Návrat starých časů: Kapitola 12

Mises.cz: 06. května 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr si dělal své vlastní poznámky o cestě po Kansasu. Po jejich návratu přednesl Bolšenkov svou zprávu na zvláštním zasedání politbyra. Tentýž večer byl Petr předvolán, aby podal svou nezávislou zprávu svému otci.

„Ve tvé zprávě je spousta věcí,“ řekl Stalenin, „které nám Bolšenkov nenahlásil. Líbí se mi tvoje důkladnost. Možná tvoje vzdělávání konečně začíná nést ovoce.“

Začal vzpomínat a mluvil o týdenních zprávách, které dostával o Petrově výchově na Bermudách. Poprvé si Petr uvědomil, co před tím cítil jen nejasně. Při každém jejich setkání byl jeho otec o něco méně brutální a o něco lidštější a méně sebejistý. To budou symptomy, pomyslel si, počínajícího stáří a psychické únavy.

Stalenin náhle přerušil svoje vzpomínání. „Jak jsi na tom s mým podpisem?“ zeptal se.

Petr napsal několik Staleninových podpisů.

„Ještě nejsou perfektní,“ řekl jeho otec, „ale na začátek ujdou. Tady!“ Přistrčil před Petra několik lejster: „Podepiš je místo mě… “

„Teď začneme,“ pokračoval Stalenin během Petrova podepisování, „střídat tvou napodobeninu s pravým podpisem. Za nějakou dobu už budeš podepisovat všechny dokumenty mým jménem jenom ty. A pokud se mi cokoliv stane, tak se tvoje napodobenina už bude brát jako autentická.“ Usmál se.

Vstal a zamkl dveře, které byly, jako všechny dveře v jeho kanceláři, dvojité se vzduchovou mezerou, aby se zabránilo odposlechu. Pak zavedl Petra k trezoru, nastavil na něm číselnou kombinaci a otevřel těžké ocelové dveře. Vytáhl klíč ze své náprsní kapsy, otevřel jím malou ocelovou přihrádku v horním levém rohu trezoru a opatrně odsud vyndal dva pásky se zvukovou nahrávkou. Jednu přinesl k magnetofonu u zdi a pustil ji.

Byl to Staleninův hlas:

„Soudruzi a soudružky Vítězného světa. Při svém posledním veřejném vystoupení na prvního máje jsem vám řekl, že vršící se pracovní tlak mi brání v dalším veřejném vystupování. Tento tlak nyní narostl do té míry, že jsem nucen přenést část tohoto břemene na druhé. Požádal jsem tudíž soudruha Petra Uldanova, aby mě zastupoval na schůzích politbyra a při dalších příležitostech a vystupoval veřejně mým jménem, pokud bude nezbytné oznámit nějakou novou politiku či výnos. Budu samozřejmě i nadále aktivní jako váš vůdce…“

Nahrávka pokračovala ještě několik minut. Končila apelem vyzývajícím k větší pracovní morálce, větší loajalitě, větší skromnosti a více obětem.

„Označil jsem to jako nahrávku X,“ řekl Stalenin. „Tu necháš odvysílat okamžitě po celém Vítězném světě … pokud bych dostal záchvat, který by mě zneschopnil. Zde je oznámení, které jí bude předcházet.“ Podal Petrovi papír.

„A zde,“ řekl Stalenin slavnostně, „je nahrávka Z. Tu necháš odvysílat okamžitě … v případě mojí smrti. V takovém případě musíš jednat rychle, než se o tom dozví Bolšenkov.“

Vložil ji do magnetofonu. Oznamovalo se v ní, že doktoři varovali Stalenina, že pokračováním v práci si zničí svoje zdraví; z toho důvodu rezignoval na post Diktátora Vítězného světa a že jmenoval Petra Uldanova jako svého zástupce, s titulem Stalenin II. Naléhal na všechny své podporovatele a každého soudruha ve Vítězném světě, včetně všech členů politbyra, aby se semkli kolem Stalenina II. Je rád, že může oznámit, že Bolšenkov loajálně podpořil tento plán a že ve skutečnosti to byl Bolšenkov, kdo mu původně navrhnul, že Petr Uldanov bude jeho ideálním nástupcem. „Další hlas, který uslyšíte,“ končila nahrávka, „patří vašemu novému Diktátorovi. Diktátor abdikoval; ať žije Diktátor!“

„Opravdu to navrhl Bolšenkov?“ zeptal se ohromený Petr.

Stalenin na něj nedůvěřivě zíral. „Samozřejmě, že ne. To má jen zmást jeho přívržence, aby se tě nepokusili sesadit hned v první moment. Dá ti to dost času chopit se pevně moci a Bolšenkov si pak už třeba rozmyslí něco proti tobě podniknout.“

Petr se na něj obdivně zadíval. „Myslel jsi na všechno.“

Stalenin vrátil nahrávky do trezoru a zamkl ho. „Dobře si tuhle kombinaci zapamatuj,“ řekl Petrovi. „Budeš jediný mimo mě, kdo jí bude znát: 8-2-7-5…“ Nechal Petra, aby si třikrát po sobě vyzkoušel otevření trezoru. „Tady je duplikát klíče od přihrádky v trezoru. Dobře si ho hlídej. Dal jsem Sergejovi rozkaz, abys byl prvním a jediným, kdo dostane zprávu, kdyby se mi něco stalo. Myslím, že Sergejovi se dá věřit. Zachránil jsem jeho matku před popravčí četou.“

„A teď k tvému ubytování. Jediné bezpečné místo pro tebe je v této budově. Nechal jsem ti připravit pokoje přímo pod těmi mými. Jedna z místností je zvukotěsná a tam si můžeš hrát na klavír.“

„To je úžasné, otče-“

Stalenin ho hned přerušil. „Nikdy nehraj víc jak hodinu denně. Klavír přivezou během týdne.“

Vzal svou dýmku ze stolu a začal jí pomalu pěchovat. „Zítra musíme překonat další překážku. Zařídím tvoje zvolení do politbyra. Nemusí to být tak jednoduché. Politbyro o tom bude hlasovat. Vzpomínáš na Číslo 7 – Petrova? Je mu devětašedesát a se zdravím už na tom není nejlépe. Přesvědčil jsem ho, aby zítra rezignoval. Dostane daču někde u Černého moře a užije si pěkný důchod. Navrhne tě jako svou náhradu. Samozřejmě pro tebe bude hlasovat. Dostaneš se jen na konec – jako Číslo 13. To znamená, že všichni pod Petrovem si automaticky o číslo polepší. Včetně mě to bude osm hlasů. A můžeme najisto počítat s Adamsem. Dokonce i Bolšenkov by si mohl rozvážit, jestli se chce otevřeně postavit proti mně…“