Návrat starých časů: Kapitola 2

Mises.cz: 28. února 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 7

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Vítr rozfukoval oblaka prachu, cigaretové nedopalky a zmuchlané noviny. Petr se proti němu naklonil a neustále otáčel hlavou, aby si uchránil oči před poletujícím smetím.

Pokud Moskva vypadala zanedbaně z výšky třiceti pater, tak z chodníku to bylo ještě bídnější.

Budovy byly většinou v různých stádiích rozpadu a šeď narušovaly pouze ohromné plakáty s portrétem Stalenina nebo nejrůznějšími výzvami a hesly týkajícími se plnění a překračování plánů či varovaní před nepřizpůsobivými rozvraceči.

I lidé vypadali jednotvárně. S prázdným výrazem ve tváři pospíchali ulicemi. Ženy nosily přesně tytéž šedivé uniformy jako muži. Čekal snad něco jiného? Pak si vzpomněl. Jeho matka občas nosila něco, čemu říkala sukně. Poprvé ho napadlo, jestli nebyla opravdu poněkud výstřední.

To, co nyní viděl, byl opravdový svět. Jeho předchozí život na ostrově mu náhle připadal jako prapodivně izolovaná existence. Cítil se jako podivín.

Zjistil, že se nalézá před budovou, na níž bylo napsáno „Městská knihovna“. To vzbudilo jeho zájem. Rozhodl se zajít dovnitř.

Uvnitř to vypadalo poklidně. O samotě se procházel mezi regály.
„Hledáš něco konkrétního, soudruhu?“

Pěkná usmívající se blondýna se postavila vedle něj. Byla Náměstkem v upravené modré uniformě. Měla jemnou sympatickou tvář a ty nejmodřejší oči, jaké kdy viděl.

S ní si budu rozumět, napadlo ho okamžitě.

„Jsem tady knihovnicí,“ dodala.

„Kde tady najdu hudební oddělení prosím? Rád bych si prohlédl Mozartovy partitury.“

„Počkej, podívám se,“ řekla a přešla k zásuvkám s evidenčními lístky. „Říkal jsi Mozart? Je to něco nového?“

„Ne, je to staré – určitě ještě před Marxem.“

„Ach tak,“ prohodila zaraženě. „Potom to ale je v oddělení záznamů ze Starého světa … tam se jde dostat jen se zvláštním povolením!“

„Co myslíte tím oddělením záznamů ze Starého světa?“

Pohlédla na něj nevěřícně. No, dobrá, vždyť to byl jenom Proletář.

„Knihy napsané ve starém a zkaženém kapitalistickém světě,“ mluvila pomalu, jako by to vysvětlovala dítěti, „byly spáleny a zničeny, aby byl svět jednou provždy očištěn od kapitalistického jedu. Zachováno zůstalo vždy jen několik kusů podle speciálního seznamu. Ty jsou nyní zamčené ve sklepě a nikdo bez zvláštního povolení je nesmí vidět.“

„Kde bych to zvláštní povolení mohl dostat?“ zeptal se Petr.

Podívala se jízlivě  na jeho proletářskou uniformu. „Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by měl zvláštní povolení a nebyl alespoň Ochráncem.“

„Ale proč nepovolují ostatním číst ty knihy?“

Tentokrát se na něj podívala vylekaně a v očích se jí objevilo podezření. Nikdo, dokonce ani z toho nejzapadlejšího kolchozu, nemohl být tak hloupý jako tady ten. Má co dočinění s tajným policistou? Je to zkouška její loajality?

„To by byl pěkný pořádek,“ řekla automaticky, „kdyby každý mohl číst knihy, které se zachovaly ze staré kapitalistické civilizace. Lidem by se do hlav mohly dostat podvratné názory! Pouze malá a speciálně vycvičená skupina může číst tyhle knihy – pouze soudruzi, jejichž mysl je dost disciplinovaná, aby nebyla zmatená z buržoazních ideologií. A jen této skupině je dovoleno číst tyto knihy, takže budou připraveni odpovídat na lži, které by mohli šířit podvratní škůdci.“

„Ale Mozart psal jenom hudbu,“ naléhal Petr. „Jakou škodu může způsobit hudba?“

Zajisté příslušník tajné policie či udavač! Tahle otázka byl trik a její život teď závisí na správné odpovědi.

„Jakou škodu? To já  určit nemohu, protože jsem jí neslyšela. Ti, kteří vydali ten zákaz, ovšem moc dobře vědí, co dělají. A určitě je bezpečnější mít každou knihu zvrácené kapitalistické civilizace dobře uzamčenou a přístupnou jen se zvláštním povolením. To bylo velmi moudré rozhodnutí.“

Dívala se mu do očí, aby viděla, jestli ho její odpověď uspokojí.

„Netrap se tolik,“ přešla nyní do vlídnějšího tónu, „že nemáš zvláštní povolení. Máme tu spoustu jiných skvělých knih.“ Vedla ho podél regálů. „Tady například jsou knihy, které popisují život našeho Velkého vůdce Stalenina.“ Ukázala na regál zaplněný až do posledního místečka objemnými svazky.

„Žádnou z těch knih nemá někdo půjčenou?“ zeptal se Petr.

Její pohled byl opět plný podezření a strachu. „Knihovna dělá všechno možné,“ řekla, „aby lidi přivedla ke čtení těchto knih. Vždycky je doporučujeme jako první. Některé z nich bezpochyby neopěvují Stalenina dostatečnou chválou, aby to mohlo čtenáře uspokojit. A pak v dnešních lidech je veliká morální laxnost, kterou musíme překonávat.“

Ta odpověď je rozporná, pomyslel si Petr. Co vlastně říká – že knihy nejsou dost dobré pro čtenáře, nebo že čtenáři nejsou dost dobří pro knihy?

Ty knihy vypadaly beznadějně nudně. Cítil ale, že se zatím choval moc všetečně. A přitom na ni chtěl působit sympaticky.

„Dobrá, toto jsou jistě úžasné knihy,“ řekl, „ale zrovna jsem si uvědomil, že si dnes chceme s přáteli vyjít někam ven a mohl bych tu knihu někde zapomenout, kdybych si jí vzal teď. Vrátím se pro ni zítra.“

„Zítra je zavřeno. První máj.“

„Ach ano. Půjdete se podívat na průvod?“

„Přirozeně.“

„Tak mohl bych vás tam vidět?“

Usmála se nad tou dotěrností. A náhle jí to došlo. Samozřejmě, že ji uvidí. Byl k ní přidělen, aby ji sledoval. Její pohled padl na levou klopu jeho uniformy, kde by mělo být našito číslo. Nebylo tam nic. Triumfálně řekla: „Ukažte svůj průkaz prosím.“

Jeho průkaz! Mohl by prozradit jeho totožnost. Ale jeho otec ho ujišťoval … Předložil průkaz.

„Petr Uldanov,“ přečetla nahlas. Zapsala si jméno na průkazu spolu s datem a hodinou, kdy přišel. „Číslo?“

Takže jméno jí nic neřeklo, přesně jak tvrdil jeho otec.

„Nemám ještě přidělené místní číslo. Tohle je můj první den v Moskvě. Omlouvám se za své hloupé otázky. Ale rád se tu opět zastavím, abych se podíval na vaše knihy.“