Libeňský most a ekonomická kalkulace

Mises.cz: 01. května 2018, Urza, komentářů: 6

Libeňský most je důležitou součástí pražské dopravní infrastruktury (určitě proto, že se přes něj jezdí z Paralelní Polis do Satoshi Labs xD); zároveň má také svou historickou a uměleckou hodnotu. Takový most však nestačí jen postavit, je třeba jej i udržovat; a kdo by bez státu desítky let kašlal na opravy? V důsledku soustavného zanedbávání údržby této stavby režimem současným i minulým se nyní stav zhoršil tak moc, že je více méně výhodnější most strhnout a postavit znovu (navíc širší); takhle hospodárně totiž funguje stát, což by si měl uvědomit každý, kdo používá argument, že stát potřebujeme kvůli plánování v dlouhodobém horizontu.

Hledání viníka však samozřejmě most neopraví; je třeba najít řešení. Ta se nabízí více méně dvě: Rekonstrukce stávajícího mostu, nebo jeho stržení a stavba nového. Prvé řešení znamená zachování historické i umělecké hodnoty, avšak z ekonomického a funkčního hlediska to už taková výhra není – v součtu to bude stát více peněz, životnost mostu bude kratší a nebude tak široký. Obě řešení samozřejmě mají své zastánce, neustále se o tom debatuje, padá spousta rozumných i mimózních argumentů (zatím vede jeden výživný z televizní debaty, že jak jednou most strhneme, nevíme, kde se to zastaví, stane se z toho precedens a příště zbouráme třeba Karlův most).

Co však mají všechny ty diskuse společného? Jedná se o čistě emotivní přehlídku subjektivních preferencí, které jsou z podstaty věci interpersonálně neporovnatelné; a tyto debaty bohužel z principu ani nemohou vypadat jinak, i kdyby je vedli samí moudří a geniální lidé. Ostatně jak chcete objektivně porovnat, zda je „lepší“ historická a umělecká hodnota nebo ušetřený čas a peníze? Hodnota těch statků je natolik subjektivní, že si jich každý cení úplně jinak, a nemůžeme říci, že nějaký z těch přístupů je „lepší“. K ničemu kloudnému se nedobereme ani hlasováním, protože to sice možná zjistí, kolik lidí si co přeje, ale zcela ignoruje míru chtění a především jeho výsledky se budou lišit v závislosti na tom, jak široké okolí necháme hlasovat (lidé žijící či pracující kolem Libeňského mostu jej využívají daleko více, takže užitná hodnota pro ně roste; historická a umělecká hodnota na tomhle tolik nezávisí). 

Tento příklad v celé kráse ilustruje nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování; navíc v plné nahotě odhaluje, proč selhává oblíbený přístup: „Nechť vládnou odborníci!“ Tady není problém v odbornosti; máme experty, kteří nám řeknou, kolik stojí rekonstrukce mostu, kolik stojí nový most, jak dlouho která stavba vydrží, zatímco jiní zas vysvětlí, proč je most důležitý jako památka a zhodnotí jeho uměleckou cenu. Nic z toho však neřeší, že někdo nakonec musí rozhodnout, čemu dát přednost; a i když ten někdo bude dokonale čestný, svědomitý, pečlivý a moudrý, nemá jak získat informace decentralizované ve všech koutech společnosti.

Jakékoliv hlasování, dotazníky, vyptávání se a průzkumy dávají z principu deformované výsledky, protože užitek je interpersonálně neporovnatelný; existují různě velké skupiny lidí, kteří mají různá přání, jež jsou pro ně různě důležitá, což vzhledem ke komplexitě naší společnosti nelze pořádně kvantifikovat. Nemluvě o tom, že není vůbec jasné, jakého okruhu lidí se vlastně ptát. Je to otázka pro Pražany? Asi ne, protože historická hodnota mostu může být důležitá pro kohokoliv. Je to tedy otázka pro celou ČR? Asi také ne, protože asi nedává smysl, aby stréc z Horní Dolní rozhodoval o dopravě v místě, kterým nikdy v životě nejel.

Rozhodnutí tedy proběhne „nějak“; bude záviset na tom, kdo pronese jak zajímavou řeč, kdo ukecá odpovídajícího úředníka či politika, která vlivná skupina si zrovna co kde vylobbuje, komu dají média více prostoru. To ale nemá nic společného s tím, jak moc lidé kterou z možností vlastně chtějí; ta kritéria jsou diametrálně odlišná! A to vůbec nezmiňuji korupci, zlou vůli, šlendrián, touhu zviditelnit se nebo politické obchody něco za něco či populismus a uplácení voličů. Pravda, zrovna tato kauza pro tohle nemá tak dobrý potenciál, ale spousta jiných ano; a tento článek pojednává o obecnějším principu.

V ideálním případě bychom potřebovali metodu hlasování, která jednak zohledňuje míru chtění té či oné možnosti, ale především zahrnuje pouze ty lidi, pro které je daný problém relevantní a nechtějí o něm rozhodovat jen z nudy nebo prostě proto, že trvalým bydlištěm spadají do nějaké lokality. Něco takového se zdá prakticky nedosažitelné; už proto, že není možné otravovat všechny občany ČR (a proč vlastně zůstávat jen v ČR?) dotazy na každou hloupost, neboť osud Libeňského mostu je jen jednou z mnoha věcí, o které musejí centrální plánovači rozhodnout. Současným „řešením“ je zastupitelská demokracie, kde občané volí své delegáty, kteří rozhodují za ně, což se však děje na úkor obrovské ztráty drtivé většiny informací (ani zastupitelé typicky nevědí, jak se jejich voliči na každý jednotlivý problém dívají a jakou mu přikládají důležitost).

Dobré řešení však existuje; není vůbec složité, zato velice robustní. Proč by lidé měli hlasovat volebními lístky či anketou, když tak mohou učinit svými peněženkami? Docela dobrá otázka totiž zní: Kolik peněz dáte za to, aby bylo rozhodnuto tak, jak si přejete? Ti, které to nezajímá, se z takového hlasování vyloučí sami; nebudou platit za něco, co jim je ukradené. A protože odpověď na tu otázku „kolik“ není ano či ne, nýbrž číslo, automaticky bude zohledněna míra chtění. Navíc zde prakticky není možné lhát, jelikož nerozhodují slova, ale činy; je jedno, co tvrdíte, důležité je, co uděláte.

A jak by něco takového mohlo probíhat v případě Libeňského mostu? Tento by měl soukromého majitele, který by rozhodoval, co s mostem udělá. Na jedné misce vah by měl zisky z příjmů od svých zákazníků (uživatelů mostu), na misce druhé pak nabídku, kterou učiní ten, kdo uspořádá sbírku pro zachování Libeňského mostu. Ti lidé by mohli prostě majiteli dorovnat rozdíl a kompenzovat ušlé zisky; on by pak most nestrhnul, ale nechal opravit, pokud by mu dali dost peněz, aby se mu takový krok vyplatil (povšimněme si, že sobeckost – nejen – podnikatele zde nepředstavuje problém, ba naopak).

Jenže co když se lidé nesloží? Pak to znamená jediné – nemají o zachování historické památky takový zájem jako uživatelé dopravní infrastruktury o lepší most; to samozřejmě neplatí obecně pro všechny mosty, ale pro ten konkrétní, na který sbírka probíhala, neboť lze předpokládat, že třeba s Karlovým mostem by to dopadlo přesně naopak. Chtějí-li lidé platit více za lepší dopravu než uměleckou hodnotu částí dopravní infrastruktury, znamená to, že více potřebují to první; politicky rozhodnout pro to druhé pak vyjadřuje hrubý nerespekt politiků ke skutečnému přání lidí – ne k tomu, které vyjádří v nějaké anketě či průzkumu, nýbrž k přání, které je pro ně tak důležité, že jsou ochotni za něj vážně něco obětovat.

Toto řešení konfliktu bývá často napadáno těmi, kdo si myslí, že nerovnost v příjmech a majetku způsobí, že reálně budou rozhodovat pouze zlí podnikatelé a velké korporace, ne běžní lidé. To může být do jisté míry pravda (a rozhodně je to pravda dnes), leč nesmíme zapomínat, kdo dává těm velkým firmám jejich ekonomickou sílu! Na volném trhu jsou to právě ti obyčejní lidé; jejich zákazníci. Důvod, proč se „zlé“ korporaci něco vyplatí, spočívá pouze v tom, že jsou za to lidé ochotni platit, což znamená, že jim to přináší užitek; konkrétně v případě mostu by to bylo jeho využití k rychlejší a pohodlnější přepravě z místa na místo.

Cílem korporace typicky není páchat zlo, nýbrž vydělat peníze; a peníze na volném trhu nejlépe vydělá tak, že poskytne lidem něco, co chtějí (se státem se bohužel otevírají i další možnosti). Pokud se tedy ukáže, že na místě, kde je dnes něco zajímavého či hezkého, chce někdo postavit hnusný supermarket a lidé jej nejsou ochotni přeplatit (prostě se složit a místo koupit, případně zaplatit vlastníkovi za to, aby tam nechal to, co si přejí), znamená to, že lidé tam reálně více chtějí ten supermarket, jelikož jsou to právě oni, kdo způsobí, že jeho majitel vydělá. Kdyby o supermarket zájem nebyl, nevyplatí se ho tam za takové peníze stavět.

Dnes se může zdát, že je absurdní, aby proběhla sbírka na záchranu mostu či uměleckého díla, ze které by se vybralo dost peněz, aby její organizátoři mohli konkurovat velkým hráčům z byznysu. Důvody jsou v zásadě dva: Zaprvé asi dvě třetiny toho, co vyděláme, odevzdáváme v různé formě státu, takže nemáme dost peněz na to, abychom se o takové věci starali; a zadruhé daleko lehčí než uspořádat sbírku v dnešní době bývá lobbovat a protlačit to politikou cestou. Na volném trhu však budou mít jednak lidé výrazně více peněz a také odpadne možnost prosazovat věci politicky, takže bude nutné tvořit ekonomické incentivy, což je jedině dobře (doopravdy ukazují přání lidí).

Dokud most vlastní město, rozhodování probíhá tak, že si úředníci a politici prosadí řešení dle své libovůle (ať už sobecky nebo se budou snažit odhadnout skutečná přání lidí, k čemuž stejně reálně nemají prostředky); centrální plánování totiž nefunguje, nikdy nefungovalo a fungovat nezačne jen proto, že si to přejeme. Ze stejného důvodu, proč za socialismu nebyl k dostání toaletní papír, nemohou dnes politici správně rozhodnout o budoucnosti Libeňského mostu; liší se to jen v tom, že nedostatek toaleťáku je celkem jasně pozorovatelný jev. Jediným známým způsobem, jak sesbírat decentralizované informace uložené v hlavách všech lidí ve společnosti, je zatím volný trh: Nechme lidi hlasovat peněženkou; jen tak ukáží, co doopravdy chtějí a jak moc jim na tom záleží.