Návrat starých časů: Kapitola 3

Mises.cz: 04. března 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Stmívalo se. Petr se nyní nacházel v dělnickém okrsku. Z konce ulice zazněl zvuk pochodu. Kolona žen a mužů v čtyřstupu se blížila. Každou chvíli zazněl povel „stát!“ a potom zase „pochodem vchod!“ Velela žena s drsnou tváří. „Stát! … čísla T349, T350 a L184!“ Kolona se zastavila, dva muži a jedna žena předstoupili, zasalutovali a odpochodovali kolem něho do nejbližších domů. Kolona se zase pohnula.

Petr zastavil jednoho z kolemjdoucích. „Promiňte, je tohle nácvik na zítřejší průvod?“

„Jaký nácvik, soudruhu?“ Muž vypadal nejdřív zmateně, pak podezřívavě. „To se jen část armády pracujících vrací z denní směny, tak jako každý den!“

Petr zamumlal omluvu.

Pocítil hlad. Čas podívat se, kde by dostal něco k jídlu. Plahočil se kolem nekonečných bloků domů a čas od času natrefil na zapadlou špinavou malou jídelnu, odkud se táhl nepříjemný zápach.

Když už se vzdával nadějí, že najde něco lepšího, ocitl se náhle před jídelnou, která byla větší, lépe osvětlená a vypadala čistěji než ty předešlé.

„Co tady chceš?“ Ozvalo se okamžitě, jakmile vstoupil do dveří. Vedoucí jídelny se díval na jeho proletářskou uniformu.

„Myslel jsem – “ Petr se rozhlédl kolem. Stoly byly obsazeny výlučně Náměstky v jejich modrých uniformách.

Zapadl do nejbližší proletářské jídelny, kterou našel. Byla hlučná, přeplněná a špinavá. I přes svůj hlad, když ucítil pach jídla z kuchyně, pocítil nevolnost. Přesto si stoupl do fronty. Za nějakou dobu na něj přišla řada u registračního okénka.

„Proč nejíš ve svojí obvyklé jídelně, soudruhu?“ zeptala se ho podsaditá žena za okénkem.

„Jsem v Moskvě nový.“

Objevily se před ním registrační formuláře a úřednice mu řekla, aby je vyplnil. Kolonky nesly názvy: Jméno, Adresa, Čas příchodu, Důvod příchodu…

„Důvod příchodu?“ podivil se Petr. „Copak sem přichází někdo s jiným důvodem než se najíst?“

„Mohli by sem přijít podrývat autoritu vlády šířením nepravdivých fám,“ řekla žena za okénkem.

„A to by to napsali do těchto formulářů?“

„Pravděpodobně ne. Ale vláda by jim pak mohla přišít navíc zločin křivé výpovědi.“

Petr si sednul ke stolu pro čtyři. Tři další už u něho seděli. Nikdo na něho nepromluvil.

„Tak co bude dnes k jídlu?“ pokusil se Petr navázat hovor s jedním ze svých spolustolovníků.

Ten mu neodpověděl a rychle odvrátil pohled.

Po patnácti minutách čekání se to měl dozvědět. Kuchaři přivezli velký kotel, z něhož začali rozdávat na talíře šedivé šťouchané brambory, růžovou kapustu a  tuříny pokryté tukem.

Tohle bylo obvyklé jídlo ve Vítězném světě? Byl Petr do této chvíle tak rozmazlovaný?

Tuk, který byl zaschlý na držadle příboru, se mu rozmatlal po prstech. Ubrus byl pokrytý skvrnami od kávy a cigaretovým prachem.

Petr vstal a s talířem, na kterém bylo nedojedené jídlo, se vydal k okénku, kam se odkládalo použité nádobí. „Mrháš proletářským jídlem, soudruhu?“ obořila se na něj postarší žena, která talíře utírala. Petr přikývnul. Popadnul sklenici a šel si načepovat kávu. Potřeboval dostat chuť jídla ze svých úst.

Káva byla vlažná a chutnala jako bláto.

Petr se rozhlédnul kolem. U stolu poblíž seděl velký muž s huňatým obočím, který se mu zdál docela povědomý. Pak si vzpomněl, že ho viděl, jak postává na druhé straně ulice, když odcházel z knihovny. Divná náhoda, že se s ním setkává tady.

Vzal si svoje lístky a začal je studovat. Byly dost složité a plné jemu neznámých zkratek. Nevěděl, které by měl u okénka odevzdat, tak tam nabídl všechny.

Úřednice si ze štosu utrhla tři a zbytek vrátila Petrovi s pohledem plným obdivu. „Jsi velmi dobře zásoben soudruhu. Vidím, že máš dokonce kupony na zábavu. To musíš být Stachanovec!“

Petr neměl tu nejmenší představu, o čem mluví, ale zlehka přikývnul. Něco ho napadlo.

„Je dnes večer ve městě něco zajímavého?“

„Jaký druh zábavy bys rád?“

„Hudbu.“

„No, tak to určitě musíš slyšet zpívat Elienu Bolšenkovovou.“

„Kdo to je?“

Žena se na něho nevěřícně podívala. „To je přece dcera Čísla 2.“

„Číslo 2?“

„Bolšenkov! Dcera Bolšenkova!“
 
Poté, co vystál další dlouhou frontu, ukázal svoje lístky a svůj průkaz a vyplnil formuláře, Petr mohl konečně usednout na svoje místo v divadle.

Rozhlédl se kolem. Šedých uniforem proletářů viděl jenom hrstku. Většinu sedadel obsadili Náměstci. Lóže a první řady byly naplněny Ochránci a armádními důstojníky.

Děj opery byl založen na historickém příběhu z temných dob kapitalismu, krátce po narození Marxe. Představoval třídní boj mezi kapitalisty a vzmáhajícím se proletariátem. Proletáři byli kapitalisty bičováni, když přišli pozdě do práce nebo nesplnili svou normu. Dcera Bolšenkova v roli hlavní hrdinky vyvolala vzpouru a vedla proletáře na barikády, kde nakonec slavně padla. Její hlas byl nanejvýš průměrný, ale měla nádherně souměrnou postavu a nosila červené hedvábné punčochy.

Hudba nestála za nic.

Eliena Bolšenkovová měla ohromný aplaus a několik opon.

Na cestě vstupní halou si Petr opět všiml velikého muže s huňatým obočím.

Zjistil, že ho ubytovali v jedné ponuré malé místnosti. Jeho zavazadla tam již byla.