Jedním z – dle mého názoru – nejvíce fascinujících aspektů volného trhu a dobrovolné směny je, že jednající lidé svými akcemi neustále zvyšují svůj užitek, čímž (dle vlastních měřítek) zlepšují svou situaci a to často i bez toho, aby museli něco nového vyprodukovat – každá dobrovolná směna zvyšuje subjektivní užitek všech jejích účastníků (kdyby tomu tak nebylo, dobrovolně ji neuzavřou); problém, jenž mnozí nazývají tržním selháním, nastává v okamžiku, kdy některé ze stran (jež samozřejmě v momentě uzavření směny svůj užitek navýšily) po čase zjistí, že v dlouhodobém horizontu jsou pro ně následky směny nepříznivé, což může být dáno buď vysokou časovou preferencí (ale tyto případy ponechme stranou, neboť v nich vesměs každý uznává, že je to problém dotyčného), nebo nedostatečnou informovaností – a zde se najde spousta lidí, již danou situaci považují za tržní selhání a důvod ke státním zásahům, proti čemuž bych se v tomto textu rád ohradil.

 

Dobrovolná směna proběhne pouze v případě, že všichni její účastníci usoudí, že toho, čeho se vzdávají, si cení subjektivně méně než toho, co směnou získají, ergo tak zvýší svůj užitek; v okamžiku, kdy směna probíhá, tedy všichni dle svých vlastních měřítek profitují (jinak by nesouhlasili a onen obchod neuzavřeli), což však nemusí nutně znamenat, že výsledek dané transakce budou stejně hodnotit i po nějakém časovém úseku. Pro větší názornost uvádím následující příklady: prodej akcií, jejichž hodnota vzápětí začne růst; hraní automatů; nákup nesmírně drahé vody v poušti těsně před nalezením oázy; půjčka na nesmyslně vysoký úrok, ačkoliv lze snadno najít výhodnější, ale dlužník byl líný hledat; nástup do práce, kterou si zaměstnanec představoval výrazně jinak (lépe); prohraná sázka; nákup počítačové hry, jež hráče posléze zklame; platba prostitutce, která zákazníka neuspokojí.

 

Lidé mají tendence výše uvedené případy kategorizovat na „to nikdo nemohl čekat“ a „dotyčný si za to může sám, měl si zjistit informace“; pravdou však je, že takové soudy jsou ryze subjektivní a zakládají se pouze na životní zkušenosti toho, kdo je vynáší, neboť každý máme úplně jiný přístup k informacím a způsob myšlení, takže to, co pro jednoho zastírá tajemství asi jako věštění věcí příštích skrze křišťálovou kouli, druhý vnímá jako rozumný odhad budoucnosti na základě známých faktů s celkem přijatelnou přesností. Faktem každopádně zůstává, že nikdo neví, co se stane, mýlit se můžeme všichni, jen někomu se daří odhadovat vývoj událostí lépe než jinému; typicky platí, že čím více informací máme, tím kvalifikovanějších rozhodnutí jsme schopni, což však neznamená, že správným postupem je vždy získání maximálního možného rozsahu informací, neboť to stojí čas a energii – podobně jako při domácím úklidu většinou není naším cílem sterilní prostředí, neboť to by stálo zbytečně moc zdrojů, nýbrž nějaký rozumný kompromis mezi uklizeným pokojem a ztraceným časem.

 

Potíž s informacemi tkví v tom, že často musím nejprve vynaložit zdroje k jejich získávání, ale až potom vidím, zda mi k něčemu byly; dokud informaci neznám, typicky nelze s jistotou určit, zda ji znát chci, nebo nechci, i když samozřejmě mohu (a mnohdy v podstatě musím, neboť mi nic jiného nezbývá) hádat, což se dá opět provést různě kvalitně za vynaložení různého množství zdrojů (času, energie, nepohodlí a podobně), čímž pádem se dostávám do smyčky, kterou prostě musím rozetnout nějakým rozhodnutím, jež z principu nemůže být ničím jiným než odhadem provedeným na základě zkušeností. Zajímavé je mimochodem to, že chybu lze odhalit jen v případě, kdy si informaci získám a ona pro mě není relevantní; rozhodnu-li se před informací upřednostnit zdroje potřebné k jejímu získávání, často ani nezjistím, zda to rozhodnutí bylo dobré, nebo nikoliv.

 

Uvedu příklad ze života: Činnost, kterou absolutně nesnáším, je nakupování podle slev, jejich sledování a řešení nějakých drobných rozdílů v cenách; nic takového tedy nedělám, slev si vůbec nevšímám, prostě jdu a nakupuji, co zrovna chci. Předpokládám sice, že kdybych tak jednat začal, možná něco ušetřím, ale neřekl bych, že to bude tak moc, ergo mi to za to nestojí; na druhou stranu kdybych takovým jednáním ušetřil nějak výrazně mnoho (třeba kdyby se mi hypoteticky povedlo stlačit výdaje pod polovinu), asi bych se přemohl a občas na nějaké slevy obrátil svou pozornost. Háček však spočívá v tom, že dokud to nezkusím, nezjistím výsledek, jenže když to zkusím, budu za to už muset zaplatit nějakou cenu (překonat se a dělat něco, co doopravdy nesnáším); mé rozhodnutí celou věc ignorovat se zakládá na odhadu, že kdybych ji neignoroval, pohorším si, což ale nemohu s jistotou vědět, dokud to nezkusím.

 

Protože život nás často staví do situací, ve kterých prostě nemáme relevantní podklady pro nějaké rozhodnutí (a ani pro rozhodnutí, zda stojí za to si ty podklady shánět), využíváme v takových chvílích životní zkušenosti, jež nám pomáhají; jenže ty životní zkušenosti získáváme na úplně stejném principu, takže například ten, kdo nemá vzdělání, protože se rozhodl trávit čas jinak než vzděláváním (a tady opět šlo o rozhodnutí, kdy nejspíše nemohl vědět, jaký ten proces tohoto konkrétního vzdělávání bude), se mnohdy může rozhodovat jinak než ten, kdo vzdělání má. Ve výsledku tedy dnešní rozhodnutí, zda si o něčem zjistíme nějaké informace, bývá ovlivněno obrovským množstvím úplně jiných rozhodnutí z minulosti (která byla činěna do značné míry velmi podobně); vzdělání zde může sloužit jako nejnázornější příklad.

 

Lidé jsou různí, pro některé zjišťování informací představuje skoro zábavu, pro jiné utrpení (něco jako pro mě například probírání se slevami), všechny to stojí minimálně čas, krom toho všichni mají určité zkušenosti, na základě kterých se rozhodují, zda tento čas raději nevyužít jinak; a učiní-li tak, rozhodně to dle jejich měřítek představuje v danou chvíli lepší alternativu (kdyby ne, šli by raději získat informace). My sice na první pohled můžeme vidět „neinformovaného chudáka neschopného činit kvalifikovaná rozhodnutí“, což vůbec nemusí být vzdáleno od reality, nicméně často zapomínáme, že dotyčný nezískáváním informací a nevzděláváním se také něco získal – minimálně volný čas, který mohl využít lépe (z jeho pohledu; což je ale pro jeho život v podstatě ten jediný relevantní); ignorovat tuto skutečnost je jako vidět jednoho člověka v drahém autě, zatímco druhého, který si za ty peníze raději koupil byt, a litovat toho druhého proto, že nemá sporťák, ale byt zcela ignorovat. Žijeme ve světě omezených zdrojů, se kterými všichni nějak nakládáme a nemůžeme mít všechno, takže si musíme vybírat; pro někoho jsou cennější informace, pro jiného ušetřený čas – toto hodnocení je čistě subjektivní a nelze (z pohledu vnějšího pozorovatele) nijak s jistotou určit, zda „správné“ pro toho, kdo jej učinil.

 

Důležité je si uvědomit, že lidé, již jsou z našeho pohledu nevzdělaní a nekompetentní činit fundovaná rozhodnutí, protože nejsou zvyklí pracovat s informacemi, se v tomto stavu nacházejí z nějakého důvodu, jenž je typicky důsledkem jiných jejich rozhodnutí v minulosti, přičemž i tato rozhodnutí vždy činili tak, aby zvyšovali svůj užitek; a protože užitek je interpersonálně neporovnatelný, nikdo jiný než právě ten, kdo rozhodnutí učinil, nemůže s jistotou říci, zda takové rozhodnutí je pro dotyčného dobré, nebo špatné, neboť nikdo jiný netuší, jaký užitek mu přinese která z možností oné volby (ten, kdo se rozhoduje, to sice nemůže s jistotou vědět do budoucnosti, ale v danou chvíli ano). Máme-li pocit, že se někdo řítí ke zkáze a záleží-li nám na něm, mluvme o tom s ním, varujme ho, šiřme osvětu; nenuťme však nikoho násilím!