Bývalý guvernér americké centrální banky Fed Alan Greenspan nás v souvislosti s globální finanční krizi přesvědčuje, že se zmýlil ve schopnosti samoregulace trhů. Levicoví ekonomové či politologové (například Jiří Pehe) zase tvrdí, že tato krize odkryla slabiny kapitalismu a je ho proto potřeba důsledně regulovat. Opravdu jsou všechny dny kapitalismu sečteny?

Vše začalo krizí na americkém trhu nemovitostí, která se rozšířila do bankovního sektoru a posléze do celého světa. Globální finanční krize přitom silně ovlivnila vývoj ekonomiky prakticky každé země. Celosvětový propad hrubého domácího produktu to jen potvrdil. Postupně sice přichází globální oživení ekonomiky, ovšem v zemích Eurozóny (s výjimkou Německa) a USA bude nadále pozvolné. Byla finanční krize nevyhnutelnou událostí, která svědčí jen o nestabilitě současného kapitalismu? K zodpovězení této otázky je nejprve třeba rozebrat zmíněnou finanční krizi.

Pohádka o  finanční krizi byla zopakována již mnohokrát, ve zkratce je ji ovšem třeba uvést znovu: Politici si ještě za dob amerického prezidenta Billa Clintona usmysleli, že je potřeba zvýšit počet Američanů, kteří mají vlastní bydlení. Hypoteční agentury Fanny Mae a Freddie Mac, těžící z podpory státu, proto uvolnily podmínky pro poskytování hypoték . Hypotéční úvěry tak získali i žadatelé, kteří by na ni se selským rozumem a jednoduchým hodnocením jejich schopnosti splácet nikdy nedosáhli. Existovala totiž zcestná víra v trvalý nárůst cen nemovitostí, díky kterým na tom ještě banky vydělají.

Této strategii se přizpůsobily další komerční banky, které začaly vymýšlet nové instrumenty, a přemýšlely o cestách, díky kterým by mohly tyto hypotéky co nejlépe ohodnotit ratingové agentury a jak by je bylo možné následně prodat dál. V podstatě to připomínalo ruskou ruletu – kdo dokázal tyto balíčky včas prodat, mohl dosáhnout velmi zajímavého výnosu.

Poslední ránu této praxi zasadil Fed, který držel úrokové sazby níže, než odpovídalo reálné situaci americké ekonomiky. Celou spekulaci tak popoháněl levnými penězi, což vedlo k rozsáhlé úvěrové expanzi.

Prvotním příčinou současné krize tedy nebylo selhání kapitalismu jako takového, ale „centrální nařízení“, které znělo: prodávat více bytů společně s větším množstvím peněz, které se budou díky tomu tisknout. Podobný postup má ovšem mnohem blíže ke schématu socialistického plánování, než ke kapitalismu.

Tím ovšem paralela se socialismem bohužel nekončí. V dobách totality kupříkladu stát hradil ztráty velkých podniků. Bylo přece nepřípustné nechat padnout společnosti, které jsou velké a zaměstnávají velký počet pracovníků.

Tato opatření byla praktikována i v USA podle schématu „Too big to Fail“ (firma je příliš velká na to, než abychom dovolili, aby padla) a připomínají návrat zpátky někam k socialismu. Veškeré zisky z těchto institucí přitom byly privatizovány, zatímco ztráty socializovány z kapes daňových poplatníků. Podobné bezrizikové podnikání by si nepochybně přál i nejeden živnostník.

Podnikání založené na penězích daňových poplatníků skutečně nemá v tržní ekonomice co dělat.

USA však nebyly osamoceny. Banky byla nucena sanovat většina západoevropských zemí. Největší problémy má přitom Irsko, kde si zachraňování neúspěšných bank vyžádá výdaje ve výši až 30 procent hrubého domácího produktu. Nelze vyloučit, že Irsko , neohrožený tygr, drásající se mezi nejbohatší ekonomiky světa, zbankrotuje. A nebude to nic veselého.

Za těchto podmínek působí regulace, kterou chtějí zavést v USA a řadu regulačních opatření chystá také Evropská unie , jako pouhý výstřel na slepo. Problém, který vznikl přičiněním administrativy, má být vyřešen zakládáním dalších úřadů, regulací bankovního sektoru nebo vytvářením záchranného fondu na zhýralé ekonomiky.

Prvotním hříchem byl ovšem socialistický zásah do ekonomiky, který posléze vedl k poklesu tempa hospodářského růstu téměř ve všech zemích světa. Takový závěr si ovšem zřejmě evropští a američtí byrokraté nikdy nepřipustí. Důvod je prostý: ztratili by totiž práci.