Nejprve představím sérii tezí, které jsou součástí Marxistické teorie dějin. Tvrdím, že všechny jsou v zásadě pravdivé. Pak ukáži, že tyto pravdivé teze byly v Marxismu odvozeny od chybné počáteční teorie. Nakonec chci ukázat, že rakouská Mises-Rothbardovská tradice může dát správné, ale kategoricky odlišné potvrzení jejich platnosti.

Začněme tedy s tím, co se považuje za jádro Marxistického systému:
(1) „Dějiny lidstva jsou dějinami třídního boje.“ Jsou to dějiny boje mezi relativně malou vládnoucí třídou a velkou třídou vykořisťovaných. Primární forma vykořisťování je ekonomická: vládnoucí třída si přivlastňuje část produkce vykořisťovaných a užívá ji pro svoji vlastní spotřebu.
(2) Vládnoucí třída je sjednocená svým zájmem udržet si svoji vykořisťovatelskou pozici a maximalizovat svoje vykořisťování. Nikdy se dobrovolně nevzdá moci nebo příjmu získaného vykořisťováním. Proto musí být svržena v zápase, jehož výsledek závisí v konečné instanci na třídní uvědomělosti vykořisťovaných i.e. na tom, do jaké míry jsou si vykořisťovaní vědomi svého vlastního postavení a sjednotí se s ostatními vykořisťovanými ve společném odporu proti vykořisťování.
(3) Třídní nadvláda se primárně projevuje ve specifickém uspořádání týkajícím se vlastnických práv, nebo, v Marxistické terminologii, specifickým „vztahem k produkci“. Aby si uchránila toto uspořádání, vytvořila vládnoucí třída stát a vede ho jako aparát donucení a trestání. Stát vynucuje třídní strukturu skrze systém „třídní spravedlnosti“ a pomáhá si vytvořením a podporou ideologické nadstavby určené k poskytování zdání legitimnosti existujícího uspořádání.
(4) Proces soutěže uvnitř vládnoucí třídy generuje tendenci ke stále se zvyšující centralizaci a koncentraci moci. Multipolární systém vykořisťování je postupně nahrazován oligarchickým nebo monopolistickým. Vykořisťování se soustřeďuje do stále menšího počtu center, která jsou stále více integrována v hierarchickém uspořádání. Externě tento proces centralizace povede ke snaze o teritoriální expanze vykořisťovatelské vlády.
(5) Nakonec, jak se bude centralizace a expanze blížit svým krajním limitům celosvětové dominance, třídní nadvláda bude stále více nekompatibilní s dalším rozvojem a zdokonalováním „výrobních sil“. Ekonomické stagnace a krize se stanou častějšími a vytvoří „objektivní podmínky“ pro vznik revolučního třídního uvědomění vykořisťovaných. Situace se stane pro establishment neudržitelnou a nastane rozpad státu, „nahrazení nadvlády lidí nad lidmi“ vládou nad věcmi a jako výsledek těchto změn další růst ekonomické prosperity.

Jak se pokusím ukázat, pro všechny tyto teze lze najít velmi dobré ospravedlnění. Naneštěstí právě Marxismus, který se hlásí ke všem z nich, udělal více než jakýkoliv jiný ideologický systém pro zdiskreditování jejich platnosti, když je odvodil ze svojí očividně absurdní teorie vykořisťování.

Co je Marxistická teorie vykořisťování? Podle Marxe jsou takové před-kapitalistické společenské systémy jako je otrokářství a feudalismus charakterizovány vykořisťováním. O tom není žádného sporu. Nelze říci, že by měl otrok prospěch ze svého zotročení. Spíše je zotročením jeho vlastní užitek zredukován ve prospěch zvýšení užitku, který získává jeho pán. Zájmy otroka a otrokáře jsou vskutku protikladné. Totéž platí i pro feudálního pána a jeho poddaného. Feudál získává to, co poddaný ztrácí. A je také nepochybné, že otrokářství, stejně jako feudalismus, jsou omezením pro rozvoj výrobních sil. Ani otrok ani nevolník není tak produktivní, jak by mohl být bez otroctví či nevolnictví.

 Charakteristicky Marxistickou je ovšem idea, že kapitalismus na tomto vztahu nic podstatného nezměnil, tj. svobodný pracovník, který se nechá někým zaměstnat, nebo rolník, který si pronajal něčí půdu a platí z ní rentu, jsou v tomto vztahu stále vykořisťováni. Jistě, Marx ve své kapitole 24 prvního dílu Kapitálu, nazvané „Takzvaná prvotní akumulace“, mluví o historickém vzniku kapitalismu a poukazuje na to, že velká část prvotního kapitalistického vlastnictví byla výsledkem loupeží, záborů a dobyvačných výprav. Stejně tak v kapitole 25, „Moderní teorie kolonialismu“ je zdůrazňovaná role násilí při expanzi – jak bychom dnes řekli – do zemí třetího světa. Pro účely této diskuse můžeme připustit, že nakolik je to pravdivé, tak nemáme žádný problém s označením takových kapitalistů za vykořisťovatele. Nicméně člověk by si měl uvědomit, že se v této části Marx dopustil určitého triku. Při své historické exkurzi, kdy burcuje čtenářovo pobouření nad brutalitami, obestírajícími formování mnoha prvotních kapitalistických majetků, se ve skutečnosti vyhýbá tomu, o čem psal v dřívějších kapitolách. Odvádí pozornost od toho, že jeho teze zněla původně docela jinak: i kdybychom měli tak řečeno „čistý“ kapitalismus, tj. kapitalismus, kde by původní akumulace proběhla skrze prvotní přivlastnění, práci a úspory, tak i ten, kdo by zaměstnal pracovníka se svým čistě nabitým kapitálem, by se stejně dopustil vykořisťování. Marx ve skutečnosti považoval dokázání tohoto tvrzení za svůj nejdůležitější příspěvek k ekonomické analýze.

Jaký je tedy jeho důkaz vykořisťovatelského charakteru „čistého“ kapitalismu?

Spočívá na pozorování, že ceny výrobních faktorů, a to konkrétně mzdy vyplacené pracovníkům, jsou obvykle nižší než je cena výstupu. Pracovníkovi je například vyplacena mzda, která reprezentuje spotřební zboží, jež bylo vyrobeno za tři dny, ale on ve skutečnosti pracoval pět dní a vyprodukoval výstup, jehož cena převyšuje to, co dostal jako odměnu. Výstup z těchto dvou dnů, nadhodnotu v Marxistické terminologii, si přivlastňuje kapitalista. Tudíž podle Marxe zde máme vykořisťování.

 Co je chybného na této analýze? Odpověď se stane zřejmou, jakmile si položíme otázku, co může zaměstnance vést k souhlasu s takovou dohodou. Souhlasí s ní, protože jeho výplata pro něj představuje současné zboží – zatímco jeho pracovní služba představuje pouze budoucí zboží – a on si cení současného zboží výše. Konec konců, mohl by se rozhodnout neprodat svoji pracovní službu a sklidit tak „celou hodnotu“ výstupu. To by ale samozřejmě implikovalo, že by musel čekat déle, než by mu jakékoliv spotřební zboží bylo dostupné. Při prodeji svojí pracovní služby dává najevo, že preferuje menší množství spotřebního zboží dnes před větším množstvím, které by mohl dostat někdy v budoucnosti. Na druhé straně proč by kapitalista chtěl uzavřít dohodu s pracovníkem? Proč by chtěl vydat současné zboží (peníze) pracovníkovi výměnou za něco, co přinese svoje ovoce až později? Očividně by nebyl ochoten vyplatit například $100 dnes za něco, co prodá až za rok a za stejnou částku. Ve skutečnosti musí očekávat, že za rok obdrží vyšší sumu, aby byl dnes ochoten vynaložit $100 na výplatách. Musí očekávat, že k této sumě bude schopen získat i úrok. A je omezen časovou preferencí, tj. faktem, že jednající lidé preferují uspokojovat svoje potřeby dříve než později. A ještě jinak – když má člověk možnost obdržet vyšší sumu v budoucnosti tím, že se vzdá menší sumy v současnosti, proč tedy nespoří daleko více než ve skutečnosti spoří? Proč nenajímá více pracovníků, než najímá, když mu každý další zaměstnanec přináší dodatečný zisk? Odpověď by opět měla být očividná: kapitalista je rovněž spotřebitelem a nemůže jím nebýt. Množství jeho úspor a investic je omezené tím, že stejně jako dělník i on musí spotřebovávat současné zboží „v dostatečném rozsahu, aby to zajistilo uspokojení všech těch potřeb, jejichž uspokojení je považováno za naléhavější než výhody, které by poskytlo další prodlužování doby výroby“.

Marxova teorie tedy chybuje v tom, že nerozumí fenoménu časové preference jako univerzální kategorie lidského jednání. To, že dělník nedostane „celou hodnotu“ nemá nic společného s vykořisťováním, ale pouze to reflektuje fakt, že je pro člověka nemožné měnit současné zboží za budoucí bez diskontu. Na rozdíl od vztahu mezi otrokem a otrokářem, kde ten druhý získává na úkor toho prvního, je vztah mezi kapitalistou a pracovníkem vzájemně výhodný. Pracovník přijímá tuto dohodu, protože vzhledem ke své časové preferenci dává přednost získání menšího množství statků v současnosti před větším množstvím v budoucnosti; a kapitalista jí přijímá, protože má obrácené pořadí preferencí a dává přednost většímu množství budoucích statků před menším množstvím současných statků. Jejich zájmy nejsou protikladné, ale navzájem harmonické. Bez kapitalistova očekávání úroku by na tom pracovník byl hůře, protože by musel na svou spotřebu čekat delší dobu, než si přeje čekat. A bez pracovníkovi preference současných statků by na tom byl kapitalista hůře a musel by se uchýlit k méně efektivním a kratším výrobním metodám, než by mohl zavést. Dokonce ani kapitalistický systém mezd nemůže být pokládán za brzdu dalšího rozvoje výrobních sil, navzdory Marxovu tvrzení. Pokud by měl pracovník zakázáno prodat svojí pracovní službu a kapitalista by měl zakázáno jí koupit, tak by celkový ekonomický výstup nebyl vyšší, ale nižší, protože výroba by se musela odehrávat při redukované úrovni akumulace kapitálu.

V systému socializované centrálně plánované výroby poté skutečně, navzdory Marxovým proklamacím, rozvoj produktivních sil nedosáhl nových výšin, ale dramaticky poklesl. Akumulace kapitálu musí být očividně prováděna konkrétními jednotlivci v konkrétní době a na konkrétním místě skrze výrobu a spoření. V každém případě je prováděna s očekáváním, že povede ke zvýšení výstupu budoucích statků. Hodnota, kterou jednající člověk přikládá svým kapitálovým statkům odráží hodnotu, kterou přikládá všem očekávaným budoucím příjmům z těchto statků diskontovanou o jeho časovou preferenci. Pokud, jak je tomu v případě kolektivně vlastněných výrobních prostředků, nemá jednající člověk výlučnou kontrolu nad svým naakumulovaným kapitálem a tudíž ani nad budoucím příjmem odvozeným z užívání tohoto kapitálu, snižuje se pro něj hodnota těchto kapitálových statků a jeho efektivní míra časové preference roste. Bude méně spořit pro udržení existujícího a produkci nového kapitálového zboží a méně se starat o zachování zdrojů, jejichž vzácnost je rozpoznána. Výsledkem pak bude relativní chudnutí celé společnosti.

Pokud jsou Marxova teorie kapitalistického vykořisťování a jeho ideje o tom, jak ukončit vykořisťování a zavést systém univerzálního vlastnictví, chybné a to natolik chybné, až jsou směšné, je jasné, že jakákoliv teorie dějinného vývoje z nich odvozená musí být také chybná. Nebo pokud je správná, tak z nich byla chybně odvozena. Místo abych zdlouhavě zkoumal všechny chyby v Marxistické argumentaci, které vyplývají z chybné teorie kapitalistického vykořisťování, tak zde udělám zkratku. Stručně načrtnu Misesovsko-Rothbardovskou analýzu, vysvětlím, jak se týká třídní teorie dějin a naznačím některé klíčové rozdíly mezi touto teorií a teorií Marxistickou. Zároveň poukáži na některé společné styčné body, jako že vskutku existuje něco takového jako vykořisťování a vládnoucí třída.

Počáteční bod Rakouské teorie vykořisťování je prostý a mohl být patrný už při analýze Marxistické teorie: Vykořisťování je skutečné ve vztahu mezi otrokem a otrokářem a feudálním pánem a poddaným. Ale v čistém kapitalismu není možné žádné vykořisťování. Jaký je principiální rozdíl mezi třídou vykořisťovanou a třídou vykořisťující? Odpověď je: uznávání nebo neuznávání principu prvotního přivlastnění. Poddaný ve feudálním systému je vykořisťován, protože nemá výlučnou kontrolu nad půdou, kterou získal prvotním přivlastněním, a otrok je vykořisťován, protože nemá výlučnou kontrolu nad svým vlastním tělem. Pokud v protikladu k tomu má každý výlučnou kontrolu nad svým tělem (je svobodný) a jedná v souladu s principem prvotního přivlastnění (respektuje vlastnická práva druhých lidí) nemůže existovat žádné vykořisťování. Je logicky absurdní prohlašovat, že když si někdo přivlastní to, co doposud nevlastnil nikdo jiný, nebo když použije tyto statky pro výrobu budoucích statků, nebo když uspoří své v současnosti vyprodukované statky, aby tak zvýšil budoucí zásobu statků, tím může někoho vykořistit. V tomto procesu nebylo nic nikomu odebráno a ve skutečnosti bylo vytvořeno více statků, než existovalo dříve. A stejně absurdní je prohlašovat, že dobrovolná dohoda mezi různými vlastníky a výrobci ohledně jejich poctivě nabytých statků a služeb bude pro jednu stranu vždy systematicky nevýhodná. Naopak vykořisťování se odehrává tehdy, když nastane nějaké odchýlení se od principu prvotního přivlastnění. Vykořisťováním je, kdykoliv někdo získá částečnou nebo úplnou kontrolu nad vzácným zdrojem, aniž by byl jeho prvním vlastníkem nebo výrobcem, a aniž by měl uzavřenou dobrovolnou dohodu s legitimním vlastníkem; je to vykořisťování lidí, jejichž vlastnická práva jsou založena na práci a smlouvě lidmi, jejichž nároky nejsou odvozeny z ničeho, a kteří pohrdají cizí prací a smlouvou.

Je snad zbytečné připomínat, že takto definované vykořisťování tvoří velkou část lidských dějin. Člověk může získat a rozmnožovat bohatství buď prvotním přivlastněním, produkcí, úsporami a dobrovolnou spoluprací, nebo vykořisťováním vlastníků a výrobců. Jiný způsob není. Obě metody jsou pro lidstvo přirozené. Vždycky existovaly mimoproduktivní a mimosmluvní zábory majetku. A v průběhu doby, stejně jako se výrobci spojovali smlouvami do větších celků a vytvářeli firmy, obchodní společnosti a korporace, tak se vykořisťovatelé spojovali k účinějšímu vykořisťování a vytvářeli vlády, státy a imperiální říše. Vládnoucí třída (která může být vnitřně stratifikovaná) je původně složena ze členů takovéhoto vykořisťovatelského spolku. A když je vládnoucí třída zabydlená na určitém teritoriu a zabývá se vykořisťováním zdejších výrobců a vlastníků, tak se součástí historie vskutku stane střet mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými. Dějiny pak mohou být korektně vyprávěny jako historie vítězství a porážek vládců při jejich pokusech maximalizovat příjem z vykořisťování a ovládaných, v jejich pokusech odporovat a zvrátit tuto tendenci. V takovém podání historie může mezi liberálním a marxistickým pohledem existovat znatelná intelektuální afinita. Oba pohledy jsou v opozici proti historiografii, která staví veškeré jednání morálně na stejnou úroveň a snaží se o hodnotově neutrální náhled. Spíše musí být dějiny vyprávěny jako historie svobody a útlaku, soukromého vlastnictví a jeho ničení – jinak jsou vyprávěny falešně.

Zatímco produktivní podnikání vzniká a zaniká na základě dobrovolné podpory kupujících, vládnoucí třída se nedostává k moci proto, že by byla po ní poptávka a ani neabdikuje, když je tato abdikace očividně požadována. Člověk si nedokáže představit, že by výrobci sami požadovali svoje vykořisťování. K jeho přijetí musejí být donuceni a toto dokazuje, že po vykořisťující instituci nebyla poptávka. Ani nelze říci, že by šlo vládnoucí třídu svrhnout nenakupováním produktů, které dodává, jako je možné svrhnout kteréhokoliv soukromého podnikatele. Vládnoucí třída získává svůj příjem mimoproduktivním a mimosmluvním způsobem, a tudíž se jí nemůže dotknout bojkot. Co ovšem umožňuje vzestup vykořisťovatelské instituce a co jediné jí může svrhnout je specifický stav veřejného mínění, či v Marxistické terminologii, specifický stav třídního uvědomění.

Vykořisťování vytváří oběti a oběti jsou potencionální nepřátelé. Je možné, aby tento odpor byl zlomen silou, pokud jedna skupina lidí vykořisťuje jinou přibližně stejně velkou skupinu. Nicméně je zapotřebí daleko více než jen síla k vykořisťování populace mnohonásobně větší. Tehdy musí mít skupina vykořisťovatelů podporu veřejnosti. Většina populace musí považovat jednání vykořisťovatelů za legitimní. Míra tohoto přijetí se může pohybovat od aktivní podpory po pasivní rezignaci. Ale musí existovat přijetí v tom smyslu, že většina rezignuje na aktivní nebo pasivní odpor proti vynucování mimoproduktivních a mimosmluvních záborů majetku. Třídní uvědomění musí být nerozvinuté a zmatené. Dokud takový stav trvá, tak může vykořisťovatelská skupina prosperovat, aniž by po ní existovala skutečná poptávka. Moc vládnoucí třídy lze omezit či zlomit jen natolik, nakolik jsou si vykořisťovaní vědomi své vlastní situace a sjednocení v ideologickém hnutí, které vyjadřuje myšlenku světa bez vykořisťování. Pouze pokud bude většina vykořisťovaných integrovaná v takovém hnutí a bude vyjadřovat rozhořčení nad veškerým mimoproduktivním a mimosmluvním získáváním majetku, ukazovat své pohrdání těmi, kteří se podílejí na takových činech a bude se aktivně snažit překážet těmto činům, tak se moc vykořisťovatelů zhroutí.

Postupné rušení feudálních a absolutistických struktur a zrod kapitalistických společností v západní Evropě a Spojených státech, spolu s bezprecedentním ekonomickým růstem a růstem populace, byl výsledkem zvyšujícího se uvědomění mezi vykořisťovanými, kteří byli ideologicky spojeni doktrínami přirozených práv a liberalismu. V tomto se liberálové s marxisty shodnou. Neshodnou se ovšem v interpretaci dalšího vývoje. Zvrácení tohoto liberalizačního trendu a zvyšující se úroveň vykořisťování, pozorovatelná od poslední čtvrtiny 19. století a velice urychlená počátkem První světové války, jsou výsledkem ztráty tohoto třídního uvědomění. Ve skutečnosti, z liberálního hlediska, marxismus nese velkou část viny za tento nepříznivý vývoj tím, že odvrátil pozornost od správného modelu vykořisťování (prvotní vlastník, výrobce vs. nevlastník, nevýrobce) k chybnému modelu (pracovník za mzdu vs. kapitalista), tudíž vyvolal celkový ideový zmatek.

Vládnoucí třída dokázala zvýšit svou možnost vykořisťování a přinucení vytvořením systému veřejného práva nadřazeného právu soukromému. Ústavy, které měly formalizovat fungování uvnitř státního aparátu, jeho vztah k vykořisťované populaci a vytvořit tak určitý stupeň právní stability, se staly nástrojem ochrany vládnoucí třídy. Čím více obvyklých a populárních ustanovení ze soukromého práva bylo zahrnuto do nově vytvářených ústav a veřejného práva, tím snáze se vytvářelo k nim příznivé veřejné mínění. Na druhé straně ústavy a veřejné právo formalizovaly mimořádný status vládnoucí třídy ve vztahu k principu přivlastnění. Formalizovaly právo představitelů státu provádět mimoproduktivní a mimosmluvní zábory majetku. Třídní spravedlnost, tedy dualismus jednoho souboru pravidel platícího pro vládce a jiného souboru pravidel platícího pro ovládané, našel své vyjádření v dominanci práva veřejného nad právem soukromým. Třídní spravedlnost nevznikla proto, že je vlastnické právo uznáváno zákonem, jak si myslí marxisté. Základní tvrzení marxistické teorie státu je tedy chybné. Stát není vykořisťovatelský proto, že by zaručoval kapitalistům jejich vlastnické právo, ale proto, že sám ze sebe udělal výjimku při získávání vlastnictví produktivním a smluvním způsobem.

Navzdory tomuto základnímu omylu, marxismus, protože správně interpretoval stát jako vykořisťovatelskou entitu, dosáhl několika důležitých vhledů do logiky fungování státního mechanismu. Rozeznal strategickou důležitost přerozdělovacích státních politik. Jako vykořisťovatel musí mít stát vždy zájem na nízkém stupni uvědomělosti mezi ovládanými. Přerozdělování vlastnictví a příjmů – politika divide et imperia – je pro stát prostředkem, kterým může zasít rozkol mezi veřejností a zničit formování jednotné třídní uvědomělosti mezi vykořisťovanými. Navíc demokratizace státu spolu se zpřístupněním všech vládních pozic a rozšířením práva podílet se na výběru státních funkcionářů a politik, je prostředkem snížení odporu proti vykořisťování jako takovému. Zadruhé státy vskutku jsou, jak marxisté vědí, velkými centry ideologické propagandy a mystifikace: daně jsou „dobrovolnými příspěvky“; mimosmluvní vztahy jsou ve skutečnosti „konceptuálně“ smluvními; vládneme si sami sobě; bez státu by neexistoval ani zákon ani bezpečí; chudí a nemocní by zahynuli, etc. To vše je součástí ideologické nadstavby vytvořené za účelem legitimizace probíhajícího ekonomického vykořisťování. A nakonec si marxisté také správně povšimli těsného vztahu mezi státem a obchodní a bankovní elitou – ačkoliv jejich vysvětlení tohoto vztahu je chybné. Důvodem tohoto vztahu není to, že by buržoazní establishment podporoval stát jako garanta svého práva na soukromé vlastnictví a dodržování smluv. Naopak tento establishment ve státu oprávněně vidí antitezi k soukromému vlastnictví a jejich zájem na nadstandardních vztazích se státem má tento důvod. Čím úspěšnější podnik, tím větší je potenciálního riziko vládního vykořisťování, ale větší jsou také potencionální výhody, které mohou být dosaženy díky zvláštní vládní ochraně před plnou tíhou kapitalistické konkurence. Proto je obchodní establishment zaujatý infiltrací státu. Vládnoucí elita je na druhé straně zaujatá těsnou spoluprací s obchodním establishmentem kvůli jeho finanční síle. Konkrétně bankovní elita je velice provázaná se státem, protože stát si přirozeně přeje zachovat si svůj monopol v padělání peněz. Nabídnutím podílu z výnosů svých padělatelských aktivit a umožněním bankovní elitě pokračovat v padělání skrze instituci frakčního bankovnictví na základě státního papíru, dosáhl stát efektivně tohoto cíle. A tímto spojením padělatelů stát ve skutečnosti rozšířil svoje působení do samotného nervového centra společnosti a tak se propojení mezi bankovními a obchodními elitami a státem ani příliš neliší od obrázku, který marxisté tak rádi kreslí.

Konkurence v rámci vládnoucí třídy a mezi různými vládnoucími třídami vede ke zvyšující se centralizaci. Marxismus má v tomto pravdu. Nicméně jeho chybná teorie vykořisťování opět vede k hledání příčiny na špatném místě. Marxismus tuto tendenci vidí jako inherentní v kapitalistické konkurenci. A přesto je to právě čistě kapitalistická konkurence, která působí proti takové centralizaci a není formou interakce s nulovým součtem. Výrobci a obchodníci nezískávají na ničí úkor. Jejich zisky nechávají cizí vlastnictví zcela nedotčené nebo ve skutečnosti implikují vzájemný zisk (v případě smluvních vztahů). Kapitalismus tudíž zvyšuje absolutní množství bohatství. A ani v něm neexistuje žádná systematická tendence k relativní koncentraci bohatství. Naopak interakce s nulovým součtem jsou charakteristické nejen pro vztah mezi vládcem a ovládaným, ale i mezi jednotlivými konkurujícími si vládci. Vykořisťování, definováno jako mimosmluvní a mimoproduktivní zábor majetku, je možné jen do té doby, dokud je co zabrat. A kdyby existovala volná soutěž ve vykořisťování, tak by zanedlouho nic nezůstalo. Tudíž základní podmínkou vykořisťování je existence monopolu nad určitou oblastí a populací a konkurence mezi vykořisťovateli je ze své podstaty eliminační a musí vést k tendenci k relativní centralizaci a koncentraci do jedné vykořisťovatelské instituce. Dějiny států poskytují daleko názornější ilustraci této tendence než dějiny kapitalistických firem. V historii vždy docházelo k poklesu počtu států a jejich násilnému či nenásilnému sjednocování s rozšiřováním vykořisťovatelské moci centra nad dalšími a dalšími teritorii, dokud se nenahromadily vnitřní rozpory a při nějakém otřesu nedošlo k rozpadu. Přesto i mimo státní aparát můžeme místy pozorovat tendenci k relativní koncentraci, ale ta má tentýž důvod. Není výsledkem žádné vlastnosti inherentní v kapitalistickém systému, ale čistě jen výsledkem toho, že jak vládnoucí třída rozšířila svou vládu vytvořením systému centrálního bankovnictví, je jen přirozené, že růst její moci bude provázen růstem koncentrace a centralizace v bankovnictví a velkém průmyslu. Díky vládní moci může bankovní a obchodní establishment uvrhnout svojí ekonomickou konkurenci do znevýhodněné pozice mimokapitalistickými a mimosmluvními metodami. Tato koncentrace je reflexí „etatizace“ ekonomického života.

Primárním prostředkem expanze státní moci a eliminace rivalských vykořisťujících center je válka a vojenská dominance. Mezistátní konkurence implikuje tendenci k válce a imperialismu. Zájmy jednotlivých center vykořisťování jsou přirozeně v rozporu. Navíc jelikož každé z nich disponuje mocí vybírat daně a neomezeně padělat peníze, tak může vládnoucí třída nechat druhé platit za svoji válku. Přirozeně, pokud člověk nemusí platit za svoje riskantní dobrodružství sám, ale může přinutit druhé, aby platili za něj, tak jeho sklon podstupovat taková rizika roste. Vskutku zde tedy existuje tendence k imperialismu a největšími imperiálními mocnostmi se staly nejrozvinutější kapitalistické národy. Ovšem vysvětlení, které přináší marxismus, je opět chybné. Je to právě stát, jakožto instituce vyjmutá z kapitalistických pravidel získávání majetku, který je ze své podstaty agresivní. A historická korelace mezi kapitalismem a imperialismem tomu je s tím v rozporu jen zdánlivě. Její vysvětlení je přitom velmi prosté. V mezistátních válkách bývá úspěšnější ten stát, který má k dispozici více ekonomických zdrojů. Ceteris paribus, stát s hojnějšími zdroji ve válkách vítězí. Vykořisťovatelská instituce je ze své podstaty destruktivní vůči kapitálové akumulaci. Bohatství je produkováno výlučně občanskou společností a čím méně využívá stát svoji vykořisťovatelskou moc směrem dovnitř, tím více bohatství a kapitálu jeho společnost může naakumulovat. Tudíž, ačkoliv to může na první pohled působit paradoxně, čím liberálnější stát je směrem dovnitř, tím rozvinutější kapitalismus v něm může být a tím větší bohatství může stát použít pro vedení úspěšných expanzionistických válek.

Právě tento vztah vysvětluje to, proč se ze zemí západní Evropy, a konkrétně z Velké Británie, staly vedoucí imperiální mocnosti a proč tuto štafetu mohly převzít ve dvacátém století Spojené státy.

Stejně prosté a zcela nemarxistické vysvětlení existuje pro jev, na který marxisté nikdy nezapomenou upozornit, že určitá část bankovního a obchodního establishmentu patří mezi podporovatele vojenské síly a imperiální expanze. To není proto, že by to expanze kapitalistických trhů vyžadovala, ale kvůli expanzi státní protekce a privilegií na větší území a také proto, aby byly zahraniční konkurenti poškozeni mimokapitalistickými a mimosmluvními prostředky. Konkrétně vojenský imperialismus může vést k pozici, kterou bychom mohli nazvat monetární imperialismus. Měna dominujícího státu, který je schopen vynutit si politiku celosvětově koordinované inflace, je používána jako rezerva centrálních bank u dalších států, které provádí svou inflaci na jejím základu. Tímto způsobem může dominantní stát, který je prvním příjemcem padělané rezervní měny, obohacovat sebe a svůj bankovní a obchodní establishment na úkor všech ostatních států.

Nakonec rostoucí koncentrace a centralizace vykořisťovatelské moci povedou k ekonomické stagnaci, a tudíž vytvoří objektivní podmínky pro demontáž třídní společnosti.

Oproti marxistickým tvrzením tohle samozřejmě není výsledkem nějakého historického zákona. Ve skutečnosti nic takového, jako nevyhnutelný historický vývoj, jak ho marxisté pojímají, neexistuje. Ani to nebude výsledkem tendence klesající míry zisku s měnící se organickou strukturou kapitálu (tedy zvyšování podílu konstantního a klesání variabilního kapitálu), jak si myslel Marx. Stejně jako je teorie pracovní hodnoty nenapravitelně chybná, tak je chybný také tento zákon klesajících zisků, který je na ní založen. Zdrojem hodnoty, úroku a zisku není výlučně vynaložená práce, ale daleko obecnější důvod: jednání lidí, tedy zapojení vzácných zdrojů jednajícími jednotlivci při sledování cílů, při jejichž volbě jsou omezeni časovou preferencí a nejistotou (nedokonalými znalostmi). Neexistuje žádný důvod předpokládat, že by změny v organickém složení kapitálu měly nějaký systematický vztah ke změnám v úrocích a zisku.

Pravděpodobnost krizí stimulujících rozvoj třídního uvědomění (tj. subjektivní podmínky ke svržení vládnoucí třídy) se zvyšuje z důvodu – abychom použili Marxův oblíbený termín – „dialektiky“ vykořisťování, o které jsem mluvil již dříve: vykořisťování je destruktivní pro formování bohatství. Tudíž v soutěži vykořisťovatelských států mají ty méně vykořisťovatelské tendenci překonávat ty více vykořisťovatelské, protože mají kontrolu nad výkonnějšími zdroji. Proces imperialismu měl původně relativně osvobozující účinek na společnosti, které se ocitly pod jeho kontrolou. Relativně kapitalističtější model byl vyvážen do relativně méně kapitalistických (více vykořisťovatelských) států. Rozvoj výrobních sil byl tím stimulován, ekonomická integrace prohloubena, dělba práce rozšířena a vznikal skutečný světový trh. Následkem toho se populace zvyšovala a očekávání ohledně budoucího ekonomického růstu vzrostlo do bezprecedentních výšin. Samozřejmě poté, co se dominantní mocnost zabydlela ve své pozici a mezistátní konkurence poklesla či byla eliminována v procesu imperiální expanze, externí omezení dominantního státu při jeho vykořisťování vymizela. Vnitřní vykořisťování, charakterizované mírou zdanění a regulací, rostlo tím více, čím více se vládnoucí třída blížila svému cíli – světové dominanci. Nastala ekonomická stagnace a celosvětová očekávání ekonomického růstu byla zklamávána. A tato situace – kdy reálný ekonomický vývoj zůstává pozadu za očekáváním – je přesně situací pro rozvoj revolučního potenciálu. Objeví se zoufalá potřeba ideologického řešení vzniklých krizí. Za takové situace, kdy bude stále jasnější, že státní svévole, zdaňování a regulace nenabízejí řešení, ale naopak představují samotné jádro problému, může mít úspěch řešení nabídnuté ve formě systematické a přesvědčivé libertariánské filosofie doplněné o jejího ekonomického společníka: Rakouskou ekonomickou školu. Pokud bude toto řešení aktivně propagováno aktivistickým hnutím, tak je výhled na možnou změnu velmi slibný. Protistátní tlaky budou narůstat a přinesou s sebou tendenci k demontáži vládnoucí moci a státu jakožto nástroje vykořisťování.

Nakolik by něco takového bylo možné, nebude to znamenat – v rozporu s marxistickým modelem – společné vlastnictví výrobních prostředků. Ve skutečnosti není společné vlastnictví pouze ekonomicky neefektivní, ale je také nekompatibilní s ideou, že by stát měl „odplývat“. Jelikož pokud budou výrobní prostředky vlastněny kolektivně a pokud, jak se realisticky dá předpokládat, se budou lišit představy jednotlivých lidí o tom, jak by měly být nejlépe využity, tak to bude přesně společné vlastnictví, které bude vyžadovat neustálou státní akci, tj. fungující instituci, která bude násilně vnucovat vůli jednoho člověka jinému nesouhlasícímu člověku. Odplývání státu znamená ustavení společnosti založené čistě na soukromém vlastnictví a regulované pouze soukromým právem.