Mises.cz

Mises.cz

Náš nepřítel – Stát

Toto je nejvážnější nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci: státní intervence, absorpce veškerého spontánního úsilí společnosti Státem; tedy toho spontánního historického jednání, které dlouhodobě udržuje, vyživuje a pohání lidské osudy.

Ať už je či není pravda, že člověk je formován v nespravedlnosti a počat v hříchu, je nezpochybnitelnou pravdou, že Stát je zplozencem agrese a udržuje se agresí. -- Herbert Spencer, 1850

Toto je nejvážnější nebezpečí, které dnes hrozí civilizaci: státní intervence, absorpce veškerého spontánního úsilí společnosti Státem; tedy toho spontánního historického jednání, které dlouhodobě udržuje, vyživuje a pohání lidské osudy. -- Jose Ortega y Gasset, 1922.

Státy převzaly rozsáhlé nové povinnosti a odpovědnost; rozšiřují svou moc dokud neprostoupí veškeré jednání každého občana, jakkoliv soukromé; začínají kolem svých operací zatahovat závoj důstojnosti a neomylnosti Státního náboženství; jejich zaměstnanci se stali oddělenou a nadřazenou kastou s pravomocemi spoutávat a uvolňovat a nahlížet do každého hrnce. Stále ale zůstávají, jako byly už od počátku, společným nepřítelem všech dobrosrdečných, pilných a mravných lidí. -- Henry L. Mencken, 1926.

I

Pohlédneme–li pod povrch našich každodenních veřejných záležitostí, můžeme rozeznat jeden fundamentální fakt: probíhající velké přerozdělování moci od společnosti ke Státu. Toto je fakt, který by měl být v centru zájmu bystrého studenta naší civilizace. Ten má vždy jen druhotný či odvozený zájem o záležitosti jako jsou regulace cen a mezd, inflace, politické bankovnictví, reforma zemědělství [Agricurtular Adjustment Act], a obdobné položky dnešní státní politiky, které plní stránky novin a ústa publicistů a politiků. To vše lze shrnout do jednoho bodu. Tyto záležitosti mají okamžitou a dočasnou důležitost a z toho důvodu si monopolizují pozornost veřejnosti, ale všechny jsou pouze vedlejším příznakem téže věci, kterou je zvyšování moci Státu a odpovídající snižování moci společnosti.

Je nešťastné, že tak málo lidí chápe, že stejně jako Stát nemá žádné svoje peníze, tak nemá ani žádnou svoji moc. Veškerou moc, kterou má, je pouze ta, kterou mu společnost předá plus co od ní čas od času pod tou či onou záminkou zkonfiskuje; neexistuje žádný jiný zdroj, odkud by moc Státu mohla pocházet. Tudíž každé navýšení moci Státu, ať už darem nebo konfiskací, ponechá společnosti o to menší moc; nikdy nebylo a ani nikdy nemůže být posílení Státní moci bez odpovídajícího a přibližně ekvivalentního oslabení moci společnosti.

Navíc s jakýmkoliv výkonem Státní moci nejenže se snižuje výkon společenské moci v témže směru, ale snižuje se i samotná ochota ji vykonávat. Starosta Gaynor překvapil celý New York, když novináře, který si stěžoval na neefektivitu policie, upozornil na to, že každý občan má právo zadržet zločince a předvést ho před soud. „Anglické právo, stejně jako zákony této země,“ napsal, „byly velmi opatrné, aby v tomto ohledu nedaly více práv policistům a strážníkům než dávají každému občanovi.“ Státní výkon tohoto práva skrze policejní sbor probíhá už tak dlouho, že nejenže jsou občané neochotní ho vykonávat sami, ale pravděpodobně málo kdo z nich ví, že toto právo má.

Dosud bylo v této zemi na náhlé krize a neštěstí odpovídáno mobilizací sil společnosti. Ve skutečnosti (s výjimkou určitých institucionálních podniků, jako domovy pro přestárlé, blázince, městské nemocnice a okresní chudobince) chudoba, nezaměstnanost, „deprese“ a obdobné záležitosti nebyly vůbec starostí Státu, ale byly zmírňovány aplikací společenské moci. Za pana Roosevelta ovšem Stát převzal tuto funkci veřejným vyhlášením doktríny, docela nové v naší zemi, že Stát odpovídá za živobytí každého občana. Studenti politiky samozřejmě v tomto viděli pouze lest, jak nesmírně posílit moc Státu; to, co už v roce 1794 James Madison nazval „starým trikem, jak obrátit každou mimořádnou situaci v šanci vlády akumulovat další moc“; a běh času dokázal, že měli pravdu. Účinek na rovnováhu mezi státní mocí a mocí společnosti je jasný, stejně jako účinek všeobecné indoktrinace ideou, že výkon společenské moci v těchto záležitostech již není žádán.

Právě tímto způsobem dosáhla progresivní přeměna moci společnosti na moc Státu svého přijetí.[1] Když nastaly povodně v Johnstownu, byla společenská moc rychle zmobilizována a použita se zápalem i inteligencí. Její hojnost, měřená samotnými penězi, byla taková, že když bylo nakonec vše dáno do pořádku, zůstal ještě přebytek kolem milionu dolarů. Pokud by se taková katastrofa stala dnes, nejenže by společenská moc byla pravděpodobně až příliš vyčerpaná, než aby se zmohla k podobnému výkonu, ale všeobecným instinktem by bylo volat Stát na pomoc a nechat Stát, aby se postaral. Nejen, že moc společnosti v takovém rozsahu atrofovala, ale ochota vykonávat ji v tomto konkrétním směru atrofovala společně s ní. Pokud Stát učinil tyto záležitosti svým úkolem a zkonfiskoval si moc, která je nezbytná k plnění těchto úkolů, proč ho nenechat, aby je tedy řešil? Hrubé měřítko této obecné atrofie můžeme získat z našeho vlastního přístupu k žebrákům. Před dvěma lety bychom byli pohnuti, abychom jim něco dali; dnes je odkážeme na Státní podpůrný úřad. Stát řekl společnosti: „Nevykonáváš svou moc dostatečným způsobem nebo ji nevykonáváš takovým způsobem, o kterém si myslím, že je ten nejkompetentnější. Čili já zkonfiskuji tvoji moc a budu ji vykonávat podle sebe.“ Od té doby, když nás žebrák požádá o čtvrťák, náš instinkt říká, že Stát již od nás zkonfiskoval náš čtvrťák v jeho prospěch a tudíž by měl pro něj jít za Státem.

Každá intervence, kterou Stát zasáhne do průmyslu a obchodu, má obdobný efekt. Když Stát intervenuje, aby určil mzdy či ceny, nebo předepsal podmínky konkurence, tak doslova podnikatelům říká, že nevykonávají svoji společenskou moc správným způsobem a tudíž jim ji konfiskuje a bude ji vykonávat tím způsobem, o němž sám soudí, že je nejlepší. Odtud pak pramení instinkt podnikatelů, aby si Stát nesl následky. Jedním názorným příkladem tohoto je můj známý, který vyrábí vysoce specializované typy textilu a který mi řekl, že svou továrnu s velkým vypětím udržel v provozu pět krizových roků, protože nechtěl svoje zaměstnance poslat na ulici v tak těžkých časech, ale nyní, když mu Stát začal nařizovat, jak má řídit svůj podnik, tak s radostí přenechá Státu veškerou odpovědnost.

Proces přeměny moci společnosti v moc Státu lze pravděpodobně nejsnáze vidět tam, kde jsou Státní intervence přímo konkurenční vůči moci společnosti. Akumulace moci Státu v různých zemích byla tak urychlena a rozmnožena, že za posledních dvacet let jsme mohli vidět, jak Stát začal fungovat jako telegrafista a telefonista, trafikant, provozovatel rádia, zbrojař, majitel železnic, rejdař, hlavní chemik, stavitel přístavů a doků, stavitel domů, vrchní učitel, majitel novin, nákupčí jídla, pojišťovací agent a tak dále.[2]

Je očividné, že soukromé formy tohoto podnikání musí uvadat úměrně tomu, jak se energie Státních zásahů zvyšuje, jelikož společenská moc je oproti státní moci vždy znevýhodněna od doby, kdy si Stát může stanovit podmínky konkurence tak, aby vyhovovaly jemu a to až do bodu, kdy veškerý výkon společenské moci zakáže a udělí si monopol. Příklady tohoto vývoje jsou známé; ten, se kterým jsme pravděpodobně seznámeni nejlépe, je státní monopol na doručování pošty. Společenská moc je zastavena ryzím příkazem navzdory tomu, že v této zemi by působila v tomto podnikání daleko levněji a daleko lépe. Výhody tohoto monopolu při prosazování zájmů Státu jsou zřejmé. Nikdo jiný by si pravděpodobně nemohl zajistit tak velký a tak dobře rozdělitelný objem protekce a pod záminkou služby veřejnosti neustále jmenovat tolik lidí; umísťujíce státní úředníky na každou vesnickou křižovatku. Zdaleka není náhodou, že whipové z kongresu bývají administrativou pravidelně jmenováni do funkce vrchního poštmistra.

Tak tedy Stát využije každou příležitost pro akumulaci více moci, a to vždy na úkor moci společenské; a zároveň si ve svých občanech pěstuje zvyk podvolení se. Nové generace přicházejí, každá z nich již povahově přizpůsobená – či, jak věřím stojí v našem americkém významovém slovníku, je „podmíněna“ –novým přírůstkům Státní moci a připravena spořádaně přijímat proces pokračující akumulace. Veškeré institucionální hlasy Státu jsou v této tendenci sjednoceny; jednotně předkládají progresivní přeměnu společenské moci do moci Státní jako něco, co je nejen naprosto v pořádku, ale co je pro veřejné dobro dokonce nevyhnutelné.

II

Ve Spojených státech jsou v současné době tři základní ukazatele zvyšování moci Státu. Zaprvé je to míra, které dosáhla centralizace státní moci. Prakticky veškerá výsostná práva a pravomoci menších jednotek – všechna, která byla dostatečně významná, aby stála za absorpci – byla absorbována federální jednotkou. Státní moc tak byla koncentrována do Washingtonu, ale ještě více se koncentrovala v rukou exekutivy, takže existující režim je režimem osobní vlády. Je nominálně republikánským, ale ve skutečnosti monokratickým. Kuriózní anomálie, ale charakteristická pro lidi málo obdarované intelektuální integritou. Osobní vláda zde není vykonávána stejným způsobem, jako v Itálii, Rusku či Německu, protože zde zatím není žádný státní zájem, kterému by mělo být slouženo, spíše naopak; zatímco v těchto zemích tomu tak je. Osobní vláda je ovšem vždy osobní vládou; způsob jejího výkonu je záležitostí okamžité politické výhodnosti a je zcela rozhodnuta okolnostmi.

Tento režim byl ustanoven pomocí coup d'Etat nového a neobvyklého druhu uplatnitelného pouze v bohaté zemi. Nebyl proveden násilím ve stylu Ludvíka-Napoleona nebo terorismem ve stylu Mussoliniho, ale nákupem. Tudíž představuje to, co bychom mohli nazvat Americkou variantou coup d'Etat.[3] Náš národní zákonodárný sbor nebyl potlačen silou zbraní, jako Francouzské shromáždění v roce 1851, ale byl koupen za veřejné peníze, jak se nejjasněji ukázalo ve volbách v listopadu 1934 a konsolidace tohoto coup d'Etat byla provedena týmiž prostředky; odpovídající funkce v menších jednotkách pak byly zredukovány pod osobní kontrolou exekutivy.[4] To je velmi pozoruhodný fenomén; pravděpodobně nic podobného se dosud neodehrálo; a charakter tohoto procesu a jeho implikace si zasluhují velkou pozornost.

Druhým ukazatelem je ohromné rozšíření byrokratického principu, které je nyní pozorovatelné. K tomu prima facie stačí spočítat všechny nové komise, úřady a výbory, které vznikly ve Washingtonu během posledních dvou let. V současnosti představují okolo 90 000 nově přijatých úředníků, kteří do nich nastoupili ze soukromé sféry, a jejich celkové výplaty činí něco přes tři miliony dolarů měsíčně.[5] To je ovšem poměrně okrajovou záležitostí. Tlak centralizace silně působil na transformaci každého veřejného zaměstnance a politického uchazeče na menším stupni do úplatkářského a úslužného agenta federální byrokracie. Můžeme tak sledovat zajímavou paralelu se stavem převládajícím v Římské říši v posledních dnech dynastie Flaviovců, a letech následujících. Práva a praktiky místní samosprávy, které měly v dřívějších dobách v obcích a provinciích velkou váhu, tak byly ztraceny spíše následkem kapitulace než násilného potlačení. Imperiální byrokracie, která představovala až do druhého století poměrně skromnou záležitost, se rapidně rozrostla a místní politici vzápětí objevili výhody plynoucí ze spolupráce. Přicházeli do Říma s kloboukem v rukou, podobně jako dnes guvernéři, aspiranti do kongresu a jim podobní přicházejí do Washingtonu. Jejich oči i myšlenky se neustále soustředily k Římu, protože tam leželo potenciální povýšení a uznání; a ve svém nepoučitelném patolízalství se stali, jak pravil Plutarch, hypochondry neodvažujícími se najíst či vykoupat, aniž by se předtím neporadili se svým lékařem.

Třetím ukazatelem je povýšení chudoby a žebroty na permanentní politické aktivum. Před dvěma lety bylo mnoho našich lidí v těžké tísni; do jisté míry bezpochyby nikoli vlastní vinou, ačkoli je dnes jasné, jak skrze populární, tak skrze politický pohled na věc, že linie mezi zaslouženou a nezaslouženou chudobou nebyla jasně dána. V té době bylo populární se na převládající neštěstí dívat spíše jako na důkaz nějaké obecné křivdy, kterou na daných obětech napáchala společnost, než jako na následek chamtivosti, pošetilosti, či opravdových zločinů; čemuž také skutečně tak bylo. Stát, vždy využívající každou příležitost ke svému prospěchu v rámci urychlení převedení společenské moci na moc Státní, rychle využil výhodu plynoucí z takového obecného rozpoložení mysli. Vše, co bylo zapotřebí k přetvoření těchto nešťastníků do neocenitelného politického aktiva, bylo vyhlásit doktrínu, že Stát dluží všem svým občanům slušné živobytí; což také bylo učiněno. Tento čin okamžitě zajistil ohromnou masu subvencované voličské podpory, tedy zásadního zdroje pro posílení Státu na úkor společnosti.[6]

III

Existuje dojem, že nárůst státní moci, ke kterému došlo po roce 1932, je pouze dočasný, že odpovídající snížení moci společnosti je určitým druhem nouzové výpůjčky a tudíž to nemusí být zkoumáno příliš podrobně. Je vysoce pravděpodobné, že taková víra nemá pevné základy. Není pochyb, že náš současný režim bude postupem doby tak či onak upraven; zajisté tomu tak musí být, protože to vyžaduje samotný proces konsolidace. Avšak jakákoli zásadní změna by byla zcela nehistorická, bez precedentu, a tudíž velmi nepravděpodobná; a zásadní změnou mám na mysli zpětné přerozdělení moci mezi Stát a společnost.[7] Z běhu věcí je zřejmé, že neexistuje žádný důvod, proč by se taková změna měla odehrát, a všechny myslitelné důvody, proč by neměla. Dočkáme se různých ústupků a kompromisů, čím si však můžeme být jisti je, že žádný z nich nepovede k opravdovému omezení Státní moci.

Například bychom neměli pochybovat o tom, že zanedlouho uvidíme silnou zájmovou skupinu politicky organizovaných chudých a žebravých, která bude dotována nepřímo spíše než přímo, protože Státní zájem nebude schopen udržet krok se střemhlavou tendencí mas vyloupit vlastní státní pokladnu. Metoda přímé dotace, čili prostého vydávání hotovosti, tak bude se vší pravděpodobností nahrazena nepřímou metodou, tedy tím, co je zváno „sociální legislativa“; neboli rozmanitým systémem státem řízených penzí, pojistek a odškodnění všeho druhu. To je zřejmý ústupek, a jako ústupek to rovněž bude bezpochyby nazýváno a přijímáno; avšak je tomu skutečně tak? Jedná se v tomto případě o omezení Státní moci a zvýšení společenské moci? Samozřejmě že ne, právě naopak. Jedná se o konsolidaci jedné části Státní moci a otevření cesty k nekonečnému přírůstku Státní moci v této oblasti, a to pomocí vývoje nových způsobů státem řízené sociální legislativy, což je velice jednoduchou záležitostí. K tomu můžeme přidat ještě postřeh, že pokud by měla progresivní sociální legislativa na celkový objem Státní moci žádný, či dokonce negativní efekt, těžko bychom byli svědky toho, jak ji před čtyřiceti lety prosazoval kancléř Bismarck a britští levicoví liberálové.

Má-li tedy bystrý student lidské civilizace příležitost pozorovat tento, či jakýkoli jiný ústupek v rámci našeho současného režimu, [8] může se uspokojit položením této jedné otázky – Jaký dopad to má na celkový objem Státní moci? To, jakou najde na otázku odpověď, spolehlivě prokáže, zda se jedná o skutečný, či pouze domnělý ústupek.

Existuje také domněnka, že jelikož skutečné ústupky nepřicházejí samy o sobě, mohou být přivolány pomocí hlasovacího procesu, kdy jedna strana ve volbách prohraje a jiná vyhraje. Tato myšlenka staví na určitých předpokladech, které jsou ze zkušenosti mylné; jedním z nich je, že volební lístek má takovou moc, jakou mu přikládá republikánská politická teorie, tedy že voliči mají skutečnou možnost volby. Je záležitostí zřejmého a známého faktu, že tomu tak v žádném případě není. Náš nominálně republikánský systém je ve skutečnosti založen na imperiálním modelu, kde profesionální politici stojí na místě prétoriánských strážců; čas od času se scházejí, rozhodují „co jim projde“ a jak a kdo to udělá; a voliči volí na základě jejich předpisů. Za těchto podmínek je lehké předstírat jakékoliv ústupky Státní moci, aniž by k nim skutečně došlo. Můžeme poznamenat, že s tím je spojeno i neopodstatněné mínění, že stranické stanovy představují principy a že stranické sliby představují činy. To je navíc podtrženo míněním, že zájmy Státu a zájmy společnosti jsou, alespoň teoreticky, identické; zatímco v teorii jsou přesně opačné, a tento rozpor se v praxi zjevuje do té míry, do jaké to okolnosti umožňují.

Aniž bychom se těmto záležitostem věnovali hlouběji, je nyní možné prohlásit, že výkon osobní vlády, kontrola nad obrovskou a rozšiřující se byrokracií a ovládání enormní masy dotovaného voličstva, je přijatelné pro všechny druhy politiků. Taková moc je zřejmě zajímavá pro republikána, progresivistu, demokrata, komunistu, labouristu, socialistu či jakkoli jinak se politik rozhodne být nazýván pro volební účely. To bylo demonstrováno v místních volbách roku 1934 pozorováním stejného praktického přístupu nominálně opozičních stran. V dnešní době lze dále pozorovat naléhavý spěch, se kterým vůdci oficiální opozice volají po něčem, co nazývají „reorganizace“ jejich strany. Jejich slova nemusejí mít valný význam; jejich činy, na druhou stranu, znamenají, že nedávné přírůstky Státní moci jako takové zůstanou a že tak to politikům vyhovuje; a s tímto vědomím se tedy připravují na soutěž v rozdělování kontroly a moci nad těmito přírůstky. To je vše, co stojí za „reorganizací“ republikánské strany; a to je rovněž dostatečným důkazem toho, že očekávání zásadní změny režimu skrze změny ve vedení strany je iluzorní. Naopak je zřejmé, že jakákoliv stranická konkurence bude od nynějška stejná, jako dříve. Bude se jednat o konkurenci v rámci řízení a přirozeně povede k větší centralizaci, tedy dalšího rozšíření byrokratického principu, a stále větším úplatkům dotovanému voličstvu. Tento kurz bude striktně historický a očekávaný.

Vskutku je to tento způsob, kterým se cíl kolektivistů v této zemi nakonec nejspíše prosadí; oním cílem je úplné vymizení společenské moci v důsledku její absorpce Státem. Jejich fundamentální doktrína byla formulována a vykládána kvazi-náboženskou formou idealistickými filozofy minulého století; a lidmi, kteří ji přijali jak nominálně, tak reálně, je tato doktrína vyslovována totožným způsobem. Když tedy Hitler praví, že „Stát dominuje národu protože národ je reprezentován státem“, pouze překládá do lidové řeči Hegerovu formuli, že „Stát je obecná substance, zatímco jedinci jsou pouhými nahodilostmi.“ Či když Mussolini praví „Vše pro Stát; nic mimo Stát; nic proti Státu“, pouze tak vulgarizuje Fichteho doktrínu spočívající v tom, že „Stát je nejvyšší mocí, definitivní a neodvolatelnou, naprosto nezávislou.

Nyní je na místě zmínit základní podstatu rozličných existujících forem kolektivismu. Povrchní rozdělení na fašismus, bolševismus či hitlerismus je důležité pouze pro žurnalisty a publicisty; seriozní student[9] v nich vidí stejnou základní myšlenku kompletní konverze moci společnosti na moc Státní. Když se Hitler a Mussolini odívají do jakéhosi pokřiveného a podvodného mysticismu, aby tím tento proces urychlili, student okamžitě rozeznává starou známou Hegelovu formuli, pravící, že „Stát ztělesňuje Božskou myšlenku na zemi“, a nedá se ošálit. Žurnalista a naivní cestovatel mohou vykládat o „novém náboženství Bolševismu“; student se však uspokojí rozeznáním onoho jediného procesu, který má tato indoktrinace urychlit.

IV

Tento proces – přeměna moci společnosti na moc Státu – u nás ještě nedošel tak daleko jako v jiných zemích; jako například v Rusku, Itálii či Německu. Měli bychom si ovšem všimnout dvou věcí. Zaprvé, že již došel dost daleko a rychlost jeho postupu se v poslední době dramaticky zvyšuje. Co hlavně odlišuje tento proces u nás od stejného procesu v jiných zemích je jeho nenápadný charakter. Pan Jefferson napsal v roce 1823, že neexistuje strašlivější nebezpečí než „konsolidace [t.j. centralizace] naší vlády nehlučným a proto neznepokojujícím působením Nejvyššího soudu.“ Tato slova charakterizují veškerý vývoj, který jsme podstoupili v rámci rozmachu Státu. Každý krok v tomto vývoji byl nehlučný a proto neznepokojující, obzvláště pro lidi, kteří jsou neustále přepracovaní, neteční a lhostejní. Dokonce i coup d'Etat roku 1932 byl tichý a neznepokojující. V Rusku, Itálii a Německu byl coup d'Etat násilný a vyvolávající pozornost; musel takový být; ale u nás takový nebyl. Pod záštitou celonárodní, Státem řízené mobilizace pošetilého bláznovství a prázdného strašení, proběhl bez povšimnutí a jeho skutečná podstata tak ušla pozornosti a ani nyní se mu nedostalo obecného porozumění. Metoda upevňování nastolovaného režimu byla navíc rovněž nehlučná a neznepokojující; jednalo se o pouhé nezajímavé politické „handrkování“, na které jsme si díky dlouhé a mdlé politické zkušenosti již zvykli. Návštěvník z chudší a skromější země mohl pokládat aktivity pana Farleyho (šéf volební kampaně F.D.Roosevelta – pozn. překl.) v kampani roku 1934 za působivé až velkolepé, na nás však takový dojem rozhodně neučinily. Působily tak familiérně, tak obyčejně, že je málokdo vůbec komentoval. Politický návyk nás navíc vedl k tomu, že jsme jakýkoliv kritický komentář přisoudili zájmu; stranickému, finančnímu, či obojímu. Odsoudili jsme jej jako závistivý komentář zapšklých osob; a režim přirozeně dělal vše, aby tento názor podpořil.

Druhou věcí, které bychom si měli všimnout, je to, jak určité formule, určité uspořádání slov, tvoří překážku tomu, abychom si uvědomili, jak daleko konverze společenské moci v moc Státu již zašla. Síla frází a pojmenování narušuje poznání našeho vlastního přijetí a podvolení se. Jsme zvyklí na opakování určitých poetických litanií a je-li jejich rytmus nenarušován, stáváme se lhostejní k jejich shodě s pravdou a faktem. Když je například Hegelova doktrína Státu přetlumočena Hitlerem a Mussolinim, připadá nám nepřístojná a blahopřejeme si vzájemně k naší svobodě od „biče diktátorovy tyranie“. Žádný americký politik by si nedovolil něčím podobným nabourat naší litanickou rutinu. Můžeme si, například, představit to obecné pozdvižení, které by nastalo poté, co by pan Roosevelt veřejně prohlásil, že „Stát je všeobjímající a nic mimo Stát nemá hodnotu. Stát znamená právo.“ Avšak americký politik, neformuluje-li svou doktrínu v takových termínech, ji může prakticky provádět stejně jako Mussolini, a to bez jakýchkoli problémů či otázek. Předpokládejme, že pan Roosevelt by se ujal bránit svůj režim veřejným prohlášením v Hegelově stylu, že „Stát samotný je nositelem práv, protože je tím nejsilnějším.“ Těžko si můžeme představovat, že by veřejnost takový výrok snesla s lehkým žaludkem. Do jaké míry je však taková doktrína vzdálená dnešní realitě? Zajisté neveliké.

Problémem je, že v rámci vztahu mezi teorií a skutečnou praxí veřejných záležitostí je Američan nejvíce afilosofickým stvořením. Racionalizace správy je pro něj obecně odpudivá; raději v ní vidí emoce. K teoretizování je lhostejný, raději si přeříkává své formule a dokud může naslouchat drmolení svých litanií, žádná skutečná nekonzistence jej nevyrušuje – žádnou nekonzistenci ve skutečnosti ani nerozpozná.

Nejschopnějším a nejpřesnějším pozorovatelem mezi mnohými, kteří se na nás přišli z Evropy podívat v první půli minulého století byl ten, který je z nějakého důvodu nejvíce opomíjen, ačkoli za současných okolností je pro nás cennější než de Tocqueville, Bryce, Trollope či Chateaubriand. Byl jím politický ekonom Michel Chevalier. Profesor Chinard, ve své obdivuhodné biografické studii Johna Adamse, upozornil na Chevalierův postřeh, že američtí lidé mají „morálku armády na pochodu.“ Čím více o tom člověk přemýšlí, tím více dochází k závěru, že se opravdu málokdy setká s tím, co naši publicisté rádi nazývají „americká mentalita“.

Armáda na pochodu nemá žádnou filosofii; vidí samu sebe jako tvora okamžiku. Nepokouší se racionalizovat svoje chování s výjimkou jejího vztahu k okamžitým cílům. Jak pozoroval Tennyson, veřejné mínění racionalizaci poměrně striktně zavrhuje; „oni se nemají ptát proč.“ Emocionalizace politického chování je další záležitostí a zde platí čím více, tím lépe; je podporována širokou škálou vymožeností typu okázalé etikety, vlajek, hudby, uniforem, dekorací a šetrnou kultivací zvláštního typu soudružství. Je však třeba, jak praví Platón, se „podívat na věci, jak skutečně jsou“ – mentalita armády na pochodu je pouhá prodloužená puberta; zůstává trvale, nenapravitelně a notoricky infantilní. Minulé generace Američanů, jak zaznamenal Martin Chuzzlewit, povýšily tento infantilismus na úctyhodnou ctnost a jsou na něj pyšné jako na znak vyvoleného lidu, předurčeného žít navždy na výsluní slávy jejich jedinečných úspěchů, wie Gott in Frankreich. Pan Jefferson Brick, General Choke a ctihodný Elijah Pogram odvedli prvotřídní práci indoktrinací svých spoluobčanů ideou, že filosofie je zcela nepotřebná a že zájem o teorii je slabošský a nepatřičný. Závistivec a rozmařilec si může o morálce armády na pochodu říkat co chce, není však sporu o tom, že nás dovedla tam, kde se nyní nacházíme. Podívejte se na podrobený kontinent, na rozmach našeho průmyslu a obchodu, našich železnic, novin, finančních společností, škol, univerzit! Inu, pokud jsme dosáhli toho všeho bez filosofie, pokud jsme vyrostli do takové jedinečné velikosti bez jakéhokoli zájmu o teoretizování, není snad zřejmé, že filosofie a teoretizování jsou pouhé nesmysly, nehodné zájmu prakticky uvažujících osob? Morálka armády na pochodu je pro nás dostatečná a jsme na ni hrdí. Současná generace však s takovou neoblomnou jistotou nehovoří. Spíše se zdá, že k filosofii přistupuje s menším opovržením, dokonce je i možné sledovat náznaky podezření, že teoretizování by za současných okolností mohlo být prospěšné; a zdá se, že tato nová vlna zájmu je nejsilnější ve vztahu k teorii suverenity a vládnutí. Stav veřejných záležitostí ve všech zemích, zejména v té naší, zapříčinil více než pouhé přehodnocování stávajících politických praktik, charakteru a kvality zastupujících politiků a relativní výhodnosti různých forem vlády. Zejména přilákal pozornost k jedné instituci, na niž jsou všechny tyto formy vlády pouhými, z teoretického hlediska zanedbatelnými, variacemi. Začíná se ukazovat, že podstatný není druh, nýbrž rod; nezáleží na rozlišování charakteristik, které odlišují republikánský Stát, monokratický Stát, konstituční, kolektivistický, totalitní, hitlerovský, bolševický, či jakýkoli jiný druh Státu. Pozornost musí být věnována Státu samému.

V

Zdá se, že trpíme zvláštní obtíží při přemýšlení o skutečné podstatě instituce, do níž se člověk narodil a do níž se narodili jeho předkové. Akceptujeme ji stejně jako atmosféru a praktická přizpůsobení této instituci se pro nás stala druhem reflexu. Člověk málokdy uvažuje o vzduchu, dokud nedojde k nějaké změně, příjemné či nepříjemné - poté již uvažuje o jeho charakteristikách; uvažuje o čistším vzduchu, lehčím vzduchu, těžším vzduchu, ne však o vzduchu samém. Stejně tak tomu je s lidskými institucemi. Víme, že existují, že nás různým způsobem ovlivňují, neptáme se však, jak vznikly a s jakým původním záměrem, či jakou primární funkci nyní vykonávají; a když už nás ovlivňují tak nepříznivým způsobem, že se proti nim vzbouříme, spokojíme se pouhou náhradou dané instituce za jinou její variaci. Tudíž koloniální Amerika vyměnila monarchický Stát za republikánský Stát; Německo se vzdalo republikánského Státu kvůli Hitlerovskému Státu; Rusko vyměnilo monokratický Stát za kolektivistický Stát; Itálie vyměnila konstituční Stát za „totalitní“ Stát.

Je zajímavé pozorovat, že v roce 1935 je přístup průměrného jedince k fenoménu Státu přesně stejný, jaký byl jeho vztah k fenoménu Církve řekněme v roce 1500. Tehdy byl centrální stát slabou institucí; církev byla velmi silná. Jednotlivci se rodili do Církve stejně jako jejich předkové po celé generace, stejným formálním, zadokumentovaným způsobem, jakým se dnes rodí jako příslušníci Státu. Vybíraly se daně, z nichž církev žila stejně, jako se dnes vybírají daně, z nichž žije Stát. Od jednotlivce se očekávalo přijetí oficiální teorie a doktríny církve, konformita a podrobení se a v obecném smyslu to, že bude dělat co se mu řekne; opět stejná paralela s dnešním Státem. Pokud by se vzpouzel, církev mu mohla způsobit dost velké potíže, stejně jako dnešní Stát. Přes to všechno se nezdá, že by si tehdy příslušníci církve, stejně jako dnes občané Státu, kladli otázku, jaká že je podstata instituce, jež si činí nárok na jejich oddanost. Vždy zde byla; přijímal ji jako danou a přejímal její hodnocení sebe sama. A i když se začal o padesát let později bouřit, tak pouze vyměnil jednu formu církve za jinou; Římskou za Kalvinistickou, Luteránskou, Cvingliánskou atd., opět jako dnešní občan Státu vymění jednu formu Státu za jinou. Nezkoumal instituci samotnou, stejně jako dnešní občan Státu.

Účelem mého spisku je vznést otázku, jestli enormní vyčerpání společenské moci, které je dnes pozorovatelné všude kolem nás, neimplikuje důležitost širšího poznání podstaty instituce, která tak rapidně absorbuje ono množství moci. [10] Jeden z mých přátel nedávno pravil, že pokud velké společnosti poskytující veřejné služby nezlepší způsob, jakým podnikají, Stát jejich obchodní činnost převezme a bude ji sám provozovat. Pravil tak s až pietním nádechem definitivnosti. Stejně tak, pomyslel jsem si, zřejmě hovořil člen církve na konci patnáctého století o nějaké nastávající církevní intervenci; a já přemýšlel, zda tento přítel měl informovanější a racionálnější teorii Státu, než jakou jeho pravzor měl teorii církve. Upřímně řečeno jsem si jistý, že neměl. Jeho pseudo-chápání bylo pouhým neodůvodněným přijetím Státu a jeho hodnocení tak, jak je samotný Stát lidem předkládá; neprokázal tak ani více, ani méně inteligence, než celá masa všech občanů Státu.

Zdá se mi, že pokud bude pokles moci společnosti pokračovat stávajícím tempem, pak by se měl občan Státu velmi podrobně zabývat základní podstatou instituce, která toto způsobuje. Měl by si klást otázku, jestli má teorii Státu a pokud ano, jestli jí historický vývoj potvrzuje. Zjistí, že toto není záležitost, která by se dala vyřešit snadno; vyžaduje pečlivý průzkum a velkou porci kritického myšlení. Člověk by se měl v první řadě ptát, jak a proč Stát vzniknul; musel nějak vzniknout a z nějakého důvodu. Na první pohled se tato otázka zdá velice snadná, ale shledá, že není. Pak by se měl člověk ptát, co historie neustále ukazuje jako primární státní funkci. Poté jestli jsou „Stát“ a „vláda“ synonyma; běžně se tak používají, ale skutečně jimi jsou? Existují nějaké neměnné charakteristické znaky, které odlišují instituci vlády od instituce Státu? A nakonec by se měl rozhodnout podle svědectví dějin, jestli má považovat Stát za v zásadě společenskou nebo protispolečenskou instituci.

Dnes je docela jasné, že pokud by se příslušník Církve roku 1500 pokoušel nalézt odpovědi na tyto fundamentální otázky, mohla civilizace jít daleko snazší a příjemnější cestou; a občan dnešního Státu může těžit z této zkušenosti.



Přeloženo s pomocí Josefa Tětka.

Pozn.:
[1] Výsledky dotazníkového průzkumu, publikované v červenci 1935, ukázaly, že 76,8 procenta respondentů souhlasilo s výrokem, že je státní povinností zajistit pracovní místo každému, kdo jej chce, 20,1 procenta s výrokem nesouhlasilo, 3,1 procenta bylo nerozhodných.
[2] V této zemi Stát v současnosti vyrábí nábytek, mele mouku, výrábí hnojivo, staví domy, prodává zemědělské produkty, mléčné výrobky, textilie, konzervované potraviny a elektronické příslušenství; spravuje agentury na zprostředkování práce a poskytování úvěrů; financuje vývoz a dovoz; financuje zemědělství. Rovněž ovládá emisi cenných papírů, pozemní a radiovou komunikaci, úrokové miry, produkci ropy a elektřiny, komerční konkurenci, výrobu a prodej alkoholu a užívání vnitrozemských vodních komunikací a železnic.
[3] Existuje precedent v historii Říma, je-li tedy pravdivý, který spočívá v tom, že armáda prodala císařskou hodnost Didiu Juliánovi za zhruba pět milionů dnešních dolarů. Peníze byly často používány pro namazání kol Coup d´Etat, avšak přímý prodej je výjimkou, pokud je mi známo, vztahující se pouze na tyto dva případy.
[4] V den, kdy píšu tyto řádky, stojí v novinách zmínka o tom, že president se chystá nařídit zastavení finanční podpory Luisiany z federálních fondů, s cílem nátlaku na senátora Longa. Neviděl jsem však žádný komentář týkající se vhodnosti takové procedury.
[5] Přítel pracující v oboru divadelnictví mi pověděl, že z pohledu pokladníka je Washington nejlepším divadelním městem, koncertním městem, a obecně zábavním městem v celých Spojených státech, daleko lepší než New York.
[6] Prvek nastávající kampaně roku 1936, který bude studenta civilizace nejvíce zajímat, je čtyřmiliardový dotační fond, jenž byl dán k dispozici prezidentovi.
[7] Vždy musíme mít na paměti, že v těchto záležitostech existuje jak přílivový pohyb, tak vlnový pohyb a vlnový pohyb nese pramalou důležitost. Například zamítnutní National recovery act Nejvyšším soudem nemá žádný vliv na aktuální stav osobní vlády. Skutečnou otázkou není, o kolik menší je objem osobní vlády oproti stavu před tímto rozhodnutím, nýbrž o kolik větší je v průměru dnes, než jaký byl v roce 1932 a v letech předešlých.
[8] Jako například efektní zrušení National recovery act.
[9] Tato kniha je jakýmsi syllabem či souhrnem pro studenty americké historie a politiky – zejména pro postgraduální studenty – a tak předpokládá alespoň mírnou znalost těchto forem. Těch pár referencí, které zde však podávám, bude pro porozumění každého čtenáře dostatečných.
[10] Vágní a částečná idea ohledně toho, o jaký objem se jedná, může být získána uvědomněním si, že příjem amerického Státu z daní činí zhruba jednu třetinu celkového národního příjmu! Počítáme všechny formy zdanění, přímé a nepřímé, místní a federální.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed