Jak duševní vlastnictví brzdí volný trh

Mises.cz: 11. června 2011, Stephan Kinsella (přidal Jakub Skala), komentářů: 97

Obhájci volného trhu běžně věří v legitimitu duševního vlastnictví (IP z anglického Intellectual Property – pozn. překl.), protože práva duševního vlastnictví jsou považována v systému soukromého vlastnictví za důležitá.

Ale jsou skutečně důležitá? Existují dobré důvody si myslet, že IP není skutečné vlastnictví – že je ve skutečnosti protikladem řádu soukromého vlastnictví a volného trhu. Duševním vlastnictvím myslím především patenty a copyright.

Důležité je porozumět původu těchto konceptů. Jak poznamenává profesor práva Eric E. Johnson, „Monopoly, které dnes rozumíme jako copyrighty a patenty, byly původně královské dekrety, udělované jako forma protekcionismu a kontroly. Jak se moc monarchie zmenšovala, tyto pronajaté monopoly byly reformovány a v podstatě skončily defaultně v rukou autorů a vynálezců.“

Patenty byly exkluzivní monopoly na prodávání různého zboží a služeb po určitou omezenou dobu. Slovo patent, vysvětluje historička Patricia Seed, pochází z latinského patente, znamenající otevřený dopis. Patenty byly „otevřené dopisy“ udělené monarchou, které autorizovaly někoho vykonávat něco – například výhradní právo prodávat určité zboží v určité oblasti, „dobývat“ nová území v Novém světě jménem koruny a tak dále.

Je zajímavé, že mnoho obhájců IP – jako třeba právníci zabývající se patenty a dokonce i někteří libertariáni – je rozhořčeno, pokud nazvete patent nebo copyright monopolem. „Není to monopol, je to vlastnické právo,“ řeknou. „Pokud je to monopol, pak je tvoje používání tvého auta také monopol.“ Ale patenty jsou Státní granty na monopolní privilegia. Jedním z prvních patentových zákonů byl anglický Zákon monopolů z roku 1624 – dobrý příklad správného pojmenovávání.

Udělování patentů byl způsob, jak mohl Stát získat peníze bez toho, že by musel uvalovat daně. Jejich rozdělování také pomáhalo udržet loajalitu vybraných lidí. Držitel patentu získal na oplátku ochranu před konkurencí. To bylo skvělé pro Stát a majitele patentu, ale nikoliv pro konkurenci nebo zákazníka.

V dnešním systému jsme demokratizovali a institucionalizovali duševní vlastnictví. Dnes si může zažádat každý. Nemusíte jít za králem nebo být jeho kámoš. Stačí jen zajít na patentový úřad. Ale jinak se děje to samé. Některé společnosti si zažádají o patent, jen aby si udržely tučné zisky. Koneckonců, pokud nemáte patent, někdo vás může zažalovat nebo vynalézt to samé a patentovat si přesně ty myšlenky, které používáte. Pokud máte patentový arsenál, ostatní se bojí vás zažalovat. A tak společnosti utrácejí miliony dolarů, aby získaly patenty čistě k obraným účelům.

Velké společnosti šermují kordy nebo se navzájem žalují a pak udělají dohodu – například cross-licencují své patenty jeden druhému. To se jim vyplatí, protože tak mají ochranu každá před svými konkurenty. Ale co to udělá s malými společnostmi? Ty nemají velké patentové arsenály nebo věrohodné hrozby protižaloby. Takže patenty představují vstupní bariéru, moderní verzi merkantilistického protekcionismu.

A co copyrighty? Kořeny doslova leží v cenzuře. Pro Stát a církev bylo jednoduché kontrolovat myšlení tím, že kontrolovaly přepisovače knih, ale pak přišel knihtisk a autority se obávaly, že nebudou moci kontrolovat oficiální myšlení tak snadno. A tak založila královna Marie v roce 1557 Stationer’s Company s exkluzivním právem publikování knih, aby kontrolovala tisk a informace, které budou přístupné lidem. Když výsadní právo společnosti vypršelo, vydavatelé lobovali za jeho prodloužení, ale v Zákoně Anny přiřkl parlament copyright autorům. Autorům se to líbilo, protože to osvobodilo jejich práci od Státní kontroly. Ti nyní používají copyright velmi podobně, jako původně Stát: k cenzuře a zakazování knih (viz níže).

IP v americkém stylu

Americký systém duševního vlastnictví začal s ústavou Spojených států. Článek 1, sekce 8, klauzule 8 autorizuje (ale nevyžaduje) Kongres „k podpoře pokroku vědy a užitých umění tím, že zabezpečuje po omezenou dobu autorům a vynálezcům exkluzivní práva k jejich vlastním dílům a vynázelům.“

Navzdory opačným tvrzením soudobých proponentů IP, zakladatelé Spojených států neviděli duševní vlastnictví jako přirozené právo ale pouze jako politický nástroj, jak podpořit inovace. Přesto byli nervózní z monopolních privilegií, což je důvodem, proč patenty a copyrighty měly pouze omezenou platnost. Dokonce i John Locke, jehož myšlenky ovlivnily Otce zakladatele, neviděl copyright a patent jako přirozená práva. Stejně tak si nemyslel, že prvotní přivlastňování (homesteading) majetku platil i pro myšlenky. Platil pouze pro vzácné fyzické zdroje.

Samozřejmě některé ústavy měly menší verze copyrightu již před americkou ústavou (viz Tom W. Bell: Intellectual Privilede: Copyright, Common Law, and the Common Good - část 1, kapitola 3, sekce B.1). Příležitostně bývala použita přirozená práva k obraně copyrightu, ale to bylo jen krytí monopolů garantovaných zájmovým skupinám. Přirozená práva nevyprší za patnáct let. Přirozená práva se nevztahují pouze na Američany. Přirozená práva by nevylučovala mnoho typů inovací nebo duševní kreativity a nekryla pouze několik arbitrárně zvolených typů.

A co je výsledkem tohoto systému? Pro případ patentů máme moderní zákony obsluhované obrovskou federální byrokracií, která poskytuje monopoly na produkci a směnu rozličných věcí, což znamená, že držitelé patentů mohou požádat federální soudy, aby nařídily použití síly k zastavení jejich konkurentů. Ale ti konkurenti neudělali nic, co by ospravedlňovalo použití síly. Sotva použili informace, aby směřovali svoji činnost v rámci svého majetku. Je toto kompatibilní se soukromým majetkem a volným trhem?

Příklady cenzury

Výsledkem copyrightů, jak ukazuje nedávný příklad, je skutečná cenzura. Podle engadget.com použili ruské autority se souhlasem Microsoftu zákony o IP jako „záminku pro zabavování počítačů a dalších materiálů politických oponentů vlády a zpravodajských organizací.“ V jiném případě Susan Boyle, anglická zpěvačka ze soutěže Britain’s Got Talent, nesměla zazpívat píseň Lou Reeda ve vystoupení v americké soutěži America’s Got Talent kvůli copyrightu. Dalším příkladem budiž německý němý film Nosferatu, který byl shledán derivátem Drákuly Brama Stokera, a bylo přikázáno ho zničit.

Jeden z nejodpornějších případů se týkal novely Sixty Years Later, Coming Through the Rye Frederika Coltinga, který byl pokračováním The Catcher in the Rye od J. D. Salingera. Salinger přiměl soudy, aby zakázaly vydání této knihy na základě copyrightu. „Jsem rozhodnutím soudu celkem odrovnaný,“ řekl Colting. „Nazvěte mě ignorantským Švédem, ale posledním, co jsem myslel, že je ve Spojených státech možné, je, že zakážete knihy.“

Tyto příklady by mohl někdo přejít jako špatné použití jinak dobrého zákona, ale ten samotný zákon je špatný. 

Ačkoliv přirozená práva jsou často dovolávána, nejběžnějším argumentem pro duševní vlastnictví je, dokonce i mezi libertariány, ten utilitarianistický nebo „maximalizující bohatství“, což byl přístup Otců zakladatelů: monopol duševního vlastnictví povzbuzuje inovace, a tak vytváří čisté bohatství. Jinými slovy zisky převyšují náklady.

Není pochyb o tom, že patentový systém uvaluje na americkou společnost náklady. Čisté náklady jsem odhadl na 38-48 miliard dolarů, a to je pravděpodobně konzervativní odhad. Náklady zahrnují platy patentových právníků, poplatky, vedení sporů, vyšší pojišťovací prémie a dražší produkty – plus inovace a výzkum, které jsou ztraceny, když se společnosti soustředí na patentovatelné inovace a alokují méně zdrojů k základnějšímu vědeckému výzkumu nebo když se vyhýbají nějakému poli výzkumu ze strachu, že budou cílem žaloby za porušení patentů.

Každý, kdo argumentuje, že patenty přinášejí čistý výnos, je povinen odhadnout jejich celkové náklady (včetně potlačených inovací) stejně tak jako hodnotu jakékoliv inovace jimi podpořenou. Ale zastánci IP nikdy neposkytují tyto odhady. Nejsem empirik – můj odpor k duševnímu vlastnictví je založen na principech spravedlnosti a vlastnických práv – ale zastánci IP dělají empirická tvrzení, že jsme díky patentovému systému bohatší. Říkají, že máme více inovací za nižší cenu. Přesto prakticky každá empirická studie zabývající se tímto tématem, kterou jsem viděl, buď nevede k žádným závěrům, nebo říká, že patenty přinášejí čisté náklady a/nebo potlačování investic. (V tomto případě ignoruji správnou rakouskou námitku, že náklady a zisky jsou subjektivní a tedy neměřitelné.)

A tak by každý dobrý utilitarianista měl dojít k závěru, že nám patenty a copyrighty škodí.

Tvorba

Někteří obhájci IP mají silný argument na základě přirozených práv – a to, že inovátor vytvořil nějakou novou, hodnotnou věc – písničku, obraz, novelu nebo vynález. A protože ji vytvořil on, zní argument, je i on jejím přirozeným majitelem. Ale tohle sjednocuje zdroj vlastnických práv se zdrojem bohatství. Jak tvrdí Ayn Rand (silná zastánkyně duševního vlastnictví) v „The Metaphysical Versus the Man-Made,“ Philosophy: Who Needs It:

Síla přeskupovat kombinace přírodních prvků je jedinou kreativní silou, kterou člověk vlastní. Je to enormní a nádherná síla – a je to jediným významem konceptu „tvořivosti“. „Tvorba“ neznamená (a metafyzicky nemůže znamenat) sílu vytvářet něco z ničeho. „Tvorba“ znamená sílu vdechnout život uspořádání (nebo kombinaci nebo spojení) přírodních prvků, které předtím neexistovalo. 

Jinými slovy jedinci vytvářejí bohatství používáním svého intelektu, kreativity a práce k transformaci již vlastněných vzácných zdrojů do cennějších uspořádání. Ve svobodné společnosti vlastní producent finální produkty, protože vlastnil faktory transformované v produkčním procesu. Myšlenka za produkcí nepřidává k vlastnickým právům nic, co by tam nebylo předtím.

Kontrola fyzického majetku

Ve skutečnosti přisuzování vlastnických práv myšlenkám a dalším nemateriálním věcem jako například vzorcům či návodům vede k omezování vlastnických práv jiných lidí kontrolovat svůj fyzický majetek. Držitelé copyrightů a patentů se tak se svolením Státu stávají efektivními spoluvlastníky majetku ostatních. To je ilustrováno na copyrightové cenzuře poskytnutých příkladů. A stejně tak to může být pozorováno u případu, kdy držitel patentu použije soud, aby nechal zavřít svého konkurenta.

Dalším způsobem, jak pochopit chybu v považování informací, myšlenek a vzorců za vlastnictví, je zvážení duševního vlastnictví v kontextu lidského jednání. Ludwig von Mises v The Ultimate Foundation of Economic Science vysvětlil, že „jednat znamená: usilovat o cíl, to jest vybrat si cíl a použít prostředky, abychom dosáhli vytyčeného cíle.“ Znalosti a informace samozřejmě hrají v jednání klíčovou roli. Jak tvrdí Mises: „Jednání (…) není jednoduše chování, ale chování zplozené posouzením hodnoty, zacílené k pevnému cíli a vedené myšlenkami zvažujícími udržitelnost nebo neudržitelnost pevných prostředků.“

Dále: „prostředky jsou vždy nezbytně omezené tj. vzácné s ohledem na služby, ke kterým je chce člověk využít.“ To je důvodem, proč se objevila vlastnická práva. Použití zdroje jednou osobou vylučuje použití jinou osobou. Oproti tomu vlastnictví informace, která řídí činnost, není nezbytné k vykonávání dané činnosti. Dva lidé, kteří vlastní potřebné ingredience, mohou najednou péct koláč dle stejného receptu. 

Materiální pokrok se děje právě díky tomu, že informace nejsou vzácné. Mohou být nekonečněkrát znásobené, naučené, vyučované a může na nich být dále stavěno. Čím více vzorců, receptů a kauzálních zákonů je známo, tím více se násobí bohatství, jak se jedinci zapojují do stále efektivnějších a produktivnějších činností. Je dobře, že myšlenky jsou nekonečně schopné reprodukce. Není potřeba uvalovat umělou vzácnost na myšlenky, abychom je přiblížili fyzickým zdrojům, které jsou – bohužel – vzácné. Jak pozoroval Frédéric Bastiat: „Inovace prochází třemi fázemi. Někdo vlastní unikátní myšlenku a profituje z ní. Ostatní ji imitují a sdílí profit. Nakonec je již znalost široce rozšířená a sama o sobě již není déle profitabilní, což tedy inspiruje k novým myšlenkám.“

Patenty uměle prodlužují první fázi na náklady ostatních. A tedy duševní vlastnictví je pro pokrok, prosperitu a svobodu škodlivé.

Původní článek naleznete zde.