Mračna nad Evropou: Konec prosperity

Mises.cz: 08. října 2014, Josef Tětek, komentářů: 2

[Původně vyšlo na Finmag.cz]

Nad Evropou se stahují mračna. Šest let po vypuknutí největší ekonomické krize od druhé světové války se stále zřetelněji objevují známky toho, že život na starém kontinentě už nikdy nebude takový jako dřív.

Na úvod trochu ponuré statistiky, kterou se europolitici příliš nechlubí. Hrubý domácí produkt evropské sedmadvacítky ani po šesti letech nedosahuje předkrizové úrovně. Zatímco v roce 2007 dosahoval reálný HDP výše 23 900 eur na hlavu, v roce 2013 to bylo stále o šest set méně. Jedná se ale pouze o průměr, některé státy by za takovou stagnaci klidně upsaly duši ďáblu. V Řecku mezi lety 2007 a 2012 (poslední zveřejněný údaj) klesl domácí produkt na hlavu o 3800 eur, ve Španělsku klesl do roku 2013 o 1700 eur, v Itálii o 2700 eur. Obyvatelé těchto zemí tak mají stále daleko do předkrizového životního standardu.

Agregátní ukazatel HDP je však třeba brát s velkou rezervou, jelikož započítává mnoho věcí, u kterých lze o čistém přínosu pochybovat (vládní výdaje) a naopak nezapočítává takové, které bohatství obyvatel zvyšují (šedá ekonomika). Jak je na tom Evropa, potažmo problematické státy, v ukazatelích o větší vypovídací hodnotě?



Jak vidno, předkrizové období je i v těchto ukazatelích hudbou dávné minulosti – evropské země jsou dnes zadluženější než kdy dřív a jejich obyvatelé můžou být rádi, mají-li kam chodit do práce. Obzvlášť alarmující je v této souvislosti míra nezaměstnanosti u mladých dospělých (20–29 let), ze kterých postupně vyrůstá ztracená generace bez pracovních návyků a bez iluzí o funkčnosti stávajícího uspořádání.

Vybrané země v tabulce s největšími problémy přitom tvoří 38 procent ročního produktu evropské sedmadvacítky a žije v nich 36 procent unijní populace. A jelikož cílem představitelů Evropské unie je unie stále těsnější, jsou problémy sousedů i naše problémy.

Zdá se, že klasický recept pana Keynese – utopit recesi v přílivu státních výdajů – „kupodivu“ nezabral a země Evropské unie se k prosperitě ani přes mohutné utrácení na dluh jen tak nevrátí. Mocenská klika vysokých politiků a úředníků tak musí hledat nové cesty, jak ospravedlnit svou existenci, a pokud nemůžou vyvolat samotnou prosperitu, budou alespoň vyvolávat její zdání.

Sex, drogy (a rock’n’roll?)

Pokud statistické údaje neodpovídají politické verzi příběhu o oživení, je to chyba statistiky. To si zřejmě řekli mocipáni v Itálii, Anglii a Irsku a napadl je geniální nápad: započítávat do domácího produktu i spotřebu drog a využívání služeb prostitutek. Anglické prostitutky tak domácí ekonomiku údajně obohacují o 5,3 miliardy liber ročně, k čemuž došli statistici následujícím výpočtem:



Oficiálním vysvětlením pro nové započítávání obdobných aktivit je přesnější výpočet skutečné velikosti ekonomiky; pravděpodobnější motivací je však příjemná skutečnost, že takto navýšený HDP sníží poměr zadlužení i ročních deficitů a umožní tak politikům ještě více utrácet. S pépéčkem se dá navíc velmi snadno čarovat, protože dané činnosti nejsou nikde oficiálně přiznávané a evidované a každá z uvedených tří proměnných je založena na odhadech.

Nemusíme se však bát, že bychom zůstali pozadu. V rámci porovnatelnosti budou inovativní statistické přístupy postupně zavedeny ve všech zemích Evropské Unie. Největší vzpruhu tak dostane Finsko a Švédsko, kde tyto sektory tvoří dle odhadů čtyři až pět procent národního produktu.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda a jak bude v budoucnu vedle sexu a drog do HDP započítáván i rock’n’roll.

Hon na čarodějnice

Mlžení ohledně skutečného stavu ekonomik slouží, alespoň krátkodobě, k ukolébání voličů. Na druhé straně slabý hospodářský výkon znamená reálné výpadky ve státních kasách, které je zapotřebí tak či onak nahradit.

V Itálii tak od poloviny tohoto roku dochází ke zvýšení daní z kapitálových příjmů z 20 na 26 procent. Běda všem, kterým by přišlo třicetiprocentní navýšení této daně už přílišné a snažili se svůj majetek chránit. V Itálii vás před berním úředníkem neochrání ani světově proslulé jméno. Bulgari, Prada, Armani, Dolce a Gabbana – to není výčet obchodů z Pařížské ulice, ale obětí zběsilého honu na čarodějnice, při kterém padají stamilionové (eurové!) pokuty a rozsudky odnětí svobody. Tyto ikony italského vkusu a podnikatelského ducha založily své firmy před třiceti a více lety; založí dnešní mladí Italové v takovém prostředí obdobně úspěšné firmy, nebo raději budou usilovat o místo v úřadě rozdělujícím evropské fondy?

Ve Francii pomalu začíná ztrácet význam udávat, jaká je aktuální daňová sazba – pro zjednodušení by v budoucnu mohla vláda vyhlašovat, kolik procent z příjmu si mohou lidé ponechat. Od počátku roku činí totiž mezní daňová sazba uvalená na nejvyšší příjmy sedmdesát pět procent. Je pak snad překvapením, že rozliční Gérardové raději roztrhají francouzský pas a půjdou si hledat nové kamarády na východ? Tento přístup ovšem není vlastní pouze boháčům – velmi pesimistický výhled ohledně budoucnosti v rodné zemi mají i mladí Francouzi; čemuž se ve světle sedmnáctiprocentní nezaměstnanosti nelze divit.

S jídlem roste chuť

Klasické zvyšování daní z rozličných příjmů a nahánění těch, kteří se před daněmi chrání, však nemusí už pro zalátání děr ve státních rozpočtech stačit. Jak si ukážeme v v pokračování tohoto článku, v Evropě se chystá něco mnohem většího. V nikterak vzdálené budoucnosti můžeme být svědky opatření, které dále posune dosavadní hranice mezi soukromým a veřejným, mezi svobodou a státní zvůlí.

Houstnoucí mračna jsou pouhou předzvěstí bouře.