Kdyby Švédsko opustilo EU a připojilo se k USA, stalo by se jejich nejchudším státem. Použijeme-li stálé ceny a při přepočtu paritu kupní síly, získáme střední hrubý příjem domácností na sklonku 90. let. Ve Švédsku dosahuje tento příjem 26 800 USD, zatímco v USA 39 400 USD. K tomu je nutno si navíc uvědomit, že Švédsko má nejvyšší daňovou zátěž.

Tvůrce studie, švédský Institut výzkumu trhu, zdůraznil, že Afro-Američané pobírající nejnižší příjem v USA mají nyní vyšší životní úroveň než průměrná švédská domácnost.

Tato zpráva velmi překvapila mnoho lidí. Většinou však spíše cizince než Švédy. Od 70. let jsme zvyklí na zprávy o švédském zaostávání za zbytkem světa v bohatství i příjmu. Byl to šok pro Američany a Evropany, kteří považovali Švédsko za skvělý příklad, jakousi výjimku schopnou skloubit rozsáhlý stát blahobytu s produktivní ekonomikou. Kdyby tento sociální model byl součástí Spojených států, byl by považován za sociální problém. Jak k tomu mohlo dojít?

Abychom tomu porozuměli, musíme pochopit, že Švédsko nikdy neznamenalo výjimku z pravidla, že bohatství může být vytvářeno pouze svobodnými lidmi prostřednictvím volného trhu.

V roce 1850 bylo Švédsko chudou rozvojovou zemí s hladovějícím obyvatelstvem. Hladovění nebylo možné zabránit přerozdělováním. I kdyby byl v polovině 19. století všechen majetek vyrovnán, stejně by každému poskytl pouze život v bídě. Při absolutní rovnosti by byl životní standard průměrného Švéda na stejné úrovni jako střední důchod v dnešním Kazachstánu.

Avšak během několika desetiletí v průběhu 19. století poskytla skupina politiků hlásících se ke klasickému liberalismu Švédsku jak svobodu náboženství, projevu a pohybu, tak i ekonomickou svobodu, takže lidé mohli začít podnikat a svobodně obchodovat na trhu. Volný obchod umožnil Švédsku specializovat se na to, v čem bylo dobré, tedy na dřevařské a železářské odvětví, a kupovat za tyto věci produkty potravinářského a strojního průmyslu, které Švédové tak levně vyrábět nedokázali.

Výsledkem byl ekonomický růst a industrializace, jež umožnily vzrůst blahobytu a investice do školství a zdravotnictví. Mezi lety 1860–1910 vzrostla mzda v průmyslu o 170 procent, tedy mnohem více než v pozdějším období. Střední délka života se ve Švédsku zvýšila o 10 let a rapidně poklesla kojenecká úmrtnost. Švédsko tehdy nebylo státem blahobytu, mělo spíše minimální stát. Až do první světové války nebyla spotřeba veřejného sektoru vyšší než 6 procent HDP.

Sociální demokraté, kteří se chopili moci v roce 1932, pokračovali v liberálním přístupu k podnikání a v politice volného obchodu. Přestože vládní intervence pomalu rostly, v roce 1950 byl veřejný sektor menší než ve většině zemí – zhruba 25 % HDP, přibližně jako v USA a Švýcarsku. Ekonomice také prospívalo to, že jsme stáli mimo obě světové války. Švédské podniky prodávaly oběma stranám, průmysl nebyl poškozen a mladí Švédové nebyli zabíjeni na válečných bojištích.

Mezi roky 1870-1970 byl švédský růst po Japonsku největším na světě. V roce 1970 bylo Švédsko čtvrtým nejbohatším členem OECD, po USA, Lucembursku a Švýcarsku.

Stát blahobytu, břemeno blahobytu

Jenže pak začal narůstat stát blahobytu umožňující politikům redistribuovat bohatství, jež bylo vytvořeno jedinci a trhem. Ekonomika pokračovala v růstu: s ohledem na počáteční podmínky, dobrý průmysl a vzdělané a intenzivně pracující lidi by tento vývoj mohla překazit snad pouze plánovaná ekonomika. Růst byl ale pomalejší než v ostatních zemích. Když nebudete získávat mnoho ze svých investic, práce a vzdělání, proč byste investovali, usilovně pracovali nebo získávali kvalitní vzdělání? Stát blahobytu snadno spotřeboval trhem vytvořené bohatství a znesnadnil vytvoření nového. Od roku 1950 nevytvořil soukromý sektor (v čistém vyjádření) ani jediné pracovní místo, zatímco veřejný sektor se rozrostl nejméně o milion zaměstnanců.

Během 70. let se veřejný sektor stával větším a neproduktivním a trh práce byl regulován. Odroku 1976 do roku 1982 vzrostla veřejná spotřeba z 50 na 65 %. Ve stejném období musela být pětkrát devalvována měna, celkem o 45 %. Průměrné tempo růstu kleslo o polovinu na 2 % v 70. letech a klesalo dále v 80. letech. V devadesátých letech došlo k velké krizi.

Po více než třiceti letech vysokého zdaňování a růstu státu blahobytu už není Švédsko čtvrtou nejbohatší zemí OECD, ale je až na 17. pozici. Mezi lety 1980 a 1999 vzrostl hrubý příjem nejchudších švédských domácností zhruba o 6 %, zatímco ve Spojených státech zhruba třikrát tolik.

Volný trh a obchod byly základem pro švédský zázrak. Švédsko v tom nebylo výjimkou, a proto není překvapivé, že posun od svobodného trhu ke státní regulaci podkopal pokračování švédského úspěchu.

V roce 1934 dva švédští sociálně demokratičtí teoretikové Gunnar a Alva Myrdalovi vysvětlili, že Švédsko mělo pro stát blahobytu velmi výhodné podmínky – bohatství, homogenní populaci, protestantskou pracovní morálku a dobré vzdělání. Tvrdili, že pokud bystát blahobytu nefungoval zde, nemohl by ani nikde jinde na světě. Zbytek světa by se měl vážně zamyslet nad tím, že Myrdalovi měli v této předpovědi pravdu.

Johan Norberg je autorem knihy In Defence of Global Capitalism. Přeložil Břetislav Klápště. Text v PDF na Libinst.cz. Původní článek naleznete zde.