Návrat starých časů: Kapitola 13

Mises.cz: 10. května 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Ze svého zvolení do politbyra měl Petr smíšené pocity. Ačkoliv se cítil trochu provinile, protože neudělal nic, čím by si takovou poctu zasloužil, úcta, se kterou s ním teď všichni jednali, zvýšila jeho sebevědomí, a to i při hovoru s Bolšenkovem. Začal klást smělejší otázky.

„Ačkoliv jsem už viděl mnoho továren a kolchozů,“ řekl při jejich dalším setkání, „pořád mi není jasné, jak náš ekonomický systém celkově funguje. Například jak rozhodujete-“

„Jednoduše, Číslo 13,“ přerušil ho Bolšenkov se sarkastickým důrazem na Číslo 13. „Vše rozhodujeme podle komunistických principů. Tyto principy byly určeny Karlem Marxem. Hlavní zní: Od každého podle jeho možností; každému podle jeho potřeb.“

„Má každý ve Vítězném světě podle svých potřeb?“

„To má být nepřátelská otázka?“ zeptal se Bolšenkov ostře.

„Ale z toho, co jsem viděl-“

„Interpretuješ Marxe moc doslovně. Samozřejmě, že každý nemůže mít vše, co potřebuje, pokud se nám nejdřív nepodaří vyprodukovat dost, aby to mohl dostat. To proto musíme posílat tolik sociálně nespolehlivých do převýchovných táborů a postřílet zrádce a sabotéry – abychom přinutili všechny produkovat podle jejich schopností. Dokud nebudou lidé pracovat plně podle svých schopností, tak nemohou mít vše, co potřebují. Do té doby se samozřejmě budeme snažit rozdělit rovným dílem to, co máme. Dalším velkým principem je, že nesmí existovat žádné třídní rozdíly. Proto je zavedená rovná distribuce.“

„Jak se provádí tato rovná distribuce?“

„Snadno. Nejdřív komisař pro výrobu – to jsem já –určí, kolik kalorií lidé potřebují k tomu, aby přežili, kolik potřebují metrů plátna, kolik čtverečních metrů přístřeší a jaký druh zábavy. Pak vydá rozkazy, aby tohle všechno bylo vyrobeno. Jeho podřízení pak přidělí výrobní kvóty konkrétním průmyslovým odvětvím. Jejich podřízení pak rozhodnou o kvótách dodávek jednotlivých továren. Vedoucí jednotlivých továren pak rozhodnou o kvótách pro konkrétní dělníky. A pak je každé odvětví, továrna, vedoucí a dělník, zodpovědný za vyrobení své kvóty.“

„A co když jsou kvóty přiděleny nespravedlivě?“

„Pamatuj, že to vedu já. To se nikdy nestane.“

„Ale co když tvoji podřízení udělají chybu? Třeba se snaží být spravedliví, ale jednoduše nevědí, co je určité odvětví, továrna nebo dělník schopné vyprodukovat?“

„Samozřejmě, že nemůžeme zcela vyloučit chyby. Ale jestliže se podřízený dopustí závažné chyby, tak je poslán do převýchovného tábora nebo popraven. A to chyby redukuje na minimum.“

Petr viděl fungování tohoto systému v praxi a nebyl tak docela přesvědčen o jeho efektivitě.

„A jste si pokaždé jistí, že trestáte toho správného člověka? Předpokládejme například, že jedné továrně – a nikoliv úmyslně a ze zlomyslnosti, ale protože někdo udělal chybu – je přidělena dvojnásobná kvóta, než může splnit a druhé továrně jenom poloviční, takže ji může splnit snadno. I když postřílíte dělníky z první továrny, tak v druhé továrně stále budou produkovat méně, než by mohli. Nebo když překročí kvótu, která byla stanovena příliš nízko, tak se jim dostane odměny, ačkoliv žádnou nezaslouží.“

„I když jsi teď členem politbyra Číslo 13 – nebo právě proto, že jsi teď odpovědným členem politbyra – měl by sis dávat pozor na jazyk. Takové věci se v našem systému nestávají.“

„Moje otázka je čistě hypotetická,“ řekl Petr rychle. „Jenom se chci dozvědět, jak čelíte takovým problémům, abych uměl odpovědět na případnou podvratnou kritiku.“
V Petrově hlase nebyla ani stopa po sarkasmu. Nevinně se usmíval. Už se učil, jak může s Bolšenkovem mluvit.

„Existuje několik postupů, jak zvládat tyto problémy,“ řekl Bolšenkov méně nepřátelsky. „Kvóty jsou založeny na minulých záznamech o každé továrně či dělníkovi-“

„To ale může znamenat, Číslo 2, že některé továrny či dělníci budou potrestány za svojí vysokou produkci v minulosti, zatímco jiné továrny a dělníci jsou odměňovány za nízkou produkci-“

„Také se řídíme průměry. Například pokud továrny na hřebíky vyrobí průměrně tisíc hřebíků na jedno dělníka za – “

„Předpokládejme ale, že továrna se starým vybavením vyprodukuje jen 500 hřebíků na dělníka za – jakékoliv období – zatímco továrna s novými stroji vyrobí ve stejném období 1 500 hřebíků? Pak je průměr 1 000 hřebíků na dělníka. Ale není chybou jednotlivých dělníků nebo vedoucího staré továrny – “

„To už jsou detailní otázky,“ přerušil ho Bolšenkov netrpělivě. „Moji podřízení mají matematické vzorce a statistické metody, aby se mohli vypořádat se všemi takovými problémy.“

Petr o tom nebyl přesvědčen, ale rozhodl se změnit téma.

„Umíme tedy vyřešit problém výroby. Jak řešíme problém distribuce?“

„To je jednoduché. Vytiskneme přídělové lístky pro všechno, co jsme vyrobili. Lidé si na ÚPR – Úřadu přídělových lístků – vyzvednou svoje kupóny a to je celé. Dejme tomu, že jde o oblečení a boty. Každé číslo má nárok na nové oblečení a nový pár bot každé tři roky. Podá žádost, předloží své přídělové lístky a dostane oblečení.“

„Co se ale stane, když člověk – číslo – roztrhne nebo obnosí svoje oblečení dřív než za tři roky?“

„To je jeho problém. Co se týče bot, tak má nárok na jednu opravu za rok – za předpokladu, že může dokázat, že k poškození bot došlo při plnění jeho pracovních povinností a nikoliv úmyslně.“

„A proč je takový důkaz nezbytný?“

„Proč? Oprava probíhá na veřejné náklady; je to čerpání ze společných zdrojů. Boty jsou veřejným majetkem, který mu byl pouze svěřen do užívání a – “

„Co jídlo?“

„Ten samý způsob. Máme přídělové lístky na chleba, margarín, brambory, fazole, vepřové a jehněčí nebo kuřecí maso. Navzdory současným podmínkám v zemědělské výrobě a nejhoršímu suchu v dějinách, každé číslo v Moskvě stále dostává kuřecí nebo jehněčí maso minimálně jednou týdně.“ Toto sdělení znělo docela pyšně.

„Co káva? Nebo cigarety?“ zeptal se Petr.

„Kupóny na kávu a cigarety vydáváme zvlášť. Mimo speciálních odměn pro stachanovce má každý dospělý Proletář nárok na jednu krabičku cigaret měsíčně.“

„A když nekouří?“

„Pak si nezažádá o kupóny.“

„Pokud nekouří cigarety, nemohl by je dát někomu jinému?“

„Proč by měl? Má nárok na krabičku cigaret. Když si nezažádá, tak Vítězný svět ušetří produktivní zdroje.“

„Co mu brání v tom, aby si zažádal o kupóny na cigarety a vyměnil je s někým řekněme za lístky na jehněčí?“

„Jen nápravný tábor,“ usmál se Bolšenkov ponuře. „Je mi záhadou, jak to, že o tom ještě nevíš. Každý přídělový lístek je označen nejen svým vlastním číslem, ale také číslem muže či ženy, pro které byl vydán. Nezpozorovaná směna je vyloučená.“

„Jaká by ale vznikla škoda z toho, kdyby si dejme tomu jeden člověk vyměnil s jiným člověkem svoje kupóny na cigarety za lístky na margarín?“

„Všechna škoda! Jedno číslo by spotřebovalo dvojnásobek cigaret než ostatní a druhé by mělo dvojnásobek margarínu, než skutečně potřebuje. Nutilo by nás to ke zvýšení produkce cigaret. Vznikla by spekulace s přídělovými lístky. Všechny naše výrobní plány bychom mohli hodit do koše. Jak je to teď, tak když X nekouří, tak si nezažádá o přídělové lístky a nemusíme pro něj vyrábět cigarety. Kdyby ale přídělové lístky měly směnnou hodnotu, tak by o ně žádal. Museli bychom vyrobit další cigarety. A pak by vyměnil lístky na cigarety za lístky na kávu, kterou Y nepije. Takže bychom museli vyrobit i víc kávy a – “

„Jak se rozhoduje o tom, kolik se toho má vyrobit?“

„Na základě spotřeby v minulých pěti letech.“

„Co když se vyrobí více cigaret nebo vyroste více fazolí, než je poté odebráno?“

„To se stane zřídka. Zaprvé obvykle vytiskneme o něco více přídělových lístků, než kolik zboží se skutečně vyprodukuje.“

„Pak ale někteří lidé na své přídělové lístky nic nedostanou!“

„Pravda – ale je to lepší alternativa než mít nespotřebované přebytky, což by bylo čiré plýtvání. Nicméně reálným problémem nebývají přebytky; reálným problémem vždycky je, když není zboží tolik, aby to každému vystačilo. Jestli má každý „dostávat podle svých potřeb,“ tak tu musí být tolik, aby na každého vystačilo. A tolik toho nedokážeme vyprodukovat, dokud nebude každý produkovat podle svých schopností.“

„A jak náš systém zajišťuje, že každý člověk bude dělat právě tohle?“

„Zaprvé, každého učíme už od jeho nejrannějšího dětství, že je jeho povinností to dělat. Každý rok, každý měsíc, každý týden a každý den – a člověk by mohl říct i každou hodinu jeho života – slyší ze všech stran toto poselství: Pracuj! Pracuj! PRACUJ! Produkuj! Produkuj! PRODUKUJ! Slyší to z každého proslovu, pokaždé když zapne rádio, čte to v každém novinovém článku. Najde to v každé divadelní hře a v každém románu. Vidí to na všech plakátech. PRACUJ! TO ZNAMENÁ TY! VÝROBA ZÁVISÍ NA TOBĚ! A je tam obrázek Stalenina – nebo můj – nebo i obrázek nějaké pěkné dělnice – s prstem napřaženým na něj!“

„A výsledky?“

„Naprosto neuspokojivé!“ přiznal Bolšenkov. „Ne, nemůžeme záviset jen na výzvách a vyznamenáních pro nejlepší pracovníky. To proto musíme používat i zastrašování silou. To proto musíme mít převýchovné tábory a proto musím dávat tolik lidí zastřelit nebo pověsit. Nemyslel sis snad, že to dělám rád, že ne?“

Petr zachoval výmluvné mlčení.

„A přesto tomu vůbec nerozumím,“ pokračoval Bolšenkov. „Nevím, co mě dráždí víc – ta neuvědomělost Proletářů nebo jejich nedostatek inteligence. Se vší výchovou, kterou naši lidé podstupují už od nejrannějšího dětství, se vším naléháním a veškerou propagandou bys čekal, že všichni bez výjimky budou chtít pracovat na samotných hranicích svých schopností. Nemají už žádné kapitalistické vykořisťovatele! Ovoce jejich práce si již nepřivlastňuje někdo jiný! Dnes kolektivně vlastní vše! Vítězný svět a všechno na něm je jejich kolektivním vlastnictvím! Myslel by sis, že budou chtít rozmnožovat toto vlastnictví. Každý dnes pracuje pro všechny ostatní! A přesto si každý potichu stěžuje na bídnou kvalitu zboží a na to, jak málo dostává! Jak to, že nerozumí tomu, že je to jeho nepořádná práce, kvůli které je zboží nekvalitní a jeho nedostatečná produktivita, kvůli které je zboží tak málo? Proč nikdo nerozumí tomu, že to jestli bude, nebo nebude celkově dostatek zboží, závisí na tom, čím on přispěje k tomuto celku?“

„Možná protože to tak není?“ navrhl Petr.

„Cože!“

Oči Bolšenkova po něm metaly zelené blesky.
„Samozřejmě,“ pokračoval Petr, „všechno, co jsi říkal, je naprostá pravda, když se na ten problém díváš z hlediska kolektivu. Ale nikoliv, pokud se na to podíváš z hlediska jednotlivce. Říkal jsi, že každý pracuje pro všechny ostatní. Není ale právě v tom ten problém – že nikdo nepracuje sám pro sebe?“

„Jenom za desetinu takové hereze by byl kdokoliv jiný již na cestě do nápravného tábora,“ varoval ho Bolšenkov. „Ví Číslo 1 o tvých názorech?“

„Jenom moment strpení. Snažím se pomoct vyřešit problém, o kterém jsi říkal, že tě trápí,“ prohlásil Petr odvážně. „Jednotlivci je řečeno, že když zvýší svou vlastní produkci, tak tím zvýší, pokud ostatní věci zůstanou stejné, celkovou produkci. Matematicky samozřejmě je to tak. Ale matematicky také cítí, že jeho vlastní příspěvek má jen nekonečně malý vztah k jeho vlastnímu blahobytu. Ví, že kdyby se on osobně dřel jako kůň a nikdo jiný by nepracoval, tak by stejně hladověl. A zároveň ví, že kdyby se všichni ostatní dřeli jako koně a on nedělal nic nebo by jen práci předstíral v momentech, když se na něj někdo dívá, tak by si stejně žil jako král z těch dějepisných knížek, které jsi mi doporučil.“

„Ale on ví, Číslo 13, že když všichni přestanou pracovat, tak bude hladovět. A že když všichni budou jen předstírat práci, když se na ně někdo bude dívat, tak také bude všeobecné hladovění. Zatímco když budou všichni pracovat, tak tady bude dostatek pro všechny.“

„To vím, Číslo 2,“ vytrval Petr. „A on to taky ví – jako abstraktní tvrzení nebo když se na věci podívá z tvého hlediska Komisaře pro výrobu. A to někteří lidé dělají. Ale mám obavu – z toho, co jsem měl možnost vidět – že jich není většina. Většina lidí má tendenci se na tuhle věc dívat ze svého hlediska. Možná je schopen příležitostných obětí pro dobro celku. Ale dělat to pořád? Zkusme si to vyčíslit. Jaká je populace Vítězného světa?“

„Okolo miliardy lidí.“

„Miliarda lidí. Řekněme tedy, že jsem dělník a dělám nějakou vyčerpávající práci. Podaří se mi zdvojnásobit svou produktivitu. Pokud moje produktivita předtím byla průměrná, tak jsem zvýšil celkovou produkci Vítězného světa o jednu miliardtinu. To znamená, že při rovném rozdělování dostanu pouze o miliardtinu více jídla oproti mému ohromnému úsilí. Takové zvýšení nemohu ani zaznamenat. Na druhé straně předpokládejme, že se mi bude úspěšně dařit vyhýbat se práci, aniž bych byl při tom dopaden. Pak dostanu jen o tu miliardtinu jídla méně. Toto snížení je tak nekonečně malé, že ho ani nezaznamenám. Ale kolik jsem si při tom ušetřil dřiny!“

Malý obláček pochybností přelétl Bolšenkovovi po čele. „Tyhle řeči o miliardtinách jsou nereálné,“ řekl nakonec. „Předpokládá to matematicky přesné rozdělení zboží po celém Vítězném světě.“

„Pak si ten příklad redukujme na menší měřítko,“ řekl Petr. „Předpokládejme, že máme izolovaný kolchoz se 100 pracovníky. A ti vypěstují v průměru 100 brambor na pracovníka ročně. Celkově tak vyprodukují 10 000 brambor ročně a ty se rozdělí rovným dílem, takže každý dostane 100 brambor bez ohledu na svou vlastní produktivitu. A budou to chtít zdvojnásobit, takže se budou navzájem povzbuzovat k tomu, aby pracovali dvakrát tak usilovně. Nyní předpokládejme, že pracují v podmínkách, kde neexistuje žádný způsob, jak dohlížet na práci každého jednotlivce a měřit, kolik toho ve skutečnosti udělal. A předpokládejme, že o tomhle každý z nich ví. A předpokládejme, že jen jeden pracující – říkejme mu A – je dost uvědomělý na to, aby zvýšil množství a intenzitu svojí práce a zvýšil tak svojí produktivitu ze 100 brambor na 200 brambor. Ostatní ovšem vyprodukují 100 brambor jako předtím. Na konci roku tu bude 10 100 brambor, které by se měly rozdělit rovným dílem – „podle potřeb.“ Takže místo obvyklých 100 brambor dostane A za svoje dvojnásobné úsilí 101 brambor – jen o jednu bramboru víc.“

„Předpokládáš, že jenom jeden člověk ze sta má třídní uvědomění.“

„Dobrá, tak obraťme tu situaci. Předpokládejme, že všichni až na jednoho mají třídní uvědomění a zdvojnásobí svoje úsilí, ale A, když zjistí, jak se všichni ostatní dřou, tak se na všechno potají vykašle a nevyprodukuje nic. Na konci roku bude mít kolchoz 19 800 brambor. A když budou rozděleny rovným dílem, tak A – který nevyprodukoval nic – stejně dostane 198 brambor, čili téměř dvakrát tolik, než když pracoval.“

„A závěr z toho všeho je?“

„Závěr z toho je takový, že za těchto podmínek bude intenzita úsilí u většiny lidí dána nikoliv abstraktním kolektivistickým uvažováním, ale hlavně úvahou o tom, jak se zachovají všichni ostatní. Člověk bude ochotný odvést „svůj díl práce,“ ale dobře si rozmyslí, než si zničí zdraví frenetickým úsilím, zatímco ostatní se budou flákat, protože ví, že takhle si nijak nepomůže. A každý je tak trochu náchylný velkoryseji poměřovat to, jak tvrdě pracuje on sám, a být cyničtější při odhadu toho, jak tvrdě pracují ostatní. Bude poukazovat na ty nejhorší ze svých spolupracovníků jako na typické příklady „druhých“, zatímco on sám na ně otročí. A to proto mohou být tvoje odhady založené na kolektivistických úvahách tak neefektivní.“

Bolšenkov vypadal zaskočeně. Zdálo se, že nemá žádnou okamžitou odpověď. Petr se rozhodl využít situace: „Řekněme, že budu zcela neobyčejným člověkem, který má schopnosti, pokud je napne až do krajních mezí, vyprodukovat desetkrát tolik co průměrný dělník. Ale už pokud vyrobím o 50 % nad průměr, tak sklidím všechnu chválu a výhody, které potenciálně mohu dostat. Proč bych byl takový blázen, abych ukazoval vedoucím, co opravdu mohu dokázat? Zlepšil by se tím nějak můj život? Nedostal bych víc přídělových lístků než můj soused. Ale jakmile bych ukázal svoje schopnosti, tak moji nadřízení by to pro mě stanovili pro příště jako normu a trvali na jejím plnění – podle principu „od každého podle jeho schopností“. Tudíž je moudřejší neodhalovat svoje skutečné schopnosti. Pak nikdo nezjistí, že nepracuji podle svých schopností. A když nebudu vystaven tlaku, tak ani nikdy nemusím přijít na to, jaké moje skutečné schopnosti jsou.“

„To je hereze,“ řekl Bolšenkov. „Pověřím někoho ze svých podřízených, aby na to našel odpovědi. Samozřejmě jen důvěrně pro naši potřebu.“

„K čemu ty tajnosti?“

„Nejsme přece takoví blázni, abychom odpovídali na kritiku, která ještě nikoho nenapadla. Jen si připravujeme odpovědi, kdyby na něco takového bylo potřeba odpovídat.“

„Ale co s tím problémem, který tě trápil?“ vytrval Petr. „Možná moje kritika míří hlouběji, než to na začátku vypadalo. Možná – možná je cíl „každému podle jeho potřeb“ přesně tou věcí, která nám zabraňuje dostat z „každého podle jeho schopností?“

„Ale každý, Číslo 13, by měl pracovat na hraně svých schopností! Je to jeho povinnost! Proč by neměl? Není již vykořisťován vládnoucí třídou!“

„Z čeho má ale strach v našem systému, Číslo 2, je to, že bude vykořisťován ochablostí či leností svých dělnických soudruhů. A možná jeho podezřívavost vůči ostatním pramení z vědomosti si toho, že on sám se je tajně snaží vykořisťovat svou vlastní ochablostí či předstíráním práce - “

„Tvoje rozvracečské argumenty dokazují, o čem jsem byl vždycky přesvědčen,“ řekl Bolšenkov; „že pokud není člověk vychováván ke komunismu už od nejrannějšího dětství, tak v něm nevyhnutelně vzniká takový skepticismus a hereze. Bylo velmi nebezpečné, že Číslo 1 dovolil v tvém případě takovou špatnou výchovu!“

Petr cítil, že bude zase moudřejší změnit téma. „Něco mě zaráží na tvém popisu našeho systému rozdělování. Mluvíš o rovném rozdělování, ale já jsem si téhle rovnosti nevšiml. Ochránci například dostávají více- “

„Mluvil jsem o rovném rozdělování,“ řekl Bolšenkov, „ale také jsem mluvil o zásadě „každému podle jeho potřeb.“ A když některých věcí není dost, aby se daly rozdělit mezi všechny lidi, tak se řídíme touto zásadou. Například nedokážeme vyrobit dost osobních automobilů pro všechny, takže je přednostně dostanou ti, kteří je potřebují, jako jsou komisaři a Ochránci. Ti je potřebují k řádnému plnění svých pracovních povinností. Měli bychom o nich uvažovat spíše jako o kapitálovém než o spotřebním zboží.“

„Ale od doby, co jsem se stal Ochráncem,“ řekl Petr, „nemluvě už vůbec o podmínkách, když jsem se stal členem politbyra – tak nedostávám pouze jídlo vyznačené na těchto přídělových lístcích. Dostávám daleko kvalitnější jídlo a nesrovnatelně lepší kávu a – “

„Pokud není nějaký vážný nedostatek,“ řekl Bolšenkov, „tak se snažíme o rozdělování rovným dílem, co se týče množství. Ale je nemožné rovnoměrně rozdělovat i co se týče kvality. Některé fazole, kuřata atd. budou vždy nevyhnutelně vyšší kvality než jiná. A Ochránci náhodou zrovna dostávají tahle.“

„Ale Ochránci také dostávají víno, hovězí a kaviár,“ řekl Petr, „které masy Proletářů nikdy nedostanou.“

„Jednoduše nedokážeme vyrobit dost vína, hovězího a kaviáru pro každého. Můžeme je vyrobit jen v omezených množstvích a tato množství se logicky dají rozdělit jen mezi malou skupinu. Nemůžeme rozdělovat jeden gram hovězího nebo jednu jikru kaviáru každému jen kvůli fetiši rovného rozdělování. Takže proč je nenechat Ochráncům, kteří si potřebují zachovat dobrou kondici, zápal a morálku, aby mohli vykonávat své náročné řídící funkce? Totéž platí pro obytné prostory a oblečení. Lidé se musí chtít stát ochránci a k tomu jim musíme poskytnout…“

„Podněty?“ zeptal se Petr mazaně. „Ale o tom právě celou dobu mluvím. Proč nevytvoříme podněty pro všechny? Proč nevytvořit systém odměňování práce tak, aby měl každý člověk, ať už jsou jeho schopnosti jakékoliv, přímou motivaci vydat ze sebe to nejlepší? Předpokládejme, že schopnosti nějakého člověka jsou takové, že nemůže doufat, že by se někdy stal Ochráncem, ale mohl by doufat, že na tom bude o něco lépe, jakmile vynaloží své nejlepší úsilí –“

„Myslím, Číslo 13,“ přerušil ho Bolšenkov sarkasticky, „že než budeš navrhovat takové dalekosáhlé reformy našeho systému, tak by ses měl nejprve naučit, jak systém funguje. Koneckonců je produktem těch nejlepších mozků. Všechna naše opatření se projednávají centrální plánovací komisí, kterou vedu, a nejvyšší ekonomickou radou, které také předsedám. A přesto ty, který jsi před několika měsíci o našem systému neměl ani tušení –“

Bolšenkovova slova byla daleko mírnější než hrozba v jeho hlasu.

„Omlouvám se,“ řekl Petr pokorně. „Rád se nechám poučit.“