Jsou strnulé mzdy tržním selháním?
Mises.cz: 05. února 2011, Robert P. Murphy (přidal Jakub Skala), komentářů: 3
Tak jako George W. Bush si i Karl Smith myslí, že je potřeba nejprve porušit laissez-faire, aby ho pak mohl zachránil.
Jim Manzi není profesionální ekonom, ale ptá se na velmi dobré otázky týkající se víry ekonomů v jejich modely. Odpovědí mu byla obrana makroekonomických modelů, které vítají další „stimuly“ jak ze strany vlády tak ze strany Fedu (americká centrální banka) od skutečného ekonoma, Karla Smitha. Ironií je, že Smith o sobě tvrdí, že je fanouškem volného trhu, ale věří, že jedno kritické „tržní selhání“ vyžaduje masivní fiskální a monetární intervence: strnulé ceny a mzdy. Ačkoliv jsem tento názor kritizoval již dříve, má smysl jít v tomto tématu hlouběji pod povrch.
Smith: Proč máme recese?
Abychom mohli předepsat ekonomice správnou léčbu, musíme nejprve správně diagnostikovat její problém. Zde je Smithova analýza:
Neměl bych mluvit za ostatní akademiky, ale když já doporučuji provedení stimulu nebo uvolnění měnové politiky, není to proto, že bych si myslel, že mám model, který přesně ukazuje, jak daný stimulus ovlivní jednotlivé sektory ekonomiky.…
Hlavní idea obou modelů je, že většinou trhy fungují a alokují zdroje tím směrem, kde budou nejlépe využity.
Naším cílem je vyrovnat se s konkrétními tržními selháními. V případu recese je tržním selháním to, že nemáme perfektně flexibilní mzdy a ceny. Pokud bychom je měli, pak by recese, jak je známe, neexistovaly.
Udělejme si přestávku na zopakování toho, co Smith vlastně říká: Během recesí, „jak je známe“, se děje to, že mnoho lidí nemůže najít práci a firmy nejsou schopny prodávat tolik, kolik plánovaly produkovat. Jinými slovy nezaměstnanost a volné kapacity vystřelí nahoru. Ve smyslu jednoduchých grafů nabídky a poptávky, tedy existuje převis nabídky na různých trzích práce a zboží.
Ale pokud by se ceny a mzdy okamžitě přizpůsobily nové situaci, tyto převisy by zmizely. Pokud by byla desetiprocentní nezaměstnanost, hladina mezd by poklesla, čímž by se volní pracovníci stávali pro zaměstnavatele stále atraktivnější, dokud by se nezaměstnanost nevrátila na normální úroveň. Smithův argument je přesně totožný s tím, který při diskusi o negativních úrokových mírách použil Greg Mankiw.
Misalokované zdroje, Obrovská dovolená nebo nedostatečná agregátní poptávka?
Smith dále objasňuje svoji diagnózu soužení naší ekonomiky porovnáním tří rozdílných vysvětlení:
Mnoho chytrých komentátorů stále pohlíží na recesi buď jako na kalamitu podobnou neúrodě, nebo jako na trest za naši nestřídmost.
Nicméně hlavním ukazatelem skutečné recese je, že KLESÁ počet odpracovaných hodin. To znamená, že lidé pracují méně, produkují méně, vyrábějí méně. To není výsledek kalamity nebo nadspotřeby.
Ve světě perfektně se vyčišťujících trhů by pokles v odpracovaných hodinách representoval Obrovskou dovolenou. To nevypadá jako adekvátní odpověď na kalamitu nebo předchozí nezodpovědnost. Odtud naše hledaní selhání trhu.
Když se propracujeme k našemu nejlepšímu odhadu zdroje tohoto selhání, nabízí se odpověď: nižší daně, větší utrácení vlády a volnější měnová politika by posloužily k vyrovnání tohoto konkrétního selhání trhu.
Ačkoliv Smith nepoužívá konkrétní termín, blíží se vysvětlení, které je podobné rakouské teorii hospodářského cyklu, která říká, že recese je nešťastná nezbytnost potřebná k realokaci pracovníků a jiných zdrojů na své pravé místo po skončení období neudržitelného boomu. (Krugman zesměšňoval tuto myšlenku jako „teorii kocoviny“.)
Dále je Smithův odkaz na „Obrovskou dovolenou“ bodnutí do teorie „real business cycle“ (RBC), která vychází z myšlenky stálého ekvilibria ekonomiky a je pokusem modelovat recesi jako perfektně racionální reakci na šoky v technologii nebo jiných fundamentech.
Abychom to parafrázovali, Smith zamítá tyto diagnózy jako hloupé. Pokud mají rakušané (a zastánci „teorie kocoviny“) pravdu, a kuřata se vrátila do kurníku z důvodu nadspotřeby během let realitní bubliny, potom zřejmým předpisem by bylo pracovat více a zvýšit současný výstup.
Ale to není to, co se děje – velká část lidí sedí doma a kouká na AZ kvíz místo toho, aby se hlásila do fabriky pět dní v týdnu. Jelikož toto nemůže být racionální odpovědí na problém – jak jej popisují rakušané – potom je buď trh šílený, nebo se rakušané ve své diagnóze mýlí. Tak nebo tak, myslí si Smith, neměli bychom sedět s rukama za zády a nechat to řešit přírodu, jak by doporučoval typický laissez-faire rakušan. Místo toho by se měla vláda a Fed ujmout pomoci.
Podpora rakušanů
Předtím než po hlavě zaútočíme na tuto záležitost strnulých mezd, podívejme se na spoustu důkazů, které podporují rakouské vysvětlení (oproti keynesiánskému). V předchozím článku jsem ukázal, že Krugmanův pohled na data sektorové nezaměstnanosti mu vybuchl do tváře. Pokud provedeme test korektně, čísla podporují spíše teorii „realokace mezi sektory“ místo teorie „obecného poklesu poptávky“.
Dalším problémem Smithovy analýzy je to, že ignoruje efekty prodloužené podpory v nezaměstnanosti, TARPu, stimulačního balíčku, změny legislativy ve zdravotním pojištění, atd. Většina rakušanů byla proti těmto opatřením a předpovídala, že budou brzdit oživení ekonomiky.
Udělejme krok zpět a uvažujme ve velkém. Většina ekonomů – včetně Karla Smitha, řekl bych – souhlasí, že úplné centrální plánovaní je totálním selháním a vedlo by ke katastrofální ekonomice. A teď se podívejme na historii Spojených států. Kdy vidíme nejpomalejší oživení z finanční krize? Nyní a ve třicátých letech [po velké depresi, která je neodvratně spojena s mohutnými státními zásahy do ekonomiky – pozn. překl.].
Je to skutečně takové přemáhání předpokládat, že když vláda a Fed žene nějakými opatřeními ekonomiku blíže k čirému socialismu – tak jako Hoover a Roosevelt ve třicátých letech a Bush, Obama a Bernake v naší době – tak přesně tato opatření ekonomice překáží?
Teorie kocoviny by také vypadala věrohodněji, pokud by vláda a Fed následovali rady (většiny) rakušanů a sledovali, jak realitní bublina kolabuje. Bývali bychom měli šest až devět hrozných měsíců, ale věřím, že ekonomika by se dostala na dno a pak by začalo skutečné oživení. V tuto chvíli by pád cen nemovitostí byl nepříjemnou – ale vzdálenou – vzpomínkou. V makroekonomii nemůžeme provádět řízené experimenty, ale deprese z let 1920-21 by měla zastavil ty, kteří popisují Velkou depresi jako selhání trhu.
Misalokace a práce
V těchto několika odstavcích se podívejme přímo na Smitovy námitky. Jednoduše se mýlí, pokud tvrdí, že optimální reakcí na kalamitu (nebo období nadspotřeby) by bylo více pracovat.
Ve svém „sushi“ článku jsem předestřel jednoduchou, ale vnitřně konzistentní teorii – s reálnými čísly – abych ukázal, jak misalokace zdrojů mohla dočasně zvýšit výstup na účet pokřivení kapitálové struktury. V období korekce by klíčoví pracovníci v ekonomice potřebovali nahradit obnošené kapitálové statky, zatímco jiní by stáli okolo a nedělali nic. „Nezaměstnanost“ je tedy racionální reakcí, dokud se ekonomika neuzdraví z rozmařilosti boomu.
Vidíme zde stejný klíč, jaký používal Mises ve své slavné metafoře se stavitelem. Aby ilustroval rozdíl mezi všeobecnou přeinvestovaností oproti špatným investicím, Mises požádal své čtenáře, aby si představili muže, který staví dům. Má na místě všechen materiál včetně dřeva, šindele, skla, pracovníků atd. (Ale nemůže si koupit více materiálu, tohle je vše, s čím může pracovat.) Problém je, že nákresy předpokládají, že má více cihel, než kolik jich ve skutečnosti má k dispozici.
V určitém bodu budou muset práce na domu zastavit. Plány si žádají více určitého fyzického zdroje, než kolik je k dispozici. Je doslova nemožné dokončit dům na základě těchto plánů.
Mises ukazuje, že věc pro stavitele dopadne lépe, čím dříve objeví tuto chybu. Pokud by jeho zaměstnanci úmyslně zatajovali tenčící se zásobu cihel – myslíc si, že „udržují dobré časy“ a pracovníky šťastně zaměstnané prací na tomto projektem – činí mu velikou škodu.
Pokud rozšíříme Misesovu metaforu, uvidíme problém Smithova argumentu. Když si stavitel uvědomí svoji chybu – např. když vidí, že zbývá pouze 5 000 cihel a potřebuje jich ještě 7 000 – co bude jeho první reakcí? Vyleze ze své buňky a zakřičí na všechny pracovníky: „Zastavte!“
Za předpokladu, že stavitel nemůže jít do Hornbachu nakoupit více materiálů, musí ukončit výstavbu bez ohledu na to, jak to vypadá na místě. Když si uvědomí, že původní plán je nedostupný, musí jít zpět k rýsovacímu prknu. Musí se (on nebo jeho architekt) podívat na současný stav domu, zvážit zbývající materiál a vymyslet „nejlepší“ dům, který se nyní dá postavit. Je zřejmé, že čím déle se stavělo podle původního plánu, tím méně možností nyní stavitel má. To je ten důvod, proč je pokračovaní v období boomu (ve skutečném světě způsobeného uměle sníženými úrokovými mírami) natolik destruktivní: nahání podnikatele do užšího a užšího rohu.
Ale pro účely tohoto článku poznamenejme, že ve chvíli, kdy si stavitel nechává předělávat plány, všichni ostatní ztrácí práci. Např. pokud někdo řezal trámy, aby mohl na zahradě postavit zahradní domek, musí okamžitě přestat, pro případ že tyto trámy budou dle nových plánů třeba na dokončení druhého patra domu.
Samozřejmě skutečná ekonomika není jeden obrovský dům, neexistuje žádný centrální plánovač, který by odpovídal našemu staviteli. Nicméně tato analogie i přesto skvěle ilustruje Misesovu teorii hospodářského cyklu. Neudržitelné období boomu stahává pracovníky a zdroje do nevhodných kanálů. Jakmile bublina praskne, je potřeba nějakého času, aby se trhy přizpůsobily a realokovaly pracovníky a zdroje do správných sektorů. Při pohledu těsně po prasknutí by tento proces „vypadal“ jako recese, jak je známe.
Flexibilní mzdy by bezpochyby byly „tržní selhání“
Nakonec bychom měli poznamenat, že „strnulé mzdy“ nejsou vůbec tržním selháním, ale poměrně adekvátní odpovědí na touhy zaměstnanců a zaměstnavatelů po předvídatelnosti. Jinými slovy není to nějaká arbitrární šťastná shoda okolností, která dovoluje cenám mědi a zlata přizpůsobovat se po sekundách, zatímco pracovní smlouvy tíhnou k roční či delší fixaci.
Předpokládejme, že by to bylo naopak tak, že by se mzdy pracovníků mohly přizpůsobovat každou minutu v závislosti na nabídce a poptávce. Někdo, kdo si dnes vydělá dvacet dolarů za hodinu, by si mohl zítra vydělat jenom osm dolarů na hodinu. V takovém prostředí by si pracovníci vytvářeli enormní „polštáře“ úspor, protože by byli nuceni sáhnout do kapes během období, kdy by měli podprůměrnou mzdu. Jen velmi málo pracovníků by si kupovalo domy, ale místo toho by si pronajímalo byty ideálně na měsíční bázi.
Nepochybuji o tom, že kdyby toto byla norma, intervencionisté všech druhů by vymysleli sofistikovaný mainstreamový model, který by ukazoval, že takový výsledek není „Pareto efektivní“. Pokud by jen vláda uzákonila, že pracovní smlouvy musí fixovat mzdy na delší období, potom by zvýšena předpověditelnost zvyšovala bohatství všech ve společnosti.
Jelikož by se pracovníci mohli spoléhat na svoji mzdu v delším horizontu, omezili by své protispolečenské „hromadění“ peněz. Bez takové laskavé vládní intervence by perfektně flexibilní mzdy v ekonomice kapitalistických hrdlořezů byly znovu dalším příkladem tržního selhání.
Závěr
Tak jako George W. Bush si i Karl Smith myslí, že je potřeba nejprve porušit laissez-faire, aby ho pak mohl zachránil. Ale ve skutečnosti je naše zkušenost finanční paniky konzistentní s rakouskou diagnózou. Neexistuje žádní „tržní selhání“ protože některé ceny a mzdy jsou aktualizovány méně často než jiné. Pokud by vláda a Fed přestaly intervenovat, trhy by fungovaly docela dobře samy.
Původní článek naleznete zde.