Návrat starých časů: Kapitola 23

Mises.cz: 01. srpna 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

„Nakolik jsem byl schopen zjistit, šéfe,“ začal Adams, „tak se mi zdá, že lidé v kapitalismu měli povoleno navzájem si vyměňovat komodity – představte si ten chaos! – a Marxe trápila otázka, co určuje poměry, v jakých jsou tyto komodity směňovány. A šel na to takhle-“

Otevřel svou kopii Das Kapital na straně, kterou měl založenou. „Tady je ta pasáž:“

„Mějme dva druhy zboží - například pšenici a železo. Ať už jsou vzájemně směňovány v jakémkoli poměru, vždy si tu směnu představíme jako rovnici, ve které se dané množství pšenice rovná nějakému množství železa, například 1 tuna pšenice = X liber železa. Co nám tato rovnice říká? Říká nám, že ve dvou rozdílných věcech je něco přítomno ve stejném množství, jak v jedné tuně pšenice, tak v X librách železa. Tyto dvě věci proto musejí být rovny nějaké třetí věci, která sama o sobě není ani tou první, ani tou druhou věcí. Každá z těch dvou věcí, pokud je směnnou hodnotou, musí být proto převeditelná na tu třetí věc.“

„A pak Marx hledá ten společný faktor a nejprve eliminuje všechno, co to není. A stejně jako my, šéfe, došel k tomu, že to nemůže být geometrická, fyzická, chemická nebo jiná přírodní vlastnost komodit. A abych to zkrátil, tak vylučuje ještě další věci jako „užitná hodnota“ – ať už to znamená cokoliv – a dochází k závěru, že jedinou společnou vlastností komodit je to, že jsou produktem práce.“

„Měl snad na mysli,“ zeptal se Petr, „že všechno, co lidé chtějí nebo používají a všechno, co si navzájem vyměňují, je produktem práce?“

„Ano, asi to tak myslel.“

„Ale tak to přece není, Adamsi! Předpokládejme, že ty a já se ztratíme v lese. Máme hlad, ale nakonec jeden z nás najde strom s ořechy a druhý keř s borůvkami. Oříšky i borůvky pro nás mají hodnotu a můžeme se o ně podělit nebo si je vyměňovat v určitém poměru. Ale obojí je produktem přírody a nikoliv naší práce. Nebo předpokládejme, že pod jedním hektarem půdy bude nalezena ropa a pod druhým nikoliv. A pokud budou všechny ostatní věci stejné, tak první hektar pro nás bude mít daleko větší cenu než druhý, aniž by do něj přišla nějaká práce.“

„Ale první kus země nebude mít větší cenu než druhý, šéfe, dokud ropa nebude nejen objevena, ale i vypumpovaná, rafinovaná a dopravena tam, kde je jí zapotřebí. A to všechno vyžaduje práci. Než se ropa dostane do užitečného stavu, musí do ní být vtělena práce.“

„Práce, pokud je dobře směřovaná, samozřejmě přidá ropě na hodnotě, Adamsi, jak ji převede z jednoho stavu do druhého. Ale hodnota zde bude dříve, než bude přidána práce! Území s ropou bude mít větší cenu než území bez ropy dříve, než se ho kdokoliv dotkne. Když bude vybudována těžní věž, tak bude samozřejmě mít větší cenu a s rafinérií a ropovodem ještě větší. To, co chci říct, je, že produkty přírody, ještě předtím, než byly přeměněny prací, mají pro nás nějakou hodnotu a rozdílnou hodnotu jeden od druhého. Tudíž to, že je něco produktem práce, není jedinou společnou vlastností
fyzických věcí, které lidé chtějí nebo používají – což předpokládám, Marx myslel termínem „komodity.“

„Zdá se, šéfe, že Marx jednoduše považoval příspěvek přírody za daný a začal uvažovat, co bude potom.“

„Ale další věcí, která mě napadla,“ řekl Petr, „je ta, že pokud je něco produktem práce, pak to ještě nezbytně nemusí mít nějakou hodnotu. Předpokládejme, že vynaložíme práci na výrobu něčeho naprosto zbytečného? Nebo dokonce něčeho, co se pro nás ukáže jako škodlivé? Nebo si představ, že práce je vynaložena tak nekompetentně, že jen vyplýtvá suroviny? … Nemusím ti přece připomínat, že tohle se děje každý den. V dnešním vydání Nové Pravdy je příběh silničářů, kteří omylem vyasfaltovali ulici před tím, než tam byla vykopaná kanalizace a položené kabely, takže se po týdnu celá ulice musela znovu rozkopat. Nebo před několika dny neopatrný malíř při bílení stropu v městské knihovně zvrhl kbelík s vápnem a poškodil mnoho knih. A před týdnem ten truhlář, kterého jsme povolali do Kremlu na opravu starožitného stolu, tak zatloukl hřebík do jeho nohy tak nešikovně, že ji rozštípl ve dví.“

„Nevzpomínám si, šéfe, že by Marx někde mluvil o nekompetentní nebo neopatrné práci, která způsobí víc škody než užitku, ale připouští špatně směřovanou či neefektivní práci – ale poslechni si to vysvětlení.“

„Tak do toho.“

„Začal jsem s citací Marxe o tom, že komodity mají jedinou společnou vlastnost – že jsou produktem práce. Pak Marx pokračuje k vysvětlení toho, co určuje „hodnotu“, čili směnné poměry, v nichž jsou komodity vyměňovány. Poslechni si tohle: „Hodnota jednoho druhu zboží se má k hodnotě každého dalšího druhu zboží jako pracovní doba nutná pro výrobu jednoho ku pracovní době nutné pro výrobu každého dalšího. Jako hodnoty jsou všechny druhy zboží pouze určitou mírou zkrystalizované pracovní doby." Například, šéfe, pokud výroba jedné jednotky nějaké komodity vyžaduje pět hodin práce, bude mít cenu a bude se vyměňovat za pět jednotek jiné komodity, z nichž každá vyžadovala jen hodinu práce.“

„A pokud se člověk zdrží s výrobou první komodity tak, že mu to bude trvat deset hodin, Adamsi, tak za jednu jednotku dostane deset jednotek druhé komodity?“

„Nikoliv, šéfe; v tomhle byl právě Marx velice mazaný. Specifikoval, že se jedná pouze o společensky nezbytnou pracovní dobu. A to jsem myslel, když jsem říkal, že připouští existenci špatně směřované nebo neefektivní práce.“

„Definoval Marx někde to, co je „společensky nezbytná“ pracovní doba?“

„Ano, tady je ta definice: „Společensky nutná pracovní doba je taková pracovní doba, která je potřebná ke zhotovení dané užitné hodnoty vynaložením společensky průměrného umu a vypětí za společensky normálních výrobních podmínek.“

„Jak tomu rozumím, Adamsi, tak „společensky nezbytná“ pracovní doba je zkrátka průměrná pracovní doba převládající v jakékoliv společnosti.“

„Správně.“

„Takže pokud zedníci položí v průměru 60 cihel za hodinu, tak je to společensky nutná doba, ačkoliv ti nejlepší mohou položit třeba 120 cihel za hodinu a stachanovci až 360 cihel za hodinu?“

„Asi to tak bude.“

„Takže „společensky nutnou“ dobou Marx nemyslel čas, který je prokazatelně nutný k vykonání nějaké činnosti, ale pouhý průměr?“

„Předpokládám, že tahle interpretace je správná, šéfe.“

„Jelikož jestli s patřičným školením a motivací dokáže člověk položit 360 cihel za hodinu, pak ve skutečnosti není společensky nutné, aby tím někdo trávil šest hodin, že?“

Adams se na chviličku zamyslel. „Ne-e-e,“ pomalu ze sebe vysoukal, „ale možná tu Marx jen použil nešťastný termín. Jelikož hodinou práce myslí hodinu neškolené práce, a hodina neškolené práce je předpokládám ještě méně produktivní než průměrná hodina práce.“

„Předpokládejme,“ pokračoval Petr, „že jeden člověk toho za hodinu vyprodukuje šestkrát tolik jako průměrný člověk. Zajisté produkt jeho hodiny práce nebude mít stejnou hodnotu jako produkt průměrného člověka! Nebo co když nějaký schopný a nadaný člověk produkuje něco, co průměrný člověk nemá schopnost vyrobit vůbec?“

„Musíš mi dát příležitost na to odpovědět, šéfe. Marx neříká, že by se produkt školené práce rovnal produktu práce neškolené. Přečtu ti, co o tom říká. Když mluví o pracovní době, tak mluví o „jednoduché průměrné práci. Složitá práce,“ pokračuje, „ zde platí jen jako "umocněná" nebo lépe "násobená" jednoduchá práce, takže malé množství složité práce je rovno nějakému většímu množství práce jednoduché.“

„To mi nedává žádný smysl, Adamsi, protože – “

„Jen mi dovol pokračovat, šéfe.“

Adams četl:

„Zkušenost nám ukazuje, že se toto převádění děje stále. Nějaký druh zboží může být výsledkem té nejsložitější práce, jeho hodnota se však rovná výsledku jednoduché práce, a proto představuje pouze určité množství jednoduché práce. Ty různé poměry, kterými jsou různé druhy prací převáděny na jednoduchou práci, která je jejich měrnou jednotkou, jsou stanoveny společenským procesem za zády výrobců, a těmto se proto zdá, že jsou dány zvykem.“

„Vraťme se k místu, kde jsem tě přerušil,“ řekl Petr. „Mně se zdá, že Marx argumentuje v dokonalém kruhu. Chápu to, že v kapitalismu měli lidé dovoleno vyměňovat si navzájem komodity a že mezi jednotlivými komoditami byly nějaké směnné poměry. A problém, který chtěl Marx vyřešit, byl: Co určuje tyto poměry? A odpověděl: velikost pracovní doby vtělená do každé z komodit. Pak ale zjistil, že jeden člověk, dejme tomu A, pracoval jeden den, aby vyprodukoval jednotku komodity X a druhý člověk, B, pracoval také jeden den a vyprodukoval jednotku komodity Y; a faktem bylo, že se nevyměňovalo jedno X za jedno Y, ale zkušenost ukázala, že se vyměňuje deset jednotek X za jednu jednotku Y. A tak Marx prohlásil, že se jeden pracovní den člověka B počítá jako deset pracovních dnů člověka A.“

„Ano,“ odpověděl Adams, „protože práce člověka B je složitá a člověka A jednoduchá.“

„Ale všechno, co z toho přece jde vydedukovat, pokud nepoužijeme neomarxistickou logiku,“ řekl Petr, „je pouze to, že hodnota komodity se neměří jen pracovním časem, ale také relativní zručností práce, která je do ní vtělená – nebo přesněji řečeno mírou pracovního času vynásobenou zručností.“

„On redukuje zručnost na pracovní dobu, šéfe.“

„Jak ale přišel na toho násobitele nebo dělitele, kterým provádí tuto redukci? Pohledem na aktuální poměry, v nichž se směňují jednotlivé komodity. Čili jeho vysvětlení je chybné a snaží se ho ospravedlnit argumentací kruhem. Říká nám, že komodity se směňují úměrně pracovní době do nich vtělené. Pak je ale nucen připustit, že v případě X a Y se jedna jednotka komodity, která je produktem jednoho dne práce, směňuje za produkt deseti dnů práce. A přenáší se přes tento rozpor tím, že jeden den práce soudruha B se počítá jako deset dní práce soudruha A – protože, věru, „zkušenost ukazuje“, že tomu tak je!  Ale to, co zkušenost ve skutečnosti ukazuje, je, že směnný poměr mezi komoditami nevzniká výlučně na základě pracovní doby, ale že do hry vstupují i jiné faktory, z nichž jeden je relativní zručnost.“

„Ale není pravdou, šéfe, že složitá práce se počítá jako koncentrovaná či znásobená jednoduchá práce?“

„Jestli to tak je, Adamsi, tak by měl Marx vysvětlit, proč to tak je. To je skutečný problém, který měl vyřešit. On jednoduše říká, že to tak je – protože zkušenost ukazuje, že to tak je. Ale prostým faktem je, že zkušenost ukazuje, že se komodity zkrátka nesměňují v poměru k pracovní době v nich vtělené. Čili zkušenost ukazuje, že se Marx mýlí.“

„Ale Marx neřekl,“ hájil ho dále Adams, „že by jedna hodina složité práce skutečně byla dvěma nebo pěti hodinami jednoduché práce, ale jen to, že se tak počítá při určování směnných poměrů.“

„Je úžasné, co všechno lze provést s tou frází „počítá se jako,“ odpověděl Petr, „jakmile jí začneš aplikovat. Například se zeptáš předsedy kolchozu, „Kolik máte slepic?“ A on odpoví, „Počítám, že jich máme sto padesát.“ A tak chodíš a počítáš slepice a zjistíš, že jich ve skutečnosti mají jen padesát. „Ale,“ řekne předseda, „máme i krávu. A ta se počítá jako stovka slepic!“ Nebo předpokládejme, že bys chtěl dokázat, že se komodity směňují v poměru k jejich relativní hmotnosti v kilogramech. Zjistil bys, že se ve skutečnosti například jeden kilogram zlata vyměňuje za 30 000 kilogramů železa. Pokud bys napodobil Marxe, tak bys mohl mluvit o „společném průměrném“ kilogramu a o tom, že kilogram zlata se „počítá jako“ koncentrovaný nebo znásobený společný průměrný kilogram toho druhu, který je obsažen v běžném železu. A pak se každý kilogram zlata počítá jako 30 000 kilogramů železa, protože zkušenost ukazuje, že tomu tak je! Záhadný „společenský proces za zády výrobců“ dokazuje, že to tak je!“

„Myslím, že mám vysvětlení, ačkoliv tady o něm Marx explicitně nemluví.“

„Jaké?“

„No, musíme vzít do úvahy dobu potřebnou na osvojení si nějaké zručnosti. Například nezkušený zedník může pokládat 60 cihel za hodinu a zkušený 180 cihel; ale získání této zručnosti mu mohlo mu trvat dvě hodiny na každou hodinu, kterou pracuje.“

„Důmyslné, Adamsi, ale nikoli přesvědčivé. Pokud o tom chvilku popřemýšlíš, tak přijdeš na to, že tohle vysvětlení přináší více problémů, než jich řeší. Nevěříš přece tomu, že by zručný zedník věnoval dvě třetiny svého života získání své zručnosti, aniž by při tomto procesu něco vytvořil! Nevěříš tomu, že nekladl žádné cihly a během této doby se jenom učil klást cihly a všechny cihly kladl až v poslední třetině života. Právě to by ale z tohoto příkladu plynulo. Musel bys dokázat, že v průměru schopný pracovník, jen aby získal svoji dovednost, musí věnovat získávání této dovednosti procenta ze svého času, která přesně odpovídají jejich současné zvýšené produktivitě oproti neškoleným pracovníkům. Takže například zručný dělník, který vyprodukuje za den dvojnásobek toho, co neškolený pracovník, by musel věnovat polovinu svého života pouze získávání svojí zručnosti, a tak dále. A asi neexistuje žádný důvod věřit tomu, že v praxi takové poměry existují. Odporuje to veškeré naší zkušenosti.“

„A zde pak přicházíme ke klíčovému bodu. Ani Marxova teorie, tak, jak je, či doplněná tebou, nepřipouští žádné rozdíly, které by byly výsledkem nejen školení, ale přirozeného talentu některých lidí. Dobrý zedník může za den položit dvojnásobek cihel co špatný a položí je tak, že zeď nebude nakřivo a nikdo další je nebude muset urovnávat. Ale práce architekta nebo inženýra, který vypracoval plány budovy, na které zedník pracuje, může mít mnohokrát vyšší cenu než práce toho nejschopnějšího zedníka. A to určitě nezávisí jen na čase, který je potřeba na vyškolení architekta. Pokud je architekt talentovaný, hodnota jeho práce může být mnohonásobkem toho, co by odpovídalo době jeho učení. A naopak, pokud je nekompetentní a navrhne budovu tak, že neposlouží svému účelu nebo dokonce spadne, tak jeho práce bude mít ve skutečnosti negativní hodnotu, bez ohledu na délku učebního období.“

Adams si zamyšleně vzal několik špetek tabáku. „Kéž by tady byl Marx, aby ti odpověděl,“ řekl nakonec. „Mě nic nenapadá.“

„Teprve jsem začal,“ řekl Petr. „Jsem pozorným žákem a teď použiji proti soudruhu Adamsovi stejné argumenty, které soudruh Adams minule použil proti mně. Byl jsi to ty, kdo mě přesvědčil, když jsme mluvili o kolchozech, že to není jen samotná práce, co odpovídá za produkci obilí, ale spojení a spolupráce půdy, přírody, strojů a práce. Takže tentýž člověk může například vyprodukovat desetkrát tolik s traktorem než s motykou. A tentýž člověk v továrně s pásovou výrobou vyprodukuje stokrát více, než kdyby měl jen ruční nářadí.“

„Musím připustit, šéfe, že jsem měl pravdu.“

„Přesvědčil jsi mě, že ji máš. Ale jestli máš pravdu ty, tak jí nemůže mít Marx. Protože pak to není „jednoduchá průměrná neškolená“ pracovní doba, která je určující ať už pro množství produkce nebo hodnotu této produkce pro komunitu. Je to spolupráce komplexní řady faktorů – pracovního času, zručnosti pracovníků, půdy, přírody a výrobních prostředků.“

Oba zůstali nějakou dobu v tichém zamyšlení. Petr se pokoušel vyfukovat dokonalé kroužky z kouře.

„Dobrá,“ řekl nakonec, „předpokládejme, že by Marx měl pravdu. K čemu by nám ta jeho teorie pak byla?“

„Jestli si vzpomínáš, šéfe, tak jsme se snažili najít nějakou společnou měrnou jednotku pro rozdílné komodity, takže bychom mohli vyčíslit, jak velká celkově naše produkce je, porovnat to s předchozími roky a rozhodnout, jestli je lepší vyrábět více komodity A za cenu menší výroby komodity B a tak dále.“

„Pravda.“

„A tak mě napadlo,“ pokračoval Adams, „kdyby byly hodiny práce tou správnou měrnou jednotkou, tak bychom mohli přestat vydávat přídělové lístky na konkrétní komodity a vyplácet dělníky v pracovních certifikátech. Řekněme například, že bychom za hodinu práce vypláceli jeden certifikát, takže by si průměrný dělník přišel na dvanáct certifikátů denně. Pak bychom ohodnotili každou komoditu podle doby, kterou trvala její výroba, a každý pracovník by si mohl na konci týdne vyměnit svoje pracovní certifikáty za ty věci, které by chtěl.“

„To je chytré,“ řekl Petr. „A jaké by byly výhody?“

„Největší výhodou by bylo, šéfe, že tak bychom dosáhli svobody volného výběru zboží, o které jsi mluvil. Jednotlivec by si už nemusel brát jen to zboží, které mu vláda přidělila, ale měl by možnost výběru podle svých preferencí. Tak bychom mohli uspokojit více potřeb a pravděpodobně bychom začali produkovat zboží s větší celkovou hodnotou pro společnost… To jsme přece chtěli, ne?“

„Chtěli, ale bojím se, že tohle by nefungovalo, Adamsi. Největší překážkou je naše centrální plánování. Jak jsi mi nedávno dokázal, tak tenhle volný výběr zboží by do toho vnesl ohromný zmatek. Když plánujeme, co se bude vyrábět na pět let dopředu, tak nemůžeme záviset na rozmarech jednotlivých lidí a uprostřed pětiletky měnit produkci tak, aby odpovídala tomu, oč si říkají. A dalším problémem je, kolik těch pracovních certifikátů by vlastně měl kdo dostat? Pokud je práce lékaře nebo práce inženýra nebo práce vedoucího podniku atd. několikanásobkem průměrné jednoduché práce – jak zkušenost ukázala Marxovi – tak my bychom pro spravedlivé odměňování potřebovali přesně vědět, kolikanásobek to tedy je? Musíme vědět, kolik hodin práce doktora se rovná kolika hodinám práce zedníka, kolik hodin práce inženýra se rovná kolika hodinám práce kopáče a kolik hodin práce horníka se rovná kolika hodinám práce holiče. A jelikož nemáme zkušenost, kterou měl v kapitalismu Marx a na kterou bychom se my mohli podívat a ani nám Marx nezanechal žádný vzorec, podle kterého bychom to mohli spočítat, tak jak bychom to rozhodli? Už chápeš, Adamsi, proč jsem mluvil o dokazování kruhem?“

„Myslím, že tomu rozumím,“ odpověděl Adams. „Marx nám měl ukázat, jak lze zjistit ty správné směnné poměry mezi jednotlivými druhy práce, pokud by neexistovala zkušenost, kterou měl s kapitalistickou výrobou.“

„Přesně tak. A pokud to nemůžeme nijak určit a jednoduše bychom vyplatili všem stejné množství certifikátů za jejich týdenní práci a všechno zboží bychom ohodnotili čistě jen podle pracovního času, tak není těžké uhodnout, co by se stalo. Všichni by na konci týdne požadovali v prvé řadě luxusní produkty vysoce školené, zručné a nadané práce. A těch by jednoduše nikdy nebyl dostatek pro všechny.“

„Proč ne -  kdo dřív přijde, ten dřív mele?“

„Pak by ale lidé byli odměňováni čistě na základě svého štěstí nebo trpělivosti ve frontě na omezené zásoby luxusního zboží, zatímco ti, co by trávili čas prací místo postáváním ve frontách, by utrpěli.“

Místo odpovědi Adams jen pokrčil rameny.

„Den ode dne jsou naše vyhlídky chmurnější,“ řekl Petr nakonec. „Zdá se, že narážíme hlavou do zdi. Musíme mít socialismus a centrální plánování. Něco jiného by bylo nemyslitelné. Ale teď jsme nuceni k závěru, že vlastně ani nevíme, jak produkovat zboží v tom správném poměru k lidským přáním a potřebám; neumíme zjistit, jestli a jak moc plýtváme prací a materiálem a dalšími vzácnými zdroji; zkrátka neumíme kalkulovat tak, abychom dosáhli racionální výroby… Jenom tápeme v temnotě.“