Mises.cz

Mises.cz

Mýtus přirozeného monopolu (1.)

Mnoho lidí je zastánci svobodného trhu ve většině oblastí lidské činnosti, v některých odvětvích ale mylně dělají výjimku: říkají, že jsou odlišná, konkurence tam nefunguje a je nutná účast státu. Patří tam služby typu vodovodní potrubí, rozvod elektřiny, kanalizace, veřejné osvětlení apod.

[Původně vydáno v The Review of Austrian Economics 9(2), 1996.]

„Již samotný pojem 'veřejný zájem' … je absurdní. Každý statek je veřejnosti užitečný a téměř každý statek … by mohl být považován za 'nutný'. Jakékoliv předurčení několika odvětví jako 'veřejně prospěšných' je naprosto arbitrární a neospravedlnitelné.“

- Murray Rothbard, Power and Market

Většina takzvaných veřejně prospěšných odvětví (v originále public utilities, což je označení pro odvětví jako např. potrubí, dodávky vody, tepla, elektřiny, kanalizace, veřejné osvětlení, chodníky, silnice apod., pozn. překl.) získaly privilegium státního monopolu, protože se o nich tvrdí, že jsou tzv. „přirozenými monopoly“. Jednoduše řečeno, přirozený monopol údajně nastává, když charakter produkční technologie (jako např. vysoké fixní náklady) způsobuje, že při rozšiřování výroby dochází ke snižování průměrných nákladů na jednu jednotku výroby. V takových odvětvích, praví teorie, nakonec zvítězí jen jeden výrobce, protože bude schopen produkovat každou jednotku levněji než kteříkoliv další dva výrobci dohromady, čímž vzniká „přirozený“ monopol. V přítomnosti více výrobců by ceny mohly být jedině vyšší.

Dále, konkurence údajně způsobuje zákazníkům nepohodlí kvůli stavbě dvojitých sítí, např. rozkopávání ulic kvůli položení druhého konkurenčního potrubí na plyn nebo vodu. Protože se chceme tomuto vyhnout, máme prý další důvod, aby stát delegoval jedné firmě výhradní monopolní právo na provoz těchto zařízení.

Je mýtus, že teorie přirozeného monopolu byla nejprve vyvinuta ekonomy a až poté použita zákonodárci k „ospravedlnění“ státem delegovaných monopolů. Ve skutečnosti byly monopoly vytvořeny desetiletí před tím, než intervencionističtí ekonomové tuto teorii formalizovali a následně ex post ospravedlnili státní zásahy. V době, kdy státy udělily první monopolní výsady, velká většina ekonomů chápala, že kapitálově náročná výroba ve velkém měřítku sama nevede k monopolnímu postavení, ale je velmi přínosným aspektem procesu konkurenční soutěže.

Klíčové je zde slovo „proces“. Pokud se na konkurenci podíváme jako na dynamický proces soutěže mezi podnikateli, potom samotný fakt, že nějaký výrobce má v nějakou chvíli nejnižší náklady na trhu, znamená jen velmi málo nebo spíše neznamená nic. Trvající síly konkurence (včetně potenciální konkurence) činí tržní monopol nereálným.

Teorie přirozeného monopolu je také ahistorická. Nejsou důkazy o tom, že by se ten obávaný příběh „přirozeného monopolu“ vůbec někdy odehrál – příběh, ve kterém jeden výrobce získá trvalé monopolní postavení tím, že dosáhl nižších průměrných nákladů na jednotku než ostatní firmy v odvětví. Jak uvidíme dále, ve většině takzvaných veřejně prospěšných odvětví konce 18. a začátku 19. století často existovaly desítky vzájemných konkurentů.

Úspory z rozsahu během éry delegovaných monopolů

Na konci 19. století, kdy lokální vlády začínaly udělovat monopolní privilegia, se většinové ekonomické myšlení neslo v duchu, že „monopol“ byl vytvořen státním zásahem a nikoliv svobodným trhem – díky privilegiím, protekcionismu a dalším nástrojům. Schopnost produkce ve velkém měřítku byla vnímána jako dobrá věc pro spotřebitele a nikoliv jako zlozvyk zlých monopolistů. Např. Richard T. Ely, spoluzakladatel American Economic Association, napsal, že „produkce ve velkém je věc, která nijak obecně není totožná s monopolní produkcí.“[1] John Bates Clark, další spoluzakladatel, napsal v roce 1888, že představa zničení konkurence větší provázaností by neměla vyvolávat předčasné nadšení.“[2]

Herbert Davenport z Chicagské univerzity prohlásil v roce 1919, že existence jen malého počtu firem v odvětví s úsporami z rozsahu „nevyžaduje zničení konkurentů,“[3] a jeho kolega James Laughlin poznamenal, že „i tam, kde dochází k velké koncentraci výroby, se dobře daří konkurenci.“[4] Irwing Fisher[5] a Edwin R. A. Selingman[6] se oba shodli, že produkce ve velkém vedla ke konkurenceschopným výrobkům a službám díky úsporám nákladů na reklamu, prodej a nadbytečnou přepravu.

Velkovýrobny podle ekonomů z přelomu století vždy prospívaly zákazníkům. Protože bez výroby ve velkém, jak říká Seligman, „by se svět vrátil do primitivní podoby a v podstatě by ztratil nespočetné výhody specializace kapitálu.“[7] Simon Patten z Wharton School vyjádřil podobný pohled, když řekl, že „spolupráce kapitálu nezpůsobuje společnosti žádné škody. ... Spolupracující kapitál je mnohem efektivnější než malí výrobci, které nahradil.“[8]

Tak jako v podstatě každý ekonom své doby, Franklin Giddings z univerzity Columbia chápal konkurenci stejně jako pozdější rakouští ekonomové, tedy jako dynamický proces rivality. Díky tomu poukázal na to, že

„nějaká forma konkurence je nekonečný proces. ... Proto když se zdá, že tržní konkurence byla potlačena, měli bychom se ptát, co se stalo se silami, které ji vytvářely. Měli bychom se také ptát, do jaké míry konkurence pouze změnila podobu.“[9]

Jinými slovy, „dominantní“ firma, která prodává za nižší cenu než její rivalové, nemůže v žádné chvíli prohlásit, že potlačila konkurenci, protože konkurence je „nekonečný ekonomický proces.“

David A. Wells, jeden z nejpopulárnějších ekonomických spisovatelů konce 19. století, napsal, že „svět požaduje hojnost zboží a požaduje ji levně. A zkušenosti ukazují, že ji může mít jen pomocí zapojení velkého množství kapitálu ve velkém rozsahu.“[10] A George Gunton byl přesvědčen, že

„koncentrace kapitálu nepřivádí malé podnikatele ke krachu, ale jednoduše je integruje do většího a sofistikovanějšího systému výroby, ve kterém je jim umožněno vyrábět ... levněji pro společnost a získat pro sebe větší příjem. ... Koncentrace kapitálu neničí konkurenci, právě naopak. ... Použitím velkého množství kapitálu, lepších strojů a lepšího vybavení koncern dosáhne nižších cen než jednotlivé firmy.“[11]

Výše uvedené citace nejsou úzkým výběrem ale spíš kompletním seznamem. Dnes se to může zdát divné, ale jak napsal A. W. Coats, koncem 80. let 19. století ve Spojených státech existovalo jen deset mužů, kteří byli považováni za profesionální ekonomy na plný úvazek.[12] Tím pádem citace pokrývají skoro všechny profesionální ekonomy, kteří měli na prahu 20. století co říct ke vztahu mezi úsporami z rozsahu a konkurenčním prostředím.

Významnost těchto pohledů spočívá v tom, že tito lidé měli příležitost na vlastní oči vidět rozmach produkce ve velkém měřítku a nepovažovali je za něco, co vede k monopolu, ať už „přirozenému“ nebo jinému. V duchu rakouské školy chápali, že konkurence je plynoucí proces a že dominance na trhu je vždy nutně dočasná, pokud pomineme státní regulaci, která monopoly vytváří. Tento pohled je také konzistentní s mým vlastním výzkumem, ve kterém jsem došel k závěru, že „koncerny“ konce 19. století ve skutečnosti snižovaly své ceny a rozšiřovaly výrobu rychleji než zbytek ekonomiky — byly nejdynamičtějším a nejkonkurenčnějším odvětvím ze všech; nebyly monopoly.

Profese ekonoma začala vyznávat teorii přirozeného monopolu až od 20. let 20. století, kdy se zbláznila do „vědeckosti“ a přijala víceméně inženýrskou teorii konkurence, která rozdělovala odvětví podle konstantních, klesajících a rostoucích výnosů z rozsahu (klesajících průměrných nákladů). Podle tohoto způsobu myšlení výrobní vztahy určovaly tržní strukturu a díky tomu i konkurenčnost. Konkurence už nebyla vnímána jako fenomén chování jednotlivců ale jako výrobní vztah. S výjimkou ekonomů jako Joseph Schumpeter, Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a dalších příslušníků rakouské školy začalo být chápání konkurenčního boje a podnikání jako trvajících procesů v podstatě ignorováno.

Jak „přirozené“ byly první přirozené monopoly?

Nejsou důkazy o tom, že na začátku regulace veřejně prospěšných odvětví vůbec existoval fenomén typu „přirozený monopol.“ Jak podotknul Harold Demsetz:

„V roce 1887 fungovalo v New Yorku šest provozovatelů elektrického osvětlení. V roce 1907 v Chicagu bylo čtyřicet pět firem držiteli licence na provoz elektrického osvětlení. Před rokem 1895 bylo město Duluth ve státě Minnesota obsluhováno pěti firmami na veřejné osvětlení a město Scarnton ve státě Pennsylvania mělo čtyři takové firmy v roce 1906. ... Během druhé poloviny 19. století byla v USA konkurence běžnou záležitostí v plynárenství. Před rokem 1884 fungovalo v New Yorku šest firem. ... Konkurence byla běžná a velmi odolná mezi telefonními společnostmi — ... větší města jako Baltimore, Chicago, Cleveland, Columbus, Detroit, Kansas City, Minneapolis, Philadelphia, Pittsburgh a St. Louis měly alespoň dva provozovatele telefonních linek v roce 1905.“[14]

Demsetz rozhodně nezašel příliš daleko, když řekl, že „se nezdá přesvědčivé, že by úspory z rozsahu byly charakteristické pro veřejně prospěšná odvětví v době, kdy regulace nahradila tržní konkurenci.“[15]

Nejvýmluvnější příklad neexistence přirozeného monopolu v těchto odvětvích je uvedený v knize ekonoma George T. Browna z roku 1936, která se jmenuje „The Gas Light Company of Baltimore“ („Baltimorská společnost pro plynové osvětlení,“ pozn. překl.), která nese parodický podtitul „A Study of Natural Monopoly“ („Studie přirozeného monopolu,“ pozn. překl.).[16] Tato kniha uvádí „studium schopnosti vývoje veřejně prospěšných odvětví“ v obecné rovině se zvláštním důrazem na Gas Light Company of Baltimore, jejíž problémy „nejsou typické ani pro baltimorskou společnost ani pro stát Maryland, jako spíš pro zbytek veřejně prospěšných odvětví.“[17]

Historie Gas Light Company of Baltimore zaujímá prominentní místo v celé historii přirozených monopolů (v teorii i praxi), jak je viděna vlivným Richardem T. Ely, profesorem ekonomie na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru, který shrnul problémy této společnosti v sérii článků v Baltimore Sun, jež byly později vydány jako úspěšná kniha.

Historie Gas Light Company of Baltimore je taková, že od svého založení roku 1816 neustále bojovala s novými konkurenty. Její reakce byla nejen pokus konkurovat v rámci trhu, ale také lobovat u státních a městských vládních autorit, aby přestaly udělovat povolení k provozu jejím konkurentům. Firma využívala úspor z rozsahu, což ale nezabránilo mnoha konkurentům v přístupu na trh.

„Konkurence je součástí byznysu,“ napsal deník Baltimore Sun v roce 1851 v editoriálu, když nadšeně informoval o nových konkurentech na trhu osvětlení.[18] Gas Light Company of Baltimore ale „vznášela námitky k udělování kontraktů novým firmám.“[19]

Brown uvádí, že „společnosti v ostatních městech byly vystavovány zničující konkurenci“ a následně popisuje, jak se tyto firmy marně pokoušely vstoupit na baltimorský trh. Když ale tato konkurence byla tak „zničující,“ proč by jinak ty firmy vstupovaly na nové, pravděpodobně stejně „zničující“ trhy? Buď je Brownova teorie „zničující konkurence“ (která se stala velmi přijímanou) nesprávná, nebo tyto firmy iracionálně toužily po finanční újmě.

Ignorováním dynamického charakteru konkurenčního procesu udělal Brown stejnou chybu jako řada dalších ekonomů: věřil, že „nadměrná“ konkurence může být „zničující“, pokud nízkonákladoví výrobci vytlačí své méně efektivní rivaly z trhu.[20] Taková konkurence může být „zničující“ pro konkurenty s vyššími náklady, je ale přínosná pro spotřebitele.

V roce 1880 fungovaly v Baltimoru tři společnosti, které spolu tvrdě bojovaly. V roce 1888 se pokusily spojit a fungovat jako monopol, ale nový konkurent jim zkazil plány: „Thomas Aha Edison představil elektrické světlo, které ohrožovalo existenci všech provozovatelů plynového světla.“[21] Od té chvíle zuřila konkurence mezi plynovými i elektrickými firmami, z nichž všechny byly vystaveny vysokým fixním nákladům, což mělo za následek úspory z rozsahu. Žádný tržní nebo „přirozený“ monopol tedy nikdy nenastal.

K tomu došlo až díky státní intervenci. V roce 1980 byl v Marylandu přijat zákon, který „požadoval roční platby městu ze strany koncernu ve výši 10 000 USD ročně a tři procenta ze všech dividend výměnou za privilegium 25leté monopolní výsady.“[22] Toto je ten dnes velmi známý přístup státních představitelů, kteří se spolčují s managementem firem, aby jim umožnili vytvořit monopol, který bude ubližovat spotřebitelům, a poté se podělit o svůj lup formou poplatků za licence a daní uvalených na monopolní zisky. Tento postup je dnes velmi rozšířený např. v odvětví kabelové televize.

Zákonná „regulace“ firem na plynové a elektrické osvětlení přinesla předvídatelný výsledek: monopolní ceny, na které si veřejnost hořce stěžuje. Ovšem místo deregulace a umožnění konkurenci, aby snižovala ceny, byla jako řešení zvolena regulace veřejně prospěšných odvětví údajně v zájmu spotřebitelů, kteří podle Browna „cítili, že ten zanedbatelný zájem o uspokojení jejich potřeb (zákonnou kontrolou cen za osvětlení) vyústil ve vyšší ceny a monopolní výsady. Vývoj regulace veřejně prospěšných odvětví v Marylandu byl také velmi podobný ostatním státům.“[23]

Ne všichni ekonomové byli zaslepeni teorií „přirozeného monopolu“ prosazované monopolisty z veřejně prospěšných odvětví a jejich placenými ekonomickými poradci. V roce 1940 ekonom Horace M. Gray, asistent ředitele fakulty na Illinoiské univerzitě, prozkoumal historii „konceptu veřejně prospěšných odvětví“ včetně teorie „přirozeného“ monopolu. „Během 19. století,“ zjistil Gray, se obecně věřilo, že „veřejný zájem bude nejlépe naplňován udělováním zvláštních privilegií soukromým osobám a firmám“ v mnoha odvětvích.[24] To zahrnuje patenty, dotace, cla, darování pozemků pro stavbu železnic a monopolní kontrakty na provoz zařízení „veřejného zájmu“. „Celkovým výsledkem byly monopoly, zneužívání a politická korupce.“[25]

Pokud jde o odvětví „veřejného zájmu“, Gray zaznamenal, že „mezi roky 1907 a 1938 se politika státem vytvořených a ochraňovaných monopolů zakořenila ve většině ekonomiky a stala se stavebním kamenem moderní regulace odvětví veřejného zájmu.“[26] Od té doby „statut veřejně prospěšných služeb znamenal bezpečný přístav pro všechny, kteří se chtějí stát monopolisty, ale je pro ně příliš těžké, nákladné a nepříjemné si toto postavení zajistit a udržet soukromými cestami.“[27]

Na doklad tohoto závěru Gray ukázal, jak se téměř každý rádoby monopolista v zemi pokusil získat označení „veřejného zájmu,“ což zahrnovalo odvětví poskytující vysílání rádia, nemovitosti, mléko, leteckou dopravu, uhlí, ropu a zemědělské plodiny, abychom uvedli aspoň některé. Na stejném principu můžeme „celý experiment s NRA (National Regulatory Authority = národní regulační úřad, pozn. překl.) považovat za pokus velkých firem zajistit si ochranu monopolistických praktik.“[28] Ta odvětví, která měla to štěstí být politicky označena jako „odvětví veřejného zájmu,“ využívala koncept veřejného zájmu k odstranění hrozby konkurence.

Role ekonomů v tomto schématu představovala konstrukci něčeho, čemu Gray říkal „zmatená racionalizace“ pro „zlověstné síly soukromých výsad a monopolů“ neboli teorie „přirozeného“ monopolu. „Ochrana spotřebitelů odstoupila do pozadí.“[29]

Aktuálnější ekonomický výzkum potvrzuje Grayovu analýzu. V jedné z prvních statistických studií efektů regulace cen v energetickém průmyslu, která byla vydána v roce 1962, George Stigler a Claire Friedland nenašli žádné významné rozdíly mezi cenami a zisky společností veřejného zájmu s a bez regulatorních komisí mezi roky 1917 a 1932.[30] První regulátoři cen neprospívali spotřebitelům, ale byli spíše „odchyceni“ průmyslem, jak to známe z mnoha dalších odvětví od spedice přes leteckou dopravu po kabelou televizi. Je dobré připomenout, ale ne moc hlasitě, že trvalo ekonomům skoro 50 let, než začali studovat skutečné výsledky regulace cen namísto těch teoretických.

Šestnáct let po studii Stiglera a Friedlanda zjistil Gregg Jarrell, že mezi roky 1912 a 1917 25 států nahradilo lokální regulaci cen elektrické energie regulací státní, což vedlo ke zvýšení cen o 46 procent a zisků o 38 procent, zatímco vyrobené množství se snížilo o 23 procent.[31] Lokální regulace nedokázala udržet ceny nízko. Ale firmy chtěly ještě větší nárůst svých cen, a proto úspěšně lobovaly za státní regulaci ve jménu teorie, že státní regulátoři budou více odolní vůči místním sdružením spotřebitelů, než jsou starostové a městské rady.

Tyto výsledky zkoumání jsou v souladu s tím, jak dříve Horace Gray považoval regulaci cen v odvětvích veřejného zájmu za proti-spotřebitelskou, monopolistickou, přinášející nepružné ceny.


Z důvodu délky jsme překlad článku rozdělili na dvě části. V druhé části, kterou naleznete zde, se autor vypořádává s argumentem zbytečné duplikace a nemožné konkurence. Následně uvádí příklady třech odvětví veřejného zájmu, které byly provozovány soukromými firmami bez monopolního postavení.

Článek původně vyšel zde.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed