Milion zbytečných chvilek

Mises.cz: 12. prosince 2019, Eduard Horák, komentářů: 0

Dne 16. listopadu se uskutečnila další demonstrace na pražské Letenské pláni iniciovaná sdružením Milion Chvilek. Sešlo se na ní podle odhadů kolem čtvrt milionu lidí. Milion Chvilek na svých webových stránkách¹ hlásá, že „30 let po sametové revoluci demokracie nevzkvétá. Je třeba jasně formulovat, co chceme, a také se o to zasadit.“ Následně aktivisté pokračují třemi body, které charakterizují jejich cíle s tím, že kdo s nimi souhlasí, může podepsat níže petici, a zároveň s prohlášením: „Záleží mi na demokracii, najdu si pro ni chvilku a v případě
potřeby ji budu bránit.“ Ty tři body jsou následovné:

• 1. Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů.
• 2. Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.
• 3. Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Pojďme si nyní tyto tři cíle či požadavky rozebrat.

Chceme mít politiky, kteří respektují demokratická pravidla a instituce, nelžou, nekradou, nestraší a nejsou ve střetu zájmů.

Tady vidím „velký špatný“. Politici, kteří byli legitimně zvoleni ve volbách, demokratická pravidla respektují. Jejich jednání a chování přesně odráží, co se v demokratických režimech děje všude na světě. Kličkují mezi paragrafy, kterých je nepřeberné množství, využívají k tomu státní i nestátní instituce, lžou, kradou (přinejmenším obírání vlastních občanů o daně), straší a jsou ve střetu zájmů. Taková pravidla prostě v demokracii jsou. Kdyby nelhali a neslibovali, nikdo by je v řádných volbách nezvolil, kdyby nekradli, těžko by do politiky vůbec vstupovali. Kdyby nestrašili různými katastrofami a tím, že pokud vyhrají jejich protivníci, nastane armagedon, opět by nebyli zvoleni. No a konečně ve střetu zájmů jsou neustále. Jako státní úředníci jsou ve schizofrenní pozici, kdy jsou zároveň svými zaměstnanci i zaměstnavateli. Jednání ve vlastním zájmu, s cílem maximalizovat svůj užitek, vždy převáží „společenské blaho“.²

Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.

Co znamená „chceme být občany“? Občan je podle mého někdo, kdo je naprosto oddán iluzi státního dobra, kde stát jako ochranitel, spasitel a tvůrce všeho dobra koná nejefektivnější rozhodnutí ve prospěch všech. To je pochopitelně nesmysl. Stát kvůli roztroušeným informacím ve společnosti a kvůli monopolizaci moci, emisi peněz, obraně a spoustě dalších věcí prostě nemůže legitimně rozhodnout, kde jsou peníze vybrané na daních potřeba více a kde méně. Chybí mu základní informace, a těmi jsou tržní ceny. Pouze etatisté a „poslušní občané“ si tuto skutečnost neuvědomují. Jaký je tedy stav společnosti? A jak za společnost (opět těžko definovatelný termín) převzít svůj díl zodpovědnosti? No v demokracii jedině tím, že v následujících volbách hodím do urny lístek s kandidátem, který mě svým předvolebním působením co nejvíce přesvědčil, že bude jednat v mém zájmu. V zájmu společnosti je opět cíl nesplnitelný. Musel by totiž udělat něco, co prospěje všem bez rozdílu.
Kromě toho, že by sám zrušil své těžce vydobyté místo ve státní správě, mě jiný příklad nenapadá.

Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.

Svobodě a spravedlnosti se daří tam, kde je co nejméně násilí a donucení. Největším „producentem“ moci, násilí a donucení je stát. Čím méně státu, tím více svobody a spravedlnosti. Svobodný a spravedlivý stát je contradictio in adjecto. Zdravá krajina může být, ale opět pouze v rukou firem (nemyslím tím Agrofert), které vlastní nyní zestátněnou přírodu a zamezí tak eliminování fenoménu tragédie obecní pastviny.³ Žít beze strachu, důstojně (opět by mě zajímal přesná definice tohoto vágního pojmu) a rád, můžu žít pouze tam, kde vítězí individuální zájmy nad zájmy společenskými a kde je co nejvíce omezena role státu.

V každém případě se sdružení Milion Chvilek a všichni jeho podporovatelé domnívají, že se najednou někde vylíhne, zjeví, nebo přistane politik či politici, kteří to budou myslet upřímně, budou čestní, spravedliví, nebudou lhát ani krást a budou „sloužit vlasti“. To je ale nesmysl. Demokracie má naopak ze své podstaty vlastnost, že generuje do svých vysokých politických funkcí lidi čím dál horší, prolhanější a eticky či morálně slabší. Kdo může uspět ve volebním klání a vystrnadit z funkce politiky současné? No jenom ten, který bude více slibovat (lhát),
více rozdávat z cizího (krást) a mít „ostřejší lokty“. A jelikož je pouze dočasný správce země (v rámci volebního období) a ne správce s dědičným titulem, kterému záleží na tom, v jaké situaci se země bude nacházet po jeho odchodu, jeho vysoké časové preference přímo vybízejí ke krátkodobým, populistickým slibům a činům a potom po mně potopa.⁴

Slovy profesora Hoppeho: „Demokracie vede především k tomu, že podporuje nárůst společenské míry časové preference (orientace na současnost) neboli „zdětinštění“ společnosti. Způsobuje neustálé zvyšování daní, dává vzniknout papírovým penězům a jejich inflaci, vytváří neustálý nárůst legislativy a trvalý nárůst „veřejného“ dluhu. Zároveň demokracie vede k nižším úsporám, zvyšování právní nejistoty, morálnímu relativismu, nezákonnosti a zločinu. Kromě toho je demokracie nástrojem ke konfiskaci bohatství a příjmu a jejich redistribuci. Její součástí je legislativní „zabrání“ majetku jedněch (těch, co něco vlastní) a „rozdání“ tohoto majetku druhým (těm, co věci nevlastní). A jelikož lze předpokládat, že se přerozděluje něco hodnotného, něco, čeho majetní mají příliš a nemajetní příliš málo, každé takové přerozdělování způsobuje, že se systematicky snižuje motivace něco hodnotného mít či něco hodnotné vytvářet. Jinými slovy řečeno, množství lidí, kteří nejsou až zas tak dobří, a množství vlastností, zvyků a chování, jež až tak dobré nejsou, se zvýší, což znamená, že kvalita života v takové společnosti se bude zhoršovat.“⁵

Milion Chvilek tak sice má celkem líbivé cíle, ty jsou ovšem za současné politické situace a při současném způsobu vládnutí nereálné. Navrhuji tedy, místo mávání vlajkou České republiky a Evropské unie, vyvěsit Gadsden flag a snažit se omezit moc státu. Kvalitnější politiky totiž stávající demokratický systém nemá šanci vygenerovat.

1) https://www.milionchvilek.cz/
2) Více o tomto viz: VON MISES, Ludwig. Byrokracie. Praha: Liberální institut, 2002. ISBN 80-86389-22-7.
3) Viz např. zde: https://www.scienceworld.cz/biologie/proc-vlastnit-velryby-slony-i-vzduch-1-tragedie-obecni-
pastviny-1576/?switch_theme=mobile
4) Více o rozdílu mezi správcovstvím dočasným a dědičným viz např.: HOPPE, Hans-Hermann. Demokracie,
anarchie a omyly ekonomie. Praha: Alfa Nakladatelství, 2009. Ekonomie studium. ISBN 9788087197233.
5) Ibid. Str.: 182.