýhoda způsobená nedostatečnou schopností předvídat. Byla by to obrovská výhoda, pokud by každý člověk a každý člen tržní společnosti vždy mohl dokonale předpovídat budoucí stav dokonale správně a podle toho jednat. Pokud by to tak bylo, potom by v retrospektivě žádná část kapitálu nebyla vyplýtvána na uspokojování potřeb, které jsou nyní méně urgentní než jiné neuspokojené potřeby. Nicméně člověk není vševědoucí.

Je nesprávné dívat se na tyto problémy z pohledu zášti a závisti. Stejně tak nesprávné je omezovat možnost předpovídat jednotlivým lidem. Toto jsou sociální problémy a musí se posuzovat s ohledem na operace na celém tržním systému. To, co zajišťuje nejlepší možné uspokojení potřeb všech členů tržní společnosti, je právě fakt, že ti, kteří dokáží nejlépe odhadnout budoucnost, vydělávají peníze. Pokud by se zisky měly omezit pouze na lidi, které náhlá změna poškodila, přizpůsobení nabídky poptávce by se nezlepšilo, ale naopak zhoršilo. Pokud by někdo bránil lékařům příležitostně vydělávat na velkých poplatcích, pak bychom nezvýšili, ale snížili počet lidí, kteří si lékařskou profesi vyberou.

Každý obchod je vždy výhodný pro obě strany – kupujícího i prodávajícího. Dokonce i člověk, který prodává se ztrátou, je na tom lépe, než pokud by neprodal vůbec nebo pokud by prodával za ještě nižší cenu. Ztrácí na účet svého nedostatku předvídavosti, sleva zboží snižuje jeho ztrátu, i když prodává levně. Pokud by jak prodávající tak kupující nepovažovali transakci za nejvýhodnější akci, kterou si mohou vybrat, pak by směnu vůbec neuskutečnili.

Tvrzení, že zisk jednoho je ztrátou druhého, platí pouze u krádeže, války a loupení. Lup zloděje je škodou jeho oběti. Ale válka a obchod jsou dvě rozdílné věci.

Voltaire se mýlil, když v roce 1764 napsal článek „Patrie“ ve své Dictionnaire philosophique, „Být dobrým patriotem znamená přát si, že vlastní komunita daného jedince by se měla obohacovat obchodem a získat moc silou; je zřejmé, že země nemůže neprofitovat na úkor jiné a nemůže dobývat bez ubližování ostatním lidem.“

Voltaire, jako mnoho autorů před ním i po něm, považoval za zbytečné se seznámit s ekonomickým myšlením. Pokud by si přečetl esej svého současníka, Davida Huma, zjistil by, že je chyba slučovat válku a zahraniční obchod. Voltaire, oprašovač starověkých pověr a populárních bludů, upadl sám do toho nejstrašnějšího.

Když pekař poskytne zubaři chleba a ten na oplátku uleví pekaři od bolesti, ani pekař ani zubař nepřijdou k újmě. Je hrozivou chybou považovat podobnou dobrovolnou směnu služeb a vyplenění pekařství ozbrojenými gangstery jako projev jedné a té samé věci. Zahraniční obchod se liší od domácího pouze tím, že se zboží a služby mění přes hranice, které oddělují dva suverénní státy. Je absurdní, že princ Louis Napoleon Bonaparte, pozdější císař Napoleon III., napsal mnoho let po Humovi, Adamu Smithovi a Ricardovi: „Množství zboží, které země exportuje, je vždy v přímé proporci k počtu nábojnic, které může na nepřítele vypálit, kdykoliv si to čest a důstojnost žádá.“ [2]

Veškeré učení ekonomie o efektech mezinárodní dělby práce a mezinárodního obchodu zatím stále nedokázaly zničit popularitu merkantilistického omylu, „že cílem zahraničního obchodu je ožebračit sousedy.“

Úkolem historiků je zjistit příčinu popularity tohoto omylu a dalších podobných chyb. Pro ekonomy je tato záležitost dávno uzavřena.

Ludwig von Mises byl uznávaným vůdcem myšlení rakouské ekonomické školy, fenomenálním tvůrcem v ekonomické teorii a plodným autorem. Misesova díla a lekce zahrnovala ekonomickou teorii, historii, gnozeologii, stát a politickou filosofii. Jeho příspěvek k ekonomické teorii obsahuje důležité vysvětlení kvantitativní teorie peněz, teorii obchodního cyklu, integraci monetární teorie s ekonomickou teorií obecně a ukazuje, že socialismus musí selhat, protože nedokáže vyřešit problém ekonomické kalkulace. Mises byl prvním učencem, který pochopil, že ekonomie je část větší vědy o lidském jednání, vědy, kterou Mises nazýval „prexeologie“.

Původní článek naleznete zde.

Pozn. překladatele - jelikož poznámka přesáhla několik původně zamýšlených vět, najdete ji na mises.cz jako samostatný článek.

Reference:

[1] Cf. Montaigne, Essais, ed. F. Strowski, Bk. I, kap. 22 (Bordeaux, 190a), I, 135–136; A. Oncken, Geschichte der Nationalökonomie (Leipzig, 1902), str. 152–153; E.F. Heckscher, Mercantilism, překlad M. Shapiro (London, 1935), II, 26–27.[2] Cf. Louis Napoleon Bonaparte, Extinction du pauperisme (éd. populaire, Paris, 1848), p. 6.
[3] Těmito slovy charakterizoval H.G. Wells (The World of William Clissold, Bk. IV, sec. 10) názor typického zástupce britské šlechty.