Hledání sociální spravedlnosti

Mises.cz: 03. února 2015, Jan Novák, komentářů: 0

[Vyšlo na blogu autora.]

Je spravedlivé, že se někdo narodí bez nohou do chudé rodiny, zatímco jiný se narodí do bohaté rodiny s talentem na fotbal (a oběma nohama)?

Definice spravedlnosti

„Rozhodně ne“, shodla by se pravděpodobně většina lidí. Lidé spatřují nespravedlnost, kdykoli se narodí někdo s horšími predispozicemi, než jsou průměrem ve společnosti. Spor nastává až tehdy, kdy jedni nastaví prioritu této „nespravedlnosti“ tak vysoko, že v zájmu její nápravy ospravedlňují nucenou redistribuci bohatství. Ta druhá část sice nespravedlnost vidí, ale nechce kvůli její nápravě zasahovat do životů ostatních.

Jenže zatímco se lidé zabývají tím, jak domnělou nespravedlnost napravit, tak chybovali už na začátku v samotné definici sociální nespravedlnosti. Přírodní zákony ve skutečnosti nejsou spravedlivé ani nespravedlivé. Příroda není myslící jednotka, která by na základě předem daných parametrů ovlivňovala, jak se kdo narodí. (Ne)spravedlnost životních podmínek při narození bychom mohli posuzovat, pokud bychom jako lidé měli nějaké podmínky s přírodou smluvené. Jenže to nemáme, takže jakkoli se kdo narodí, tak je to spravedlivé. Podporovatelé myšlenky sociální nespravedlnosti si spletli spravedlnost s rovností, v rámci které mají všichni podobnou životní úroveň. Lidé se rodí do různých životních podmínek, někteří mají štěstí, jiní smůlu, ale nelze mluvit o nespravedlnosti.

Bohatství ve společnosti může být jakkoliv nerovné, a i přesto spravedlivé. Opravdová nespravedlnost nastává až v případě, kdy někdo při nabývání bohatství zasáhne do svobody někoho jiného. Kdokoliv si zaslouží cokoliv, dokud nepřijde k nedobrovolné újmě další osoba – to je sociální spravedlnost.

Že se někdo narodí slepý na ulici, není nespravedlivé, ale je to smutné. Mělo by záležet na zbytku společnosti, zdali se dobrovolně rozhodne takto znevýhodněného člověka finančně či jinak podpořit. Není ale jakkoliv ospravedlnitelné omezovat něčí svobodu v zájmu toho, aby se měl znevýhodněný jedinec lépe.

Spravedlnost = přirozenost

Je ospravedlnitelné vzít nejbohatšímu člověku na světě tisícinu jeho majetku a udržet díky ní při životě milion hladových dětí? Je spravedlivé, aby matka ukradla jídlo pro své hladem umírající dítě? Za předpokladu, že onen nejbohatší člověk i majitel prodejny nabyly majetek nenásilně a bez podvodů, to ospravedlnitelné není. Respektive není to ospravedlnitelné, pokud pro vás není loupež eticky přijatelná.

Jakkoliv mizerný či opravdu nespravedlivý stav jedné osoby nikoho neopravňuje k perzekuci další osoby. Ve zmíněných případech bude však spousta lidí tvrdit opak – že zásahy do svobody jsou v takových případech ospravedlnitelné.

Tyto příklady jsou však schválně vykonstruovanými extrémy, které svádí k jedinému možnému řešení – vševědoucí autokratické vládě, která bude řídit bohatství ve společnosti a omezovat sobecké choutky běžných lidí, kteří by si prý jinak hleděli jen svého bohatství a nebyli se schopni postarat o slabší členy společnosti.

Výše uvedené příklady a z nich odvozené řešení jsou zavádějící, protože vychází z hororové představy o svobodné společnosti, ve které nejsou lidé ochotni dobrovolně přispívat znevýhodněným členům společnosti – a ti poté umírají na ulici. Klasický zkreslený a nepodložený obrázek o přirozenosti člověka a z ní odvozené společnosti. Já takovému scénáři nevěřím, naopak si myslím, že drtivá většina lidí je do určité míry ochotna pomáhat těm, kterým osud nepřál. Pokud tomu tak není, tak ani v tom případě nevidím důvod přirozený stav měnit – nechť společnost odpovídá tomu, jací lidé doopravdy jsou.

Sociálním inženýrstvím ke spravedlnosti

Řídící orgány přerozdělování jsou navíc mnohdy schopny definicí spravedlnosti kroutit ještě více. Nejenom, že je podle nich nespravedlivé, že se lidé rodí do různých životních podmínek. Nespravedlivé jsou podle nich i způsoby následného nabývání bohatství – pokouší se najít jakýsi správný poměr zásluh k objemu bohatství daného jedince.

Pokud se jim onen poměr zdá nepřiměřený, označí stav za nespravedlivý a to je podle nich opravňuje bohatství jedněm zabavit a předat ho druhým – těm, co si ho „zaslouží“.

Takový pohled na spravedlnost je bláznivý, protože naráží na absolutní nemožnost měřitelnosti obou parametrů – zásluh i bohatství. Je bohatší ten, kdo má miliony na účtu, nebo ten, kdo usíná každý den s úsměvem na rtech, leč pod mostem? Je náročnější kopat kanály, nebo programovat? Navíc neměl by si podle takového náhledu na spravedlnost člověk něčím zasloužit už jen to, že se může narodit?

Závěrem

Sociální spravedlnost najdeme jedině v takové společnosti, kde není zasahováno do svobodné vůle jednotlivců. Ve svobodné společnosti je sociální nespravedlnost nereálným jevem. Spravedlnost neznamená rovnost ani dobrotivost, spravedlnost pouze ukáže opravdové jádro společnosti – a co v něm je, zůstane tajemstvím, dokud společnost nebude svobodná.