Komunistický teror u nás

Mises.cz: 21. srpna 2013, Jakub Skala, komentářů: 23

Během několika srpnových večerů a nocí jsem přečetl autobiografickou knihu Milo Komínka I pod oblohou je peklo. Nebylo to pěkné čtení.

Kniha je dostupná online a autor v ní živě a poutavě vypráví o svém životě během neslavných let pod vládou bolševika. Vyprávění začíná v únoru 1948, kdy se po převratu dostávají k moci komunisté. Komínek se stává trnem v oku nové vládnoucí struktury již na počátku března téhož roku, je mu zabaven pilotní diplom a každý den se musí hlásit na stanici SNB. Naplánovaná cesta do USA, během které měl vystupovat jako letecký akrobat, se ruší.

Ještě v březnu se Komínek rozhoduje uprchnout ze země do Německa skrz Český les poblíž Mariánských lázní. Přechod hranice se nezdaří, Komínek je zatčen, a tak začíná kolotoč komunistického útlaku. Po třech měsících je autor propuštěn z vězení, nicméně dozví se, že celá akce je jen na oko a má být okamžitě opětovně zatčen. Pročež prchá do Beskyd, kde v létě 1948 zakládá odbojovou skupinu a „rozvrací stát“. Vinou zrady svého spolubojovníka je na podzim zatčen a ve svých dvaadvaceti letech odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře.

Tím samozřejmě autorovo utrpení nekončí, ale právě naopak sotva začíná. Pravidelné bití, psychické týrání, nedostatek jídla, úrazy při nesmyslné práci, samotky, výhrůžky. Zprávy o popravených kamarádech, nekonečné odloučení od rodiny. Bory, Jáchymov, Mírov, Leopoldov. Komínek si nakonec odsedí (lépe řečeno odotročí) dlouhých sedmnáct let a z vězení odejde jako poloviční mrzák. Po přečtení Souostroví Gulag mě rozsah komunistického teroru bohužel příliš nepřekvapil, přesto takové čtení zanechá v člověku silný pocit znechucení a úžasu nad nesmyslnou krutostí systému.

Co mě naopak překvapilo, a samozřejmě jde jen o moji neznalost, je rozsah komunistického útlaku. Věděl jsem o politických vězních, kteří se státu znelíbili jen proto, že měli bližší povědomí o Západu (nebo o praktikách Sovětského svazu). Věděl jsem o Miladě Horákové i Heliodoru Píkovi, věděl jsem o Slánském a revoluci požírající vlastní děti. Znal jsem tohle a tamto. Ale netušil jsem nic o těch stovkách tisíc dalších!

Cituji z poslední kapitoly knihy:

Komunisté od svého nástupu k moci začali pronásledovat zahraniční vojáky, legionáře, průmyslníky, živnostníky, rolníky a vzdělané demokraticky smýšlející občany. Desetitisíce našich krajanů bylo nuceno pro svou záchranu opustit rodiny a svou rodnou vlast. Odešli do exilu s nejlepším vědomím pracovat pro osvobození Československa. Velká část byla na hranicích postřílena, zmrzačena anebo zatčena a odsouzena na dlouholeté tresty ve vězení.

V naší vlasti narůstal odpor proti násilí, ale ten byl časem likvidován. Brány věznic, trestnic a koncentračních táborů pohltily do svých nenasytných útrob přes 130 tisíc politických vězňů. Komunistický režim zřizoval „Tábory nucených prací“ (TNP), kterými prošlo bez soudů pouze na příkaz předsedů MNV nebo nějakých komunistických kádrováků 186 921 osob. Ani toto ještě nestačilo. Proto zřizovali vojenské kárné útvary „Pomocné technické prapory“ (PTP), ve kterých se celkem vystřídalo a otročilo desetitisíce vojáků. Přesné číslo mi ještě není známo.

Naše vlast byla obehnána ostnatými dráty, minovými poli a stala se velikým koncentračním táborem, ve kterém bylo rozseto dalších 185 koncentračních táborů, věznic a trestnic. Přes 80 tisíc politických vězňů prošlo „Uranovým peklem“ v jáchymovských a příbramských dolech a těžilo uranovou rudu - smolinec - v otrockých podmínkách pro výrobu sovětských atomových bomb. Ptám se: „Kdo shrábnul za jejich dřinu a za vytěženou rudu peníze?“

Na následky práce v uranových dolech zemřelo na rakovinu krátce po propuštění 8 374 bývalých vězňů. Další tisíce jsou vyřazeny z práce s podlomeným zdravím způsobeným radioaktivním zářením a z důvodu nedostatečné lékařské péče.

Ve vyšetřovací vazbě, věznicích a koncentračních táborech bylo umučeno 15 726 osob. Z toho bylo 511 dětí - novorozeňat. Několik tisíc našich občanů bylo sovětskou NKVD a později KGB zavlečeno do Sovětského svazu a tam umučeno. Jen malá část se vrátila zpět do ČSR. Přesné číslo těchto osob ještě neznáme. Mnoho zavražděných ve vězení bylo nacpáno do beden a pak beze zbytku spáleno jako starý archiv v Martinských pecích na Kladně. Od roku 1948 prošlo policejním vyšetřováním 1 120 387 občanů Československé republiky. Po dobu mého sedmnáctiletého věznění jsem viděl na vlastní oči tisíce lidských trosek, a proto žaluji!

Jak už jsem zmiňoval, může za to jen a pouze moje neznalost, ale vzhledem ke své relativní zálibě v historii je mi s podivem, jak mi mohlo něco takového uniknout. Rozsah utrpení, které komunisté přinesli, daleko převyšuje moje představy. Nebudu za tím hledat žádnou velkou konspiraci, přesto mě to udivuje.

Dnes, kdy si připomínáme 45 let od bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy, bychom si měli víc než kdy jindy uvědomovat všechna zla, která komunismus, socialismus a etatismus všech druhů páchal, páchá a bude páchat, dokud se mu rozhodně nepostavíme.