Návrat starých časů: Kapitola 4

Mises.cz: 09. března 2014, Henry Hazlitt (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 4

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Probudil ho rámus budíčku, který vytruboval reproduktor rádia zabudovaný ve zdi. Nebyla možnost ho vypnout.

Následovala Internacionála a hned poté hrdelní hlas začal vykřikovat pokyny k rozcvičce. O pět minut později už příjemnější hlas předčítal zprávy. Produkce papírových krabic nyní byla o 16 % vyšší než v minulém roce. Kolektivy dělníků z továren na nitě splnily plán na 135 %.  V produkci matrací se objevily sabotáže, ale viníci byli dopadeni…

Na snídani si Petr musel vystát další dlouhou frontu.

Pospíchal na Rudé náměstí. Do brány Komunistické spásy se již hrnuly davy lidí ze všech stran. Ohromeně se zastavil a pozoroval je.

Náhle v davu zahlédl dívku z knihovny. Protlačil se k ní skrze zástup lidí.

„Jaká náhodička!“ poklepal jí na rameno.

Byla vylekaná. „Vážně?“

„Ale jděte,“ zaprotestoval. „Snad si nemyslíte, že vás sleduji?“

Pohlédla na něj poněkud klidněji. Jeho naivita překonala její podezíravost a usmála se. Pak byli postrkovaní davem dopředu.

„Můžeme sledovat přehlídku společně?“ zeptal se.

„Co mi zbývá?“ řekla, ale její tón se změnil na dobromyslně žertovný.

Měli štěstí a dostali se na místo nedaleko Leninova mauzolea.

Deset hodin. Dav propukl v jásot a orchestr spustil Internacionálu.

Vrcholní členové Strany a armádní velitelé začali zaplňovat vršek mauzolea. Zadní řady byly obsazeny nejdříve. Armádní důstojníci a členové Strany s vyšší hodností začali plnit řady vepředu.

„Sleduj jejich řazení pozorně, až přijdou do první řady,“ řekla mu dívka. „Takhle zjistíme, jestli jsou v politbyru nějaké změny.“

„Vy již víte, že se jmenuji Petr,“ odpověděl poněkud nemístně, „ale ještě jste mi neřekla Vaše jméno.“

Ukázala na nášivku na klopě: L-92-05.

„Ano, ale-“

„Soudružka Maxwellová.“
„Máte křestní jméno?“

Zaváhala. „Edit.“

První řada se již zaplňovala. Dav utichnul. Členové politbyra se řadili na jedné straně, vrchní velitelé armády, námořnictva a letectva na druhé. Ponechali prázdné místo přesně uprostřed.

„Žádná změna,“ oznámila Edit Petrovi do ucha. „Bolšenkov je stále Číslem 2, Adams vedle něj Číslem 3 … “

Orchestr utichl a ozvalo se víření bubnů. Poté nastalo ticho a Stalenin, v zářivě bílé uniformě, došel na svoje místo, otočil se, zvedl ruku a pokynul davu.

Dav vybuchl nadšeným potleskem, který přešel ve skandované ovace. „Ať žije Stalenin!“ a „Vítězný svět navždy!“ Přehlídka začala.

Nejdřív připochodovala pěchota, pak přejely tanky a poté mračna letadel hřměla nad náměstím. To trvalo asi dvě hodiny.

„Přehlídka bude dnes velmi krátká,“ řekla Edit. „Stalenin se chystá pronést důležitý projev.“

„Kde jste se to dozvěděla?“

„Nečteš snad Novou Pravdu?“

Znovu provolávání slávy. Armáda již skončila a nyní nastoupily civilní profese. Řada za řadou přicházeli sportovci, gymnasté a atleti a každý nesl míč na košíkovou, fotbal, tenisovou raketu nebo nějaký jiný symbol svého sportu. Pak přišly sportovkyně, silné a otužile vyhlížející.

Poté přišly na řadu profese pracující inteligence: úředníci s aktovkami, doktoři s lékárničkami, malíři s paletami, novináři s poznámkovými bloky.

Každá skupina nesla transparent, který oznamoval, že Stalenin je nejen největší žijící génius, ale že je zároveň nejlepší v jejich specifické profesi. Je doktorem, který vyléčí všechny nemoci; ztělesněním vědeckého ducha; zná zprávy dříve než noviny; je architektem socialismu, průmyslu, státu; prvním inženýrem; píše básně, které ostatní mohou jenom zaznamenávat.

Další šli dělníci: zedníci se zednickými lžícemi, truhláři s pilami, instalatéři s francouzskými klíči. Řady železničářů s kladivy byly promíšeny kolchozníky se srpy. Společným máchnutím se oba nástroje překřížily za všeobecného potlesku.

Pak přijely alegorické vozy věnované Práci, Efektivitě, Produkci. Na některých z nich byly obří grafy, které ukazovaly produkci oceli, obilí, prasat, vzdělání, hudby a básní. Všechny grafy ukazovaly prudce rostoucí křivky.

Ale dva nejzajímavější vozy přijely nakonec. Na prvním byla velká ocelová klec. Uvnitř byla zavřená rodina skládající se z otce, matky a dvou dětí – jedné dívky přibližně osmileté a pětiletého chlapce. Tiskli se k sobě hrůzou. Vůz, který následoval, byl pokrytý květinami a uprostřed něho stál asi dvanáctiletý chlapec, který se smál a mával lidem okolo. První vůz doprovázel dav pískotem a nadávkami, druhý zdravil veselým potleskem.

„Kdo to je?“ zeptal se Petr.

„To v kleci jsou kulaci,“ odpověděla mu Edit.

„Kulaci?“

„Lidé s kapitalistickou mentalitou.“

„Co provedli?“

„Pěstovali soukromě obilí a brali si z kolchozu víc brambor, než jim určovala norma.“

„Jak se to o nich úřady dozvěděly?“

„Ten hoch v zadním voze oznámil všechno státní bezpečnosti. To proto ho teď oslavují.“

„Kdo to je?“

„Kulakův nejstarší syn.“

Petr se na chvíli odmlčel.

„Co se s nimi stane?“

„Budou popraveni dnes večer – stejně jako ta rodina minulý rok.“
„Všichni?“

„Samozřejmě.“

„Co ale spáchaly ty děti?“

„Jedly kolchozní brambory. A hlavně v čas svého otce neudaly…  Nečetl jsi o tom v Nové Pravdě?“

V řadách nyní připochodovaly děti, většinou ve věku okolo osmi či devíti let. Všechny nesly velké kytice růžových květů.

„Mladí pionýři!“ vykřikla Edit. „Budou mít tu čest předat květiny Staleninovi. Nejlepší mládež z celé Moskvy.“

„Čím si tuhle čest vysloužily?“

„Většina z nich také udala své zrádné rodiče – ale případ toho kulaka byl nejhorší.“

Přehlídka byla u konce. Kapely dohrály a rozhostilo se ticho.

Stalenin povstal. Chvíli stál bez hnutí a poté začal mluvit.

Mluvil o slávě Vítězného světa, o neuvěřitelném rozvoji, o plnění další pětiletky. Citoval statistiky, statistiky všeho, co odhalovalo velkolepý pokrok, jehož bylo v minulém roce dosaženo. Ale – významně se odmlčel – hluboce lituje, že musí oznámit, že v jednom či dvou výrobních odvětvích se nepodařilo plán splnit. A že ve dvou dalších kvalita produkce byla hluboko pod standardem. A kdo za to může? Zrádci a sabotéři, stále nevykořeněné zbytky kapitalistické mentality.

Těchto zrádců je jen velmi málo, pokračoval Stalenin, ale budoucnost Vítězného světa nebude zabezpečena, dokud nebudou všichni odhaleni a rozdrceni. A on dobře zná způsoby, jak je rozdrtit. Soudruzi si toho museli všimnout dnes během přehlídky.

Pak se Stalenin odmlčel a jeho výraz prozradil, že se nyní chystá na vážnější část. Musí oznámit jednu důležitou věc. Starosti a odpovědnost, kterou s sebou jeho úřad přináší, se vrší, požadavky na jeho čas jsou enormní, aby jim dostál, bude muset učinit určité oběti. Lidé si již museli všimnout, že se na veřejnosti objevuje méně často. To je následkem vzrůstajících požadavků, aby svou energii věnoval důležitějším věcem. Musí učinit rozhodnutí a nyní ho učinil. Toto bude pravděpodobně jeho poslední veřejné vystoupení. Již nebude předsedat ani májovým oslavám.

Dav zaraženě mlčel.

Stalenin pokračoval. Neopouští je: tohle rozhodnutí udělal pouze proto, aby jim mohl intenzivněji sloužit jiným způsobem. Musí tudíž pokládání základních kamenů a pronášení proslovů přenechat jiným. A tady jsou jiní, kteří budou působit jako jeho zástupci a zvládnou tyto úkoly velmi dobře: Bolšenkov a Adams a případně někdo další z politbyra.

Soudruh Bolšenkov bude, jako jeho zástupce, předsedat Prvomájovým oslavám a převezme některé další funkce, zatímco soudruh Adams se postará o některé Bolšenkovovi administrativní povinnosti. Ve skutečnosti – teď Stalenin přešel k poněkud žoviálnějšímu vyjadřování – místo, aby byl Bolšenkov Číslem 2 a Adams Číslem 3, tak by bylo přesnější nazývat Bolšenkova Číslem 1,5 a Adamse 2,5. A teď se musí Stalenin s veřejností rozloučit, ale jen co se týká jeho veřejného vystupování, protože pro lidi, což jistě všichni dobře vědí, bude pracovat potichu, často o samotě a dlouho do noci, až do posledního dechu a poslední kapky krve. „Pracovat! Pracovat! Pracovat!“ vykřikl na závěr. „A Vítězný svět navždy!“

Aplaus, křik a později skandovaná hesla dosáhly dříve nevídaných rozměrů. Lidé křičeli a tleskali, dokud neomdleli a několik ji nepadlo do bezvědomí.

Stalenin se otočil a odcházel následován ostatními členy politbyra. Za několik minut již byla střecha mauzolea prázdná.