Návrat starých časů: Kapitola 11

Mises.cz: 02. května 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr ve vnitřním kruhu stoupal nahoru. Zatímco byl Bolšenkov pryč, tak se stal členem strany. Pouze jeden z deseti Ochránců býval takto poctěn.

„Musíme jednat rychle,“ bylo jediným vysvětlením, které mu Stalenin dal.

O týden později se stal jedním ze 140 členů ústředního výboru Strany. Jeho povyšování bylo nejrychlejší v historii Vítězného světa. Začaly o něm vycházet články v Nové Pravdě, v nichž se mu přičítaly zásluhy za věci, které nikdy nevykonal. Nikde ale nepadla zmínka o tom, že je Staleninovým synem.

S Adamsem vykonal inspekci nespočetných vládních úřadů. Jeho základním dojmem byly hory papírování. „Každý špendlík vyrobený ve Vítězném světě je zaznamenán,“ řekli mu hrdě. To jistě byl. Alespoň ve třech kopiích. Petr si pomyslel, jestli není čas strávený zaznamenáváním špendlíku větší, než kolik je třeba k jeho vyrobení.

Na velitelství Státní bezpečnosti – tajné policie – Petr prošel kolem celých kilometrů ocelových skříní. Na každého od hodnosti Náměstka výše byla vedena kompletní složka. Ke každému číslu, jménu – pokud existovalo, fotografii, otiskům prstů, kopii lékařských záznamů, životopisu, rodinným vazbám – pokud existovaly, zaměstnání, přátelům a závazkům, byla ještě připojena poznámka, z čeho by tato osoba mohla být obviněna v případě nutnosti.

„Abychom všechny udržovali ve střehu,“ vysvětlil Kilašov. Kilašov byl velitelem státní bezpečnosti a členem politbyra. „Tahle nouzová obvinění,“ řekl, „nejsou nezbytně ta, která jsou pak skutečně použita. Ale obvykle nám to ušetří spoustu času.“

„Jaké máte důkazy,“ zeptal se Petr, „že jsou tato obvinění pravdivá?“

Kilašov se pousmál. „Není lepšího důkazu, než vlastní doznání obviněného.“

Další den vzal Adams Petra na inspekci skladů a obchodů. Nebylo jich zase tolik. Často existoval jen jeden centrální sklad pro několik městských čtvrtí a lidé museli překonávat velkou vzdálenost, aby se k němu dostali. „Znamená to velkou úsporu v nákladech na distribuci,“ bylo mu řečeno. Všude narazil na to, že obchody dodávají podřadnější zboží, než jaké je vystaveno ve výlohách. Zboží ve výlohách byly často vzorky věcí, jak se dozvěděl, jejichž výroba byla teprve plánována pro další pětiletku.

Navíc se nedala žádná z věcí dostat jinak než na speciální přídělový lístek pro tento konkrétní druh věci. A proletáři nedostávali žádné lístky na zvláštní zboží. Existovaly lístky na chleba, na kuřata, na boty…

„Co když si člověk přetrhne tkaničku?“ zeptal se Petr.

„Každý pár bot,“ vysvětloval Adams, „se dodává s náhradním párem tkaniček.“

„A když si přetrhne i náhradní - ?“
„Může dostat další, pokud požádá o zvláštní kupón a učiní místopřísežné prohlášení, že přetržení tkaničky byla nehoda. Ovšem jeho žádost je zaznamenána do jeho průkazu, jeho pracovní knížky a do spisu státní bezpečnosti.“

„Tahle procedura celkem odrazuje od podávání žádostí o další tkaničky, že?“

„To jistě ano. A také lidi motivuje k tomu, aby si na tkaničky, talíře, oblečení a vše ostatní dávali velký pozor a nedopustili jejich zbytečné ničení.“

Poučen ze svých zkušeností a Adamsových suchých komentářů, Petr si stále více uvědomoval ohromné rozměry plýtvání a chaosu ve výrobě. Vyrobená množství určité komodity se nikdy nezdála být v tom správném poměru k množstvím ostatním. Všeho bylo buď příliš mnoho nebo příliš málo. Stavba celých bloků domů se zdržela díky nedostatku dehtového papíru. Naopak okenních rámů bylo vyrobeno daleko více, než kolik bylo v novostavbách okenních otvorů, protože výrobci rámů hrdě překračovali plán.
 
„Bolšenkov se už musel dozvědět o tvém povýšení, Petře,“ řekl Stalenin. „K poslední zprávě z Kansasu připojil poznámku, že by rád přispěl ke tvému vzdělávání tím, že bys tam vyrazil a obhlédl podmínky na vlastní oči. Samozřejmě to, co ve skutečnosti chce, je mít tě pod dohledem. Ale měl bys jet.“

„Co říká o Kansasu?“

Milion lidí již zemřelo na podvýživu a tyfus. A další milion pravděpodobně zemře do konce roku.“

„A zjistil, co způsobilo nedostatek jídla?“

„Sucho. Nejhorší v dějinách.“

„Nemohli by potraviny dovézt z jiné oblasti?“

„Do Kansasu? Ten má přece živit ostatní oblasti!“

„Ale-“

„Zkrátka nám chybí dopravní prostředky,“ řekl Stalenin. „Prakticky všechen chléb, který dnes Moskva jí, pochází z obilí z Argentiny, které je sem nutné dovážet. A Rusko samozřejmě musí mít prioritu v zásobování – Ale to se už všechno dozvíš od Bolšenkova.“

„Kdy mám začít?“

„Zítra. Bolšenkov je ve Wichitě. Tam se s ním setkáš. Sergej už připravuje tvoji cestu.“
 
Great Bend, Kansas. Petr snídal ve svém vagónu. Vyhlédl přitom z okna. Staniční perón byl plný žebrajících venkovanů. Zírali na něj a na jídlo na jeho stole propadlýma, bezvýraznýma očima. Ženy zvedaly svoje děti – deformovaná malá monstra s velkými hlavami, nafouklými břichy a kostnatými končetinami.
Vstal a šel do vagonu, který sloužil jako kuchyně. „Něco pro ty lidi musíme udělat!“
„Máme dost jen sami pro sebe, soudruhu Uldanove,“ odpověděl velitel vlaku. „A já mam striktní rozkazy nic nerozdávat –“

„Mohu jim dát alespoň zbytky z mojí snídaně?!“

„Máme striktní rozkazy z Moskvy nedovolit ani to, soudruhu Uldanove. Jestli jste něco nechal, dojí to posádka vlaku.“

Poražen se Petr vrátil na svoje sedadlo. Styděl se vyhlédnout ven, dokud se vlak nedal do pohybu. Na konci nástupiště leželi muži i ženy bez pohybu a zírali skleněnýma očima. Sbírali je a pohřbívali do masových hrobů.

Celá cesta byla noční můrou. Z Moskvy odletěl na palubě bombardéru, který mimo něj vezl armádní poštu. Několikrát cestou přistávali kvůli doplnění paliva a vyložení nákladu – na Sibiři, na Aljašce, v Kanadě, v Rozdělených státech. Jejich první zastávka byla poblíž komplexu táborů nucených prací na Sibiři, kde Petr viděl stovky lidských trosek, většinou žen, špinavých a oblečených do hadrů, jak pracují v naprostém tichu a po kolena v bahnité vodě. Ozbrojené stráže sledovaly každý jejich pohyb.

Letadlo pak přistálo na Aljašce a v Kanadě u odloučených vojenských posádek.
Díky Petrově zvědavosti a jeho přání letěli relativně nízko, když se dostali nad planiny Rozdělených států. Průvodce mu ukazoval stáda losů a bizonů tu a tam se potulujících po prériích; ale nebyly vidět žádné známky lidského osídlení.

Letadlo přistálo u trosek toho, co kdysi bývalo pyšným kapitalistickým městem jménem Denver. Celý den se Petr, doprovázený dvěma členy své ochranky, potuloval mezi opuštěnými ruinami a snažil se představovat si, jak musel Denver vypadat za dnů své největší slávy, když tu vládli barbarští kapitalističtí náčelníci. Jedinou známkou života, kterou tu dnes viděli, byly ještěrky slunící se na kusech betonu.

Z Denveru pak cestoval do Wichity zvláštním vlakem. Projeli ještě jednou stanicí – Hutchinsonem – bez zastavení. Petr byl za to vděčný.

Ve Wichitě ho dovedli k Bolšenkovu čekajícímu automobilu. Bolšenkov stál venku, vypadal vyšší a pochmurnější než kdy dříve. Prohlédl si Petra shora dolů. „Gratuluji k tvému úžasnému povýšení!“ Jeho tón byl kousavě sarkastický.

Dav hladovějících venkovanů a dělníků je potichu sledoval, když odjížděli.

O patnáct minut později byli v otevřené krajině. Petr si všiml hustého plevele po obou stranách cesty a viděl prázdná pole zaplněná divoce rostoucími slunečnicemi. Všechna semena byla z květů očesána.

Najednou začal padat mírný déšť. Petr pocítil vlnu naděje, téměř euforické. „Déšť!“ vykřikl.

Bolšenkov na něj zíral, jako by ho měl za blázna.

„Nezmírní to snad sucho?“ zeptal se Petr. „Neznamená to záchranu?“

„To nic není.“

„Ale já myslel, že potíže způsobilo největší sucho v dějinách?“

„Pravda.“

„Ale jak to tedy doopravdy je? Kolik srážek bylo v Kansasu za minulých šest měsíců ve srovnání s průměrem?“

„Je to snad křížový výslech?“ zeptal se Bolšenkov chladně.

Petr zaraženě umlknul. Co je tedy skutečný problém? Je to nejhorší sucho v dějinách? Nebo je sucho pouze „oficiálním“ vysvětlením a pravda je jiná?

Dojeli ke kolchozu – prvnímu, který Petr viděl. Rozbité traktory rezavěly venku na dešti. Ani jeden traktor nebyl schopen provozu.

Bolšenkov si poslal pro předsedu. „Poslední mechanik, který uměl opravit traktor, zemřel minulý měsíc, Vaše Výsosti,“ vysvětloval předseda. „Vyplnili jsme žádost o přidělení náhradníka, ale dosud nám nepřišla z Wichity odpověď. Také jsme žádali o náhradní díly pro traktory.“

„Před jakou dobou?“

„Před dvěma měsíci.“

„A nic jste nedostali?“

„Dostali, Vaše Výsosti. Předevčírem přišla odpověď, že jsme žádost podali na zastaralém formuláři S-27-Q, který se již tři měsíce nepoužívá, a že si musíme zažádat o nové formuláře na krajský výbor.“

„A dál?“

„Hledali jsme správný formulář, kterým bychom se obrátili na krajský výbor. Zdá se, že jsme nebyli dobře zásobeni – “

„Zatkněte toho muže,“ nařídil Bolšenkov.

„Vidíš,“ řekl Bolšenkov Petrovi, když odjížděli, „jak beznadějná je celá ta situace? Stejný příběh slyšíš kamkoliv se dostaneš. Předsedové kolchozů obviňují výrobce traktorů ze zpoždění dodávek. Výrobci traktorů zase obviňují svoje dodavatele nebo tvrdí, že kolchozy se stroji zachází neopatrně… “

Po prohlídce dalších tří kolchozů s víceméně tímtéž výsledkem nařídil Bolšenkov návrat do Wichity. Dojeli zpět ke stranické ubytovně.

„Večeři budeš mít na pokoji v šest.“ řekl Bolšenkov Petrovi. „Přijď za mnou na poradu v osm.“

Petr si nechal na pokoj přinést místní noviny, aby se podíval, co se píše o hladomoru.
Na přední stránce byl příběh mladého horníka, který během svojí směny vytěžil sto dvě tuny uhlí místo obvyklých sedmi tun. Příběh mu byl povědomý, ačkoliv jména a místa byla nová. Také zde byla fotografie dvou dobře živených mladých kolchoznic nesoucích prapor. Hlavní redakční článek rozebíral rozdíly mezi Marxismem a Leninismem.
Prolistoval pozorně celé noviny. O hladomoru v nich nebylo ani slovo.
 
Večer Bolšenkov vysvětloval Petrovi systém, jakým kolchozy fungují.

„Předtím, než mi Strana svěřila vedení, tak systém fungoval tak, že kolchozy musely odvést Státu všechno, co vyprodukovaly nad nezbytné minimum potřebné k zachování pracovní síly rolníků, kteří na nich pracovali. Tenhle systém selhal. Kolchozy produkovaly jen tolik, kolik jim stačilo k vlastnímu přežití a Státu odváděli jen málo nebo vůbec nic. Takže jsem pravidlo otočil. Můj systém byl ten, že kolchozy musí odvést určitou minimální kvótu obilí, zeleniny, atd. a teprve po splnění kvóty si mohou ponechat zbytek.“

„Co se stalo,“ zeptal se Petr, „když jim po odvedení kvóty nezbylo dost k vlastnímu přežití?“

„Pak samozřejmě hladověly. A ačkoliv si to pravděpodobně zasloužily, tak jsme byli později nuceni se opět vrátit k dřívějšímu systému… Dnes se snažíme prozkoumat, jaká je běžně dosažitelná produkce potravin na každém z kolchozů. Tento běžný výnos není maximálním možným výnosem, ale je o něco vyšším než předpokládaný průměr, jelikož je založen na předpokladech dobrého počasí, dobrého řízení a tvrdé práce. Od tohoto běžného výnosu odečteme to, co potřebují rolníci a vedoucí kolchozů ke svému přežití. To je vyživovací kvóta a zbytek je pak vládní kvóta.“

„Předpokládejme, Vaše Výsosti, že celkový výnos kolchozu bude v některém roce pouze 75 % předpokládaného běžného výnosu?“

„Pak vláda dostane jen 75 % své běžné kvóty a kolchozu zůstane 75 % jeho vyživovací kvóty. To je docela spravedlivé, ne?“

„Dokáží rolníci z kolchozu přežít jen se 75 % své vyživovací kvóty?“

„Sotva. Ale díky tomu se budou snažit ze všech sil svou kvótu splnit.“

„A jak zajišťujete, Vaše Výsosti, že každému kolchozu je kvóta spočítána spravedlivě?“

„Úředník, který by kolchozu stanovil příliš malou kvótu, by byl poslán do převýchovného tábora.“

„A co když stanoví příliš vysokou kvótu – kvótu, kterou kolchoz jednoduše nemůže splnit?“

„Přesně na tohle se kolchozy pořád vymlouvají! To slyším při každém jejich selhání.“
Petr se rozhodl, že by nebylo moudré tuto konkrétní otázku dále rozvádět. „Co se stane,“ pokračoval, „když kolchoz překročí svou stanovenou běžnou kvótu?“

„Přebytek jde Státu, samozřejmě.“

„Proč ale, Vaše Výsosti, není aplikováno toto pravidlo i na přebytek? Tedy když kolchoz vyprodukuje 110 %, tak proč si Stát nevezme jen část tohoto přebytku a o ten zbytek se nezvýší podíl kolchozu?“

„Co by v socialistické společnosti kolchozy dělaly s přebytky nad svoji vlastní spotřebu? Vyhodily by je? Schovaly by je? Vítězný svět potřebuje každičký metrák obilí, který může dostat.“

„Nebylo by to ale pro ně podnětem k tomu,“ přemýšlel Petr nahlas, „aby se snažili vyprodukovat více?“

„Jen sami pro sebe? V rovnostářské společnosti?“ zeptal se Bolšenkov. „A cos myslel tím slovem podnět? To zní skoro jako jazyk kapitalismu. Nemluvíš snad o soukromém zisku?“
Petr se za svůj nápad zmateně omluvil.