Návrat starých časů: Kapitola 21

Mises.cz: 18. července 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Adams měl už téměř hodinu zpoždění, když dorazil na každodenní poradu s Petrem.

Byl bledý a otřesený. „Bolšenkovi lidé se mě právě pokusili zabít!“ Těžce dýchal.

„Kde? Jak?“

„Několik okamžiků poté, co jsem odešel z kanceláře“ – odmlčel se, aby popadl dech – „centrální plánovací komise… Byl jsem ve svém autě… Jiné auto nás předjelo… Chlap se vyklonil a začal střílet ze samopalu… mířil na mě… Skrčil jsem se na podlahu. Můj řidič to dostal… Auto vjelo na chodník a narazilo do domu.“

„Jsi zraněný?“

„Zázrakem ne. Ale moc nechybělo. Nervy mám nadranc.“

„Co jsi udělal?“

„Zavolal jsem bezpečnost. Řekli, že vyndají kulky z řidiče a budou je zkoumat. Nemyslím, že by něco zjistili.“

„Viděl jsi poznávací značku toho auta?“

„Ne. A nejsou žádní svědci.“

„Jaké auto to bylo?“

„Stejné, v jakém jezdím já.“

„Říkal jsi, že to byli Bolšenkovi lidé. Jak to můžeš vědět?“

Adams se na něj nedůvěřivě podíval. „Kdo jiný? Kdo jiný by měl motiv? Kdo jiný by měl lidi a vybavení? Kdo jiný by si troufl? Nejhorší na tom je, že nevíme, kdo všechno ho podporuje a jak moc už ovládl státní bezpečnost. Věříš mi už, když říkám, že je to buď my, nebo on? Musíš se postarat o jeho okamžitou likvidaci!“

„Nechci dát člověka zastřelit nebo odsoudit jen na základě podezření,“ řekl Petr. „Nejprve musíme mít důkaz.“

„Morální jistota nestačí!“ Adams byl kousavý.

„Dobrých výsledků můžeme dosáhnout jen dobrými prostředky,“ řekl Petr. „Udělám všechno, abych tě ochránil, ale jsem odhodlaný zastavit to nezákonné násilí ze strany samotné vlády. To myslím vážně.“

„Jak dlouho si myslíš, že se udržíme, když dovolíš Bolšenkovovi, aby se nás pokoušel beztrestně zabít?“

Petr neodpověděl.

„Dnes jsem to byl já a zítra to můžete být vy, šéfe.“

„Ani se nepokusíme Bolšenkova zbavit úřadu?“

„Nejsem si jistý, jestli by právě tohle nebyla ta nejnebezpečnější cesta ze všech,“ odpověděl Petr. „Je příliš silný a má mnoho fanatických přívrženců. Nejprve ho musíme zdiskreditovat – nebo spíše zařídit, aby se zdiskreditoval sám.“

„Jak? Zavedením „demokracie“ a „svobody“?“ Adamsův tón byl opovržlivý.

„Ne,“ řekl Petr. „Ukážeme lidem, že umíme zařídit daleko víc produkce než on.“

Adams na něj zíral a nevěřil svým uším. Nakonec si vzal trochu šňupacího tabáku na uklidnění. Pak se rozhodl přistoupit na tuhle hru. „Dobrá, šéfe. A jak toho tedy dosáhneme?“

„Nu,“ řekl Petr, „ať už uděláme cokoliv, určitě nebudeme mít méně produkce. Zrovna jsem studoval poslední zprávy, které jsi jistě také obdržel, o situaci v zemědělství, hladomoru v Kansasu, Číně, Indii a Argentině.“

„Hladomor je velice závažný, ale nevím, co by se s tím dalo dělat. Po všech Sovětských republikách visí plakáty: Pracuj! Pracuj! Produkuj! Produkuj! Produkce je odpovědí! Vyslali jsme řečníky, aby povzbudili obecnou pracovní morálku. A nebylo to k ničemu. Zvláště rolníci v Americké Sovětské Republice se potřebují poučit z ruských zkušeností a příkladu.“

„Podívejme se na náš systém pobídek,“ navrhl Petr. „Měl jsem o tom už dlouhou diskusi s Bolšenkovem a zdá se mi, že bychom mohli zvýšit produktivitu, pokud bychom pracující odměňovali úměrně jejich produkci.“

„Šéfe, ale to by bylo v přímém rozporu s marxistickým zlatým pravidlem: každému podle jeho potřeb.“

„Možná, že ano,“ souhlasil Petr, „ale mohlo by to konečně uvést do praxe první část toho pravidla: od každého podle jeho schopností.“

„Šéfe, jak hodláte odměňovat dělníky podle jejich produkce? Jak na to chcete jít?“

„Zdá se mi, že by to mělo být celkem jednoduché.“

„Mně se to zdá docela nemožné.“

„Proč?“

„Tak v první řadě, jak určíme, jaká je ve skutečnosti produktivita jakéhokoliv individuálního dělníka? Vezměme si ten nejjednodušší příklad. Vezměme si kolchoz se 100 pracovníky, který vyprodukuje třeba 2500 metráků pšenice. Kolik metráků vyprodukoval každý jednotlivý pracovník?“

„Jsme snad ve školce, Adamsi? Každý pracovník vyprodukoval 25 metráků.“

„Špatně,“ řekl Adams. „Průměrná produkce je 25 metráků na každého. Ale někteří mohou být líní či neschopní či neopatrní, takže k celkové produkci nepřispěli ničím, nebo ji dokonce snížili. Jiní pracovali s dvojnásobným úsilím a pravděpodobně přispěli ke konečnému výsledku dvakrát více než ostatní – kdyby byl nějaký způsob, jak změřit příspěvek každého jednotlivce. Ale není. A tak vše, co můžeme říct, je, že průměrný výsledek práce celého kolektivu a strojů, které měli k dispozici a deště a slunce, které působily na jejich půdu, byl 25 metráků na pracovníka. Ale žádná konkrétní produkce se nedá připsat konkrétnímu páru rukou.“

„Uznávám tvoji námitku,“ řekl Petr. „Nemůžeme odměňovat každého jednotlivce v pracovním kolektivu úměrně jeho produktivitě. Ale můžeme alespoň odměnit celý kolektiv úměrně jeho produkci a pak jeho příslušníky nechat, aby se o tu odměnu podělili. Pokud jeden kolektiv vyprodukuje 25 metráků pšenice na člověka za rok a druhý vyprodukuje 50 metráků, pak si v tom druhém kolektivu rozdělí dvojnásobnou odměnu než v tom prvním.“

„Proč, šéfe? Jaká by v tom byla spravedlnost?“

„Odměňovali bychom pracovníky – nebo alespoň kolektivy pracovníků – úměrně tomu, kolik vyprodukovali.“

„Nic takového bychom nedělali,“ řekl Adams.

„Nejen, že je nemožné určit, čím přesně přispěl jednotlivý pracovník k celkové produkci, ale je i nemožné určit, kolik přispěly jednotlivé kolektivy.“

„Ale to jistě možné je, Adamsi!“

„Ne, není. Všechno, co můžeme určit je, že pracovníci, jejich zvířata, jejich nářadí, jejich stroje, jejich půda a počasí ve vzájemné spolupráci vytvořili jistý celkový výsledek. Ale nevěděli bychom, kolik z toho výsledku můžeme připsat jednotlivým faktorům.“

„Dozvěděli bychom se to – “

„Začněme s počasím, šéfe. Pokud kolchozům na jižní polokouli spadne to správné množství deště a na severní polokouli budou sucha, pak ty na severu mohou mít jen poloviční výnos na hektar, aniž by na tom měli vinu. A ze stejného důvodu se mohou roční výnosy jakéhokoliv kolchozu lišit rok od roku. To je čistě otázka štěstí.“

„Počítám s prvkem štěstí,“ řekl Petr. „A tvůj argument je ve skutečnosti uplatnitelný s větší silou proti současnému systému. Minimální kvóty, které přidělujeme jednotlivým kolchozům, také neberou štěstí v potaz. Navíc mi připadá, že tento prvek štěstí je přítomen pouze v zemědělské výrobě a příliš se netýká tovární výroby.“

„Teprve jsem začal,“ odpověděl Adams. „Podívejme se teď na půdu. Půdní podmínky jsou velice rozdílné mezi jednotlivými kolchozy. Na špatné půdě může kolchoz vyprodukovat řekněme jen polovinu pšenice na jednoho pracovníka než kolchoz na dobré půdě. Nebo obráceně, s vynikající půdou vyprodukuje kolchoz dvakrát tolik než kolchoz na průměrné půdě.“

Podíval se na Petra, jestli souhlasí. Petr přikývl.

„Pak není chybou pracujících na špatné půdě, šéfe, že vyprodukovali jen polovinu průměru; a není zásluhou pracujících na výborné půdě, že vyprodukovali dvojnásobek průměru.“

Petr opět přikývl.

„Dobrá,“ pokračoval Adams. „Teď se podívejme na zvířata, nářadí a stroje. Pokud některý kolchoz má jenom koně a druhý má traktory nebo jeden kolchoz má lepší koně než druhý, tak pokud jsou ostatní věci stejné, tak toho jeden vyrobí víc než druhý. Pokud má jeden kolchoz více nářadí na jednoho pracovníka nebo lepší nářadí, jeden má traktor rozbitý a druhý má traktor funkční, jeden má moderní kombajn a druhý jen kosy a starou mlátičku, tak jeden kolchoz bude mít větší produkci na jednoho pracovníka než druhý, přestože tohle jsou věci, které často nemají a ani nemohou mít pracovní kolektivy na kolchozech pod svou kontrolou.“

Petr opět souhlasně přikývl.

„Čili závěr z toho je,“ zakončil Adams triumfálně svůj výklad, „že nemůžeme přisoudit celkovou produkci ani kolektivům pracujících. Produkce je výsledkem kombinace působení dělníků a počasí a půdy a zvířat a nářadí a strojů a my neumíme oddělit příspěvek jednotlivých faktorů ke konečnému výsledku.“

„Obávám se, že máš pravdu,“ povzdechl si Petr.

„A to neplatí jenom v zemědělství,“ pokračoval po chvíli Adams, aby využil svého vítězství. „Totéž se dá říci i o tovární výrobě. Produktivita dělníka v továrně závisí z největší části na druhu a kvalitě strojů, se kterými má pracovat a organizaci jeho práce. Produktivita továrny na boty s pásovou strojní výrobou může být třeba 100 párů na jednoho zaměstnance za stejnou dobu, za jakou dělník, vybavený pouze ručním náčiním, dokáže vyrobit jen jeden pár.“

„Kdy jsi o tom všem uvažoval?“ zeptal se Petr.

„Právě teď, šéfe, během odpovědi na váš návrh.“

„To jsem si myslel. Zdá se mi, Adamsi,“ řekl Petr s předstíranou přísností, „že ses dopustil hrozné hereze. Právě totiž přímo protiřečíš Marxovi.“

„Kde?“ zeptal se Adams vyplašeně.

„Během minulých měsíců jsem dost studoval a tak s jistotou vím, že Marx vyhlásil už v prvním dílu Das Kapital, že lidská práce je jedním a jediným faktorem, který tvoří hodnotu. Vůbec nemluví o příspěvku půdy a slunce a zvířat. A co se týče příspěvku strojů a nářadí, tak je jen natolik velký, nakolik se při práci opotřebovávají. Trvá na tom, že dělník je okraden, pokud na konci výrobního procesu nedostane celý svůj produkt nebo celou jeho hodnotu – i když by pro tohoto dělníka bylo nemožné vytvořit tuto produkci bez nářadí a strojů, které mu poskytl někdo jiný. Proto jsem si myslel, že by bylo v duchu Marxova učení odměňovat pracovní kolektivy podle toho, co vyprodukovaly, a bez ohledu na to, jaké stroje a nářadí jsme jim k tomu poskytli.“

„Ach, tak. Jsem si jistý, šéfe, že si Marxe špatně vykládáte. Určitě by neřekl něco tak pošetilého, z čeho by plynulo, že přírodní podmínky a stroje nepřispívají ničím k celkové produkci – nebo celkové hodnotě produkce, jestli to znamená totéž. Nemohu sice z hlavy citovat relevantní pasáže, ale předpokládám, že pokládal příspěvek přírody za daný a abstrahoval od něj… Nebo chtěl poukázat na to, že práce původně vytvořila i stroje a nářadí.“

„Nesnaž se o revizionistický výklad Marxe,“ řekl Petr výhrůžně. „Revizionizmus je velmi závažný zločin!“

Adams pobledl a vypadal vyvedený z míry.

„V soukromí těchto zdí,“ rychle ho ujistil Petr, „ti mohu říct, že jsi mě přesvědčil, že máš pravdu, ať už se s Marxem shodneš nebo ne. Konečný produkt je jistě společným výsledkem práce a kapitálu a přírody. A připouštím, že nevím, jak bychom zjistili, který z faktorů přispěl jakým procentem.“

„Taky bych ti rád připomněl,“ řekl Adams, „že současná vydání Marxe byla zcenzurována, aby nikdo nezjistil, jak kapitalismus skutečně vypadal. Třeba v původním vydání Marx připouštěl, že kapitál přispívá k produkci a k tomu, čemu říkal hodnota…“

„Dobrá, budeme si muset vyhledat všechny relevantní pasáže v necenzurovaném vydání. Do té doby, Adamsi, se obávám, že veškerá tvoje kritika mého návrhu je oprávněná.“

„Ještě jsem neskončil, šéfe.“

„Tak pokračuj.“

„Původní návrh byl odměňovat pracovníky úměrně jejich produkci – předpokládám, že takovým způsobem, že by každý dostal to, čím sám k produkci přispěl, tedy produkt svojí práce?“

Petr přikývl.

„Pak by dostal kolchozník určité množství pšenice a dělník v továrně na boty určité množství bot. Co bychom ale dali cestářům? Kousek silnice? Co bychom dali čističům stok? Kousek stoky? Co bychom dali telefonistkám? Část telefonních drátů? Co bychom dali holičům? Část vlasů, které ostříhali? Co bychom dali doktorům? Část pacientů?“

Petr zůstal potichu. Nenapadla ho žádná odpověď. Zapálil si cigaretu a ponořil se do svých myšlenek. Nebyl domýšlivým hlupákem, když si myslel, že dovede na místě vyřešit všechny problémy, které očividně trápily ty nejlepší mozky Vítězného světa už dlouho před ním? Kdyby tady existovaly snadné odpovědi, tak by na ně už někdo přišel. Podmínky ve Vítězném světě byly hrozné, to věděl. Ale nemohl je reformovat tak, že by jednoduše přišel a hystericky požadoval, aby se všechno okamžitě změnilo. Byl příliš samolibý, když předpokládal, že je jediným vládcem v historii Vítězného světa s dobrou vůlí, který chce úděl lidí skutečně upřímně zlepšit. Reformy jsou něčím, co se dá provádět až po velmi důkladném studiu…

„Tak co budeme dělat s tím odměňováním?“ připomněl mu po nějaké době Adams.

„Máš ještě nějakou kritickou připomínku?“

„Ano,“ pokračoval Adams. „Vynechejme teď na okamžik problém, čím bychom odměnili každého dělníka, který pouze přispěl k vytvoření nějaké velké jednotky, jako například lokomotivy nebo se podílel na vybudování věcí jako stok, silnic a přehrad, které může používat pouze komunita jako celek. A vynechejme také případ, kdy poskytuje nějakou nehmotnou službu. Podívejme se na ten nejjednodušší problém – dělníka, který produkuje něco jako obilí nebo boty, co také může jako jednotlivec používat. Pokud dáme kolchozníkům všechno obilí, tak ho budou mít daleko více, než ho mohou spotřebovat, zatímco zbytek světa bude hladovět. Když budou mít všechny boty jejich výrobci, tak jich budou mít víc, než mohou za celý život obnosit, zatímco zbytek světa bude chodit bosý-“

„Počkej okamžik,“ skočil mu do řeči Petr. „Tohle jsem si právě promyslel, jak by to mohlo fungovat. Kolchozník si nechá všechno obilí, co vypěstoval, a dělník všechny boty, které vyrobil, ale pak si tyhle věci budou vzájemně vyměňovat v rozsahu, v jakém si budou přát. Každému zůstane všechno to, co vyrobil, a přebytek, který sám nespotřebuje, si pak bude vyměňovat s ostatními lidmi za ty věci, které potřebuje. Pak každý bude muset něco vyprodukovat, aby za to mohl dostat něco jiného. Každý tak bude odměňován úměrně svojí vlastní produkci. To mu dodá ohromný podnět. Pak už nebudeme muset lidi do práce nutit a trestat je za práci lajdáckou a špatně odvedenou. Nejenom, že se každý bude snažit produkovat, jak nejlépe může, ale také se bude snažit produkovat co nejvyšší kvalitu, aby našel někoho, kdo si s ním bude chtít jeho výrobky vyměnit. A tak lidé už nebudou nuceni odebírat to zmetkové zboží, které jim stát přiděluje. Budou si moci vybírat a vyměňovat si zboží jen s lidmi, kteří je vyrábí pořádně-“

„Počkat, počkat!“ protestoval Adams. „Co se stane s naší plánovanou ekonomikou? Bude zcela dezorganizovaná. Výroba se propadne do chaosu!“

„Proč?“

„Proč? Protože každý jednotlivec začne vyrábět sám pro sebe. Bude vyrábět jen ty věci, za které může při směně dostat nejvíc jiných věcí, které chce.“

„Ale aby toho dosáhl, tak bude muset vyrábět přesně ty věci, které zase nejvíc chtějí ostatní,“ odpověděl Petr.

„A kdo bude stavět silnice, šéfe? Kdo bude opravovat stoky? Dostane každý dělník část silnice nebo část stoky, aby si ji vyměnil za něco jiného? A kdo si od něj vezme kus silnice? A s kým budou vyměňovat horníci vytěženou železnou rudu? Tu přece chtějí jenom oceláři. A jedinou věcí, kterou by jim oceláři mohli dát výměnou, by byla ocel. Kdo si vezme domů několik kolejnic nebo ocelových nosníků? … To je přece nemožné.“

„To by se možná dalo vyřešit sérií směn,“ navrhl Petr. „Je pravdou, že jedině oceláři budou chtít produkci dolů na rudu, ale oceláři budou schopni nabídnout dělníkům v dolech například jídlo, které získají od kolchozníků výměnou za ocelové pluhy a nářadí.“

„Nebo za část železnice, kterou dostanou výměnou za svoje kolejnice?“ Adamsův tón byl těžce sarkastický. „Ještě jsem se ani nedostal k opravdovému problému tohoto nápadu. V současnosti rozhodne centrální plánovací komise, jaké věci populace potřebuje a v jakých poměrech. Když si představíš, že jde o stovky nejrůznějšího spotřebního zboží a služeb, tak je to ohromně obtížný problém. Když ale vyřešíme tohle, tak jsme teprve na začátku. Potom totiž musíme rozhodnout, kolik bude potřeba továren a strojů a surovin a kolik dělníků na jakou práci přidělíme. A potom teprve musíme rozhodnout, kolik vyprodukujeme surovin, abychom mohli postavit všechny ty stroje a továrny.“

„Ale centrální plánovací komise,“ řekl Petr, „pokaždé udělá hrozné chyby. Na konci každého roku pětiletky máme ohromné přebytky jednoho zboží a tíživé nedostatky jiného zboží. A když vznikne nedostatek jedné věci – například náš současný nedostatek hřebíků – tak se stane velká část zbylé produkce nepoužitelnou. Nemůžeme bez nich dokončit program výstavby domů. A do doby, než budou, tak je výroba okenních rámů, dveří, střešních tašek a střešních trámů atd. naprosto zbytečná … A všechny tyhle věci někde rezaví a hnijí na dešti.“

„Jak můžete čekat, šéfe, že se nevyskytnou chyby, když čelíme tak ohromně komplikovanému problému? Naši matematikové jsou neustále zaměstnáni řešením problému, aby bylo všechno v těch správných poměrech. Marxi chraň, že bych chtěl bránit Bolšenkova, po kterém jsem ten zmatek převzal, ale musím mu přiznat – “

„O tom teď nemluvme.“

„Ale to, co jsem chtěl říct, šéfe, je, že když se nemůžeme vyhnout takovým ohromným chybám teď, když všechno pečlivě a detailně plánujeme a alespoň se snažíme vyrovnat produkci každé věci se zbytkem, tak si představte, jaký chaos by teprve nastal, kdyby se každý člověk rozhodoval samostatně, co bude vyrábět. Pak by přece teprve nic k ničemu nepasovalo a lidi by pomřeli jako mouchy!“

Petr si zapálil cigaretu a opět se zadíval ven na město. „Dobrá,“ řekl nakonec, „úspěšně se ti podařilo mě znovu odradit. Ale ještě jsem neskončil! Myslím, že se pomalu propracovávám k jednomu opravdu dobrému nápadu. Ještě si to promyslím a možná se pak dočkáme i nějakého ekonomického pokroku – “