My a náš společný zájem

Mises.cz: 20. února 2020, Matthias Lukl, komentářů: 0

Možná jste si už stačili všimnout, že všichni lidé na této planetě jsou zcela unikátní, neopakovatelné a individuální bytosti, které mají vlastní touhy, sny, pocity a zájmy. A to je důvod, proč existuje zájmeno JÁ.

Existuje také nějaké skupina, do které patřím, a ta se obvykle označuje zájmenem MY.

A někdy se může stát, že někdo prohlásí nějakou větu, která zní takto:

MY jsme si zvolili Babiše.
MY jsme si odhlasovali členství v Evropské unii.
MY chceme fungující stát a platit daně.
A tak dále.

Přiznám se, že nejsem zrovna velký fanda těchto užití zájmena MY. Rozumím jistému zobecnění a zjednodušení. Rozumím tomu, když někdo řekne: „MY Češi máme rádi pivo.“ Nemyslí tím, že by snad úplně každý Čech, tedy sto procent veškeré české populace, měli rádi pivo. Jen zjednodušeně říká, že je tu celková pivní kultura.

Ale pokud jde o tyto politická prohlášení, je s nimi řada problémů. Za prvé v tom MY jsem obsažen i JÁ, aniž by se mě někdo na něco ptal. Já jsem pro Babiše nehlasoval a být členem EU nechci. Je to jakási kolektivní vina a popírání individuality jedince.

K tomuto prazvláštnímu MY má také velice blízko slovní spojení „veřejný zájem“ nebo „obecný zájem“. Tu můžeme vidět nějakého politika, co v médiích prohlásí, že je ve veřejném zájmu, abychom regulovali zbraně nebo zakazovali drogy.

Setkal jsem se s několika případy, kdy bylo slovo „veřejný zájem“ použito ve významu, kdy mi to dávalo svým způsobem smysl a rozuměl jsem tomu, proč takové slovo bylo užito. Jako v případě užívání zájmena MY, i u veřejného zájmu rozumím jistému zobecnění. Když řeknu, že je ve veřejném zájmu, aby naše společnost bohatla, zvyšovala se vzdělanost a klesaly počty násilných činů, jistě nebudete mít nic proti tomu. Ovšem politici a jiné mediálně známé osobnosti často používají slovní spojení „veřejný zájem“ v manipulativním významu.

Říkají „veřejný zájem“, ale myslí tím „můj zájem“. Pokud politik prohlásí, že je ve veřejném zájmu regulovat chovy exotických zvířat, poloautomatické zbraně a návykové látky, mluví jen o svém zájmu. Případně o zájmu těch, kteří s ním souhlasí. Zcela však ignoruje ty, kteří s ním nesouhlasí a o jeho regulace se neprosili. Takovou manipulaci je nutné zcela odmítnout.

Jak prohlásila Ayn Rand, nic jako veřejnost neexistuje, jedná se jen o nějaké jedince, kteří když tvrdí, že je ve veřejném zájmu omezit soukromý sektor, tak to znamená jen jednu věc: zájmy některých jedinců jsou vnuceny proti zájmům jiných.

Jsou i lidé, kteří tvrdí, že slovní spojení „veřejný zájem“ se odvolává na to, co chce VĚTŠINA. Takovou definici budu klidně respektovat. Jenomže problémem je, že lidé, kteří s touto definici přijdou, ji zcela odmítají, když se jim zrovna nehodí. Jakmile se v Británii většinou odhlasoval Brexit, začali tito lidé s definicí většinového veřejnému zájmu své definice házet za hlavu a tvrdit, že Brexit není ve veřejném zájmu Británie, ačkoliv dle jejich definice je, neboť si to přece odhlasovala většina Britů.

Nebo tvrdí, že je ve veřejném zájmu přijmout euro, ačkoliv u toho ignorují, že statisticky většina lidí euro nechce. Alespoň v České republice. To pak hodí za hlavu definici o většině a přijdou s nějakým klišé. Například, že je to zkrátka jakési obecné dobro, které by pomohlo celé společnosti a udělalo ji lepší. Jsou to však jen prázdná slova, která v praxi znamenají ignoraci subjektivní teorie hodnoty a individualismu.

Mimochodem, někdy se mi stává, že když prohlásím, že nic jako veřejný nebo obecný zájem neexistuje, a každý člověk má své vlastní zájmy, dostává se mi protiargumentu, který se mi snaží dokázat, že existují společné zájmy, protože dva různí lidé mohou mít nějaký společný zájem a usilovat společně o jeho naplnění. Ne jen dva, klidně může vzniknout i celá skupina či organizace, jejíž jménem se bude zastávat tento zájem. Je to však nepochopení toho, co tvrdím. Já rozhodně nepopírám, že existují společné zájmy, které mohou lidé zastávat ve skupině. Problémem je, že každý jedinec v této skupině musí zcela individuálně vyjádřit, že takový zájem zastává, a nikdo nemůže mluvit jeho jménem.

Když budu členem politické strany, která vydá nějaké oficiální prohlášení, které jsem měl možnost číst a podepsat svým jménem, je to zcela v pořádku. Není však v pořádku, když za mě mluví politik, který se mě na nic neptal a nikdy jsem ho nevolil.

S tím jde ruku v ruce ještě jiná forma, jak použít zájmeno MY, nebo „veřejný zájem“. Jedná se o používání názvů jednotlivých států.

Německo oficiálně prohlásilo turecké vraždění Arménů za genocidu.
Česká republika nesouhlasí s Brexitem a zcela jej odmítá.
Americký stát Ohio zakázal chovy nebezpečných šelem.
Rusko je pro nás všechny velkou hrozbou.

Proč mám s těmito druhy prohlášení problém? Protože je tam skryté to zavádějící MY. Lidé obvykle chápou rozdíl mezi Českou republikou ve významu nějakého národa, který spojuje kultura, jazyk a/nebo území, a mezi státní institucí, která jim vládne (s nebo proti jejich vůli).

Opět chápu jisté zjednodušení. Není úplně pohodlné říct, že „ruská vláda v čele s Putinem je pro nás hrozbou“, a je jednodušší říct, že „Rusko je pro nás hrozbou“. Nejde ale jen o slovní obrat, který člověku přirozeně vejde do jeho slov, jde o to, že se pak vymaže rozdíl mezi zájmy mocipánů, kteří státu vládnou, a jednotlivců, kteří v něm žijí.

Z pohledu demokracie se mocipáni vnímají jako zástupci lidu, kteří byli spravedlivě zvoleni ve volbách, čili vše, co dělají, dělají ve jménu svého lidu.

Jenže kolikrát se vám stalo, že Babiš prohlásil nějakou věc v zahraničí jménem celé České republiky, ale my jsme kroutili hlavou a s jeho slovy vůbec nesouhlasili? Kolikrát Zeman prohlásil něco, až nám z toho bylo trapně a chtěli jsme se někam schovat pod stůl? Inu vidíte, navzdory systému voleb, je v každodenní praxi běžné, že zkrátka nesouhlasíte se svými mocipány. Nesouhlasíte s jejich slovy, jejich zákony, a ani jejich činy.

Je vám tedy příjemné, když lidé v zahraničí – v Německu, Portugalsku, Španělsku, Francii – chápou slova Zemana jako vaše slova? Jako slova České republiky? Samozřejmě, že ne! A proto je nutné rozlišovat mezi mocností a lidem.

A proto je důležité vědět, že:

„Německo oficiálně prohlásilo turecké zabíjení Arménů za genocidu.“

- Omyl. Ne Německo. Německá vláda. Domnívám se, že většina Němců se shodne i bez potvrzení svých mocipánů, že vyvražďování Arménů byla genocida.

„Česká republika nesouhlasí s Brexitem a zcela jej odmítá.“

- Nikoliv! Pokud ministerstvo vnitra napíše oficiální stanovisko za celou Českou republiku, dopouští se prakticky morálního zločinu, protože vašim jménem vyjadřují nějaký názor. Ministerstvo vnitra není Česká republika. Vy jste Česká republika. Vy víte, jestli souhlasíte nebo nesouhlasíte s Brexitem.

„Americký stát Ohio zakázal chovy nebezpečných šelem.“

- Ne! Politici, kteří jsou v Ohio zrovna u moci, se rozhodli zakázat tyto chovy. Ne Ohio. Ohio je plné lidí, kteří s takovými nesmyslnými zákony nesouhlasí a nikdy se o ně neprosili.

S tím se také pojí oblíbené zvolání, že „stát jsme my“, a lidé to obvykle prohlašují jen proto, že tomu tak byli učeni ve školách. Ovšem i oni sami pak v praxi rozlišují mezi státem ve smyslu instituce a státem ve smyslu nějakých jedinců žijících na nějakém území. Pokud je vidíme prohlásit: „Když někdo neplatí daně, okrádá stát!“, tak jasně přiznávají, že ten rozdíl vidí. Pokud bychom byli stát my, jak by mohl okrádat stát? Vždyť on je stát, protože stát jsme my!

Koneckonců, pokud bychom stát skutečně byli my, tak Židé během holocaustu nebyli systematicky vyvražďováni Německým státem, ale nejspíše jen hromadně páchali sebevraždu. Mimochodem, tuto analogii jsem si vypůjčil od samotného Rothbarda.

Tohle rozlišení je obzvláště důležité v případech, kdy se stát otočí proti svým vlastním lidem a stane se jejich nepřítelem (stát je však de facto vždy nepřítelem, to jen tak na okraj). Tak se tomu stalo v Katalánsku, v Hong Kongu, v Tibetu…

Takže bych vás rád poprosil, neříkejte MY, tam, kde nepatří, neodvolávejte se na nějaké neexistující veřejné zájmy, neříkejte název státu tam, kde myslíte jeho vládce a zbavte se myšlenky, že vy jste stát. Tyto slovní obraty jsou jen důsledkem masivní státní indoktrinace.