Návrat starých časů: Kapitola 18

Mises.cz: 17. června 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Petr věděl, že by bylo marné chtít něco přímo od Bolšenkova. Ale rozkázal, aby se mu hlásili všichni vedoucí činitelé státní bezpečnosti včetně Kilašova v pracovně jeho otce, kde je podroboval křížovému výslechu. Všichni mu řekli, že nevědí nic o tom, co se stalo s Edit nebo s Maxwellem. Nenašel se žádný záznam o jejich zatčení. Kilašov prohlašoval, že jestliže byli zatčeni, tak se to stalo bez jeho rozkazu a vědomí. A přísahal Petrovi, že zatčení bez záznamu je něco, co je u státní bezpečnosti nemyslitelné. Petr si také musí uvědomit to, že vždy existuje možnost, že se nějací gangsteři a protistátní živlové mohli vydávat za státní bezpečnost…

A v každém případě on, Kilašov, přikázal státní bezpečnosti provést co nejdůkladnější vyšetřování. Přirozeně se o tuhle záhadu zajímá stejně usilovně jako sám Petr…

Ve svém volném čase začal Petr systematicky navštěvovat všechna vězení v moskevském obvodu. Pokaždé přikázal, aby se před ním vězni seřadili. Šedivé, bezvýrazné řady obličejů bez konce ho naplňovaly lítostí a hrůzou; ale nenalezl mezi nimi ty, které hledal.
 
„Samozřejmě, Adamsi – pokud bychom se vrátili k tvé včerejší otázce – lidé by měli pokládat za privilegium, že mohou pracovat pro Stát, protože prací pro Stát pracují sami pro sebe; pracují jeden pro druhého…“

Petr se odmlčel. Zjistil, že jen mechanicky opakuje Bolšenkovy argumenty.

„Ano, to by lidé vskutku měli,“ řekl Adams, „ale naše zkušenosti ukazují, že to zkrátka tak necítí. Tvrdým faktem je, že někteří lidé musí udělat nepříjemnou práci a jediným způsobem, jak je k tomu přimět, je donucení. Každý nemůže být ředitelem, hercem, umělcem nebo zpěvákem. Někdo musí kopat uhlí, svážet a likvidovat odpad, opravovat stoky. Nikdo si dobrovolně nevybere takové špinavé práce. Lidé na ně musí být přiděleni, musí k nim být přinuceni.“

„Možná bychom jim to mohli nějakým způsobem vykompenzovat Adamsi – co třeba kratší pracovní dobou?“

„O tom jsme uvažovali už kdysi dávno, šéfe. A nefungovalo to. Naneštěstí se ukázalo, že jediné práce, u nichž můžeme zkrátit pracovní dobu, jsou právě ty příjemné, jako herectví nebo muzicírování. Nemůžeme si jednoduše dovolit, aby lidi nepříjemnou prací strávili kratší dobu, protože je to přesně ta práce, která musí být udělána nejnaléhavěji. Nemůžeme si například dovolit menší produkci uhlí, kdybychom tam zkrátili pracovní dobu; a nemáme ani žádnou volnou pracovní sílu, abychom mohli střídat více směn. Navíc jsme zjistili, že v těchto povoláních samotné střídání směn přináší značné ztráty času a produkce.“

„Dobrá,“ souhlasil Petr; „takže v našem socialistickém systému, pokud budeme trvat na tom, aby všichni dostali rovným dílem, nemůžeme dovolit svobodný výběr povolání. Nemůžeme ale poskytnout větší prostor osobní iniciativě – alespoň pro ty, kteří řídí výrobu? Naše propaganda neustále požaduje větší iniciativu od komisařů a jednotlivých vedoucích továren. Proč se jí nedostává?“

„Protože komisař nebo vedoucí továrny bývá zastřelen nebo poslán do nápravného tábora, když mu jeho iniciativa nevyjde. Navíc samotný fakt, že vyvíjí vlastní iniciativu, znamená, že se neřídí rozkazy. Jak smíříte osobní iniciativu a plánování z centra? Když vytváříme náš pětiletý plán, tak tím alokujeme výrobu stovek rozličných komodit a služeb v souladu s tím, o čem předpokládáme, že jsou to potřeby lidí. A kdyby se každý vedoucí začal rozhodovat sám za sebe, kolik toho vyrobí a jak, tak by naše výroba byla zcela nevyvážená a chaotická.“

„Dobrá,“ řekl Petr; „takže nemůžeme dovolit, aby jednotlivý vedoucí továrny rozhodoval o tom, co bude vyrábět a kolik toho bude vyrábět. To je ale určitě velká nevýhoda. Jestli někoho z centrální plánovací komise nenapadne nějaká nová potřeba, jenž by se měla uspokojit, nebo nějaký nový způsob, jak uspokojovat známou potřebu, tak nikdo jiný se do toho nepustí. A ještě něco mě napadlo. Jak bychom mohli povzbudit vedoucí továren, aby přicházeli na efektivnější způsob výroby věcí, které je jim přikázáno vyrobit? Pokud nemůžeme od vedoucích chtít, aby sami od sebe přicházeli s novým nebo lepším spotřebním zbožím, tak alespoň budeme chtít to, aby vynalézali nové metody nebo lepší stroje, aby produkovali dané zboží úsporněji.“

„To jsme nazpátek u téhož problému,“ řekl Adams. „Pokud budu vedoucím továrny a vynaleznu nový stroj, tak budu muset podat žádost na centrální plánovací komisi, aby ho někdo postavil nebo aby mi přidělili materiál na jeho stavbu. A to v každém případě bude znamenat zásah do pětiletého plánu. Budu muset přesvědčit centrální plánovací komisi, že můj vynález nebo experiment neselže. Pokud selže, tak to znamená vyplýtvání vzácné práce a materiálu, moje odvolání z funkce a možná i nápravný tábor. A příslušník centrální plánovací komise, který mi to schválil, taky bude mít štěstí, pokud unikne nápravnému táboru. Tudíž pokud se úspěch nezdá dopředu absolutně jistý, nebo pokud nemám zastánce na těch nejvyšších místech, tak udělám nejlíp, když budu dělat to, co dělají všichni. Pak, pokud selžu, budu moct dokázat, že jsem selhal přesně podle pravidel… A k tomu druhému návrhu, šéfe. Předpokládejme, že přijdu s nějakou úspornější metodou, jak vyrobit produkci přidělenou mojí továrně. Pak budu pravděpodobně potřebovat práci a materiál v odlišných množstvích nebo jiné druhy práce a materiálu, než se starou metodou. A v tom případě znovu naruším centrální plán.“

Petr zavrtěl hlavou. „Tak se zdá, že v našem systému není mnoho místa pro iniciativu, zlepšování a pokrok.“

Adams pokrčil rameny.

Petr si zapálil cigaretu a zamyšleně vyfoukl několik kroužků cigaretového kouře.

„Dobrá, Adamsi, takže v našem socialistickém systému nemůžeme mít svobodu ve výběru povolání a nemůžeme připustit iniciativu. Nemůžeme ale dát lidem alespoň větší volnost ve výběru toho, co spotřebovávají?“

„Jak bychom to provedli?“ tázal se Adams. „Tiskneme přídělové lístky a snažíme se je rozdělovat rovnoměrně – alespoň uvnitř každého z našich čtyř funkčních stupňů. Nemůžeme dát lidem víc přídělových lístků než na množství zboží, které vyrobíme. Stěžují si už dneska.“

„Ne, Adamsi; ale někteří lidé kouří cigarety a jiní ne; někteří mají rádi pivo a jiní ne; někteří mají radši v jídle víc špenátu než brambor a druzí zase naopak. Tak proč jim neumožnit alespoň tohle?“

„Možná bychom mohli vymyslet něco lepšího, než je náš současný systém přídělových lístků, ale fundamentální problém zůstává. Lidé mohou spotřebovat jenom to, co je vyrobeno. Musíme vytvářet výrobní plány dopředu na základě předpokládaných a známých potřeb lidí. A potom… znovu opakuji: lidé mohou spotřebovat jenom to, co bylo vyrobeno, tedy to, co jsme jim naplánovali. Jak by tedy mohli mít nějakou volnost výběru?“

„Myslím, že na to existují dvě odpovědi,“ řekl Petr poté, co vyfoukl dalších několik kroužků kouře. „Můžeme dát lidem docela širokou svobodu výběru individuálně, ačkoliv jí stále nebudou mít kolektivně. Jinými slovy můžeme vymyslet nějakou metodu, jak by si z hromady vyrobeného zboží mohl jeden člověk vzít více špenátu a méně brambor a druhý zase méně špenátu a více brambor, pokud budou chtít, místo toho, aby oba dostali přiděleno přesně stejné množství špenátu a brambor.“

„Možná, šéfe. Ale to náš základní problém nevyřeší. Z kolektivního hlediska budou mít lidé zase jenom to, co se vyrobí.“

„Nemůžeme si ale nějak dopředu zjistit, co lidé doopravdy chtějí, a to pak vyrábět? Jinými slovy, nemůžeme při plánování výroby nějak předvídat přání a potřeby lidí, místo toho, aby lidé byli nuceni přijmout jenom to, co bylo vyrobeno?“

„O to se snažíme, šéfe, ale není to tak jednoduché. Představte si například, že oproti potřebám lidí vyrobíme příliš mnoho buráků a málo špendlíků. Pak vypotřebujeme špendlíky dříve než buráky. Jinými slovy lidé spotřebují svoje přídělové lístky na špendlíky dříve než na buráky. Pak začnou odebírat buráky, protože již nedostanou žádné špendlíky-“

„Ale běž!“

„Dobrá, změna příkladu – začnou například odebírat víc špenátu, protože už nedostanou žádné brambory. Ale protože mají přídělové lístky na všechen vyprodukovaný špenát i všechny brambory, a protože jejich potřeby převyšují nabídku obojího, tak nakonec také spotřebují celou zásobu obojího.“

„Jestli ale lidé spotřebují nejdřív jeden produkt, než se obrátí k druhému,“ zeptal se Petr, „nemůžeme z toho usoudit, že vyrábíme příliš málo prvního a příliš mnoho druhého?“

„Obvykle ano, šéfe. Ale z toho nedokážeme odhadnout, o kolik více bychom měli vyrábět prvního a o kolik méně druhého.“

„Nedá se to odhadnout z rychlosti, jakou jsou tyto dva produkty spotřebovávány?“

„Ne. Protože když se roznese fáma, že dojde mýdlo, tak si ho všichni zajdou vyzvednout. Tudíž mýdlo dojde ve státních skladech dříve než jindy. Relativní rychlost, jakou si lidé mýdlo vybírají, bude vyšší, než když si lidé budou myslet, že mýdlo vydrží celý rok.“

„Nemůžeme ale průběžně přizpůsobovat vyráběná množství, Adamsi, dokud nedostaneme spotřebu mýdla a všeho ostatního do rovnováhy?“

„O to se snažíme pořád, šéfe. Ale pořád se potýkáme se závažnými problémy. Jedním z nich je, že jen málo věcí se po celý rok spotřebovává rovnoměrně. Lidé netopí uhlím celý rok, ale jen v zimě. A pokud mají v domě sklep na uhlí, tak si požádají o celou zásobu, jakmile dostanou přídělové lístky. Přesto fakt, že tři čtvrtiny zásob uhlí jsou vyžádány v prvním týdnu spotřebního roku, ještě neznamená, že je zásoba uhlí nedostatečná, nebo se ukáže jako nedostatečná. A led je potřeba hlavně v létě a velké množství dalších věcí je spotřebováváno jen sezóně. Jediný důvod, proč si lidé vyzvedávají oblečení rovnoměrně každý měsíc je ten, že tiskneme na tyhle přídělové lístky data platnosti… A zase další věci, jako je zelenina a ovoce, jsou spotřebovávány jen v těch několika měsících, kdy dozrávají, protože jindy se nedostanou. Stručně řečeno, snaha odhadnout relativní nedostatek či přebytek z relativní rychlosti spotřeby v průběhu roku je tvrdým oříškem. Ve většině případů my, kteří řídíme ekonomiku, to musíme řešit hrubým odhadem.“

„Nedalo by se to vyčíslit matematicky?“ zeptal se Petr.

Adams se zašklebil a pokrčil rameny. „Když najdete matematickou rovnici, která by vyjádřila lidské potřeby a přání. A když podle téhle rovnice dokážete zjistit, kdy si budu chtít dát koktejl a jaký to bude… A to jsem se ještě nezmínil o jednom problému. Co když existuje nějaký výrobek, který nevyrábíme, ale kdybychom ho vyráběli, tak by ho lidé chtěli ve velkém množství? Jak se dá pomocí matematiky zjistit, že by lidé chtěli takový výrobek, kdyby existoval? Nebo i to, že jim taková věc chybí?“

Petr si povzdechl. „To všechno je dost pochmurné. Zdá se, že jsme nuceni k závěru, že v našem komunistickém systému nemůžeme mít ani svobodu výběru povolání a ani svobodu výběru zboží. Je to tak?“

„Lidé mají na výběr, jestli uplatní svoje přídělové lístky, nebo ne,“ odpověděl Adams.

„Jinými slovy,“ řekl Petr, „mohou si vybrat, jestli to, co jsme pro ně naplánovali, spotřebují, nebo ne.“

„Správně, šéfe.“

Nastala dlouhá pauza.

„No, napadá mě ještě jeden druh svobody,“ řekl Petr, „a ten jsem odhodlán zavést. Jedná se o svobodu kritizovat vládu.“

Adams na něj zůstal zírat. Zdálo se, že se nemůže rozhodnout mezi nedůvěrou a úlekem.

„Myslíte tím, že dovolíme lidem kritizovat jednání vlády a třeba i vysmívat se vládě a nepotrestáme je za to?“

„Přesně tak!“

„Proč bychom se měli nechat zničit během několika týdnů?! Jestli necháme lidi, aby nás otevřeně kritizovali, tak z nás ztratí všechen strach – tedy všechen respekt. Nastane exploze kritiky, která nás smete z našich křesel – a z Vítězného světa. A čeho tím dosáhneme? Naši nástupci zase samozřejmě kritiku zakáží, aby sami mohli přežít. Jestli máme dělat reformy, tak nejdřív sami přijďme na to, co a jak. A pak je udělejme potichu a nikoliv pod tlakem…“ 
 
Petr nakonec usoudil, že Adams je příliš spjatý s existujícím statusem quo, a že bude mít námitky proti jakékoliv inovaci. Byl odhodlán pohnout se vpřed a vyhlásit alespoň jednu ze svých velkých reforem.

Vydal prohlášení, vyzývající ke kritice vlády. Slíbil, že nebudou žádné tresty, pokud tato kritika bude konstruktivní, pravdivá a odpovědná. Prohlášení bylo publikováno ve všech novinách, vysíláno v rádiu a vylepeno na plakátech.
 
„Ten mladý idiot se brzy zničí sám,“ svěřil se Bolšenkov Kilašovovi, když spolu popíjeli vodku. „Možná ani nebudeme muset hnout prstem.“