Návrat starých časů: Kapitola 17

Mises.cz: 09. června 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Když Stalenin znovu nabyl vědomí, byl, jak předvídal doktor, zcela ochrnutý na pravou stranu těla. Jeho mluvený projev se smrskl na jednoslabičné výrazy: „Ne – ano – to – on – ona – kdo – kde – co?“

Obzvláště „co?“ – se ptal ve všech souvislostech a někdy i zcela bez souvislostí. Petr musel neustále hádat, oč si Stalenin říká. Zdálo se, že jeho otec rozumí velké části toho, co mu bylo řečeno, a je schopen naznačovat svoje přání. Ale jeho přání byly s uplynulým časem stále pasivnější a týkaly se spíše jeho vlastního pohodlí.

Ale mrtvice s sebou přinesla ještě něco pozoruhodnějšího než ochrnutí. Zcela změnila Staleninův charakter. Jeho síla, jeho tvrdost, jeho brutalita, jeho cynismus, vše bylo pryč. Stal se dětinským a citlivým.

Deset dní Petr trávil svoje večery u jeho lůžka. Byla to depresivní doba. Spolu se Staleninovou večeří přišel do místnosti jeho holohlavý a bezvýrazný ochutnávač a bral si trochu od každého jídla, aby zjistil, jestli není otrávené.

Poté Petr omezil své návštěvy na tři večery v týdnu. Zjistil, že dokáže svého otce velice lehce ovládat a dostane od něj svolení téměř k čemukoliv jen na základě tónu a způsobu, jakým to navrhne.

Petrovým prvním úkolem bylo, jak ho přesvědčil Adams, odříznout Bolšenkova od skutečné moci v politickém a ekonomickém životě Vítězného světa a převzít jí na sebe. Ale pociťoval, že by bylo nebezpečné udělat to způsoben, který by Bolšenkova veřejně ponížil. Zbavil ho (rozkazy podepsanými Staleninovým jménem) jeho povinností jako komisaře pro výrobu, předsedy centrální plánovací komise, předsedy nejvyšší ekonomické rady a předsedy sněmu podnikových vedoucích. Petr svěřil všechny tyto úřady Adamsovi, který byl srozuměn s tím, že to bude Petr, kdo bude ve skutečnosti rozhodovat.

Aby Bolšenkovi zachoval tvář a zpacifikoval ho, Petr rozhodl ustanovit ho hlavou ozbrojených sil a Staleninovým jménem vyhlásil, že tento úřad je tak důležitý, že si vyžádá veškerý Bolšenkovův čas.

„To je to nejhorší, co bys mohl udělat,“ varoval ho Adams. „Bolšenkov si získá loajalitu vojáků a pak nás smete.“

„Zašel jsem tak daleko, jak je to v současnosti bezpečné,“ řekl Petr.

„Existuje jediný způsob, jak se s Bolšenkovem bezpečně vypořádat,“ odpověděl Adams. „Musíme ho zlikvidovat. Zatknout ho tajně a potichu; okamžitě ho nechat zastřelit; na veřejnost s tím vyjít teprve, až bude po všem; mezitím zatknout všechny jeho přívržence a každého, kdo by byl schopen vést vzpouru; vynutit si přiznání, že spolu s Bolšenkovem plánovali – “

„S takovými metodami já nechci mít nic společného,“ řekl Petr. „Jestli mám dnes jasno v jediné věci, tak je to ta, že brutální a pokleslé prostředky vedou jen k brutálním a pokleslým koncům.“

„S Bolšenkovem u moci nebo jen Bolšenkovem naživu a na svobodě, hrozí nebezpečí, že dosáhneš jen svého vlastního pádu. A mého taky – pokud mohu poukázat na tak nepodstatnou maličkost. Je to buď on, nebo my.“

„Nezačnu svoji vládu vraždou,“ odpověděl Petr. „Chci Bolšenkova zbavit moci a zašel jsem tak daleko, jak je v současnosti možné.“

„Poslechneš mě alespoň v jedné věci?“ prosil Adams. „Svěř Bolšenkovi velení nad armádou a námořnictvem, jestli to musí být, ale letectvo dej někomu jinému.“

„A koho navrhuješ?“

„Proč bys to nemohl být ty sám? Můžeš pak chodit v působivé uniformě. Jen podepiš Staleninovým jménem patřičný rozkaz.“

A tak Petr podepsal dva rozkazy. Jeden jmenující Bolšenkova do čela armády a námořnictva a druhý, kterým jmenoval sám sebe jako velitele letectva.

Začal projednávat s Adamsem problémy, které ho trápily od doby, kdy se ocitl v Moskvě.

„Budu se tě ptát na radu,“ řekl, „při řešení všech důležitých problémů. Doufám, že nebudeš jednoduše schvalovat cokoliv navrhnu. Můžu počítat s tím, že ke mně budeš zcela upřímný a otevřený?“

„Upřímnost mám nejradši. Můžeš s tím počítat.“

„Budou to neformální porady,“ řekl Petr, „tak bych rád věděl, jaké je tvoje křestní jméno?“

„Moje celé jméno je Thomas Adams. A je to taky moje skutečné jméno. Nikdy jsem si nedal stranickou přezdívku jako Stalenin nebo Bolšenkov. Většina lidí mi prostě říká Adams.“

„Tak ti budu říkat Adams. Budeš mi říkat Petr?“

Adams přikývl. Později na to ale poněkud pozapomněl a zvykl si říkat Petrovi „šéfe,“ napůl ironickým a napůl obdivným způsobem jako určitý kompromis.

Petr začal mluvit o chudobě, bídě, neefektivitě, plýtvání, tyranii, servilitě a teroru Vítězného světa.

„Jistě je možné, Adamsi, aby lidstvo žilo v něčem lepším, než je tohle!“

„Možné to je, šéfe. Ale rád bych připomněl, že ty nejlepší mozky Vítězného světa na tomto problému pracovaly už od vítězství komunismu. Všechny reformy, které jsme vyzkoušeli, jen nahradily jedno zlo jiným… Tohle si samozřejmě říkáme ve Straně jen mezi sebou. A například se Staleninem nebo Bolšenkovem bych si o tomhle nikdy mluvit netroufl.“

„Přinesla některá z těch reforem nějaký pokrok?“

„Oficiálně vždy říkáme, že ano. Každý náš experiment samozřejmě musí skončit úspěchem, i když od něj později ustoupíme. Ale jen mezi námi – za celý svůj život jsem žádný skutečný pokrok nikdy nezpozoroval.“

„Nicméně,“ oznámil Petr odhodlaně, „teď pokroku dosáhneme.“

Adams loajálně přikývl, ale tvářil se skepticky. „S čím začneme?“

„To je otázka, která mě už nějakou dobu trápí,“ řekl Petr. „Je toho tolik, co by se mělo změnit… Ale první věcí je, že lidé musí být osvobozeni od hrůzy, osvobozeni od otrocké mentality… Musíme je zbavit strachu.“

„Strachu z čeho?“

„Strachu z nás, samozřejmě. Strachu z vlády.“

„Ale strach je jedinou věcí, díky které náš systém funguje! Kdyby se lidé nebáli vlády, kdyby se nebáli státní bezpečnosti, jak bychom je donutili, aby nepáchali všemožné zločiny?“

„Zločiny samozřejmě zůstanou nelegální,“ řekl Petr, „a lidé budou za ně trestáni podle závažnosti zločinu. Ale zločiny musí být zákony pečlivě definovány.“

„To už jsou.“

„Možná. Ale měli bychom zákony změnit tak, aby nikdo nemohl být zatčen, pokud nebude obviněn z konkrétního zločinu. Musí mu být řečeno, jaký je to zločin. Musí mít možnost konfrontace s tím, kdo ho žaluje a možnost mu odpovědět. Žalobce musí předložit skutečné důkazy. Obviněný by měl být pokládán za nevinného, dokud mu nebude prokázána vina a ne naopak, jak to je teď. Přiznání viny už se nesmí vynucovat mučením a nebude jediným dostačujícím důkazem. A člověk musí taky mít možnost požádat někoho, kdo zná zákon lépe než on, aby ho hájil. A pokud byl jednou shledán nevinným, tak nesmí být ze stejného zločinu obviněn znovu.“

„Mám obavu, co se stane, šéfe, když budou karty rozdány tak moc ve prospěch kriminálníků. Nebudeme prakticky nikdy schopni někoho odsoudit. Kriminálníci se jistě přestanou bát a – “

„Myslím, že by to mohlo fungovat,“ řekl Petr. „Jsem zkrátka rozhodnutý to vyzkoušet… Nechápej mě ale špatně. Zločin bude i nadále ilegální. Ale každý zločin bude pečlivě definovaný a nikdo nebude trestán, pokud doopravdy nespáchal nějaký čin, který byl definovaný jako zločin dříve, než k tomu činu došlo. Nebudeme již trestat jednání, které jsme prohlásili za zločin, retroaktivně.“

„Co když ale někdo udělá něco, co je jasně protispolečenské, co je proti zájmům Státu, a my jsme to jen opomněli předtím jako zločin definovat?“

„Pak to bude naše chyba, Adamsi, a budeme to muset definovat jako zločin, abychom to mohli trestat v budoucnu. Ale nebudeme trestat nikoho, kdo něco provedl předtím, než to bylo definováno jako zločin.“

„Zdá se mi, šéfe, že jste přišel na geniální způsob, jak dopředu svázat vládě ruce. Jak  můžeme dopředu odhadnout, jaký zločin se kdo pokusí spáchat? A k čemu jsou prokurátoři a soudci, pokud jim neumožníme mít vlastní úsudek?“

„Úsudek soudců se bude projevovat,“ odpověděl Petr, „v interpretaci a aplikování existujícího souboru zákonů. Soudce bude muset rozhodnout, jestli důkazy předložené prokurátorem ukazují dostatečně to, že obžalovaný skutečně spáchal čin, ze kterého je obviněn. Ale nejdřív soudce musí rozhodnout, jestli čin, ze kterého je někdo obviněn, skutečně spadá pod existující definici zločinu.“

„A jak přinutíme soudce jednat se vší touto nestranností a sebeomezením?“

„Odstraníme ty soudce, kteří tak jednat nebudou.“

„Jinými slovy, šéfe, odstraníme ty soudce, kteří nebudou jednat tak, jak chceme my. Jako to dělal i Stalenin.“

„Ale až doteď vláda odstraňovala ty soudce, Adamsi, kteří byli příliš milosrdní nebo nestranní. Já je budu odstraňovat, pokud budou příliš krutí nebo předpojatí.“

„Tohle uspořádání, šéfe, tedy vydrží jen tak dlouho, dokud se my udržíme u vlády – a jistě ne déle, pokud po nás nebude vládnout někdo, kdo má stejné názory jako my.“

„Pak tedy,“ řekl Petr po rozvážení, „bychom měli ze soudců udělat nezávislý orgán vlády.“

„Soudci už nebudou součástí vlády?“

„Budou nezávislou součástí vlády.“

„Promiňte, šéfe, ale neprotiřečí to tomu, co jste před chvílí říkal? Budete odstraňovat soudce, kteří nebudou nestranní a mírní a nebudou pečlivě aplikovat zákon tak, jak byl napsán. Pokud budou soudci nezávislí, tak jak je budete trestat a zajistíte, aby vykonávali svoje povinnosti a nezneužívali svých pravomocí?“

Petr si zapálil cigaretu.

„Máš pravdu. Musím to ještě důkladně promyslet… O co se ale snažím, je ustanovit to, co by se dalo nazvat vládou zákona. Jediný způsob, myslím, jak osvobodit lidi od neustálého strachu z jejich vlastní vlády, je zavést určitý stálý soubor zákonů a pak říct: „Dokud nepřekročíte tyto zákony, tak můžete, beze strachu, dělat cokoliv chcete. Nemusíte už mít hrůzu z toho, že se dostanete do nápravného tábora nebo budete zastřeleni jen proto, že s vámi má osobní účty soudce nebo nějaký vládní představitel nebo někdo výš než vy. Pokud budete obviněni, váš žalobce vám musí prokázat vaši vinu místo, aby vás nutil dokazovat nevinu. A hlavně už žádná „přiznání“ získaná pod hrozbou mučení. Dokud se budete chovat v rámci ustáleného souboru zákonů, budete si moct dělat, co chcete.“ Taková vláda zákona je, myslím, jedinou věcí, která zbaví lidi hrůzy a svévolných rozhodnutí těch u moci.“

„To je krásný obrázek, šéfe, ale problém není tak jednoduchý. Například co uděláme nelegální a co legální?“

„No… ilegální budou vraždy a násilné útoky a další formy zraňování druhých lidí- “

„Měl jsem na mysli něco jiného,“ přerušil ho Adams. „Jak donutíme lidi pracovat? Jak je přimějeme plnit nepříjemné úkoly? Jak z nich dostaneme to nejlepší při plnění povinností, které jim byly přiděleny? To jsou ty nejčastější a téměř každodenní problémy týkající se největšího počtu lidí, se kterými se musíme vypořádat. To, co jste zmínil, jsou oproti tomu jen velmi zřídkavé zločiny.“

Petr zamyšleně odložil cigaretový nedopalek. Bylo šest hodin a to byla doba, kdy večeřel se svým otcem. „To, soudruhu Adamsi,“ řekl unaveně, „je problém, který budeme řešit až příště.“