Mises.cz

Mises.cz

Návrat starých časů: Kapitola 24

Román o znovuobjevení kapitalismu od Henryho Hazlitta – „Pokud by byl kapitalismus zničen, bylo by nezbytné ho znovu vynalézt – a tento objev by se právem zařadil mezi největší objevy v dějinách lidstva. To je hlavním poselstvím mé knihy.“

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

„Vstupte!“

Naučil se rozpoznat plaché klepání servírky přinášející jeho podnos.

Většinu večerů, když nevečeřel u lůžka svého otce, si Petr vytvořil zvyk večeřet u pracovního stolu v kanceláři. Dříve to byl i zvyk jeho otce, večeřet u pracovního stolu a pak se ještě probírat papíry dlouho do noci. Stalenin mu vysvětlil, že tohle ve výsledku nutí všechny sovětské komisaře pracovat stejně dlouhou dobu. Takhle z nich dostane více práce, zabrání jim účastnit se nějakých radovánek a neplech a nedá jim čas osnovat spiknutí.

Petr si tento zvyk osvojil hlavně proto, že měl práce až nad hlavu.

Pozoroval servírku, nehezkou ženu ve středních letech, jak rozkládá podnos na stůl a klade na něj talíře. Byla oblečená v šedivé uniformě a pracovala potichu. Očividně se snažila přitahovat co nejméně pozornosti.

Osamocen a ve sklíčené náladě usedl ke své večeři. Jeho myšlenky opět zalétly, tak jako každou noc, k Edit a jejímu otci. Co by mohl podniknout pro jejich nalezení a záchranu?

Jeho myšlenky s ním zůstaly, ještě když ulehal do postele. Pokusil se znovu přemýšlet o pochmurném závěru, ke kterému dospěli s Adamsem toho odpoledne. Cítil se téměř přemožen různými stupni zoufalství.

Ale k ránu, jak si ve svých myšlenkách pořád dokola obracel problém výroby a spotřeby, najednou spatřil světlo.

S opravdovou dychtivostí dorazil na pravidelnou konferenci s Adamsem.

„Minule jsme se shodli na tom,“ začal, „že Marx udělal chybu, když tvrdil, že práce je jediný faktor schopný vytvářet hodnotu. Produkce je výsledkem spolupráce alespoň tří hlavních faktorů – půdy, práce a nástrojů. Myslel jsem na to celou noc a jsem stále více zaujatý ohromnou důležitostí nářadí a strojů a jejich dopadem na kvantitu i kvalitu produkce. Tudíž i vylepšování množství a kvality strojů má tu nejvyšší důležitost. … Vezměme si tři hlavní faktory, které určují objem a hodnotu produkce. Začněme s půdou. V tom samozřejmě zahrnuji i všechny přírodní zdroje a další dary přírody. Je očividné, že nemůžeme udělat nic pro jejich zvýšení. Vše, co můžeme udělat, je najít pro ně to nejlepší využití. Docela omezení jsme i co se týče práce. Můžeme samozřejmě zvýšit pracovní sílu zvětšením populace, ale pochybuji, že bychom se pak všichni měli lépe. Kdybychom zvýšili populaci, tak bychom také zvýšili počet hladových úst a počet lidí, které bychom museli obléknout a ubytovat a tak dále; a na to by připadlo méně přírodních zdrojů na jednoho člověka než předtím -“

„To máte pravdu, šéfe. Ve statistikách to neukazujeme, ale několik lidí v centrální plánovací komisi i v samotném politbyru soukromě věří tomu, že to byla série hladomorů a epidemií, které Vítězný svět postihly od doby triumfu komunismu, co nám pomohlo vyřešit náš problém alespoň tak dobře, jak jsme ho vyřešili. Dnešní populace je asi miliarda lidí, ale před poslední komunisticko-kapitalistickou válkou to údajně bylo několik miliard. A po každém hladomoru nám zbude méně krků, které musíme živit, více čtverečních metrů obytné plochy na obyvatele, a tak dále. Takže hladomory jsou svým způsobem součástí řešení našeho problému.“
„Právě pokračování takových strašlivých „řešení“ chci zabránit,“ řekl Petr. „A to mě přivádí k nadějnému závěru. Pravdou je, že nemůžeme moc udělat s půdou a prací. Ale napadlo mě, že kvantita i kvalita nářadí a strojů je rozšiřitelná a vylepšitelná prakticky donekonečna. A pokud to tak je, pak ekonomický úděl lidstva může být neustále zlepšován bez nějakého daného omezení… Takový závěr mi otevřel nový a veselejší pohled do budoucnosti!“

„Ten závěr může být důležitý, šéfe – ale nesnažíme se snad už dnes vylepšit a rozmnožit naše výrobní prostředky?“

„Předpokládám, že jistým způsobem se snažíme,“ odpověděl Petr. „Ale důraz byl dosud kladen na špatné místo. Pod vlivem Marxe byl důraz kladen hlavně na práci a její výkonnost. Co jsme ale přehlíželi, bylo to, že správné nářadí a stroje dokáží zvýšit produktivitu práce daleko více než hodiny přesčasů a pracovitost jednotlivců.“

„Jak si ale vysvětluješ, že někdo s takovým mozkem jako Marx by ignoroval ohromný příspěvek nářadí a strojů k celkové produkci?“

„Předpokládám, Adamsi, že to bylo proto, že v Marxově době byly výrobní prostředky vlastněné soukromě, takže dělníci byli bez nich bezmocní a museli přijít za jejich vlastníky žebrat o práci, a tak je vlastníci vykořisťovali. A Marx byl tímhle tak rozzlobený, že pak nakonec ignoroval či popíral ohromnou roli, jakou stroje hrají při produkci a vytváření zboží. Připouštěl, že jsou nezbytné pro výrobu – aby vysvětlil, proč jsou dělníci nuceni přijít k jejich vlastníkům. Ale odmítal připustit, že by stroje přispívaly k výrobě a že část výroby musí být připsána strojům – místo toho, aby byla celá produkce připsána pouze práci.“

„Možná jsi na něco kápnul, šéfe. Půjdu si Marxe přečíst ještě jednou…“
 
Při jejich dalším rozhovoru byl Petr ještě vzrušenější.

„Myslím, že jsem přišel na geniální reformu, Adamsi! Nemá to nic společného s Marxovou teorií produkce, tedy alespoň ne přímo. Napadlo mě to, když jsem myslel na tvůj návrh používat pracovní certifikáty místo přídělových lístků. Myslel jsem si, že to nebude fungovat a myslím si to pořád. Ale napadlo mě něco, co by mohlo přinést stejný výsledek jako tvůj návrh. Proč nedovolíme lidem, aby si mohli vyměňovat svoje přídělové lístky jeden s druhým?“

„Ale to by vedlo k chaosu!“

„Proč?“

„Proč? V současných podmínkách, šéfe, centrální plánovací komise rozhodne, co by měl každý dělník dostat. Snaží se mu poskytnout vyváženou stravu: každá osoba dostává svojí denní dávku chleba a týdenní dávku fazolí a tuřínů. Vše je založené na tom, aby každý dělník dostal tolik kalorií, kolik potřebuje ke své práci a kolik dostávají všichni jeho soudruzi. Pak každý dostane svůj roční příděl oblečení a takových luxusních věcí, jako jsou cigarety a vodka. Když povolíme lidem, aby si vyměňovali navzájem lístky, tak někteří z nich nebudou mít dost jídla nebo budou mít příliš mnoho luxusu, který doopravdy nepotřebují – “

„Ale nikdo přece nebude muset vyměňovat svoje přídělové lístky, Adamsi. Kdyby zjistil, že má příliš málo jídla, tak by brzy s těmi směnami přestal.“

„Nemůžeme se na lidi spolehnout, šéfe, že se budou umět rozhodnout pro to, co je pro ně dobré.“

„Máš na mysli, že komisaři mají rozhodovat za ně?“

„Od toho tu komisaři jsou.“

„S tímhle, Adamsi, právě nesouhlasím. Naopak si myslím, že každý člověk může znát svoje potřeby nejlépe. Nebo zná alespoň svá přání. A když jeden člověk chce méně fazolí a více cigaret a druhý chce více fazolí a méně cigaret, tak se to týká jenom jich. Měli by mít možnost se navzájem najít a provést směnu… Navíc tak můžeme uspokojit více potřeb než dnes. A to by mělo být účelem ekonomického systému – uspokojovat tolik přání a potřeb lidí, jak je to jen možné. Když budou mít lidé možnost vyměňovat si přídělové lístky, tak každý bude moci dostat zboží v tom relativním poměru, jaký si přeje on – a nikoliv v tom poměru, jak mu to naplánovala nějaká komise. A nakonec není asi žádný jiný způsob, jak smysluplně měřit produkci než podle množství uspokojených lidských potřeb,“

„A jaké směnné poměry zavedeme, šéfe?“

„Co tím myslíš?“

„Například kolik kuponů na chleba se bude dát legálně vyměnit za kupón na cigarety?“

„Neurčím žádné. Kupony si lidé budou vyměňovat čistě podle toho, jak budou sami chtít.“

„A to nás přivede zpátky k chaosu, o kterém jsem mluvil,“ řekl Adams. „Bez určení legálních směnných poměrů budou někteří lidé zneužívat druhé.“

„Jak?“

„To se určitě stane. Když Petr ze směny získá, tak Pavel na ní musí nezbytně tratit. Ve skutečnosti Petr získá přesně tolik, kolik Pavel tratí.“

„Vůbec ne, Adamsi. Neexistuje žádný inherentní směnný poměr mezi kupony na chleba a kupony na cigarety. Relativní hodnota bochníku chleba a krabičky cigaret je v mozku každého člověka a závisí na jeho současných přáních a potřebách. K žádné směně nedojde, pokud obě strany nebudou mít pocit, že na ní získají.“

„Nebude ale jedna ze stran klamat sebe samu?“

„Nikoliv. Zisk ze směny nastane v každém případě nikoliv kvůli nějakému inherentnímu rozdílu v relativních hodnotách samotného zboží, ale protože každá strana směny poté bude schopna lépe uspokojit svoje vlastní potřeby. Obě strany na směně získávají, protože jsou poté obě lépe uspokojeny – jinak by na směnu nepřistoupily.“

„Ale Marxova teorie hodnoty – “

„Marxova teorie hodnoty je chybná, Adamsi, mimo jiné z toho důvodu, že spočívá na předpokladu, že hodnoty lze měřit nějakými objektivními jednotkami, zatímco ve skutečnosti jsou hodnoty dány ryze subjektivními soudy. Hodnota komodity nespočívá v té komoditě samé; spočívá v lidské mysli, ve vztahu mezi přáními a potřebami člověka a schopností oné komodity tato přání a potřeby uspokojit… Marx hledal nějaký objektivní standard hodnoty, protože předpokládal, že mezi dvěma směňovanými komoditami musí existovat nějaká „rovnost“. Pokud by si ale komodity byly navzájem rovny, jaký by byl důvod směnu vůbec uskutečnit? Důvodem pro směnu může být pouze nerovnost, pouze to, že Petr přisuzuje určitému množství brambor v držení Pavla větší hodnotu, než přisuzuje určitému množství hrušek, které má v držení on sám. A pouze když má Pavel opačné pořadí preferenci a přisuzuje svým bramborám menší a hruškám vyšší hodnotu než Petr, tak může proběhnout směna.“

„Pořád si myslím,“ trval na svém Adams, „že tenhle nápad skončí chaosem. Například dnes tiskneme cigaretové kupony pro všechny dospělé, ale víme, že jen na polovinu těchto kuponů jsou vyžádány cigarety, protože někteří lidé nekouří. Tvůj systém povede k tomu, že lidé, kteří si dnes svoje cigarety nevyzvedávají, vymění svoje kupony s lidmi, kteří kouří a chtějí kouřit více cigaret. A ti si potom na tyhle kupony půjdou vyzvednout cigarety – a my zkrátka nemáme dostatek cigaret, abychom je všechny uspokojili.“

„Pak buď budeme muset zvýšit produkci cigaret, nebo vytisknout méně kuponů, aby byly věci v rovnováze.“

Adams zoufale pokrčil rameny. „Nakonec budeme muset vyrábět více zboží, které není potřeba. Doufám, že nechceš lidem dovolit, aby si vyměňovali kromě lístků i skutečné komodity! To by teprve byl skutečný chaos. Vláda by neměla žádný způsob, jak vysledovat, kdo co spotřebovává. Přesně proto vždycky zakazujeme lidem, aby si vyměňovali zboží navzájem. Někteří lidé by měli nevyváženou stravu, další by pili příliš mnoho vodky-“

„Dobrá; v současnosti jim zkrátka dovolíme vyměňovat si přídělové lístky a uvidíme, jak to bude fungovat.“

Adams si povzdechl. „Vyzkoušej si to, jestli chceš. Možná to zafunguje. Ale musím ti říct, že já na tvém místě bych si nehrál s ekonomickými teoriemi, dokud bych se nejdřív nepostaral o naléhavější problém.“

„Co tím myslíš?“

„No, přece tu přehlídku, co svolal Bolšenkov na příští týden-“

„Přehlídku? Bolšenkov?“

„Velký Marxi, šéfe! Tys o tom ještě neslyšel? Oznámil to dnes ráno v rádiu.“
Petr byl zmatený.

Adams na něj ohromeně zíral. „Myslel jsem, že už bylo dost zlé, když přehlídku oznámil svým vlastním jménem a nezmínil se ani o nás ani o Staleninovi! Ale domníval jsem se, že si alespoň vyžádal svolení. Tenhle jeho tah je dost zlověstný!“

„Tohle zarazím,“ řekl Petr. Zmáčknul tlačítko interkomu a požádal Sergeje, aby mu sehnal Bolšenkova k telefonu.

„Co to má znamenat, Číslo 2?“

„To znamená, že jsem nařídil přehlídku, Uldanove, a podniknu inspekci ozbrojených sil.“ Jeho tón vyjadřoval tiché uspokojení.

„Dobrá, Bolšenkove, nařizuji ti jménem Stalenina odvolat tu přehlídku.“

„Já dávám rozkazy vojákům, nepřijímám je, Uldanove. Chceš zrušit přehlídku? Zkus to. Uvidíš, co se stane!“

Petr zavěsil a otočil se k Adamsovi.

„Slyšel jsem ho,“ řekl Adams.

„Měl jsi pravdu,“ řekl Petr. „A já jsem byl blázen. Neměl jsem Bolšenkova postavit do čela armády a námořnictva. Měl jsem ho nechat zast- Měl jsem udělat něco jiného, než jsem udělal. Nepostavil by se mi takhle na odpor, kdyby si nebyl jistý loajalitou armády.“

„Armáda zná Bolšenkova a nezná tebe, šéfe. Bolšenkov začal budovat svojí osobní kliku už v době, kdy Stalenin začal ztrácet sílu. Je příliš pozdě na to, jednoduše ho odstranit. … Bojím se, šéfe, že ty a já nepřijdeme jen o své pozice, ale i o životy.“

Petr vstal a začal přecházet po místnosti.

„Proč vlastně se mnou zůstáváš, Adamsi? Měl bys větší šanci někde jinde a s někým jiným.“

„Bolšenkov mě nenávidí, šéfe. Neměl jsem moc na výběr. Nemám ani tu nejmenší naději, že bych se sám stal Diktátorem, a tak jsem se přimknul k jedné alternativě, která zbyla. Vím, že když se dostane k moci, tak budu mezi prvními na řadě.“

„A to je jediný důvod?“

Adams se odmlčel. „Oblíbil jsem si tě,“ řekl nakonec váhavě. „Tvoje upřímnost… tvůj nepředstíraný zájem… tvůj naivní idealismus…“

„Říkáš to, jako by ses za to styděl.“

„To nejsou zrovna vlastnosti, které by měl obdivovat správný bolševik,“ řekl Adams. „Bolševik by měl být silný; měl by být tvrdý; měl by být nelítostný; měl by být fanatický … kdysi jsem takový byl, jinak bych se nikdy nevypracoval až do politbyra.“

Dlouho mlčeli. Nakonec Petr promluvil. „Chci, abys věděl, Adamsi, že ti naprosto věřím. A chci, abys se mnou zůstal a radil mi až do konce. Byl jsem hlupák, to ano. Ale snad není ještě všechno ztraceno. Díky tvé radě mám stále loajalitu letectva. Tu si musíme udržet. A teď, když vidím tu závažnost situace, tak bych tě chtěl poprosit o další praktické rady…“


Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed