[Per Bylund]

Staří Švédové říkají, že být Švédem znamená živit se sám, starat se sám o sebe a nikdy nebýt přítěží někomu jinému. Nezávislost a tvrdá práce byla běžnou představou o slušném životě, běžným vnímáním morality. Bylo to ještě před necelými sto lety.

Má babička říkala, že se světem se stalo něco špatného. Byla hrdá, že nikdy nežádala o pomoc, že se vždy byla schopná spolehnout se na sebe a svého manžela, hrdá, že uživili vlastní rodinu. Jsem šťasten, že když v 85 letech odešla, bylo to s nedotčenou důstojností. Nikdy nebyla přítěží.

Babička, narozena v roce 1920, byla z poslední generace, která měla tuto osobní hrdost, pevnou a hluboce zakořeněnou moralitu být suverénní v životě ať se děje cokoliv – být pánem svého osudu. Lidé z této generace zažili jednu nebo obě světové války (ačkoliv Švédsko se neúčastnilo) a byli vychováni chudými švédskými farmáři a pracovníky v průmyslu. Byli svědky a silou stojící za Švédským „zázrakem“.

Jejich moralita zajišťovala přežití za každých podmínek. Pokud nebyli schopni uživit sebe a svou rodinu ze své mzdy, pracovali déle a tvrději. Byli architekti svého života, i když to mnohokrát znamenalo tvrdou práci a snášení zdánlivě bezvýchodných situací.

Rádi nabídli pomoc těm, kteří ji potřebovali, i když sami měli málo, avšak běžně neakceptovali pomoc od někoho jiného. Cítili hrdost, že byli způsobilí se o sebe postarat sami; vážili si nezávislosti na ostatních, možnosti nežádat nikoho o pomoc. Pokud něco nemohli zvládnout sami, necítili právo chtít to po někom jiném.

Nějak však podlehli slibům politiků, že se postarají o „ty slabé“, kategorii lidí, která předtím neexistovala: Kdo by byl ochoten přiznat, že se o sebe nedokáže postarat? Byli to dobrosrdeční, tvrdě pracující lidé a zřejmě si mysleli, že malý příspěvek těm, kteří se mají ještě o mnoho hůře, by byl dobrým skutkem.

Je to možná pochopitelné a snad i dokonce záviděníhodné. Společně se svými rodiči se již dobrovolně podíleli na místním soukromém systému finanční pomoci pro lidi potřebující zdravotní péči nebo čerstvě nezaměstnané. Ve špatných časech to představovalo jen přítěž, ale dobrovolnou a v jejich vlastním zájmu. Rozsáhlá verze takovéto vzájemné pomoci se zdála být dobrou myšlenkou, i když měla být financována donucením prostřednictvím zdanění.

Problémem se stalo následné zrození sociálního státu, který dramaticky změnil životy lidí a zásadním způsobem ovlivnil jejich morálku. Sociální stát by byl úspěšným projektem, kdyby si lidé uchovali svou hrdost a morálku starat se sami o sebe a hledat podporu jen v opravdu nejnutnějších případech. Sociální stát by tedy možná fungoval ve světě beze změny, což sám sociální stát také předpokládá. Svět se však stále mění a sociální stát tak vyžaduje od lidí, aby byli morálně ještě silnější než lidé ve společnostech mimo stát blahobytu.

Slušná morálka je již dávno ztracena. Byla zcela zničena v necelých dvou generacích – prostřednictvím sociálních výhod a konceptu práva na blahobyt.

Děti generace mých prarodičů, mezi nimi mí rodiče, velmi rychle pochopili a přijali novou morálku založenou na „právu“ na blahobyt nabízeném sociálním systémem. Zatímco starší generace by nikdy nepřijala závislost na ostatních (včetně státních sociálních výhod), nevadilo jim posílat své děti do veřejných škol. Myslím, že nikdy nepřemýšleli tak, že by měli „právo“, aby jejich děti dostaly vzdělání. Spíše jen přijali a ocenili příležitost, že jejich děti dostaly šanci, kterou oni sami nikdy neměli – vzdělání zdarma.

A tak generace mých rodičů chodila do veřejných škol, kde byla učena matematice a jazykům a také nadřazenosti morálky státu blahobytu. Učili se fungování mašinérie sociálního státu a získali totálně novou (mis)koncepci práva: všichni občané požívají práva – jen tím, že jsou občané – na vzdělání, na zdravotní péči, zaměstnání, sociální pojištění a péči.

Byli učeni, že být jedincem znamená mít právo na cokoliv, co potřebuje pro své osobní cíle a potřeby. Každý má právo na zdroje nezbytné pro jeho vlastní štěstí a „štěstí společnosti“. Každý by měl využít práva nechat své děti ve státních centrech pro denní péči, aby rodina mohla mít dva platy (ale nedostatek času na vychování vlastních dětí). Možnosti mít „dobrý život“, alespoň z finančního hlediska, se starší generaci musely zdát obrovské.

Tato nová morálka pronikla populaci a stala se „přirozenou“ věcí, alespoň v myslích lidí. Generace narozená během dvou či tří desetiletích po druhé světové válce se od generace svých rodičů zásadně odlišovala v ohledech morálky a filozofie. Zvykli si na obrovský poválečný ekonomický růst (v důsledku švédské neutrality během válek) a neustále se zvyšující práva na blahobyt rapidně rostoucího státu. (Aby vláda udržela růst státu blahobytu a uspokojila požadavky občanů na sociální výhody, musela během 70. a 80. let mnohokrát devalvovat měnu).

Důsledky na společnost této generace byly zásadně dva: zvýšený veřejný tlak pro více „progresivní“ politiku; rozsáhlé, celospolečenské selhání vychovat nezávislé a morální potomky, kteří by byli páni svých vlastních životů.

V tomto období se změna v morálce a filozofii společnosti začala stávat zjevnou. Zatímco na počátku 20. století sociální demokraté, hegemonická síla švédské politiky celého století, požadovali snížení daní, aby pracující osvobodili od zbytečných daňových břemen, změnili se najednou pohotově ve stranu volající po zvyšování daní, nároků na blahobyt a „osvobozujících“ společenských reformách. Volící masa, děti státu blahobytu závislé na jeho logice, toto podpořili a daně rychle vzrostly na 50% a výše. Zároveň žádali sociální výhody na náklady daňových poplatníků, které jim vyváží nebo převýší vyšší zdanění.

Politická změna během dospívání dětí sociálního státu a jejich narůstající účasti v politice byla obrovská. Spíše komunistické studentské nepokoje v roce 1968 byly vrcholem této radikální generace v požadavcích více blahobytu prostřednictvím státního rozdělování; nechtěli žádnou osobní odpovědnost za své životy. „Potřebuji“ byl jejich argument a z něho přímo odvozovali právo na uspokojení těchto potřeb – být nasycen, dostat byt nebo nové auto.

Zatímco mí rodiče celkem záhadně zdědili mnoho ze „starší“ morálky, většina lidí jejich věku a zejména ti mladší se paradigmaticky liší od generace jejich rodičů. Jsou dětmi sociálního státu, plně si vědomi sociálních výhod, na něž mají „právo“. Nepřemýšlí o tom, odkud se tyto výhody berou, ale jsou skeptičtí k politikům, o nichž se domnívají, že by jim je mohli vzít. „Změna“ se rychle stala špatným slovem, protože nezbytně znamená změnu systému, na němž lidé paraziticky závisejí.

S touto generací byla původně zastávaná pravda, že spotřebě musí předcházet produkce (pozn. překl.: „Bez práce nejsou koláče.“ ;-)) nahrazena vírou v nenapadnutelná a přirozená „lidská práva“ na blahobyt zajištěný státem. Prostřednictvím mocných odborových svazů si švédští zaměstnanci užívali vzestup mezd každý rok bez ohledu na růst skutečné produktivity a každoroční zvyšování platů se stalo běžným. Lidé, kterým nebyla zvýšena mzda, se cítili „potrestáni“ zlým zaměstnavatelem a zvyšovaly se požadavky pro právní zastřešení boje proti takovýmto zaměstnavatelům. Každý má „právo“ na lepší plat příští rok stejně jako současný plat musí být lepší než minulý rok; myšlení postupuje touto cestou.

Tato změna vnímání byla, jak jsme viděli, předcházena změnou v hodnotách. Společenské změny přinesly též změny ve filozofii a vynořily se nové a zničující teorie. Děti této generace, narození v 70., 80. a 90. letech běžně měli „svobodnou“ výchovu (založenou na ideálech z roku 1968), což v podstatě znamená dětství „osvobozené od pravidel“ a odpovědnosti. Pro tuto generaci neexistuje žádná kauzalita ve společenském životě; cokoliv uděláte, není vaše odpovědnost – dokonce i vlastní děti. Toto jsou mladí dospělí ve švédské společnosti.

Sám jsem součástí této druhé generace vychované státem blahobytu. Důležitým rozdílem mezi mou generací a předcházející je, že většina z nás nebyla rodiči vychována vůbec. Jsme vychováni autoritami státní denní péče od samého raného dětství; poté jsme šli do veřejných škol, veřejných středních škol, veřejných univerzit; později jsme si našli zaměstnání ve veřejném sektoru a dostali více vzdělání prostřednictvím mocných odborových svazů a jejich vzdělávacích asociací. Stát je vždy-přítomným a často jediným prostředkem přežití – a jeho sociální výhody jedinou možností pro získání „nezávislosti“.

Rozdíl ke starší generaci je zjevný. Mí prarodiče žili ve filozoficky a morálně absolutně odlišném světě a mí rodiče stále nesou zbytky „starého“ smyslu pro spravedlnost a dobré a špatné jejich rodičů. Zatímco mí rodiče jsou jen „částečně pošpiněni“ (což je samo dost špatné), má generace je totálně pokřivená. Nevychováni pevnými hodnotami jejich prarodičů, nýbrž pečovatelským státem, prapotomci sociálního státu nemají nejmenší znalost ekonomie.

Běžným vnímáním spravedlnosti mezi „prapotomky“ je, že jedinci mají věčné právo po „společnosti“ požadovat vše, co shledají nezbytným (nebo příjemným). V nedávné diskuzi přenášené státní televizí se potomci a prapotomci sociálního státu setkali a diskutovali nezaměstnanost a běžné problémy mladých lidí při vstupu na pracovní trh. Požadavek „prapotomků“ doslova zněl, že „staří lidé“ (narození v 50. a 60. letech) by měli uhnout stranou (přestat pracovat), protože jejich práce „krade“ mladým pracovní pozice!

„Logika blahobytu“ obhajující takovéto absurdní požadavky funguje následujícím způsobem. Předpokladem je, že každý má právo na dobrý život. Lze vyvodit, že dobrý život znamená absenci hmotného nedostatku, tedy získání sociálních výhod a finanční „nezávislosti“ je zásadní. Finanční nezávislost vyžaduje vysoké postavení, vysoký plat a zároveň ne příliš náročnou práci; dobrá pozice je tedy lidským právem. Lidé, kteří tyto pozice nyní mají, jednoduše stojí v cestě – každý z nich narušuje mé právo na takovou pozici. To činí každého, kdo má dobrou pozici, narušitelem práva a tedy zločincem.

Všichni víme, jak zacházet se zločinci: měli by být zavřeni do vězení. Tuto větu také zatím velmi omezený, avšak rychle rostoucí počet mladých lidí ve Švédsku používá – na adresu vlastníků a podniků, které je nechtějí zaměstnat, nebo starších lidí na pozicích, které by oni sami chtěli. Vzniká „potřeba“ pro tvorbu dalšího progresivního práva.

Tuto myšlenku nepodporuje pouze ignorantská mládež. Národní organizace pracovníků v obchodu požadovala, aby stát „rozdělil“ pracovní místa tím, že lidem v 60 nabídne státní penze, pokud přestanou pracovat - a zaměstnavatelé přijmou mladé nezaměstnané. V jejích propočtech by se touto akrobacií „vytvořilo“ 55 000 míst.

Jedinou cestou jak najít práci pro mladé se tedy zdá být zproštění starších od jejich práce; pracovní místa jsou vzácná a nezaměstnanost roste i přes rostoucí poptávku po zboží a službách – díky rozsáhlé státní regulaci trhu. Stát blahobytu vytváří problémy na mnoha úrovních a nutí lidi soutěžit o podíl na zmenšujícím se bohatství. Řešení: ještě více regulace a ještě menší prosperita. Toto se stane, když potřeba a požadavek nahradí zásluhu a zkušenost jak ve veřejné, tak osobní morálce.

Tato degenerovaná morálka a nedostatek porozumění pro skutečný a přirozený řád věcí je zjevný též v oblastech vyžadujících osobní odpovědnost a respekt ke spoluobčanům. Starší jsou dnes spíše považováni za odpad než za lidské bytosti a příbuzné. Mladší generace cítí, že mají „právo“ nebýt odpovědní za své rodiče a prarodiče a žádají stát, aby je zbavil tohoto břemene.

Většina starých ve Švédsku žije o samotě v depresích ve svých domech, čekající na smrt, nebo ve veřejných domech pro důchodce s nepřetržitou péčí, aby mladí byli zbaveni břemene. Někteří z nich vidí své prapotomky a příbuzné jen hodinu či dvě o Vánocích, kdy se rodina obtěžuje navštívit jejich „problémy“.

Staří však nejsou jediní na okraji společnosti blahobytu, zatímco stát se stará o svou pracující populaci. Stejně tak ti nejmladší jsou odkládáni do veřejných pečovatelských center, místo výchovy a výuky od vlastních rodičů.

Má matka, učitelka na druhém stupni základní školy, čelí požadavkům rodičů svých žáků, aby udělala něco s jejich stresující rodinnou situací. Žádají „společnost“, aby převzala odpovědnost za výchovu jejich dětí, protože oni už strávili „příliš mnoho let“ jejich výchovou. („Výchova“ zde obvykle znamená jejich dovoz do veřejného pečovacího centra v 7:00 ráno a odvoz v 18:00).

Hlasitě zdůrazňují své „právo“ být zbaveni tohoto břemene. Problémy způsobené doma neposlušnými, nekontrolovatelnými dětmi by měli řešit učitelé ve třídě a pečovatelky ve veřejných centrech. Děti by měli být viděny, ale ne slyšeny, neměly by zasahovat do práva jejich rodičů na kariéru, dlouhou dovolenou v zahraničí a účast na společenských akcích.

Aby dospělá generace mohla pracovat a vytvářet zdanitelné bohatství (současná míra zdanění nízko-příjmových skupin je přibližně 65%), švédský stát blahobytu nepřetržitě uvádí nové pokrokové programy, aby ji uchránil od nehod a problémů. Svoboda blahobytu je svoboda od problémů, odpovědnosti a oplývající výhodami od sociálního státu.

Ve Švédsku nyní vidíme dokonale logický důsledek sociálního státu: nabízením výhod a tedy odejmutím osobní odpovědnosti za vlastní život se zrodil nový druh jedince – nedospělý, neodpovědný a závislý. Sociální stát si v důsledku vychoval populaci svých psychologických a morálních dětí – stejně jako rodiče, kteří nikdy nenechají své děti řešit problémy, vzít na sebe odpovědnost, hledat řešení.

Analogie se zhýčkaným dítětem se ukazuje pravdivá v každodenním životě lidí pracujících ve veřejném sektoru, kteří čelí požadavkům ostatních. Není výjimkou, když si mladí rodiče stěžují na učitele, protože jejich dětem zadávají „zbytečné“ domácí úkoly. Děti mají „právo“ na znalosti, ale zjevně by neměli být trápeny výukou, protože ta vyžaduje studium a úsilí. Rolí učitelů je zřejmě předávat dětem znalosti, aniž by o nich musely přemýšlet (nebo snad dokonce studovat). Muset dělat něco sám je „utiskující“. „Nutnost“, i jako důsledek nevyhnutelných přírodních zákonů, je naprosto nespravedlivá a je porušením práva každého na život bez problémů. Sama příroda, se svými zákony, se stává „přítěží“.

Tato mentalita možná vysvětluje narůstající oblibu iracionálních a antirealistických teorií skepticismu a postmodernismu, kde nic není jisté. Logika je údajně pouze společenským výtvorem bez spojitosti ke skutečnému světu (jestli ten vůbec existuje). Kouzlo těchto teorií spočívá v jejich neprokazatelnosti a zároveň nevyvratitelnosti. Cokoli řeknete, nikdy to pro vás neznamená odpovědnost – nikdo to nemůže dokázat, kritizovat nebo snad používat. Je to vaše tvrzení a existuje pouze pro vás – a jen pro vás je pravdivé.

Zbytečnost těchto teorií by měla být zřejmá. Též by mělo být zřejmé, že proponenti těchto teorií některé věci, jako třeba existenci, považují za samozřejmé – nikdy své životy nežijí jen na základě přesvědčení, že nelze nic poznat, že nic není takové, jak to vypadá. Ale v tom musí spočívat jejich krása.

V těchto „moderních“ teoriích je subjektivita principem stojícím za realitou, nikoliv způsobem, kterým je realita hodnocena nebo vnímána. Toto „porozumění“ je přímo odvozeno z relativní morálky a relativní logiky potomků a prapotomků sociálního státu. Nikdo nemusí produkovat, aby někdo jiný mohl spotřebovávat – a pro nikoho přeci není přítěží, abych já mohl dostat sociální výhody, které potřebuji k „dobrému“ životu. Dobrý život je nakonec přeci lidským právem; právem být tím jediným zajištěným a pevným bodem v neustále se měnícím a subjektivně založeném světě.

Z pohledu diváka (za něhož se považuji) toto šílenství zcela dává smysl – učit lidi, že se nemusejí starat o následky vlastního jednání vychovává ochotně závislé jedince. Stát blahobytu vytvořil bezohledná monstra, od nichž nás chce zachránit – prostřednictvím privilegií a výhod pro každého na náklady „nikoho“.

Sociální inženýři státu blahobytu zjevně nikdy nevzali do úvahy změnu v morálce a vnímání – jednoduše chtěli systém zajišťující bezpečí pro každého; systém, kde by schopní mohli a měli pracovat a starat se o sebe a bezmocní by mohli žít důstojný život. Kdo by pomyslel, že pokrokové reformy v zájmu zajištění práv pracujících a prosperity pro každého z počátku 20. století by filozoficky a morálně vyhořely?

Společnost jednoduše nebyla tak předvídatelná, jak byla předvídaná.

Nová morálka je jasným protikladem morálky mých prarodičů. Morálka tvrdící, že nezávislosti se dosáhne přesunutím odpovědnosti na někoho jiného a že ke svobodě lze dojít zotročením ostatních (i sebe sama). Výsledkem této zdegenerované morálky na úrovni celé společnosti je ekonomická, psychologická a filozofická katastrofa.

Je však také osobní tragédií mnoha tisíců Švédů. Lidé jsou neschopni plně prožívat život bez odpovědnosti za své jednání a volby a je nemožné cítit hrdost a nezávislost, pokud nekontrolujete vlastní život. Sociální stát vytvořil závislé lidi naprosto neschopné najít hodnotu života; jsou neschopni specificky lidských citů hrdosti, cti a empatie. Tyto pocity byly společně s možností dát životu smysl uzurpovány sociálním státem.

Možná to vysvětluje zvýšené užívání antidepresiv mezi mládeží, bez nichž nejsou schopni normálně fungovat ve společenském životě. Patrně to též vysvětluje dramatický růst sebevražd mezi hodně mladými lidmi, kteří nikdy nepoznali své rodiče. Lidé jsou stále neschopni vidět problém nebo hledat řešení. Jako zhýčkané děti volají o „pomoc“ sociální stát.

Má babička by tomuto nikdy nerozuměla. Ať odpočívá v pokoji.