Mají rodiče právo ničit zdraví svých dětí?

Mises.cz: 12. října 2012, Urza, komentářů: 26

Všichni se asi shodneme na tom, že děti potřebují kvalitní a vyváženou stravu. Pochopitelně se nejedná pouze o kvalitu stravy, ale také o množství, pravidelnost a další faktory. Když se dětem tohoto nedostává, bezesporu to negativně ovlivní jejich budoucí životy; a zcela zvrátit následky špatného stravování v útlém věku může být v dospělosti těžké - a v extrémních případech i nemožné.

Děti si samy o sobě tento problém neuvědomují, nejsou schopny dohlédnout tak daleko do budoucnosti na následky svého jednání; kdyby záleželo jen na nich, zejména v mladším věku, drtivá většina z nich by vůbec nad kvalitní a vyváženou stravou nepřemýšlela - bylo by jim to v zásadě jedno, čehož by mohly posléze ve stáří litovat.

Bohužel takto ale nepřemýšlí jen děti, ale i někteří rodiče. Je ale nespravedlivé, aby dítě takových rodičů neslo následky jejich špatných rozhodnutí, nedbalosti a nezájmu. Určitě se mezi nimi najdou tací, kteří svým potomkům nejen nezajišťují kvalitní stravu, ale ani její dostatečné množství, proti čemuž se mohou děti bránit jen těžko, takže v konečném důsledku utrpí, aniž za to mohou.

Ale ani rodiče, kteří své děti skutečně milují a snaží se jim dát to nejlepší, většinou nejsou odborníky na stravování. Svým dětem pak v dobré víře dávají stravu nekvalitní, nevyváženou, nepravidelnou a celkově špatnou. Důsledky a dopady mohou být opět různé, v tomto případě sice nijak katastrofální, ale rozhodně to není zcela ideální stav.

Řešení situace je prosté. Stát by měl zřídit veřejné jídelny, do kterých by museli všichni rodiče povinně posílat své děti, kde by se o jejich stravu starali skuteční odborníci, kteří vědí o problematice rozhodně více než průměrní rodiče. Všechny děti v určitém věkovém rozmezí by musely tyto jídelny navštěvovat a stravovat se tam.

Někdo může namítnout, že se jedná o přílišné zasahování do svobod rodičů, kteří by měli mít právo rozhodnout o stravování vlastních dětí. Tento problém lze vyřešit jednoduše: prokáže-li rodič dostatečnou způsobilost ke stravování vlastních dětí, může tak činit (podle instrukcí výše zmíněných odborníků) doma za státem stanovených podmínek.

Za rodiče nekompetentní (či nedbalé) tuto roli převezme stát, který ji bude vykonávat lépe, neboť odborníci na stravování vědí o dané problematice rozhodně více než průměrný rodič. Tím pádem bude toto řešení dobré pro všechny - nedbalým rodičům to bude jedno, nekompetentní to rozhodně uvítají a kompetentní mají možnost stravovat své děti sami, požádají-li stát.

Aby stát zároveň zcela nezabránil soukromému sektoru vstup do tohoto odvětví, měly by i soukromé subjekty možnost zřizovat jídelny za účelem zisku. Takové jídelny by byly pochopitelně podřízeny státním odborníkům a pečlivě kontrolovány, aby nemohlo dojít k tomu, že se nějaký z podnikatelů pokusí vybírat peníze za neadekvátní služby (v takovém případě budou jeho jídelny zavřeny).

Připadá Vám tento návrh směšný, hloupý, absurdní a svobodu jednotlivců příliš omezující? A co když si přečtete celý text znovu, jenže slova strava a stravování nahradíte slovy vzdělání a vzdělávání, místo jídelna pak budete číst škola a změníte rody přídavných jmen okolo, aby se shodovaly s rody nahrazených podstatných jmen?

Otázka zní, proč většině lidí připadá přesně stejná argumentace rozumná, týká-li se povinné školní docházky, ale naprosto lichá, jde-li o povinné státní stravování. Jsem přesvědčen, že důvodem je prostě to, že povinnou školní docházku už všichni akceptovali jako „správnou“, neboť nám státní propaganda celý život vymývá mozky tím, že „jinak by to nefungovalo“.

Jistě, mezi vzděláváním a stravováním dětí existují rozdíly a nejde o totéž. Nicméně hlavní argumentace pro povinnou školní docházku se nijak neliší od esenciálních argumentů pro povinné stravování: existují rodiče, které se o své děti starat nechtějí, případně to nedokážou dělat „správně“ (dle měřítek státu), což je vůči dotyčným dětem nespravedlivé.

Stejně jako existuje (malé) procento rodičů, kteří svým dětem nedávají najíst dostatečně, nebo je naopak nechávají přežírat se sladkým a nezdravým jídlem a ničit si tak zdraví, existuje jistě také (nepočetná) skupina rodičů, která by svým dětem zajistila nedostatečné, případně špatné vzdělání, kdyby nebylo státních regulací. Ani jedno však není důvodem k tomu, aby tuto roli převzal do svých rukou stát a násilím donutil všechny rodiče, aby své děti krmili a vzdělávali podle představ úředníků. Výsledky jsou v případě školství stejně děsivé, jaké by byly v případě stravování. I když mohou na trhu existovat soukromé školy, musí stejně vyučovat to, co nařizují úředníci. Rodiče do toho nemají co mluvit, nemohou rozhodnout o tom, co se jejich děti mají a zejména nemají učit.