Mises.cz

Mises.cz

Návrat starých časů: Kapitola 41 + 42

Román o znovuobjevení kapitalismu od Henryho Hazlitta – „Pokud by byl kapitalismus zničen, bylo by nezbytné ho znovu vynalézt – a tento objev by se právem zařadil mezi největší objevy v dějinách lidstva. To je hlavním poselstvím mé knihy.“

[Z originálu přeložil Vladimír Krupa.]

Vážení čtenáři, omlouváme se, ale minulý týden jsme omylem místo kapitoly 41 vydali kapitolu 42. Tentokrát přinášíme obě kapitoly zároveň.


Všechny vydané kapitoly a k tomu vždy jednu navíc si můžete poslechnout zde.


Kapitola 41

Byl hluboko pod vodou a jen pomalu vyplouval k hladině. … Oči otevřel váhavě a z pocitu povinnosti.

Nacházel se v posteli, v holé místnosti zalité slunečním svitem. Vedle jeho postele stála vysoká tmavovlasá dívka v bílé sesterské uniformě a usmívala se na něj.

„Měli jsme o Vás obavy, Vaše Výsosti.“

„Kde to jsem?“

„Neměl byste mluvit. Jste v nemocnici Petra Uldanova. Byl jste několik dnů v bezvědomí.“

Chtěl něco říct, ale položila mu prst na rty.

„Nálety skončily. Způsobily mnoho škody, ale ministr Adams říká, že to nebylo nic fatálního. … Ano, ministr je v pořádku. Celý Bílý dům spadl na vás, šéfe, ale Echo – tedy Adamse – vykopali bez nejmenšího škrábnutí. Jedna z těch podivných věcí. … Ministr Adams teď řídí válku a vzkazuje vám, že si o nic nemáte dělat starosti. … Vrchní doktor trvá na tom, že se nesmíte zabývat válkou, dokud vám to nepovolí.“

„Jak dlouho … to bude?“ Jeho hlas mu zněl zvláštně. Mluvení mu dráždilo hrdlo.

Znovu mu dala prst na rty. „Neměl byste se pokoušet mluvit, šéfe. Musíte teď být poslušným pacientem. Nechte starosti na nás. Vy odpočívejte, ať se brzy zotavíte.“

Odešla od postele. Jeho oči sledovaly její ladné pohyby.

„Teď do vás zkusíme dostat nějakou výživu. Tohle je pomerančová šťáva.“ Viděl konec ohnuté skleněné trubičky, kterou mu obratně vsunula mezi rty. Polykání bylo pro něj bolestivé, ale chuť pomerančové šťávy byla nádherně uspokojivá. „Teď si cucněte tohohle.“ Byla to nějaká tekutina bez chuti, po které usnul.

Když se probudil, sestra se nad ním s úsměvem skláněla.  

„Na chvíli jsem si zdřímnul…“

Zasmála se. „Spal jste patnáct hodin! Byla tady noční sestra a už odešla. Měli bychom do vás dostat nějakou snídani.“

Opět mu do úst dala skleněnou trubičku. Líbil se mu jemný dotyk jejích prstů na jeho rtech.

Pohlédl dolů na postel. Celé jeho tělo bylo zafačované – hlava, hruď, nohy. Jeho údy byly zavěšené na řemenech a provazech jako u loutky.

„Vypadám dost směšně.“

„Vypadáte dobře.“ Usmála se. „A neměl byste mluvit. Já jsem vaše denní sestra, jak už jste asi uhodl. Jmenuji se Edith Robinsonová…“

„Edith?“

„Ano… jste nějak překvapený …?“
Polkl svou tekutou snídani a zase usnul.

Všichni okolo něho udržovali tichou konspiraci. Nikdo mu neřekl, jak válka postupuje. Neustále mu dávali anestetika a prášky na spaní, takže si nedokázal udržet přehled o tom, kolik času uplynulo. Každý den mu doktoři, Edith Robinsonová a další sestry říkali, jak si vede skvěle. Každý den volal Adams a ujišťoval ho, že válka probíhá dobře a nemusí si s ničím dělat starosti.

„Sestro Robinsonová!“

„Ano?“

„Nebude ti vadit, když ti budu říkat Edith?“

„Bude mi ctí, šéfe.“

„Víš, obvykle mě oslovují Vaše Výsosti.“

„Já vím … Slyšela jsem Echo – promiňte, ministra Adamse – říkat vám šéfe a to se mi zdálo přátelštější. Nechtěla jsem být neuctivá. Všichni jsme na vás moc pyšní, šéfe.“

„My?“

„Ano. Všichni ve Svobodném světě.“

„Ach.“

Chvíli mlčel.

„Vy říkáte ministru Adamsovi Echo?“

„To je přezdívka, kterou mu daly noviny. Myslím, že teprve nedávno…“

„A jak se to stalo?“

„Je to zkratka pro ministra pro ekonomiku. A pak … spousta lidí si myslí, že je ozvěnou vašich názorů a politik a teď prostě jedná za vás. Nemyslím, že by to lidé zamýšleli používat posměšně nebo nepřátelsky. Ministru Adamsovi to nevadí. Žertuje o tom … je to zlatíčko.“

„No to tedy je.“ Byl překvapen, že se mu do hlasu vloudilo trochu popuzení a žárlivosti.

Uplynuly tři měsíce, než mu sundali sádrový krunýř. Mohl už postupně začít chodit, i když o berlích. Bylo mu řečeno, že po dalších třech měsících rekonvalescence se bude moci vrátit ke své práci.

Souhlasil s tím, aby ho vzali do jeho starého domu na Bermudách, pokud sestra Robinsonová půjde s ním. Přidělili mu ještě doktora, dvě další sestry a služebnictvo.

Ostrov byl ještě příjemnější, než jak si ho pamatoval a moře bylo neuvěřitelně modré.

Jeho síla se mu postupně vracela. Po několika dnech už mohl chodit bez berlí.

Edith Robinsonová mu po večerech předčítala. Začal ochutnávat něco z kulturního ovoce svého nového systému. Protože jeho reformy zbavily západní polokouli hrůz a pronásledování, objevilo se několik starých buržoazních knih, které odvážní předkové ukryli před všepohlcujícími hranicemi.

Samozřejmě bylo vše psané ve starých jazycích, ale učenci je trpělivě luštili a překládali do Marxanta. Zatím byly přeloženy kusy z děl tří dávných buržoazních autorů – Williama Shakespeara, Jane Austenové a Miguela Cervantese. Edith Robinsonová s Petrem nejprve procházeli romány Austenové a ty byly pro ně ryzím potěšením. Petr si uvědomil, že pro záchranu děl těchto autorů, ačkoliv nenesla žádné konkrétní politické poselství, někdo riskoval mučení a životy celých rodin a to jen v naději, že někdy opět spatří světlo světa. Ti lidé nemohli projevit takovou odvahu pro lepší věc.

Někdy, když mu četla, se jeho mysl odpoutala od významu slov a místo toho naslouchal tónu hlasu, sledoval její pohyby a její postavu. Zjistil, že jí porovnává. Tato nová Edith byla tak přímočará, tak otevřená, tak sebejistá. Co by dal zato, kdyby viděl stejný pohled v očích té stydlivé a bojácné Edith, kterou ztratil!

A pak si pomyslel: tohle ve skutečnosti není rozdíl mezi dvěma ženami. To, co vidím, je rozdíl mezi dvěma světy!

Po deseti týdnech na ostrově se cítil již dost silný, aby znovu usedl ke klavíru. Jak hrál Haydna, Mozarta, Bacha, Brahmse a Schuberta, Edith Robinsonová poznamenala: „Je to škoda šéfe. Člověk s takovým talentem – který dovede tak krásně hrát – mrhá svým časem v politice!“

Tento klidný život byl tak příjemný, že téměř zapomněl na probíhající válku. Ale nikdy ne docela. S každým dalším dnem také cítil určité vzedmutí pocitu odpovědnosti. Na konci desátého týdne řekl doktorovi: „Pokud se mě pokusíte zadržet déle než do příštího týdne, tak se již nebudu řídit vašimi příkazy.“

Odeslal zprávu Adamsovi, že se vrací, aby převzal vedení.

Ten večer mu Edith řekla: „Doktor povídal, že se chceš vrátit.“ Její pohled byl sklopený k zemi. Poprvé se nedívala přímo na něj a neusmívala se.

Dal ji jednu ruku na rameno, zvedl ji bradu druhou rukou a podíval se jí do očí: „Chtěl bych ti říct, Edith, kolik pro mě tvoje péče znamenala. Jsi výbornou sestřičkou… Víš, jednoho dne s tebou bude nějaký muž velmi šťastný…“

Náhle věděl, že ji miluje a že ten muž, kterého myslí, je on sám.

Adams zvládal vojenské operace velmi dobře. Síly Svobodného světa se již zachytily na předmostí v Irsku. Nyní ho rozšiřovaly a budovaly letecké základny. Převzaly iniciativu.

Ale na domácí frontě byla ekonomická situace chaotická a to mohlo ohrozit další vojenský postup. Ceny všech věcí se téměř zdvojnásobily. Jiné ceny byly na dřívějších úrovních, ale v těchto případech bylo zboží vzácné a téměř nezískatelné. Nezbytná válečná produkce trpěla výpadky, kvůli nevyváženosti výstupů a úzkoprofilovým komoditám. Zdálo se, že dochází k velkému plýtvání.

Petr se nejprve snažil objevit důvody toho všeho sám a pak požádal Adamse o vysvětlení.

„Začněme s penězi,“ řekl Petr. „Kde jsou všechny zlaté mince? Zdá se, že docela zmizely a nyní všude vidím jen papírové certifikáty, které držitele „opravňují“ požádat o zlato, které ale ve skutečnosti nikde nedostane.“

„To se stalo po sérii opatření,“ řekl Adams. „Myslím, že současné uspořádání je ve válce vhodnější. Zaprvé se mi nezdálo bezpečné, nechávat zlato v rukou veřejnosti.“

„Proč?“

„Mohla by ho hromadit.“

„A to se dělo?“

„Ne, ale mohlo to každou chvíli propuknout. Zlato je válečná komodita a všechny válečné komodity by měly být v rukou vlády.“

„Tak pokračuj.“

„Nejdřív mě přišlo nelogické, šéfe, aby zlaté mince razili a jejich hmotnost a ryzost ověřovali soukromí zlatníci. To se mi nezdálo být dostatečnou zárukou pro ty, kteří tyto mince přijímali. Pověst zlatníka mohla být jen místní a nezaručená a příjemce tak mohl být nucen dávat mince přezkoušet…“

„Ve skutečnosti,“ přerušil ho Petr, „nebyla náhodou tato činnost stále více v rukou jen několika velkých a dobře známých společností? A nebylo to přesně proto, že tyto společnosti měly celosvětovou reputaci ohledně přesnosti a integrity, s jakou mince dělaly, díky čemu jejich mince byly nejrychleji akceptovány?“

„Zkrátka jsem měl dojem,“ řekl Adams, „že ražba mincí by neměla být ponechána v soukromých rukou. Udržování tvrdé a jednotné měny je podle mého názoru očividně vládní funkcí…“

„Dobrá, tak co bylo dál?“

„Přikázal jsem, aby všechny mince byly přetaveny, převáženy a znovu vyraženy s vlastním vládním znakem. Díky tomu vznikla zcela jednotná – a taky si myslím, že daleko hezčí – měna. Najal jsem prvořadé rytce…“

„To můžeš přeskočit.“

„Nu, poté, co jsem měl vyražené všechny mince, zdálo se mi zbrklé vracet je zpátky jejich vlastníkům, kteří by je mohli hromadit, místo aby je využili. Zlato je jednou z válečných zbraní a tak by mělo být povoláno po dobu jejího trvání. Napadlo mě tedy, že bude stačit, aby si majitelé, kteří odevzdali své zlaté mince, nechali stvrzenky na zlato! Tyhle stvrzenky představují samotný vládní slib, a co může být bezpečnějšího než vládní slovo? Takže stačilo ustanovit, že tyto stvrzenky budou převoditelné…“

„Tak pokračuj.“

„Vyměnil jsem držitelům stvrzenek ty původní za nové, které nejsou splatné konkrétnímu člověku, ale držiteli. A musím říct, že jsem tyhle stvrzenky udělal docela trvanlivé a pěkné. Jsou na prvotřídním papíře a s nádhernými rytinami, takže je nejde snadno padělat…“

„A to slibují splatit skutečné zlato na požádání?“

„Přesně! Jsou jako stvrzenky z úschovny zavazadel! Jen jsem samozřejmě vydal příkaz, aby nikdo skutečné zlato nedostal, dokud válka neskončí.“

„To vidím. Takže nikdo se nemůže dostat ke svému majetku, dokud ty neřekneš.“

„Já tenhle majetek chráním, šéfe, lépe, než by to dokázali samotní vlastníci. Nechal jsem vybudovat ohromný podzemní trezor uprostřed kontinentu, poblíž Winnipegu, který vojáci hlídají dnem i nocí.“

„Jinými slovy jsi dal všechna naše vejce do jednoho košíku. Teď může Bolšenkov poslat výsadkáře jen na jedno místo, kde najdou všechno naše zlato, místo aby ho museli hledat po 200 000 000 lidí, z nichž každý by měl svou vlastní skrýš.“

„Tenhle argument nepřijímám. Já…“

„Vraťme se k věci.“

„Dobrá. Zkrátka se ukázalo, že válka je hodně nákladný podnik, šéfe. Potřeboval jsem peníze a potřeboval jsem je rychle. Tak mě napadl nádherně prostý způsob, jak tento problém vyřešit!“

„Ano?“

„Zkrátka jsem vydal víc stvrzenek na zlato!“

„Proti čemu?“

„Proti ničemu. Co na tom záleží? Lidé stejně nemohou dostat zlato! A nové stvrzenky obíhají jako peníze stejně jako staré a v paritě k nim.“

„Protože jsi jejich přijímání v paritě zavedl zákonem.“

„Samozřejmě.“

„Co se stane Adamsi na konci války, až si držitelé těchto papírových peněz přijdou vyzvednout svoje zlato?“

„Nemyslím, že přijdou všichni najednou. Proč by měli? Papír dnes obíhá stejně jako zlato a je stejně široce přijímaný. Navíc je lehčí a snadněji se s ním manipuluje. Nepotřebujeme stoprocentní zlaté krytí, protože nikdy nedojde k tomu, že by si zlato přišli vyzvednout všichni.“

„Bezpochyby by to tak bylo, kdybychom měli stoprocentní zlaté krytí,“ řekl Petr, „a všichni by o tom věděli. Pak bys mohl říct, že si pro zlato nepřijdou. Lidé by se neobtěžovali se zlatem, dokud by si byli jistí, že ho mohou dostat.“

„Přesně!“ vykřikl Adams. „Nevidíš, o kolik úspornější je tenhle systém? Myslím, že jsem přišel na úžasnou novou monetární techniku, která, jak předpokládám, je srovnatelná s tvým vynálezem systému svobodného podnikání!“

„Jen okamžik,“ pokračoval Petr. „Je pravda, že lidé by nežádali zlato, dokud by měli jistotu, že ho mohou dostat. Ale začali by ho žádat v okamžiku, kdyby o tom měli pochybnosti. Ty sám to přece víš, jinak bys lidem nezakázal chtít své zlato, nebo neodmítal jim ho vyplatit. Když jsi vydal 200 nároků na zlaté gramy oproti pouhým 100 skutečným zlatým gramům, a lidé vědí, že taková situace existuje, tak si každý držitel nároku uvědomí, že pouze sto prvních bude uspokojeno. Tak budou všichni pospíchat, aby byli mezi tou první stovkou, a tvoje nová úžasná technika se zhroutí.“

Adams byl několik minut zticha. „Prostě jsem musel získat peníze,“ řekl nakonec.

„Nemyslíš si, že je nepoctivé vydávat nároky na zlato proti neexistujícímu zlatu?“ pokračoval Petr.

„Kdyby totéž udělal soukromník, tak bys ho uvrhl do vězení jako podvodníka!“

Adams vypadal hluboce raněn. „Nemyslím, že tyto dva případy jsou srovnatelné. Vláda má pravomoc vybírat daně a tak se dostat ke zdrojům, které potřebuje, aby splnila po válce svoje závazky. Musíme v první řadě tuhle válku vyhrát, a proto se potřebujeme dostat k penězům tím nejrychlejším způsobem. Mimoto si myslím, že bychom tuhle věc se zlatem mohli změnit na svého druhu fikci. K čemu je vlastně zlato dobré? Zlata se nikdo nenají. Proč by lidé neměli chtít místo toho papír, který obíhá jako peníze stejně tak dobře?“

„S tímhle argumentem bys mohl zbavit lidi čehokoliv na základě tvrzení, že se chovají iracionálně, pokud to chtějí mít.“

„Ale není tahle touha po zlatě jen hloupým předsudkem…?“

„Nebudu plýtvat časem, abych se dohadoval o údajné iracionalitě přání jiných lidí,“ přerušil ho Petr ostře. „Ukážu ti zkrátka praktické dopady toho, co jsi provedl. Ceny zboží se již téměř zdvojnásobily…“

„To je kvůli nedostatku zboží, za který může válka,“ řekl Adams.

„To jsem si myslel, že řekneš,“ odvětil Petr. „Ale to je pravdou jen pro několik specifických komodit. Je to jen malá část obecného vysvětlení. Lidé nemohou nabídnout více peněz za veškeré zboží, pokud neexistuje více peněz, které by se daly nabídnout. Vraťme se k tomu, o čem jsem předpokládal, že jsme se naučili před několika lety. Co je cena? Je to poměr mezi hodnotou komodity a hodnotou měnové jednotky. Pokud je měnovou jednotkou gram zlata, pak takzvaná cena určitého obchodního artiklu je vztahem mezi hodnotou tohoto artiklu a hodnotou gramu zlata. Pokud, za jinak stejných okolností, bude artikl vzácnější, jeho cena stoupne. Pokud ovšem se zvýší nabídka peněžních jednotek, tak jeho cena také stoupne, aniž by artikl byl vzácnějším, protože je to hodnota peněžní jednotky, která šla dolů!“
„Máš na mysli,“ řekl Adams, „že každá cena ve skutečnosti odráží dvě věci – nejen hodnotu konkrétní oceňované komodity, ale také hodnotu měnové jednotky, ve které je oceňována?“

„Přesně,“ řekl Petr. „Každá cena je poměrem mezi dvěma hodnotami.“

„To je docela důvtipný způsob, jak se na to dívat!“

„To není vůbec nic důvtipného,“ řekl Petr odvrhujíce kompliment. „Je to vlastnost veškerých měření. Když říkám, že délka metru je sto centimetrů, tak mluvím o poměru mezi metrem a centimetrem a tento poměr by byl bezvýznamný, pokud by obě délky nezůstaly stejné. Řekněme, že tahle kancelář je šest metrů široká a příští týden bys vydal rozkaz, že metr má jen padesát centimetrů. Pak by kancelář byla široká dvanáct metrů, aniž by se ovšem reálně zvětšila.“

„To by nebyl špatný nápad,“ řekl Adams s potutelným úsměvem. „Tak by se všechny místnosti zdály větší.“

„A stejným způsobem snížením hodnoty peněžní jednotky vyvolá zdání, že se příjmy všech zvýšily. Lidé se tím nechají oklamat. Podívej se na to, co jsi ve skutečnosti udělal. Zdvojnásobil si množství peněz a tím jsi téměř zdvojnásobil ceny zboží, protože hodnota peněžní jednotky je přibližně jen na polovině předchozí úrovně. Kdybys zvýšil nabídku obilí, tak bys snížil hodnotu každého jednotlivého metráku obilí. Je tady jiný způsob, jak dosáhnout téže věci. Můžeš na burze prodat na krátko obilí, které nemáš a nakonec nedoručíš. Tím dočasně zvýšíš zdánlivou nabídku obilí na trhu a snížíš jeho cenu. Nebo můžeš vydat certifikáty, nazvat je ekvivalentem metráků obilí a přinutit všechny, aby je jako takové přijímali.“

„Ale získal jsem tak peníze pro vládu. Získal jsem peníze, abychom mohli vést válku!“ protestoval Adams.

„Udělal jsi to takovým způsobem,“ řekl Petr, „který narušil ekonomické vztahy, podvedl lidi závislé na fixních peněžních příjmech, odměnil nebo poškodil lidi bez jakékoliv vazby na to, nakolik produktivně přispěli. A tak jsi pomohl zdiskreditovat systém zisků a ztrát, pro který jsme riskovali životy…“

Zarazil se.

„Co chceš dělat teď?“ zeptal se Adams tiše. „Chceš stáhnout všechny nadbytečné peníze z oběhu? To by vyvolalo paniku uprostřed války.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Petr. „Ceny by klesly, ziskové marže by zmizely, výrobci by zavřeli svoje provozy, po dělnících by se chtělo, aby souhlasili se snížením mezd a nechápali by proč, vznikla by nezaměstnanost, nespokojenost a hořkost, vznikly by nové nespravedlnosti, aniž by muselo dojít k nápravě těch starých. … Ne, nemůžeme stáhnout peníze z oběhu. Ale to je jen další důvod, proč do něho neměly v první řadě být puštěny!“

„Co tedy zamýšlíš udělat?“ zeptal se Adams.

„Alespoň přestaneme vydávat další peníze, Adamsi. Alespoň zmrazíme množství peněz v oběhu tam, kde je. Můžeme zvýšit daně a vydat dluhopisy, které si lidé koupí ze svých úspor…“

Zazvonil telefon. Byl to ministr obrany Hamilton.

„Naše síly se právě zmocnily letiště před Edinburghem, šéfe! Předpokládáme, že do týdne obsadíme celé Skotsko!“

Kapitola 42

„Je mi to líto,“ řekl Adams, „ale ať už způsobilo zvýšení cen cokoliv, alespoň jsem vyzkoušel vše, abych to zastavil. Například jsem zavedl cenové stropy na zboží nezbytné k životu-“

„K tomu se dostaneme,“ řekl Petr. „Nejprve si vezměme případ hovězího.“

„Jsem rád, že jsi vybral hovězí,“ řekl Adams, „protože tam jsem postupoval velmi směle. Pamatuješ se, že před válkou stálo hovězí jen 50 centů za kilogram? Nechal jsem ho zdražit až na dvojnásobek – na jeden gram zlata. Pak jsem jednal. Nařídil jsem maximální cenu opět 50 centů za kilogram …“

„Proč?“

„Protože chtít gram zlata za kilogram masa je ohavnost.“

„Proč? Protože sis zvykl na cenu pouhých 50 centů za kilogram?“

„No… částečně proto. Ale prodavači hovězího se snažili z té situace těžit.“

„Víc než všichni ostatní? Nezvýšily se v průměru všechny ceny na dvojnásobek? Nezdvojnásobily se mzdy? Nezdvojnásobila se většina příjmů – měřeno tvojí novou levnější měnovou jednotkou?“

„Ale hovězí je životní nezbytností! Chudí si nemohou dovolit platit gram zlata za kilogram hovězího!“

„Zkusme si to analyzovat,“ řekl Petr. „Zkusme nejprve zjistit, proč došlo ke zvýšení ceny hovězího. Díval jsem se na čísla a zjistil jsem, že než jsi začal určovat jeho cenu, tak se produkce a nabídka hovězího nesnížily. Čili jeho cena se nezvyšovala z toho důvodu, že by hovězí bylo vzácnější.

Zvyšovala se proto, že jsi snížil hodnotu měnové jednotky vytištěním většího množství peněz. Nafoukl si peněžní zásobu. Nafoukl jsi jí nikoliv větším množstvím zlata, ale tím, že jsi jí napumpoval vzduchem. Čili správný název pro tento proces by byl peněžní inflace …“

„To je dobrá fráze,“ řekl Adams, „ale nemá to nic společného s konkrétním problémem, který jsem musel řešit. Chudí si zkrátka nemohou dovolit hovězí za cenu jednoho zlatého gramu.“

„Mohli si ho dovolit za cenu 50 centů předtím, než inflace začala?“

„Možná mohli.“

„Ale poté, co inflace začala, mají lidé ve své kapse v průměru dvakrát tolik zlatých gramů než před ní. Ceny ostatních věcí se zdvojnásobily, takže prodávající měli také dvakrát tolik zlatých gramů. A mzdy a příjmy chudých, jako mzdy a příjmy všech ostatních, se také téměř zdvojnásobily. Takže chudý člověk se při nákupu hovězího nemusí vzdávat většího procenta ze svých peněz a svých příjmů než předtím.“

Adams vypadal, že o tom usilovně přemýšlí. Neodpověděl.

Petr pokračoval. „Tím, že jsi stanovil cenu hovězího na 50 centů poté, co se příjmy a ostatní ceny zdvojnásobili, si dosáhl přesně téhož, jako kdybys před inflací arbitrárně omezil cenu hovězího na 25 centů.“

„Snažil jsem se chránit lidi před následky vysokých cen,“ trval Adams na svém.

„Snažil ses ochránit veřejnost před dopady peněžní inflace, kterou jsi ty sám způsobil,“ odvětil Petr.
Adams byl opět nějakou dobu zticha. „Pořád si myslím, že chudí si nemohou dovolit platit gram zlata za kilogram hovězího,“ řekl nakonec. „Hovězí by kupovali jenom bohatí. Proč by jenom bohatí měli mít všechno hovězí?“

Petr si povzdechnul.

„Zkusme to ještě jednou,“ řekl. „Přikázal jsi snížit cenu hovězího z jednoho gramu zlata na 50 centů, aby si více lidí mohlo koupit hovězí. Správně?“

„Správně.“

„Ale i při ceně 50 centů zde existují lidé, kteří mají pocit, že si nemohou dovolit tolik hovězího, kolik by chtěli. Pravda?“

„Pravda.“

„Tak proč jsi nestanovil cenu na 25 centů za kilogram?“

„Ale cena nebyla 25 centů. Cena byla 50 centů, takže jsem považoval 50 centů za spravedlivou cenu.“

„Protože to byla cena, na kterou jsi byl zvyklý. Je spravedlivou cenou ta cena, na kterou si zvykneš?“
Adams neodpověděl. Petr pokračoval:

„A i kdybys cenu přikázal snížit na 25 centů, tak by stále existovali lidé, kteří by si nemohli dovolit koupit tolik hovězího, kolik by chtěli. Takže při jakékoliv ceně by někteří lidé tuto cenu považovali za příliš vysokou. Tak proč rovnou nenařídit výrobcům hovězího, aby maso rozdávali zadarmo? Nebylo by to logickým vyústěním principu, podle kterého jsi jednal?“

„Jenom v případě vybraných věcí nezbytných k životu.“

„To by byl ale výborný podnět pro výrobce, aby se jich snažili vyrobit co nejvíce, že? Podívejme se na další implikace tvého argumentu. Jak náš systém volného podnikání funguje a díky čemu funguje? Dohodli jsme se, že každý člověk má nárok na svůj vlastní produkt – na hodnotu svého příspěvku k celkovému produktu – a že každý člověk díky konkurenci na trhu dostane právě tolik. Pokud produkuji hovězí za tržní cenu jeden gram zlata, tak kdokoliv, kdo si myslí, že ho dokáže vyprodukovat levněji má možnost to zkusit. Kdokoliv, kdo si myslí, že mám z hovězího příliš velké zisky, může opustit svou vlastní práci a jít dělat tu mou. A zatímco já dostávám 100 centů za kilogram hovězího, ty dostáváš 25 centů za kilogram brambor. Čili se vlastně vyměňují čtyři kilogramy brambor za jeden kilogram hovězího. A v delším období bude tento poměr existovat proto, že náklady na produkci jednoho kilogramu hovězího se rovnají nákladům na produkci čtyř kilogramů brambor. Nyní ale půjde kolem úředník a nařídí mi vyměnit pouze dva kilogramy brambor za kilogram hovězího …“

„Nebo by mohl snížit všechny ceny stejně,“ řekl Adams, „a zachovat tak směnné poměry …“

„Pokud by to tak udělal, tak čeho by tím dosáhl? Tím by přece snížil příjmy lidí stejně jako by snížil ceny! A navíc, pokud by se tvoji byrokraté snažili zachovávat přesně stejné poměry, jaké existovaly před vypuknutím války, tak by tím zdrželi nebo zamezili přesně těm změnám ve struktuře výroby, které jsou nejpotřebnější. Dnes se přece musíme snažit maximalizovat výrobu válečného materiálu a omezit produkci toho zboží, které lidé chtěli v době míru. A nejrychleji toho dosáhneme, pokud učiníme zisky z výroby válečného zboží atraktivnějšími a zisky z výroby „mírového zboží“ méně atraktivními. To by také brzo přineslo vyšší mzdy v odvětvích vyrábějících válečné zboží než v odvětvích vyrábějících civilní zboží. A toho lze nejrychleji dosáhnout s flexibilním systémem cen a mezd a nikoliv při arbitrárně zafixovaných cenách a mzdách.“

„Ale já jsem se snažil, šéfe zafixovat ceny jen u několika vybraných komodit …“

„V pořádku Adamsi, tak se k tomu vrátíme. Snažil ses přinutit některé konkrétní výrobce prodávat za méně, než byla jejich předchozí relativní míra zisku, nebo možná dokonce za méně, než byly jejich výrobní náklady. Snažil ses je přinutit ke směně, v níž by dostali jen polovinu relativní hodnoty toho, co vyprodukovali. Překvapuje tě pak, že jsi jen způsobil větší nedostatek hovězího? Byl jsi překvapen, když prakticky zmizelo z trhu. Diskriminuješ právě tu skupinu výrobců – “

„Měli by být dostatečně vlastenečtí …“ začal Adams.

„Jednoduše nemohou produkovat, ani kdyby chtěli,“ odvětil Petr. „Ztráty by je nakonec přinutily ukončit výrobu. Takže tvoje dobře míněná snaha obtěžuje právě ty výrobce, kteří vyrábí to nejpotřebnější zboží, a vzniká nedostatek právě těch nejdůležitějších věcí. Snížením cen u nezbytností jsi snížil míru zisku při jejich výrobě a povzbudil jsi lidi, aby se přesunuli do jiné výroby, kde mohou zrealizovat vyšší zisk!“

„Ale všichni by měli být spokojeni s přiměřenou mírou zisku!“ trval Adams na svém.

„Ach ano,“ pokračoval Petr. „A to mě přivádí k další věci. Vidím, že si se snažil kontrolovat zisky.“

„To jsem se snažil,“ řekl Adams hrdě. „Nenechám přece nikoho z této války profitovat, když ostatní riskují a ztrácejí svoje životy …“

„Rád bych zavedl rovnost obětí v této válce stejně jako ty,“ odvětil Petr. „Naneštěstí takto to ve válce nechodí – což je přesně ten důvod, proč se vyhnout válce pokud je to jen trochu možné. Nelze očekávat rovnost a spravedlnost od něčeho takového, jako je válka, co spočívá pouze na destrukci, násilí a moci. Ve válce může být jen jediný velitel; v pluku může být pouze jediný plukovník; v rotě pouze jediný kapitán, v četě pouze jediný seržant. Jeden muž přijde o život a sedm přežije: nemůžeš to zařídit tak, aby každý přišel jen o osminu života. Jeden muž přijde o nohu a pět zůstane v celku: nemůžeš to vyrovnat, aby každý přišel jen o část chodidla.“

„Ale zisky jsou něco, co můžeme vyrovnat.“

„Podívejme se na výsledky pokusu to udělat. První věcí, kterou jsi udělal, když válka vypukla, bylo to, že jsi dal dodavatelům válečného zboží cenu vypočítanou z jejich nákladů plus pět procent čistého zisku – “

„Pět procent bylo dost.“

„A jaké byly výsledky? Výsledkem bylo ohromné plýtvání ve výrobě. Místo té nejvyšší hospodárnosti a efektivity v alokaci vzácných zdrojů jsi dostal vědomou extravaganci a záměrnou neefektivitu.“

„Ale jak o tom víš?“ zeptal se ohromeně Adams. „Nedovolil jsem o tom nic zveřejnit, protože by to mohlo demoralizovat válečné úsilí. Kdo ti o tom řekl?“

„Nikdo,“ odpověděl Petr. „Nemusel jsem se ptát. Nic jiného ani nemohlo nastat. Ty jsi totiž obrátil veškeré tržní podněty. Místo penalizace plýtvání si ho začal odměňovat.“

„Povolil jsem jenom rovných 5 procent – “

„Přesně. A přehlédl si základní aritmetiku. Pokud byly továrníkovi výdaje 100 gramů zlata na výrobní jednotku, tak měl zisk 5 gramů zlata. Pokud dokázal snížit svoje náklady na 80 gramů zlata, tak se jeho zisk snížil na 4 gramy zlata. Jinými slovy byl penalizován za efektivitu snížením zisku. Pokud ale zdvojnásobil svoje výrobní náklady, tak si zdvojnásobil svůj zisk. Pokud zařídil, aby jeho jednotkové výdaje byly 200 gramů zlata, mohl získat 10 gramů zlata místo pěti – “

„Ale tenhle systém jsem opustil, jakmile jsem to všechno zjistil,“ protestoval Adams.

„A čím jsi ho nahradil?“

„Nahradil jsem ho systémem, v němž vláda získává dvojím způsobem. Kontrakt je nejprve vyjednán při pevné ceně, která je pro všechny stejná. To znamená strop pro zisky továrníků, a pokud jejich náklady přesáhnou původní vyjednanou cenu, tak mají smůlu: přijdou o rozdíl. Zatímco – a to byl podle mého mínění geniální tah – pokud je jeho zisk příliš velký, tak zasáhneme a dojednáme novou sníženou cenu.“

„Co je „příliš velký“ zisk?“

„Dopředu to neříkáme, ale dnes už se rozneslo, že cokoliv nad 6 či 7 procent zisku na jednotku bude považováno za nadměrné.“

„Připouštím, že tenhle tvůj systém je alespoň méně špatný než ten první,“ řekl Petr. „Ale podívejme se, co v něm nastane. Vládní úředník zjistí, že někdo má 8 procentní jednotkový zisk. Jaké podněty pak výrobce má pro to, aby snižoval náklady na výrobu? Jaké podněty má vyrábět např. granáty ekonomičtěji, takže by jich mohl vyrobit více nebo uvolnit část pracovních sil pro výrobu jiného válečného materiálu?“

„Pokud je skutečným vlastencem – “ začal Adams.

„Pokud je skutečným vlastencem, tak bude snižovat náklady i když si tím způsobí ztráty. Ale pokud není opravdovým vlastencem, tak neudělá nic, protože jeho příjem by se zvýšením efektivity nijak nezlepšil?“

„To je pravda,“ přikývl Adams.

„Jinými slovy, pokud je polovina našich válečných dodavatelů skutečnými vlastenci, tak se budou neustále snažit zefektivňovat výrobu, ačkoliv kvůli tomu budou ztrácet peníze; zatímco druhá polovina, která není skutečně vlastenecká, bude nadále vyrábět extravagantně a plýtvat nezbytnými zdroji? Takže abys získal efektivní válečnou výrobu, tak jsi závislý čistě jen na opravdovém vlastenectví, zatímco tvůj systém ponouká k pravému opaku?“
Adams neodpověděl.

„Řekni mi,“ pokračoval Petr, „aplikoval bys tento systém také na dělníky, takže pokaždé, když by jednotlivý dělník zvýšil svoji efektivitu, tak bys mu snížil mzdu?“

„Připouštím, že nový systém nedává tolik podnětů, kolik by mohl, pro snižování výrobních nákladů a zvyšování efektivity,“ řekl Adams, „ale alespoň se vyhnul chybám předchozího systému, který odměňoval plýtvání.“

„Opravdu? Předpokládejme, že tvůj továrník podepíše kontrakt a zjistí, že může mít jednotkový zisk 20 procent, než to tvoji vládní úředníci odhalí. Ví, že mu ho sníží na 7 procent. A tak si jednoduše zvýší náklady tím, že přidá na výplatní pásku svoje přátele a příbuzné a vykáže tak zisk 7 procent, než vládní úředníci dorazí. Nebo předpokládejme, že by mohl ušetřit propuštěním zbytečných pracovníků, ale proč by se snažil hledat úspory, když z nich nemůže mít žádný zisk? Nejsou to poněkud bláznivé podněty, které mu dáváš?“

„Jak velký zisk považuješ za rozumný ty?“ Adamsův tón byl vyzývavý.

„Já jsem o problému nikdy takovým způsobem nepřemýšlel,“ odpověděl Petr. „Přemýšlel jsem pouze o podnětech a brzdách, které jsou nezbytné, abychom získali co nejefektivnější ekonomiku s co nejvyváženější produkcí. Neexistuje žádný rovná, uniformní, „rozumná“ míra zisku. Něco takového by zabránilo veškerým přizpůsobením struktury výroby, které jsou v dynamickém ekonomickém systému nezbytné, pokud má nabídka odpovídat poptávce spotřebitelů, či změně z mírové poptávky na poptávku válečnou. Co se počítá, nejsou absolutní zisky, ale pouze relativní zisky a ztráty. Uniformní míra zisku by šla stanovit pouze vládním nařízením; mohou existovat průměrné míry zisku či ztráty zhruba vypočítané statistiky, ale ty jsou pro jednotlivého výrobce bezcenné. Dokonce i 20 procentní zisk mu může připadat „nerozumný,“ pokud by při jiné výrobě mohl získat 30 procent. Na druhou stranu i 1 procentní zisk může být v ekonomice velkou pobídkou, pokud by jedinou alternativou byla ztráta.“

„Co hodláš dělat,“ zeptal se Adam, „s náladami veřejnosti zaměřenými proti velkým individuálním ziskům?“
„Mohu pouze vinit tvoje vlastní proslovy a tvojí politiku za rozšiřování těchto nálad,“ odvětil Petr.
„Musíme si něco ujasnit. Co chceme víc: zabránit „nadměrným ziskům“ – nebo vyhrát válku?“ 

„Musíme samozřejmě porazit Bolšenkova – “

„Pak to učiňme našim hlavním cílem a podřiďme tomu všechno ostatní. Ať jsou zisky jakékoliv, pokud nám to umožní co největší válečnou produkci. Možná bychom na ty věci, které tě trápí, mohli uvalit nějakou mimořádnou válečnou daň; ale to už je o něčem jiném. Pointou je, že jsme zatím vyvinuli větší snahu k zastavení těchto takzvaných nadměrných zisků než k vítězství ve válce.“

„Takže tvůj verdikt zní,“ shrnul Adams se zoufalstvím v hlase, „že jsem odvedl mizernou práci?“
Petr se náhle cítil poněkud zahanbený.

„Omlouvám se. Ne, mým verdiktem je, že si se v ekonomické politice dopustil několika závažných chyb. Ale na straně vojenské strategie sis vedl skvěle. Jsi geniální organizátor. Kdybych já měl na krku vedení války a musel ještě k tomu dělat všechna každodenní rozhodnutí v oblasti ekonomiky, tak bych si pravděpodobně vedl o mnoho hůře… A tak, jestli je to pro tebe přijatelné, tě jmenuji ministrem obrany s nejvyšší pravomocí při řízení vojenských operací a sám převezmu vnitřní a ekonomickou politiku.“ 

Adams byl s tímto verdiktem spokojený a Petr se začal snažit o nápravu všech chyb, které Adams udělal. Jeho opatření způsobila velikou nevoli u lidí, kteří jimi byli zasaženi, a Petr děkoval svojí šťastné hvězdě, že ještě nezavedl opravdovou demokracii, protože si byl jistý, že vlna nespokojenosti, o které doufal, že bude pouze dočasná, by ho jinak rychle spláchla z jeho místa.

Demokracie neznamená vždycky ta nejlepší rozhodnutí, pomyslel si; její výhody vězí v zákonu průměrnosti.

Největší problémy a největší šok nastal, když se snažil zastavit Adamsem započatou inflaci. Už předtím si ujasnil, že pokus o nucenou peněžní deflaci zpátky na předválečnou úroveň by byl v současné situaci katastrofou. Co ale nepředpokládal, byla rozkolísanost a zmatek, který nastal ihned poté, co se pouze pokusil zastavit inflaci na úrovni, kde byla. Úrokové míry vyletěly vzhůru; ceny akcií, komodit a dluhopisů se propadly; důvěra zmizela; firmy bankrotovaly; objevila se nezaměstnanost. Petr pouze matně tušil, čím to bude. Začal si myslet, že během inflačního boomu se objevilo mnoho chybných investičních projektů a výroba byla špatně směřována, takže náprava není možná bez těchto zmatků a poruch. Ale neměl dost času ani energie, aby se detailně zabýval celým řetězcem příčin a následků.

Cítil se nakonec přinucen obnovit mírnou inflaci a odsunout konečné srovnání a přizpůsobení až na poválečné období. Poučení, které si s toho odnesl, bylo, že inflace musí nakonec přinést krizi, depresi a přizpůsobení; že toto zpomalení ekonomiky je nevyhnutelné a čím déle se odkládá, tím horší nakonec bude. Byl to další důvod k ustanovení pravidla, které měl už dříve na mysli: vláda v první řadě nikdy nesmí začít, podporovat či tolerovat jakoukoliv peněžní nebo úvěrovou inflaci. 
Ale Petrova nepopularita, když se snažil napravit Adamsovy ekonomické omyly, byla plně vyvážena nesmírnou popularitou Adamsových vojenských úspěchů. Opět byl obnoven postup vpřed. A Petrova opatření se ukázala jako ospravedlněná poté, co po několika měsících krize nastal velký pokrok ve válečné produkci. Tanky, letadla, lodě a munice znovu proudily z továren v obrovských množstvích.    
Byla to nesrovnatelná nadřazenost produkce Svobodného světa, řekl Adams ve slavném proslovu, co zvrátilo výsledek války v jeho prospěch.

Britské ostrovy se proměnily v síť letišť a vojenských základen. Brzy si zajistili předmostí na Kontinentu a síly Svobodného světa postupovali stále větší rychlostí. Jakmile bylo zřejmé, navzdory Bolšenkově propagandě, že nepřinášejí teror, ale osvobození od teroru, statisíce vojáků Vítězného světa se začaly ochotně vzdávat a populace vítala vojáky Svobodného světa jako osvoboditele.

Petrovy jednotky dosáhly Moskevských předměstí.

Pak přišel závěrečný průlom.

Po Bolšenkovi se slehla země a to, co zůstalo z autorit Vítězného světa, se vzdalo.

Válka skončila.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed