Kultura superhrdinů

Mises.cz: 19. července 2013, Jakub Skala, komentářů: 12

Mám rád dobré příběhy. Ve filmech, knihách i hrách. Ne že bych měl potřebu pravidelně unikat od každodenní šedi do jiných světů, ale… no možná mám. Co mě ale přivádí k šílenství, jsou příběhy špatné. Stokrát ohrané, nelogické, tendenční. V poslední době populární filmy o superhrdinech většinou patří do té druhé sorty příběhů.

Chtěl jsem začít seznamem filmů o superhrdinech, které vznikly v nedávné době, ale zabral by polovinu článku. Zkrátka je jich hodně, hodně moc. Chtě nechtě musí o dnešní době něco vypovídat. A ještě další hromada těchto filmů se připravuje. Jak by také ne, svět přímo hoří touhou po dalším filmu o tom, jak někdo v přiléhavém obleku jasných barev skáče pod kola ženoucí se lokomotivy a zachraňuje blondýnu v nesnázích. Od Avangers po X-meny tak vídáme stále ty stejné archetypální problémy řešené vzorovými postupy se stejnými charakteristickými jevy v průběhu filmu.

V každém takovém filmu nalezneme mimo jiné i níže uvedené skupiny lidí. Rozhodl jsem se popsat tyto skupiny tak, jak je vnímám já. Třeba na tom budete stejně nebo si třeba řeknete, že na mém pohledu něco bude. A nebo ne a jen já, starý anarchista, mám pokřivené vnímání.

Normální lidé

Začneme docela obyčejně. Normální lidé jsou ve filmech o superhrdinech zpravidla vykresleni jako konformní stádo dobytka žijící své bezbřeze nudné životy. Práce, děti a večer pokleslá zábava v zakouřené hospodě s jukeboxem a originálním názvem John’s. Nic pro našeho superhrdinu, který před večeří studuje jadernou fyziku a po ní recituje Goetha v originále slepým štěňátkům. Ňu ňu. Přesto nejsou obyčejní lidé ve filmech nadarmo. Jejich využití scénárista nalézá ve chvíli, kdy dojde k náhodnému střetu sil zla se superhrdinou a lidé se konečně mohou za křiku dětí a křižování se rednecků efektně rozprchnout. Vzácné jsou prvky hrdinného, leč vždy marného odporu nepřátelům civilizace.

Z řad normálních lidí se také nejčastěji rekrutují vedlejší oběti násilných útoků, čumilové překážející v práci mužům zákona nebo neschopní svědci, kteří přes oči plné slz vzlykají „všechno se to seběhlo tak rychle“. Vzato kolem a kolem, normální nedělají nic podstatného, a když už něco udělají, bylo by lepší, kdyby bývali nedělali nic.

Superhrdina podomácku

Tím to ale bohužel nekončí, mezi normálními lidmi se totiž najdou i poblázněné výjimky, které seberou odvahu postavit se silám zla sami. Pozorný divák již tuší, jak musí taková snaha skončit. Ukázkovým příkladem budiž The Dark Knight (který jinak díky Nolanovi svoji kvalitou ostatní filmy žánru vysoce převyšuje), ve kterém jsou falešní batmani nejprve bez sebemenší námahy rozprášeni řadovými ganstery, aby je posléze Joker pochytal a pohrál si s nimi. Napodobovat superhrdinu se prostě nevyplácí. Lepší držet se uprostřed ohrady a nevystrkovat hlavu nad ostatní.

Domobrana

Ze všeho nejhorší nejsou trpaslíci, ale domobrana. Individuální známky odporu nemají šanci, přesto chtějí občas lidé převzít spravedlnost do vlastních rukou. Vytvoří tedy domobranu či sousedské hlídky. Přes zajímavý nápad se divák nemůže ubránit dojmu, že jde o iniciativu frustrovaného jedince, která má sloužit pouze k tomu, aby mohl ventilovat svoji agresivitu. Domobranu nikdy nevede člověk, který po chycení podezřelého moudře zváží všechna pro a proti a následně po dlouhé úvaze rozhodne, co s ním. Domobranu zásadně vedou psychopati, kteří chtějí už už uprostřed ulice lynčovat domnělého pachatele.

Vůdce a členové domobrany jsou zásadně špatné postavy, které komplikují práci policie, zatajují důkazy a tak nějak obecně brání „spravedlnosti“. Po čase se zdánlivě dobrý nápad vlastní ochrany nezbytně zvrtává a ve chvíli, kdy je policie z dosahu, domobrana okamžitě vyráží věšet své odpůrce na pouliční lampy. Moudří lidé si to samozřejmě stihnou včas uvědomit a dají od takového spolku ruce pryč, případně ještě zavčasu kontaktují policii. Čímž se dostáváme k…

Policie

Oproti domobraně stojí jako strážný anděl blaha lidu policie. Ta nemusí být ze zásady úplně dobrá, ale její kladná role je přinejmenším na nejnižší úrovni nezpochybnitelná. Občas ji stojí v cestě dobrácká neschopnost způsobená nedostatečně flexibilními zákony nebo nadřízení zkorumpovaní žoldem bezcitných korporací. Přesto je její úloha všem jasná. Pokud jde o dobro občanů, nejsou s policií žerty. Dobro bude, chtě, nechtě. V případě, že je snad policie hromadně vyřazena z akce, propuká okamžitý chaos. Protože to, co stojí mezi světovým řádem a hromadnými krádežemi plochých televizí z elektra, jsou vypasení pochůzkáři s knírem umaštěným od koblih.

Policie zpočátku nemívá superhrdinu ráda. Cpe se jim do řemesla a nepřekvapivě mu to jde lépe než jim. Mimo to se nenechává vždy svazovat standardními postupy, a tak ví, kdy má mlátit a kdy ne. Superhrdina se naopak zamlouvá nekonvenčnímu detektivovi, který se následně stává jeho spojkou se zbytkem pořádkových sil.

Justice

Zkostnatělá justice jakž takž ctící kostry zákonů jest kamenem úrazu všech schopných policistů a vyšetřovatelů. Sympatický třicátník s několikadenním strništěm a nejasnou historií sleduje skrz zatmavěná skla neoznačené dodávky zločince (zatím tedy ještě podezřelého, ale my dobře víme, jak tenká hranice mezi těmito dvěma světy je) několik dní a je přesvědčen o tom, že konečně všemu přišel na kloub. Chybí jediná věc, důkazy. Přitom by stačilo málo, udělat šťáru. Ale to slepé rameno spravedlnosti nešikovně lpí na takových drobnostech, jako je presumpce neviny, a odmítá. Nepomáhá ani multikulturní pozadí detektiva.

Následuje únavná tvorba dalších indicií, které toho vrtošivého soudce snad konečně zlomí. Podaří se, jenže ve chvíli, kdy konečně vydá povolení k domovní prohlídce, je již jaderná hlavice nebo tuna heroinu bezpečně ukryta jinde, a tak zatímco se zločinec povýšeně vysměje bezmoci policie, náš detektiv ostrouhá, pročež stráví večer v náručí své neřesti, která až dosud nebyla vyjasněna. Typicky se jedná o chlast, nic dalšího by přes MPAA neprošlo. Po cestě domů se střetává se superhrdinou a konečně celý případ rozlousknou.

Armáda

Pro armádu platí podobná filmová pravidla jako pro policii, přesto má svoje specifika. Armáda se totiž nasazuje až ve chvíli, kdy si divák sám uvědomí, že „shit just got real“ a teď už se na nějaké zákony nemůžeme ohlížet, teď je třeba jednat. V armádě se zásadně objevuje generál, který je ochoten obětovat nějaké civilisty pro dobro vlasti, čímž vzniká prostor pro vyniknutí našeho superhrdiny. Kromě toho, že má armáda lepší hračky, které způsobují větší výbuchy, není pro film obvykle nikterak zajímavá.

Superhrdina

A konečně samotný superhrdina. Ač se scénáristé snaží sebevíc, člověk se nemůže zbavit dojmu, že jsou jeden jako druhý. Pohnutá minulost, náhodná superschopnost nebo zasloužené superbohatství, problémy s ženami a především nepotlačitelná touha chránit ostatní. Protože ostatní ve své nekonečné slabosti a neschopnosti jejich ochranu neustále vyžadují. Mimo to superhrdinu vždy napadají správné odměřené odpovědi hned, a ne až za pět minut jako normální lidi, což je snad jediná vlastnost, kterou jim upřímně závidím.

Závěr

Tzv. message filmů o hrdinech je tedy jasný. Hlavně nic nedělat. Pokorně sedět doma a čekat, až nastalou situaci elegantně vyřeší někdo jiný. Nikoliv muž z davu, anonymní hrdina všedních dní, ale rovnou superhrdina. Člověk kousnutý radioaktivní pavoukem a tak podobně. Neplést se policii do práce, překousnout metodické pošlapávání práva vyžadované zlými časy a spolehnout se na kvalitní práci vlády, která celou záležitost vyřeší ku prospěchu veřejnosti. Nechat se vést za ruku od kolébky až do hrobu.

(Věřím, že se v diskusi objeví další příklady a jiné naopak myšlenku vyvrátí, což ostatně i bylo záměrem tohoto odlehčujícího letního blockbusteru mises.cz.)