Kritérium užitečnosti

Mises.cz: 15. prosince 2014, Urza, komentářů: 121

[Původně napsáno pro časopis Beran vydávaný Stranou svobodných občanů.]

Už dlouhé roky trávím nemalou část svého volného času psaním článků o významu svobody a škodlivosti státu; podobné texty často rozpoutávají zajímavé a obohacující diskuse, kterých se – osobně i přes Internet – rád účastním. V rámci jedné takové debaty jsem jako argument použil následující větu: „Pokud si na sebe něco nevydělá z dobrovolných příspěvků bez státní podpory, pak to není prospěšné; co je skutečně prospěšné, rozhodně nezanikne jen proto, že to přestane provozovat stát.“ Po čase jsem zjistil, že tímto tvrzením, případně jeho různými variacemi lze validně argumentovat ve většině debat s etatisty; a nejen to: jedná se dle mého názoru o jeden z nejuniverzálnějších způsobů, kterými lze poukazovat na zlo způsobované státní mocí. Rád bych této tezi věnoval celý dnešní článek, neboť se domnívám, že kdo ji skutečně plně pochopí, dohlédne její důsledky a bude je schopen aplikovat na konkrétní problémy, jen těžko může nebýt libertariánem.

Abych se vyvaroval případným nedorozuměním, začnu vysvětlením, co vlastně míním tím, že je něco prospěšné: za prospěšné považuji to, z čeho mají lidé větší užitek, než jaký by měli ze zdrojů, které daná věc spotřebovala. Jako příklad nám může posloužit třeba mlynář, kterému lidé nosí pšenici, ze které on mele mouku; za tuto službu si jako odměnu nechává část mouky pro sebe. Pro každého zákazníka je pak daná služba prospěšná v případě, že hromada obilí, kterou do mlýna přinese, pro něj má menší hodnotu než mouka, kterou dostane zpět (po odečtení té části, kterou zaplatil za semletí). Pro mlynáře je zas prospěšné mlít v případě, že si mouky, kterou dostane od zákazníků, cení více než všech zdrojů (včetně svého času), které musí investovat do provozu mlýna. Dokud bude služba prospěšná pro jejího poskytovatele i zákazníky, bude provozována; v opačném případě časem zanikne. Je důležité si uvědomit, že to platí skutečně vždy a bez výjimky, tedy i když nastanou například následující situace: mlýn strhne velká voda (tím vzrostou provozní náklady mlynáře, takže se může stát, že už pro něj nebude nadále výhodné službu poskytovat), někdo bude schopen mlít pšenici daleko levněji (pro zákazníky přestane mít například kilogram mouky větší cenu než dva kilogramy obilí, když jim někdo jiný za totéž obilí je ochoten dát kilogram a půl mouky), mlynář najde zlatý poklad nesmírné hodnoty (pak může přestat pracovat z důvodu, že pro něj volný čas třeba začne mít mnohem větší hodnotu než mouka, kterou doposud svou prací vydělával) a tak dále.

V každém případě platí, že pokud lidé nebudou ochotni dále mlynáři za jeho služby platit stanovenou cenu dobrovolně, nejsou tyto služby nadále prospěšné (a je zcela irelevantní, z jakého důvodu k tomu dojde: může klesnout spotřeba mouky, nebo přijít levnější konkurence, případně cokoliv jiného). Nezáleží ani na tom, zda platba probíhá v mouce, jak jsme si pro jednoduchost ukázali na příkladu výše, nebo v penězích (kdyby byl někdo na pochybách ohledně tohoto tvrzení, nechť znovu nahlédne do článku „Peníze a ceny jako nositelé informací“). Tyto poznatky vedou k nevyhnutelnému závěru, že co si nevydělá na svůj provoz, rozhodně není prospěšné, neboť to spotřebovává více zdrojů, než kolik užitku to přináší (v našem příkladu by se jednalo o mlynáře, který není schopen – z libovolných důvodů – poskytovat za hromadu pšenice tolik mouky, aby se mlít u něj vyplatilo dostatečnému počtu lidí na to, aby to i pro mlynáře bylo stále ještě výhodné); a jelikož byla všechna výše uvedená tvrzení formulována naprosto obecně (ergo jsou platná ve všech případech bez ohledu na okolnosti), znamená to, že i závěr z nich vyvozený je zcela obecný, tedy platný za všech okolností a pro libovolnou službu (mlýn sloužil pouze jako příklad): Nevydělá-li si cokoliv na svůj provoz z toho, co jsou lidé ochotni dobrovolně zaplatit, pak to není prospěšné. A není-li to prospěšné, je samozřejmě nesmysl to jakkoliv dotovat, protože jde o plýtvání zdroji, které mohou být využity lépe.

Od etatistů můžeme často slyšet argumenty jako například: „Pokud by stát tuto knihovnu nedotoval, nevydělala by si ani na provoz, takže ji stát dotovat musí, aby nezanikla.“ V takovém případě platí vždy jedna ze dvou možností: Buď to není pravda a knihovna by si na sebe nějakým způsobem přesto vydělala (byť by to třeba znamenalo nějaké organizační změny v jejím provozu či poskytovaných službách), nebo to pravda je, knihovna by bez státu skutečně byla ve ztrátě, nicméně pak to nevyhnutelně znamená, že daná knihovna stojí více zdrojů, než kolik přináší užitku, ergo není prospěšná. Mnoho lidí v tomto místě zahodí logiku a začne tvrdit cosi o kulturním přínosu, nemateriálním užitku a tak dále. Mně však nezbývá než konstatovat, že kulturní přínos i nemateriální užitek (a všechny další formy užitku) již byly zahrnuty, neboť jsem své teze formuloval zcela obecně a nikde nevycházel z předpokladu, že by snad služba, kterou zákazníci od poskytovatele kupují, musela nutně mít nějaký hmotný výstup (ač jsem pro větší srozumitelnost zvolil příklad s moukou); mnoho institucí (počínaje divadly a knihovnami, konče nevěstinci a sportovními kluby) poskytuje služby, ze kterých neplyne pro zákazníky žádný hmotný zisk, neboť se orientují pouze na zážitek, leč i pro ně platí, že prospěšné jsou pouze tehdy, když zdroje, které spotřebovávají, považují konzumenti daných služeb za méně hodnotné než užitek, který jim užití služby přináší (a přesně zde je zahrnut mimo jiné i kulturní přínos, nemateriální užitek a podobně). Proto divadlo, které si na svůj provoz nevydělá z dobrovolných příspěvků a ceny vstupného, není prospěšné, neboť zdroje potřebné na provoz takového divadla mohou být využity užitečnějším způsobem; přičemž o tom, co je užitečné, nemůže rozhodnout žádný – byť sebemoudřejší – politik, ani žádný jiný jednotlivec, neboť jediným rozumným možným kritériem užitečnosti je právě to, zda jsou lidé za danou věc ochotni dobrovolně platit více, než kolik zdrojů stojí její výroba či provoz.