Kapitalismus a ekologie

Mises.cz: 12. července 2022, Štěpán Drábek, komentářů: 1

Prvně je zapotřebí si zde definovat, co je to kapitalismus. Kapitalismus je ekonomický systém, ve kterém jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví. Výrobní prostředky jsou takové statky, jež slouží k výrobě libovolného zboží. Kapitalismus je postaven na volném trhu, tj. prostředí směny, ve kterém se ceny určují dohodou mezi nakupujícím a prodávajícím bez jakéhokoliv státního zásahu, dobrovolné směně a osobním vlastnictví. Opakem je pak socialismus, kde výrobní prostředky vlastní stát, přičemž zde nejsou cenové signály, jejichž prostřednictvím se alokují omezené zdroje. Bez tržních cen a cenových signálů totiž producenti, tj. výrobci statků nemohou vědět, co, kolik, za jakou cenu a pro koho se má vyrábět. Důsledkem je pak to, že je zboží či služeb buďto nedostatek nebo přebytek. Slavný ekonom Ludwig von Mises tak říká, že socialismus je pouze tápáním ve tmě.

Nyní nastává otázka, zda je systém společenského uspořádání, ve kterém dnes žijeme, kapitalistický nebo socialistický? Na to nelze jednoduše odpovědět, protože oba tyto pojmy nejsou binární, ale škála. Co to v praxi znamená? Nestačí pouze říci, zda se jedná o socialismus nebo kapitalismus, je zapotřebí také určit to, do jaké míry se jedná o jeden z těchto ekonomických systémů. A to, protože například socialismus není pouze to, co Československá republika zažívala před rokem 1989, ale částečně se tento systém společenského uspořádání zachoval i dodnes. Pojďme si zde zmínit pár ryze socialistických prvků, které se v dnešním světě stále objevují:

I. Daně

Daně jsou složkou, na které státy stojí a padají. Prostřednictvím daní financují státy veřejné služby. Daní je několik druhů, například daň z příjmu fyzických osob, DPH, ale třeba i takové zdravotní či sociální pojištění je jedna z forem daní, protože se jedná o nedobrovolně vybrané peníze, které se následně přerozdělují. Daně jsou však pro fungování trhu negativním faktorem. A to, protože vkládají pomyslný klín mezi nabídku a poptávku a snižují ekonomický blahobyt, tj. součet přebytků spotřebitelů (nakupujících) a producentů (prodávajících). Daň zvyšuje cenu, kterou za statek platí spotřebitel, a naopak snižuje cenu, kterou producent dostane zaplacenu. Z čehož vyplývá, že když je na jakýkoliv statek uvalena daň, je na tom jak producent, tak i spotřebitel hůře.

II. Monopoly

Monopol má v ekonomii více definic. Tou první je, že se jedná o formu nedokonalé konkurence, při které je pouze jeden subjekt na straně nabídky (tzv. přirozený monopol). Monopol, dle této definice, není až takovým problémem, poněvadž, když je na trhu přirozeně pouze jeden dominantní hráč v určitém oboru či odvětví, znamená to, že buďto je onen podnik ve své činnosti tak dobrý, že není poptávka po konkurenci, anebo, že jsou tak velké překážky pro vstup na trh, že se žádný člověk nerozhodne konkurovat tomuto hráči v daném odvětví. Takovýto monopol nemůžeme považovat za socialistický prvek. Druhá definice monopolu zní, že se jedná o státem privilegovaného účastníka trhu, jemuž je jako jedinému umožněno produkovat statky v určitém sektoru. Takto definovaný monopol už skutečným problémem je, konkurence na trzích obecně vede k lepším výsledkům, a když se této konkurenci uměle brání, zbytečně se narušuje fungování trhu, z nějž by společnost mohla čerpat samá pozitiva. Mezi monopolní odvětví dnes spadá například bankovnictví, školství, zdravotnictví či soudnictví.

III. Regulace

Regulace trhu omezují jeho fungování tím, že vytváří podmínky, které jsou účastníci tohoto prostředí povinni splňovat. Regulace navrhují a schvalují poslanci, tedy velmi úzká část obyvatelstva. Proto regulace velice často nereflektují skutečnou poptávku ve společnosti, nýbrž pouze pomáhají politikům či velkým korporacím, na úkor všech ostatních účastníků trhu. Regulace ztěžují potenciálním producentům vstup do odvětví a často se kvůli nim rozhodnou nezačínat ve své podnikatelské činnosti. Což v praxi znamená, že na trhu není tak velká nabídka zboží či služeb, jaká by byla v případě, že by byl trh opravdu volným (neregulovaným). A jak již zajisté víte, nízká nabídka zpravidla vede k růstu cen daných statků. Tím pádem jsou na tom, kvůli regulacím, spotřebitelé hůře.

Tedy, jak sami vidíte, společnost není zdaleka, tak kapitalistická, jak si někteří lidé myslí. To, do jaké míry se dnes nacházíme v kapitalistickém/socialistickém společenském uspořádání už nechám na Vás, avšak doufám, že po přečtení těchto odstavců nikdo nepopře fakt, že tu s námi socialismus v určitém rozměru stále existuje.

Teď se však přesuňme k samotnému jádru tohoto článku, a sice k otázce, zda kapitalismus může za současnou environmentální situaci? Hlavním argumentem ekologických aktivistů proti kapitalismu je, že ekonomický růst (měřen HDP), který je prý způsoben volným trhem, je na úkor postupného ekologického kolapsu. S tím, že je současný ekonomický růst v zásadě neudržitelný, by se dalo souhlasit, avšak je to skutečně způsobeno volným
obchodem? Jak již víte, ekonomický systém, ve kterém dnes žijeme není, kvůli státním zásahům do trhu, tak kapitalistický (volnotržní), jak si někteří lidé myslí. Hlavním důvodem „nadměrné“ produkce (která vede k tak významnému ekonomickému růstu) a spotřebě zboží jsou vysoké časové preference, jež jsou způsobeny ztrátou kupní síly peněz – inflací a iluze o prospěchu z produkční činnosti vzniklá umělým signálem v podobě nízké netržní úrokové míry. Úvěrová expanze, tj. „masivní“ tvorba nových měnových jednotek, totiž uměle vytváří poptávku po spotřebě. Proč tomu tak je? Důvod je prostý, a sice protože, čím více máte peněz, tím větší máte tendenci (pokud se nijak nezměnily vaše preference) si něco koupit, jinými slovy, čím více peněz je v ekonomice, tím větší je poptávka po spotřebě a tím zpravidla roste cenová hladina (neroste však rovnoměrně, viz Cantillonův efekt). Samozřejmě může existovat výjimka. Například kdybyste hypoteticky vlastnili banku a nebyli nijak limitováni při emisi platidla, a vytvořili byste několik milionů žetonů, kterými se na pomyslném území platí, a tyto peníze hned ukryli do sejfu a nijak nedistribuovali do ekonomiky, nijak by to neovlivnilo poptávku lidí po spotřebě, tudíž ani inflaci. Inflace je zkrátka vždy a všude peněžní, respektive poptávkový jev.

Čím větší je množství peněz v ekonomice, tj. čím větší je nabídka peněz, co by statku, tím menší mají jednotlivé peněžní jednotky hodnotu vůči ostatnímu zboží. Jinými slovy, kvůli tvorbě nových peněz mají ty již existující peněžní jednotky menší kupní sílu. Pokles kupní síly peněz zvyšuje časové preference, mění vztah mezi úsporami a spotřebou peněz. Časové preference jsou subjektivní škála poptávané doby uspokojení vlastních
potřeb. Žijeme ve světě vzácných zdrojů. Jedním z těchto zdrojů je i náš čas. Každý si zřejmě uvědomujeme, že tu nebudeme věčně. Tento fakt se pak projevuje i v tom, kdy chceme uspokojit naše potřeby. Žijeme zároveň i ve světě různých nejistot, proto (za nezměněných okolností) chceme, aby bylo vyhověno našim požadavkům co nejdříve.

Příkladem může být, že nejspíše všichni bychom utratili 10.000 Kč spíše dnes nežli další rok. Co kdybych vám ale nabídl k Vaší částce 10% meziroční úrok. Změnilo by se Vaše chování, popřípadě, jak? Lidé s nízkými časovými preferencemi by v tuto chvíli odložili svoji spotřebu vlastních peněz za účelem většího zisku v budoucnu, zatímco lidé s vysokými časovými preferencemi by, navzdory této výhodné nabídce v podobě zúročení jejich částky, upřednostnili okamžitou spotřebu svých peněz. Obecně by se dalo říci, že lidé s nízkými
časovými preferencemi investují své zdroje do budoucna, pochopitelně, s vidinou budoucího užitku, který by převažoval náklady obětovaných zdrojů. Kdežto lidé s vysokými časovými preferencemi hledají okamžité uspokojení vlastních potřeb, to je však většinou na úkor kvality zakoupených spotřebních statků.

Proč jsou ale vysoké časové preference takovým problémem? Veškeré velké inovace vznikaly dlouhodobými investicemi. Investice nemusí být pouze peněžní, jedná se totiž o obětování zdrojů (např. času, peněz či výrobních prostředků) za účelem jejich zhodnocení/zvýšení užitku v budoucnu. S vysokými časovými preferencemi však bohužel vznikají pouze krátkodobé projekty, které nejsou pro společnost tak prospěšné.
Jak ale časové preference souvisí s neekologičností? Abychom tuto kauzalitu pochopili, musíme se nejprve seznámit s jedním ze základních ekonomických poznatků a ten zní: „Lidé reagují na pobídky“. Za každým lidským jednáním je dobré hledat incentivy, tj. důvody, chcete-li motivace, proč lidé konali, tak jak konali. Jedině tímto způsobem je možné pochopit chování jednotlivců a následně i celé společnosti.

Inflace vytváří zcela jasnou pobídku k větší spotřebě. Když Vám každou chvíli mizí kupní síla vašich peněz, máte sklon k vyšším časovým preferencím, poněvadž máte tendenci utratit své peníze, dokud jim ještě nějaká kupní síla zbyla. Centrální banky svým inflačním cílováním zničili spoření, tak jak ho známe, a lidé jsou (pokud si chtějí udržet kupní sílu svých peněz) nuceni jít do rizikovějších investic. Anebo, zcela racionálně, reagovat na pobídky a své peníze utratit. To v praxi znamená, že roste poptávka po spotřebě zboží. Producenti tak, v důsledku vyšší poptávky, přirozeně zvyšují ceny svých statků. Avšak často (když je poptávka po daných statcích vysoce elastická, tj., když velmi rychle reaguje na změny cen statků) se producenti dostanou do situace, kde by sebemenší zvýšení ceny jejich zboží či služeb znamenalo takový pokles poptávky, který by vedl k menším ziskům firmy. V tuto chvíli ale nastává problém, poněvadž firma také musí reagovat na růst cenové hladiny v ekonomice, jinak by pomalu zkrachovala.

Když si už podnik nemůže dovolit zvýšit cenu svých produktů, obvykle sníží jejich kvalitu či (v případě hmotných statků) gramáž. To je velmi častý a zcela jasný dopad masivní tvorby nových peněz. Důsledkem je pak velká produkce, čím dál méně kvalitního zboží. Inflační politika centrálních bank po celém světě vede k obrovské produkci i spotřebě méně kvalitního zboží. Lidé si, v důsledku vyšších časových preferencí, kupují statky, které pro ně nejsou moc užitečné ani prospěšné. Místo toho, aby si odkládali spotřebu svých peněz, za účelem nakoupení dražšího, kvalitnějšího zboží, si kupují levné zboží, které se brzy opotřebuje, skončí na skládce (často zde končí hned po nákupu, bez spotřeby...) a opět je ho potřeba nahradit novým. Takto se často zcela zbytečně plýtvá zdroji, což pochopitelně nemá pozitivní ekologický vliv. Za toto chování bychom se však na lidi neměli zlobit, poněvadž keynesiánská teorie, na které současné ekonomiky po celém světě do značné míry fungují, je
postavena na stimulování poptávky a zásahu státu do ekonomiky. Lidé se chovají vždy pro ně co nejvýhodněji. Pokud je výhodné prodávat a nakupovat velké množství levných produktů, které jsou v rozporu s udržitelností přírodních zdrojů, lidé nemají žádné ekonomické motivace tak nekonat. Inflace incentivizuje neekologické chování. Pokud chceme tomuto chování zamezit, je zapotřebí nastavit ve společnosti incentivy tak, aby nebylo výhodné žít na úkor přírody. Jednou z účinných možností je změnit monetární politiku tak, aby kvůli ní neměli lidé vysoké časové preference, aby upřednostňovali kvalitu před kvantitou.

Inflace je z environmentálního hlediska problémem nejen proto, že zvyšuje časové preference a urychluje poptávanou dobu spotřeby statků, ale zejména kvůli tomu, že cena určující budoucí alokaci zdrojů, úrok, není určována tržním procesem. V důsledku této monetární iluze vznikají projekty, které nejsou schopny generovat zisk a následně zkrachují. Chybný, neefektivní produkční proces má na ekologii obrovský neblahý vliv. Tímto komplexním problémem (rakouská teorie hospodářských cyklů – ABCT) se budeme zabývat v jednom z budoucích článků, kde budeme probírat podstatu peněz. Zde jsem se však snažil nastínit neekologičnost uměle vysokých časových preferencí.

Nyní jsme si vysvětlili, proč je inflace z environmentálního pohledu tak zásadním problémem. Ale stále jsme si neřekli, zda je to chyba kapitalismu, zda je inflace nezbytnou součástí fungování kapitalismu? Kdybych měl odpovědět krátce, má odpověď by zněla – ne. Současné elastické, chcete-li inflační peníze jsou totiž monopolní. Ze zákona je musejí všichni producenti na území České republiky za své zboží či služby přijímat. Ostatním výrobcům (v tomto případě emitentům peněz) je navíc zakázán vstup do tohoto odvětví. Sice pro to žádný zákon neexistuje, ale když se snažíte konkurovat státnímu monopolu, ze kterého čerpá celou řadu výhod (např. Cantillonův efekt či snižování reálných nákladů na obsluhu státních dluhů), vždy se najde určitá legislativní cesta, jak Vám v této činnosti zabránit. Stačí se podívat, jak dopadly veškeré centralizované projekty, jejichž cílem byla právě odluka peněz od státního aparátu.

Současné inflační peníze jsou socialistické, zejména kvůli tomu, že je jejich akceptace vynucená. Avšak my nevíme, zda by si lidé dobrovolně zvolili peníze, jejichž zásoba meziročně narůstá nebo ty, kterým se zásoba nijak nemění či dokonce klesá (monetární deflace). Historicky byly nejdéle penězi drahé kovy (především zlata o stříbro), které měly omezenou zásobu, což v praxi znamená, že cena statků vyjádřena v těchto penězích byla stálá a spíše klesala, nežli rostla. Z historie však nelze predikovat budoucí vývoj. To platí i u peněz. Nemůžeme říci, že na základě toho, že se v historii platilo penězi s omezenou nabídkou, se s nimi bude platit i v budoucnu. Ačkoliv jsem jeden z těch, kteří zastávají postoj, že peníze mají mít své omezené množství, nechci zde šířit spekulace o tom, čím se v budoucnu bude platit. To, co je však potřeba k dosažení optimálního výsledku fungování peněz je konkurence. Této konkurenci však stát brání. A není se čemu divit, poněvadž stát samotný z monopolního postavení v emitenci peněz profituje, tudíž nemá sebemenší motivace k tomu, aby v tomto odvětví zavedl konkurenční souboj. Na konci bych zde chtěl opět zmínit, že konkurence na trzích vede k lepším výsledkům jejich fungování, a tím že této konkurenci bráníme, snižujeme lidem prospěch z trhu, a tím i jejich ekonomický blahobyt. S obrovskou inovací v oblasti peněz přišel roku 2008 Satoshi Nakamoto. Řeč je o Bitcoinu, kterým se budeme zabývat v následujících několika článcích.