Návrat starých časů: Kapitola 14
Mises.cz: 20. května 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Román o znovuobjevení kapitalismu od Henryho Hazlitta – „Pokud by byl kapitalismus zničen, bylo by nezbytné ho znovu vynalézt – a tento objev by se právem zařadil mezi největší objevy v dějinách lidstva. To je hlavním poselstvím mé knihy.“
[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]
Ozvalo se prudké zabušení na dveře.
Edit se probudila a její srdce hlasitě tlouklo. Zašmátrala ve tmě po vypínači a rozsvítila. Bušení se opakovalo. Otevřela dveře.
Tři příslušníci státní bezpečnosti stáli venku.
„L-92?“ zeptal se důstojník.
Edit přikývla.
„Jste zatčena.“
Maxwell přišel ke dveřím.
„EN-57? Jste zatčen.“
Nikdo se nezeptal proč.
„Máte pět minut na převlečení.“
Zpoza záclony na druhé straně místnosti spatřila Edit bledou vystrašenou tvářičku tříletého chlapce.
Natáhla si na ruku náramkové hodinky a podívala se na ciferník: čtvrt na tři.
Vedli je po tmavých schodech dolů na ulici. Stála tam černá policejní dodávka. Když je usadili na tvrdé lavice, zavázali jim oči tmavými páskami. Auto nastartovalo.
Nic neviděli a neodvažovali se promluvit. Ale oba věděli, na co ten druhý myslí.
Mysleli na Editinu matku, Helenu. Byla vychovatelkou v dětských jeslích. Před dvěma roky se jedno dne nevrátila z práce. Nikdo v jeslích jim nic neřekl, dokonce ani to, jestli ten den přišla do práce, nebo ne. Na bezpečnosti jim také nic neřekli, ale poznamenali si, že se ptali.
Několik dní spolu o osudu matky vůbec nepromluvili. Spekulace o jejím osudu by byla ještě bolestivější než přijmutí předpokladu, že je již mrtvá.
Policejní dodávka se zastavila. Edit, stále s páskou na očích, byla vyvedena ven. Slyšela, jak dodávka znovu startuje a odjíždí. Byla vedena nahoru po chodech a pak po nějaké chodbě. Pocítila ostrá světla a páska jí byla sejmuta s očí.
Nacházela se v ženské věznici.
Byla zaregistrována, vyfotografována, byly jí sejmuty otisky a poté byla odvedena do cely. Cela byla o rozměrech tři na čtyři metry s jednou jednoduchou pryčnou. V cele bylo natěsnáno dalších pět žen, tři z nich se choulily na pryčně a druhé dvě ležely na podlaze. Několik se jich po rozsvícení světla probudilo a rozzlobeně sledovaly novou vězeňkyni, která přišla zaplnit celu ještě víc, než byla. Bachařka strčila Edit dovnitř, zamkla železem pobité dveře a zhasla světlo.
Jak se Editiny oči přizpůsobovaly šeru v cele, zjistila, že jejích pět spoluvězeňkyň opět usnulo. Opatrně si našla místo na podlaze, snažila se zaujmout pohodlnou pozici a připojit se k nim. Potichu zírala do tmy.