Jan Kuklík: Co je zralé pro znárodnění?

Mises.cz: 25. června 2011, HynekRk, komentářů: 5

V poslední čísle loňského ročníku časopisu „Dějiny a současnost“ vyšel zajímavý článek „Co je zralé pro znárodnění?“ od profesora Jana Kuklíka (Univerzita Karlova) o zestátnění (což je dle mého přesnější termín pro vyjádření probírané situace, třeba už jen vzhledem k různorodé národnostní skladbě sledovaných zemí a k tomu, že s majetkem mohla nakládat jen vláda případně parlament a nikoliv národ) v Československu, Francii a Velké Británii po druhé světové válce. Na tomto článku je možno velmi dobře ilustrovat, co měl F. A. von Hayek na mysli, když tvrdil ve své slavné knize „Cesta do otroctví“ (napsané v letech 1940-3), že opuštění svobody v ekonomických záležitostech znamená také opuštění osobní a politické svobody[1]. Ekonomické cíle lidí nejsou totiž odděleny od jejich ostatních cílů. Tuto skutečnost si většina lidé zpravidla neuvědomuje a domnívá se, že to, co zasahuje naše ekonomické zájmy, nemůže zasáhnout základní hodnoty našeho života. Pokud však: „(...) naše ekonomické snažení začne řídit někdo jiný, znamená to, že jsme neustále pod jeho kontrolou, dokud neoznámíme nějaký konkrétní cíl. Ten ovšem také podléhá schválení toho, kdo náš ekonomický život řídí, takže v praxi jsme manipulováni úplně ve všem.“[2].

Zestátnění v Československu, Francii a Velké Británii

Jak známo, v Československu se roku 1948 chopili moci komunisté a značně omezili sféru svobody jednotlivce. Zatímco lidé ve Francii a Velké Británii zůstali relativně svobodní. Nejednoho čtenáře úvodního odstavce teď zřejmě napadne, že tedy v Československu muselo být zestátnění mnohem rozsáhlejší oproti Francii a Velké Británii. A skutečně zestátnění v Československu v roce 1945 je považováno dle prof. Kuklíka za jedno z největších jednorázově provedených zestátnění[3]. Pro srovnání autor uvádí, že zestátnění ve Velké Británii se týkalo asi 10% ekonomiky (víceméně je myšlen průmysl), ve Francii to bylo v případě průmyslu o něco více než dvojnásobek (zde navíc nějaký státní sektor existoval dříve) a v případě Československa to bylo cca 70% průmyslu![4] Je pravdou, že ve Francii, a zvláště v Československu, se zestátnění týkalo majetku Němců (a také kolaborantů) – nicméně majetek nacionálně socialistických zločinců (nebyl důvod, aby o majetek přišli jiní Němci, ale to je již na jinou diskuzi) nemusel nutně skončit trvale v rukách státu (mohl například připadnout obětem nacionálního socialismu). Zestátnění v Československu každopádně znamenalo oproti Francii a Velké Británii každopádně značnou ztrátu ekonomické svobody, a tím i ve shodě s Hayekovým tvrzením ztrátu osobní a politické svobody. Ulehčilo komunistům následné převzetí moci.    

Průběh zestátnění

Podívejme se, jak autor popisuje průběh zestátnění nejen v Československu. Právně bylo provedeno prezidentskými dekrety, a to před svoláním „Prozatímního národního shromáždění“. A dále: „Motorem znárodnění byli zpočátku sociální demokraté, zejména ministr průmyslu Bohumil Laušman, a odbory, zatímco KSČ začala rozsáhlé znárodňování podporovat teprve poté, co viděla, jakou podporu má tato politika v radikalizované poválečné společnosti.“[5] Mimochodem, B. Laušman skončil svoji životní pouť v komunistickém kriminále. Zestátňování se dočkalo podpory široké veřejnosti ve všech sledovaných státech. Vyvlastnění původních vlastníků mělo být původně ve všech třech státech za náhradu. Ve Velké Británii, kde došlo k zestátnění čistě demokratickou cestou, měla přednost dohoda a eventuálně rozhodoval (státní?) arbitrážní tribunál. Náhrada byla poskytnuta ve státních garantovaných dluhopisech[6]. Při splacení dluhopisů to tak byl nakonec daňový poplatník, jehož finance byly de facto zestátněny. Nicméně pokud byly arbitrážní tribunály státní, lze pochybovat o jejich objektivitě při oceňování majetku (tratil tak finančně zřejmě i majitel, který navíc utrpěl i duševní újmu). Tyto tribunály navíc neměly žádnou možnost jak získat skutečnou tržní cenu vyvlastněného majetku. Původní vlastník by totiž musel svůj majetek prodat na trhu, aby se cena stala známou. Ve Francii (pro zestátnění dopravy, energetiky a peněžnictví byl i generál de Gaulle) se zestátňovalo za adekvátní (co je to adekvátní?) náhradu, a případně i konfiskovalo. Pokud byla vyplacena náhrada, tak byla opět v dluhopisech[7]. V Československu stát odkládal své závazky vůči vlastním občanům a po roce 1948 je nedodržel[8].

Společnost sledovaných zemí vnímala zestátnění jako prostředek, který zabrání krizím a zabezpečí poválečnou rekonstrukci. Jako prostředek, který měl kapitalismus chleba a margarínu nahradit socialismem chleba, másla a džemu – a později i koláče[9]. Na tomto místě je vhodné srovnat poválečný vývoj sledovaných zemí s poválečnou prosperitou („zázrakem“) mnohem více válkou postiženého Německa, které se vydalo po nacionálně socialistickém centrálně plánovaném hospodářství (s pouze – a to ne vždy – formálně dodržovaným vlastnictvím), právě převážně cestou svobodného trhu tj. kapitalismu. Zároveň však bylo zestátnění vnímáno ve Francii a v Československu (německé papírny a porcelánky dláždící cestu k Mnichovu) jako potrestání nepřátel: „(…) jako reakci proti zradě kapitalistické třídy, a znárodnění tak bylo spojováno s potrestáním viníků za národní katastrofu.“[10] Jak však známo, mezi kolaboranty nebyli jen kapitalisté. Také řada továren musela prostě pro nacionální socialisty vyrábět a jejich majitelé často jen poslouchali rozkazy, jejichž neplnění mohlo znamenat zabavení majetku a případně i smrt. Ostatně pokud bychom byli důslední, tak by na vině byli vedle kapitalistů (a majitelů půdy) i vlastníci výrobního faktoru práce – tj. pracující.

Uvedeme ještě jednu zajímavost, která jakoby vypadla z knihy „Byrokracie“ L. von Misese, a to sice že na zástupce státu v zestátněných podnicích byl činěn politický tlak a výběr těchto zástupců probíhal i dle politických kritérií. V Československu pak mělo zestátnění ještě další specifika. Zaprvé orientace na Sovětský svaz. Zadruhé zestátnění zahraničních, převážně amerických, britských a francouzských, investic (byť s nějakou protihodnotou)[11].

Závěr

Jak je patrné, zestátnění v Československu značně snížilo ekonomickou svobodu, což nakonec vedlo k pádu osobních a politických svobod a k nástupu komunistické diktatury. Ve Velké Británii a Francii zůstala větší část ekonomiky v rukou soukromníků a společnost tak zůstala mnohem svobodnější. Zřejmé také je, že to byly především sociální demokraté (podpora však šla napříč redukovaným politickým spektrem), odbory a prezident E. Beneš a jeho lidé, kteří (poněkud zaskočeným) komunistům neúmyslně a výrazně napomohli k moci. Komunistům zbyla k dalšímu zestátnění již menší část ekonomiky.

[1] Hayek, s. 31
[2] Ibid, s. 86-7
[3] Kuklík, s. 33
[4] Ibid, s. 36
[5] Ibid, s. 33
[6] Ibid, s. 36
[7] Ibid, s. 36
[8] Ibid, s. 36
[9] Ibid, s. 35
[10] Ibid, s. 35
[11] Ibid, s. 36

P. S. Nedávno vyšla od prof. J. Kuklíka kniha „Znárodněné Československo“ na téma zestátnění a privatizace v Československu.

Literatura:

1. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
2. Kuklík, J. Co je zralé pro znárodnění?: Poválečné zestátnění v Československu, Francii a Velké Británii. In.: Dějiny a současnost: kulturně historická revue. Praha: NLN 2010, číslo 12, ISSN 0418-5129